Během prosince se mi zadařilo přečíst několik knížek. Některé dobré, některé míň. Jedna tedy nestála vůbec za nic.
Z těch, co za něco stály, tak určitě Kniha hřbitova od Neila Gaimana.
Četla jsem od něj Nikdykde a nějak výrazněji mi to v hlavě nezůstalo. Knihu hřbitova jsem si půjčila v knihovně s tím, že mu zkusím dát ještě jednu šanci... A dobře jsem udělala. I když asi tak do poloviny knížky jsem si říkala, že mu prostě tak úplně asi nikdy na chuť nepřijdu, poslední přibližně třetina knížky převážila jazýčky vah jednoznačně do pozitivna, a to naprostého. Ba ještě o dost víc - skončilo to tím, že jsem nad tou knížkou na konci bulela dojetím a bylo mi líto, že to končí... A i když je to prý knížka pro děti, nijak mi to nevadilo - protože ač fantaskní a chvílemi víc než morbidní, je citlivě něžná a překvapivě dojemná a krásná...
A dnes ráno jsem dočetla další knížku - Sean Parnell - Četa psanců
Velmi autentická knížka o válečném konfliktu, o kterém se tak podrobně zas až tak moc nemluví... Jedna četa na jedné malé základně a zdánlivě jednoduchý úkol hlídat kousek pákistánsko-afghánské hranice. Ve skutečnosti pohled zblízka do naprostého pekla, ze kterého není úniku ani žádného východiska. Taky pohled do duše přímého účastníka, a to dosti syrový a nelítostný. Holá skutečnost, naprosto děsivá, strašná, beznadějná (už z toho důvodu, že nikdy nemůže jedna kultura pochopit tu druhou, protože žebříčky hodnot už nemůžou být odlišnější a opětovné uvědomování si této nezvratné skutečnosti nikomu na optimismu nepřidá). Rozhodně stojí za přečtení, ačkoliv slabším povahám opravdu nedoporučuji, sama jsem z toho měla několikrát špatné spaní. A i když našinci může ledacos připadat poněkud patetické, oni prostě takoví jsou... A klobouk dolů před nima.