Splnit sen? Děkuji, radši ne!

Tak od pátku už vím, jaké to je, když se člověku splní sen...

Od doby, kdy jsem si udělala řidičák (což je už skoro dvacet let) se mi čas od času opakuje stejný sen: 

Jedu v autě. Musím brzdit. Sedačka řidiče je ale moc posunutá dozadu a já, protože jsem malá, tak nemůžu dosáhnout na pedály. Zvlášť na ten brzdový. A tak se snažím zabrzdit, ale abych ten pedál sešlápla, jedu po sedačce dolů... Druhá varianta je, že na pedál sice dosáhnu, ale přestože je sešlápnutý až k podlaze, auto jede dál...

Ve čtvrtek mi to v jedný zatáčce už v práci dost brutálně ujelo. Cesta byla zledovatělá a přestože jsem nebrzdila a jela pomaličku, zadek auta začal ujíždět a ujel až k chodníku (na kterém stáli lidi), kde kola zabraly až o obrubník a hromadu sněhu. 

Fakt se mi v pátek hrozně nechtělo jet... Nepříjemný pocit kolem žaludku, ráno zdržení kvůli škrabání namrzlého skla... Dva pasažéry v autě. Dálnice úplně v pohodě, malý provoz, ale sotva jsem z ní sjela, tak mlha jak mlíko až do práce. Jela jsem pomaličku a opatrně, přestože silnice byla suchá, protože jeden nikdy neví... Po zkušenosti ze čtvrtka i po areálu "firmy" fakt hodně opatrně... Protože ve "firmě" není cesta nijak udržovaná, maximálně pak během dopoledne štěrkem posypaná - a to ještě jen ta hlavní...

No a jak jsem vjela na parkoviště a začala dobržďovat, auto jelo furt dál, a protože parkoviště je tak trošku do dolíku, tak i zrychlovat... Za parkovištěm je svah dolů... První mi blesklo hlavou, že snad přebruslím celou tu plochu a sjedem z toho srázu. Pak že než se snažit brzdit a riskovat, že to neklapne, bude lepší zkusit normálně zaparkovat... Takže jsem stočila auto vedle zaparkovaných aut a zkusila dobrzdit...

A pak už jsem jen viděla, jak se ta zeď přibližuje... a auto prostě jede dál...

Rána, kouř, smrad, barevná hudba...

Nakřáplé plasty, prasklé čelní sklo, vystřelený airbag... A další... Když jsem se z toho trochu vzpamatovala, zjistila jsem, že mám rozbité klouby na palcích, levé zápěstí a na pravé ruce na předloktí hnusnou podlitinu. Zbytek pracovního dne návštěva doktora, čekání na odtah a posléze návštěva chirurgie...

V pondělí už se do práce zase povezu... Bo auto si v servisu asi ještě pobude a já odmítám jezdit na ledu...

Všechny sny by se opravdu plnit neměly...

Zbytek soupravy

Dokončila jsem celou soupravu. Nakonec jsem ji přece jen dala do prodeje, protože v hlavě už klíčí další nápady, takže ať se to třeba trošku pohne ;-)

Náramek a prstýnek k náhrdelníku, co je v předchozí postu:

Na víc se asi už dnes nezmůžu, dopila jsem zbytek portského a mám tak trošku naváto... A zítra mě zas čeká cesta do práce, což je pro mě v tomhle počasí fakt stres...

Úplněk?

Až poslední zhruba tři roky pozoruju, že na mě podobné záležitosti jako úplněk nebo i nov působí. Většinou hůř spím. Jsem protivná a startuju na první našlápnutí. Všechno mě štve nebo mě naopak neštve nic... Začnu řešit věci, nad kterýma bych jindy jen mávla rukou... Anebo upadnu do totální letargie...

Tentokrát nebýt toho, že to někdo někde řek nebo napsal, ani bych to nezaznamenala... I když - to vlastně ještě nemůžu vědět, protože spát jsem ještě dnes nezkusila - když tedy pominu to asi hodinové totální večerní zmrtvění u kafe na gauči.

Vkládám jeden z posledních kousků, ještě nevím, jak s ním naložím. Jestli půjde do prodeje nebo si ho nakonec přece jen nechám... Ať tak nebo tak, je k němu i náramek (jen není možnost ho vyfotit), momentálně se dokončuje prstýnek a budou asi i jednoduché náušnice. Prostě tentokrát kompletní souprava :-)

Na poslední fotce přece jen ještě opakovaná černošedostříbrná souprava na zakázku - je trošičku jiná, náhrdelník má světlejší přívěsek než u té minulé:

Do soupravy :-)

Se začátkem dalšího roku opět v pracovním procesu... Za tmy do práce, za tmy z práce... Není už ani energie na nic jiného, dokončuju sice jednu zakázku, ale protože se jedná o tu černostříbrnou soupravu, která tu už byla, nebudu ji už ani fotit ani vystavovat sem.

Slíbený náramek k předcházejícímu náhrdelníku s Orthocerasem:

Hodinu po půlnoci...

V roce 2010 jsem se stihla přizpůsobit v nové práci. Poznat (alespoň částečně) nové lidi. Udělat si svůj názor na spoustu věcí. Utvrdit se v přesvědčení, že fakt je lepší někdy jen mlčet a radši pozorně koukat kolem sebe :-)

Naučila jsem se znovu řídit auto. To je můj největší úspěch, po osmnáct let trvajícím strachu z řízení. Nejsem tím odkázaná na jiné, jsem soběstačnější.

O něco víc jsem si ujasnila, kam chci, aby můj život směřoval. Jestli se mi to podaří, to nevím. Jestli k tomu najdu dost odhodlání... Anebo jestli mě donutí okolnosti - protože jak známo, krize je hnací síla vpřed! (Alespoň pro mě.) Nebo budu mít strach a budu mít tu možnost, že budu dál v klídku hnít a dál se bát udělat rozhodující krok... Nedonucena k tomu okolnostmi...

Co mě čeká v roce 2011? Nevím... Nedělám žádná novoroční předsevzetí a podobné hovadiny. Vím jen, že čas strašně rychle letí vpřed a já mám strach, že spoustu věcí nestihnu... Že nepoznám, co je důležité a co ne... 

Rok 2011 jsem zahájila s hlavou zavrácenou k obloze. A v rachotu metráků pyrotechniky ze silvestrovského ohňostroje na náměstí si přála, abych to důležité od nedůležitého poznala a abych nepromarnila žádnou šanci...