A je tu další kolo!

Celej večer jsem se mordovala s vkládáním hlasovacího tabla, vypisováním dvou anket, na Facebooku odkazy, aby byla trochu reklama... propagace...

Je tu další kolo soutěže! Jestli se chcete mrknout i na jiné šité šperky než jsou ty, co vám tu furt strkám pod nos, můžete se jít pokochat SEM a taky si nezapomeňte kliknout v anketě pro ten, který vám bude připadat nejzajímavější!!!

V pohodě, já tam tentokrát žádnej nemám ;-)

Konec prázdnin

A je to tady! Konec bezstarostnosti ve smyslu tom, že můžete vypustit z hlavy povinnost a nutnost alespoň jednou za pár dní se lognout na virtuální žákovskou, následně se namíchnout, bo zjistíte, že informace, které vám několik dní byly předkládány ani neproběhly kolem pravdy, a řádně se rozčílit a pak si říct, že je to furt dokola a vykašlat se na to...

Letos se to začne ještě dublovat, neb mladší jde do první třídy. Pořád ještě neumí říkat R ani Ř, teda když si odmyslím slovo "prdel", tam umí R říct perfektně... Ale nikde jinde. Chjo.

Musela jsem přestat brát zakázky, protože toho začíná být tolik, že mám obavu, že nabalit toho na sebe víc, už to nestihnu. Beztak to dopadne tak, že nebude čas ani vyrobit nic novýho volně do prodeje. Tedy kromě toho, na čem dělám už víc jak tejden a co je asi tak největší a nejpracnější kus, jaký jsem kdy udělala. Snad nebude poslední...

A protože nic novýho nepřibylo, alespoň kousek, který jsem udělala na zakázku mimo internet.

Neznámej svět

     Bude to přibližně týden, co jsem doslova objevila neznámej svět! Že existuje cosi jako "módní peklo", to vím, v módě se nevyznám a nijak ji neřeším, ale čtu to ráda, protože se na tom bavím a - ano, rozšiřuju si obzory.

     Ovšem že existuje blogosvět, který se skládá z blogů plných fotek jejich autorů v různých modelopózách, s podrobně popsanými součástmi každýho autfitu (pro případné rejpaly - vím, že se hadrám a doplňkům, který si na sebe vezmem, říká teď "outfit"), kde koupili kterou část toho, co maj na sobě, jaká je to značka, eventuelně ještě i kolik to stálo, to jsem fakt netušila...

     No a jak už bezmála tejden ten svět objevuju, našla jsem blogísky, co obsahují fotky vkusné a pěkné a ačkoliv nechápu, co jejich autory vede k tomu, aby zahltili každý blogopříspěvek patnácti fotkama sama sebe v různých pózách a na různejch místech (vlakový koleje, plot, schody, ňáká cesta, ňáký křáky, skříň v bytě...), uznávám, že se na to dá koukat.

     Ovšem mnohem víc jsem našla blogísků, u kterých jsem počínání jejich autorů absolutně nepochopila. Ba vůbec jsem nepochopila celý smysl toho všeho... Bloggery (blogery?) beru jako lidi, kteří chtějí světu cosi sdělit. Jasně, jsme exhibicionisti a exhibujem tímto způsobem, naštěstí má každý tu možnost naše výlevy nečíst či na ně nekoukat. Jen nechápu, co sdělují zrovna ti, kterých se článek týká. Hele, koupila jsem si novou sukni! Hele, našla jsem ji v sekáči! Vezmu si k ní to nový třičko, co jsem si onehdy koupila v Háem a k tomu ty osmicentimetrový jehly! Koukněte, jak mi to sluší! Tady na tý fotce, na týhle taky a tady na tý eště víc... Naprostá většina mizerné a neostré fotky, nezřídka ve stylu "fotím sama sebe před zrcadlem, bo mě neměl kdo fotit, tak se nedivte, že mám na těch fotkách foťák v ruce". Aby to dostalo patřičný šmrnc, je třeba minimálně na dvou třetinách fotek mít ruku za hlavou. Absolutně kůl je pak fotit se se špičkama u sebe, to asi teď dosti frčí, nožky do x...

     Krom toho jsem se dozvěděla strašně zajímavý věci. Třeba že se dá celý den listovat časopisem Elle. Že absolutně kůl je vzít si na sebe starý oblečení po dědovi či babičce (pardon, ne starý, ono se tomu teď říká "vintejdž"). Že absolutně povinný je znát filmy Sex ve městě I. a II. (dvojku jsem neviděla a z jedničky si pamatuju akorát tu jednu - Kim Cattrall?, co přes ten velkej klobouk čuměla po tom chlapovi, to se mi líbilo), že je třeba nechat si posílat Vogue až bůhvíodkud, že vydělané (či jinak nabyté) peníze je třeba okamžitě "otočit" v nákupních centrech plných hader. Že redaktorky Elle prý doporučují oddělené ložnice a oddělené koupelny, aby muž nikdy neviděl ženu neupravenou a neslyšel "zvuky jejího těla" :-)))))

     Och, jistě bych ráda zůstala pro svého muže nedostižnou éterickou bytostí, vždy nalíčenou, učesanou a v hedvábném župánku či slušivém domácím oblečku, on si to chudák zaslouží, přece se nebude koukat na nenamalovanou, po ránu rozcuchanou a nezřídka naštvanou matku svejch děcek. No, on si to možná zaslouží. Ale proč by normální pracující ženská musela žít celej život v křeči, jenom aby ten její o ní nikdy neztratil žádný iluze? Třeba že nekrká a neprdí a když čůrá, tak to přes dveře vůbec není slyšet... pardon, ona vlastně doma nečůrá a nekadí, až v práci... a po ránu nikdy nemá ospalky v očích ani dech, co by zabil koně ;-)))

     Jo, až budu sedět doma na zadku, nebudu muset chodit do práce, abych vydělávala peníze, aby měla rodina určitou životní úroveň, budu sedět celej den ve vypíglovaný rodinný vile, uklízet budou služky a budeme mít dost pokojů pro oddělený ložnice a x koupelen - pak si o tom můžem promluvit. Pak by mě možná občas i bavilo hrát si chvíli na éterickou bytost... Ale spíš si myslím, že by mě bavily úplně jiný věci...

     Ve skutečným životě ovšem na tohle není čas! Život s někým je přece úplně o něčem jiném než o udržování toho druhého ve stavu permanentního obdivu ke své osobě! Erotická fascinace není věčná! A kdo si to myslí, je vůl!

     Ano, taky nakupuju občas v Háem. Povětšinou tedy dětské oblečení, protože mi obě dcery dorostly do velikosti, kdy přehršel batolecích oblečků, kterými jsou narvaný obchody, už nám není nic platná... A matky ví, že koupit slušný a padnoucí oblečení na děti ve věku 6 let až puberta není žádná sranda... Ono mi ani nic jinýho nezbejvá, protože poslední obchod v centru města, kterej měl normální dětský oblečení, už dávno skončil - místo něj je tam tuším realitka, sázková kancelář nebo značkový hadry...

     A tak si říkám, co za tím je? Žijou opravdu autoři těch blogů tak neuvěřitelně povrchním životem, jak prezentují? Stává se materiálno, sebestřednost a vlastnictví věcí tak prvořadou záležitostí v jejich životech?

     Jestli ano, pak zdárně následujeme vzor "rozvinutějších" zemí a kam se to všechno ubírá, je názorně ukázáno ZDE. Věřím, že to video znáte. Kdo ne, obětujte dvacet minut svého života (třeba místo listování časopisem Elle) a podívejte se na to až do konce. Případným dotčeným závislákům na hadrách, botech, kabelkách, umělých nehtech, výprodejích v obchoďácích apod. doporučuji obzvláště 2. polovinu filmu.

     Úmyslně sem nedávám odkazy na některé další blogy, které jsem stihla za ten týden najít a přečíst. Dílem taky proto, že jsem si je nikam nezapsala a absolutně si nepamatuju, které to byly. Bylo jich opravdu hodně. Dala jsem odkaz jen na ten jeden, protože tím to všechno začalo. Vlastně ne, začalo to tady. A odtud jsem pak šla dál. Takže kdo chce, může jít taky :-)

Zase voda...

V noci mě vzbudil rachot deště na parapet a římsu pod oknem. Nemůžu spát, když tohle slyším. Nikdy mi to nedopřeje klidný spaní, i když jsem viděla večer, že Olomoucký kraj má zelenou barvu, stejně jsem nemohla spát. Šla jsem zkontrolovat okna a bez brýlí mžourala do tmy za oknem a ve světlech pouličních lamp jsem viděla jen mlhu deště smíchanou s tmou. Zapnutý notebook mě přinutil se mrknout na radarové snímky, cože to za psí čas visí nad městem, mokrou nohou jsem šlápla na balkon a odtáhla jeden truhlík s begóniema kousek ke zdi, aby nebyl pod náporem lijáku tolik a pak jsem se málem po... když se zablesklo a třísklo mi nad hlavou. Zbyly po mně špinavé ťápoty v obýváku...

Z minulých dní dva kousky na zakázku:

Zklamání...

Poslední dny moc optimisticky naladěná nejsem. Považuju se za celkem nekonfliktního člověka s určitou dávkou sebekritičnosti a sebevědomí se mi spíš nedostává než přebývá, ale někdy už je toho moc.
Myslím, že určitou dávku empatie v sobě mám, takže se vždycky snažím posuzovat sporné věci pokud možno z pohledu všech zúčastněných stran, což se mi jistě ne vždy úplně daří, ale pokus o to je tam vždycky.
Ale po dlouhé době se mi stalo, že pohár pokory a sebekritičnosti už přetekl s pocitem, že takhle to dál nejde, že je někde něco špatně... Ono čím jsem starší, tím víc poznávám, že na svou intuici se můžu celkem spolehnout, že vždycky, když jsem se vnitřně přesvědčila, že rozum je přednější, zjistila jsem brzo, že rozum radil blbě, že intuice měla pravdu a měla jsem na ni dát... A tak když teď čuchám, že je někde něco špatně a že určité věci nejsou uvnitř tak, jak se na povrchu jeví, myslím, že bych to měla poslechnout a přijmout. Protože v tomto případě se mi to může akorát tak nelíbit, můžu s tím nesouhlasit a to je asi tak všechno, co s tím můžu dělat, že...
A napřít svý síly alespoň částečně i jiným směrem...
A tak s pocitem ukřivděnýho, na kterém bylo spácháno bezpráví (nijak fatální, nebojte se, vlastně vcelku o nic nejde :-)) vkládám jednu šílenost, která se zaboha nedá dobře vyfotit a stálo nás to s mužem docela dost úsilí, než se to aspoň trochu slušně tak, aby to odpovídalo skutečnosti, vyfotilo. A proč ty šílené barvy? Protože většinou mělo to, co je šílený, největší úspěch ;-)))

Aneb smiřuju se s tím, že i nadále budou moje šperky vystavený vedle psího žrádla... Víte, ne že bych neměla ráda pejsky (no vlastně je ani moc ráda nemám), ale když vidím fotku psích sucharů ovázaných špagátem vedle svých šperků, vybaví se mi, jak můj náramek, který mě stál mnoho hodin práce a spoustu fantazie, leží v tom smradlavým regále v Kauflandu, kde jsou všechny ty psí srágory uložený, vedle nich...