pondělí 30. května 2016

Půlnočka v KFC

Víkend jsem strávila s dcerami v Praze. Mladší se účastnila mistrovství ČR "Czech Dance Masters", takže nám víceméně nezbylo nic jiného než to pojmout jako rodinný výlet...

Miluju jízdu vlakem. Pustit si hudbu do sluchátek a čumět celou cestu z okna a dopřát si víc jak dvě hodiny nerušeného poslechu naplno puštěných písniček, na kterých momentálně ujíždím, prokládaných těma, co se nikdy neomrzí. Do toho víc jak dvě hodiny času na přemýšlení o věcech, nad kterýma jindy přemýšlet není čas... Utřídit si myšlenky, ujasnit si některé věci a možná taky přijmout nějaká rozhodnutí a občas při nich i vytrvat... Občas. A i když ne, tak vypadnout z každodenního koloběhu zacyklených starostí, obav, úzkostí a obsedantních myšlenek na věci, které nelze ovlivnit, bylo pro mě hodně osvobozující... Aspoň na ty dva dny.

Taky jsme si dopřály noc v hotelu, protože taneční soutěž končila až večer. Dorazily jsme tam až v půl jedenácté a recepční nemohl pochopit, že jedenáctiletá dcera nemá doklad totožnosti, jehož číslo by se dalo vepsat do toho pitomého formuláře. Ne, opravdu nepovažujeme za nutné po ČR s sebou vozit pas... Mám za to, že jako zákonný zástupce nemusím ve svý vlastní zemi nikomu dokazovat, že chci přespat jednu noc v hotelu se svými vlastními dětmi :-)

Stihly jsme v sobotu odpoledne proběhnout i Dyzajn market, ulovit tam věneček do vlasů a jednu brož od Stellion. A potkat tam i Rozmar.

Mladší dcera a její spolutanečnice pak večer stihly vyhrát se svou formací místo 2. vicemistra ČR :-)

Dobré to bylo. Uchozené nohy, utracené peníze a večeře v půl dvanácté v noci v KFC na Andělovi... Ale dobré to bylo.

Dokončený lariat (po měsíci):



A takhle vypadá nefalšovaná radost:





čtvrtek 19. května 2016

Když tlačí bota a hoří knížky...

Návrat do reality proběhl celkem hladce. Po dvou týdnech sladkého nicnedělání, čtení, courání se po kopcích ráno, v poledne, odpoledne a večer, válení se v perličkové koupeli, v sauně, na masáži nebo v parafínu, vysedávání v kavárně nebo na lavičce ve stráni na slunku s knížkou a přemejšlení nad nesmrtelností chrousta, bufetových hotelových snídaních, už zase vstávání v pět ráno a koloběh každodenních povinností...

A pracovní sračky. Sračky pracovního kolektivu. Sračky tak nějak všeobecně.

Koupila jsem si dneska nový boty. Donedávna jsem měla vždycky jen jedny boty na jednu část sezóny - tj. jedny sandále, jedny tenisky, jedny polobotky nebo tak něco a jedny zimní boty. Obměňováno po opotřebení. Nějak se mi to poslední dobou zmnožilo... Ale ta dnešní koupě byla ze zoufalství... Na podzim jsem si koupila krásný oxfordky, kožený. S tím, že budou na jaro ideální. Jenže se mi ta noha nějak přes zimu rozčvachtala či co a i když jsem si to nejhorší už odtrpěla a boty povolily, na pravé noze mi otlačily patu tak, že to bolí i když už tam žádný puchýř dávno není. Na delší chůzi to prostě nejde. Bolí to jako prase. Dneska při chození městem po úřadech celý dopoledne. A tak než vymyslím, co s tím, potřebuju v něčem chodit a ty baťovky, co ještě mám, jsou sice dost pohodlný, ale trhají mi punčocháče a když v nich courám po kočičích hlavách dlouho, tak mě z podpatků bolej nohy. Takže jsem šmajdajíc opustila tramvaj a zapadla do obchodu s botama a koupila ty nejpohodlnější boty, co jsem tam našla...

V lázních jsem ukorálila jednu zakázku. Rozháčkovala fialový lariat. Přečetla Davida Mitchella - Hybatelé. Rozečetla po sto letech 451° Fahrenheita, kterou jsem si koupila před časem v anglickém vydání (abych se aspoň trochu udržovala) a když mě v tom knihkupectví dcera ukecávala, že to český je přece tak krásný a že by nám doma nemělo chybět a pak mi ho donesla ukázat, koupila jsem ho taky. A rozečetla jsem obě verze... Kdysi, když jsem tuhle knížku četla poprvé (to mi bylo cca 18 let), se stala jednou z mých nejoblíbenějších knížek, Bradburyho jsem milovala. Pak jsem si ji po letech (to mi bylo něco přes 30) půjčila v knihovně a veškeré kouzlo té knížky bylo pryč. Nic mi to neříkalo. Vůbec nic. A teď (když je mi 43) je to všechno zpátky... Čtu a vychutnávám si příběh a myšlenku a ty někým zatracované metafory a všechno je to díky životním zkušenostem a prožitým letům o další rozměr bohatší...

Všechno má svůj čas. Co jednou platilo, nemusí příště platit vůbec. Všechno je relativní... A všechno je jinak, děti... :-)

Zakázka za moře


V dálce Praděd


Výhled do Polska


Šerák a Keprník


Byly prostě všude. Pomněnky.


Po podvečerní bouřce, Praděd v dálce v mracích.


Čtecí lavička ráno mezi 9. a 11. hod.


Místo, kterému se říká Lesní bar :-) Kdo nezná, nechť vygůglí.



Tak snad zase za rok...