Reálná virtualita?

Už zase ponocuju. Kafe v deset večer, virtuální realita, reálná virtualita...

Za sebou příšerný den, který začal brzo ráno cestou do nemocnice s báglem a francouzskýma holema. Pokračoval víc jak hodinou čekání v čekárně dětské kliniky, kde mě příšerně rozbolela hlava a běhání, křik a povykování několika batolat bylo jako zatloukání  rezavých hřebíků do mozku. Když jsme se konečně propracovaly do ambulance, stihla si paní doktorka vyřídit ne zrovna krátký soukromý telefonát a pak nás mezi tím telefonováním poslala na anesteziologii, bo užívání antibiotik by mohlo jako celou tu akci ještě zase zhatit... Na anesteziologii lidí jako psů, další hodina čekání. Naštěstí anestezie schválena, jenže to už jsme se zas vracely zpátky na dětskou kliniku v době oběda, takže všichni byli na obědě, tudíž další čas strávený mezi batolaty v čekárně. To už jsem seděla zhroucená na židli a držela si hlavu a přemejšlela, jestli to ustojím nebo jestli někomu pobliju boty... Když nás konečně poslali na oddělení k příjmu, bylo odpoledne. Dvacet minut jsme stály přede dveřma a nikdo nám nepřišel otevřít, pak jsem ještě čekala na pohovor s doktorem, dcera propadla panice, když se dozvěděla, že jí do žíly zavedou kanylu už dnes...

Když jsem odcházela, říkala: "Mami, ty jsi úplně zelená a máš úplně bílý rty." 

Doma jsem to vyležela a zabila koktejlem z analgetik a tak podobně. Kdyby moje játra viděla, co dneska všechno dostala napapat, utekla by se zoufalým křikem...

Divný čas zase nadešel. Buď plavu někde ve vzduchoprázdnu nebo se mlátím od mantinelu k mantinelu. Občas se potkávám sama se sebou. A ne vždycky z toho setkání mám radost...

Pro potěchu oka alespoň poslední dokončená zakázka:

Pralinky a koza

Zapíjím pivem belgický pralinky...

Pivo je vymečená koza, protože to udělátko na tom soudku netěsnilo. 

Vrozená vada v dceřiných kolenou začala dělat problémy přesně v tomhle čase. Dvanáct let čekáme, pod dohledem ortopeda, jestli to bude nebo nebude nějak vadit... a ano, čtrnáct dní před lyžákem byla přímo ideální doba... Kolena se začala obě blokovat (a do půlhodiny se stav většinou zase upravil) a na lyžáku se pak jedno z nich už neodblokovalo.

Verdikt z dnešního rána - artroskopická revize, příští týden. Aby toho nebylo málo, tak se ukázalo, že to bolení v krku je velkej problém, protože je to angína, takže operaci je nutno odložit - o týden...

Od zítřka antibiotika, v pátek magnetická rezonance, příští týden předoperační vyšetření... Do toho skuhrá i mladší dcera, že ji bolí v krku, takže - prostě čert se nikdy nevysere na jednu hromadu!

Ono to zapíjení čokoládových bombónků vymektaným pivem tak nějak přesně odráží situaci těchto dnů...

A protože se v tom všem zase jednou řádně plácám, občas se přistihnu při tom, že si uvědomím, že jsem zas v něčem neposlechla svou intuici a měla jsem to udělat. Plácám se taky v kompromisech, vyklízím pozice a snažím se chápat, že něco za něco, klid při odchodu do práce způsobený tím, že malou do školy vypravuje babička, je vykoupen tím, že jsem odpoledne před svým děckem okřikována při jeho umravňování a vzápětí poté, co vyklidím radši pole a jdu nakoupit, zjistím (nabonzováno starší dcerou), že mě babička používá jako strašáka ("buď ráda, že jsem tu já a ne mama, ta by na tebe akorát řvala"). Svý děti nebiju, jen razím názor, že ve dvanácti a šesti letech už nebudu dělat všechno za ně a že jsou prostě určité situace, kdy musí nést odpovědnost a taky že mají povinnosti a ty povinnosti si musí plnit.

A když prostě normálně říct nestačí, zařvat se musí. Protože selektivní hluchotu nějakým domlouváním opravdu nevyřeším a poskoka jim navěky dělat nehodlám.

Díky za tenhle vykecávací prostor, vracím se sem pokaždé, když mi dojde, že vykecat se musím a přistihnu se, že se s tím obracím tam, kam bych neměla...

A do empétrojky s vypnutou ochranou sluchu pak nejlépe toto:

Hope

Kaamos