Návrat do reality proběhl celkem hladce. Po dvou týdnech sladkého nicnedělání, čtení, courání se po kopcích ráno, v poledne, odpoledne a večer, válení se v perličkové koupeli, v sauně, na masáži nebo v parafínu, vysedávání v kavárně nebo na lavičce ve stráni na slunku s knížkou a přemejšlení nad nesmrtelností chrousta, bufetových hotelových snídaních, už zase vstávání v pět ráno a koloběh každodenních povinností...
A pracovní sračky. Sračky pracovního kolektivu. Sračky tak nějak všeobecně.
Koupila jsem si dneska nový boty. Donedávna jsem měla vždycky jen jedny boty na jednu část sezóny - tj. jedny sandále, jedny tenisky, jedny polobotky nebo tak něco a jedny zimní boty. Obměňováno po opotřebení. Nějak se mi to poslední dobou zmnožilo... Ale ta dnešní koupě byla ze zoufalství... Na podzim jsem si koupila krásný oxfordky, kožený. S tím, že budou na jaro ideální. Jenže se mi ta noha nějak přes zimu rozčvachtala či co a i když jsem si to nejhorší už odtrpěla a boty povolily, na pravé noze mi otlačily patu tak, že to bolí i když už tam žádný puchýř dávno není. Na delší chůzi to prostě nejde. Bolí to jako prase. Dneska při chození městem po úřadech celý dopoledne. A tak než vymyslím, co s tím, potřebuju v něčem chodit a ty baťovky, co ještě mám, jsou sice dost pohodlný, ale trhají mi punčocháče a když v nich courám po kočičích hlavách dlouho, tak mě z podpatků bolej nohy. Takže jsem šmajdajíc opustila tramvaj a zapadla do obchodu s botama a koupila ty nejpohodlnější boty, co jsem tam našla...
V lázních jsem ukorálila jednu zakázku. Rozháčkovala fialový lariat. Přečetla Davida Mitchella - Hybatelé. Rozečetla po sto letech 451° Fahrenheita, kterou jsem si koupila před časem v anglickém vydání (abych se aspoň trochu udržovala) a když mě v tom knihkupectví dcera ukecávala, že to český je přece tak krásný a že by nám doma nemělo chybět a pak mi ho donesla ukázat, koupila jsem ho taky. A rozečetla jsem obě verze... Kdysi, když jsem tuhle knížku četla poprvé (to mi bylo cca 18 let), se stala jednou z mých nejoblíbenějších knížek, Bradburyho jsem milovala. Pak jsem si ji po letech (to mi bylo něco přes 30) půjčila v knihovně a veškeré kouzlo té knížky bylo pryč. Nic mi to neříkalo. Vůbec nic. A teď (když je mi 43) je to všechno zpátky... Čtu a vychutnávám si příběh a myšlenku a ty někým zatracované metafory a všechno je to díky životním zkušenostem a prožitým letům o další rozměr bohatší...
Všechno má svůj čas. Co jednou platilo, nemusí příště platit vůbec. Všechno je relativní... A všechno je jinak, děti... :-)
Zakázka za moře
V dálce Praděd
Výhled do Polska
Šerák a Keprník
Byly prostě všude. Pomněnky.
Po podvečerní bouřce, Praděd v dálce v mracích.
Čtecí lavička ráno mezi 9. a 11. hod.
Místo, kterému se říká Lesní bar :-) Kdo nezná, nechť vygůglí.
Tak snad zase za rok...