Byla jsem dnes s dcerou v Ostravě. Jedna střední škola měla Den otevřených dveří.
Bylo nečekaně příjemné vidět, že jsou pořád lidé, kteří se chtějí učit dělat krásné věci. Že jsou jiní, kteří to učí je. Že jsou místa, kde voní barvy. Sáhnout si na starý litografický lis. Vzít do ruky skutečnou tiskařskou literu. Že sice počítače vstupují i do tohoto světa, ale pořád ještě lidská ruka určuje tvar, barvu, směr...
A že to lidi pořád baví...
V záplavě sterilních kanceláří, byrokracie, úřední mašinerie, žabomyších válek a informačních sraček jsem na to skoro zapomněla...
Jak by asi vypadal dnes můj život, kdybych tu učitelku tehdy poslechla a na podobnou školu šla? Šla jsem tehdy za jinou svou vášní - za knížkama. Ale vlastně nikdy (kromě dvou měsíců před nástupem na další školu) jsem tu práci už neměla šanci dělat. 20 let dělám práci, která mě nebaví. Jenže mě slušně živí, a tak jsem ráda, že jsem ráda. Z kolotoče povinností, hypotečních a jiných splátek a nezaopatřených osob už nejde vystoupit :-)
Strčte si někam elektronické čtečky, elektronické hračky a super vymazlené telefony... Je to jen smog.
Poslední náhrdelník, dokončený minulý víkend: