Po dvou minulých týdnech konečně dva dny klidu. Jsem sama doma. Neskutečně úžasný čas, na čtení, na pokec v kavárně s kamarádkama, na šití (bude nová můra), na přemejšlení, na poslouchání rozhlasové dramatizace Nesboho knížky Nemesis, což by se mi za přítomnosti zbytku rodiny nikdy nemohlo podařit - vypnout tu debilní televizi a jen při šití poslouchat...
Čím jsem starší, tím víc mi to vánoční blbnutí jde na nervy. I když nesháním dárky na poslední chvíli a ať se sebevíc přesvědčuju, že letos se už fakt nesmím nechat převálcovat tím pocitem, že je povinné strávit vánoce tak, jak je to "obvyklé", stejně mi to celou dobu před Štědrým dnem sedí za krkem... A čím víc se to blíží, tím víc jsem naštvanější, rozčarovanější, otrávenější, podrážděnější a znechucenější, aniž dokážu nějak přesně určit, co konkrétně je důvodem. Pamatuju si, že úplně to stejné dělávala moje máma a jak strašně mi to vadilo a jak jsem si přísahala, že nikdy nebudu toto svým dětem dělat, že nikdy nebudu ta protivná a podrážděná osoba... Grinch - tak mi říká můj muž v těch dnech. "Naše máma, to je Grinch..." Bylo mi jich všech líto, že jsem tak hnusná (a řvala jsem pak v koupelně před zrcadlem na Štědrý den, když jsem se šla dát před večeří trošku do gala). Taky jsem se litovala a rochnila se v tý sebelítosti... A pak to zase ze mě tou večeří všechno spadlo a od tý doby už je všechno fajn... A jestli se sebou něco neudělám, tak to za rok bude úplně stejný...
Ještě před svátky jsem zužitkovala ten krásný achát, který jsem koupila už na jaře na mineralogické burze v Praze a pak se s ním chodila akorát mazlit:
