Jsem mizerná matka!

Fakt jsem mizerná matka. Nemám upečenej ani jeden perníček. Adventní věnce jsem akorát  obešla po cestě na poštu, kde ležely vystavený na zemi u obchodu, když jsem šla poslat balíček. Krom úplných maličkostí nemám ani jeden jedinej pořádnej vánoční dárek, ba co hůř - ani nějak netuším, jak by ty dárky měly vypadat... Nesháním dětem betlém. Na nějaký věnec na dveřích můžete klidně zapomenout... Ostatní matky řeší to, jak do rodiny vnést ten správnej Advent, aby to mělo tu správnou předvánoční atmosféru - já ani ň...

Moje holky byly vždycky chuděrky, když ve školce paní učitelky už někdy začátkem prosince organizovaly vánoční besídku s tím, že děti mají přinést do školky nějaké cukroví, co doma pečou maminky. Já totiž peču až úplně poslední dny před Štědrým dnem, to mívám tak tři, čtyři dny dovolené a v těch dnech pak doháním všechno... Takže v době konání vánočních školkových besídek leží ještě mandle, ořechy, rozinky, čokoláda na vaření a jiné nezbytné propriety, které se stanou později součástí vánočního cukroví, na regálech obchodů...

Místo toho jsem si v neděli koupila koktejlový šaty. No ono mi ani nic jinýho nezbylo, protože černé kalhoty a bílá halenka - fůůůůůůj! A ta šedá sukně je prastará, mám ji bezmála deset let a hodí se tak akorát - na bráchovu svatbu, tam jsem v ní byla naposled. Takže koktejlky. Černé, dlouhé, krásné, drahé, s výstřihem jako hrom...

V souvislosti s tím mě napadá, jakej je pušapka nehoráznej podvod na chlapy! Ve výstřihu to vypadá úchvatně a ve skutečnosti je to akorát divadlo!!! ;-)

Jeden malý fialový kousek s ametystovými středy.

Zpátky do reality...

Vypadám, jako bych hulila nejmíň čtyřicítku cigaret denně. Poznáte mě zdálky podle tuberáckýho kašle. Rvu do sebe antibiotika a na noc codein, abych se vůbec trochu vyspala.

Dnes jsem byla skoro po třech týdnech zase v práci. Stůl jsem debordelizovat nestihla, nutno zvládnout zejtra a v pondělí. Ale je fajn přijít po delší době do práce, kde někteří lidi i vypadaj, že vás rádi vidí :-) Ještě jsem si za ten téměř rok nestihla zvyknout, že je to možné - nechodit do práce permanentně nasraná a vzteklá, s averzí na většinu lidí kolem.

Od příštího týdne se nám rozpadne definitivně dojížděcí parta. Dva končí. Škoda, budou mi chybět. Buď to budu muset kočírovat sama anebo se pokusím ftírnout k partě jiný...

Snad se o víkendu vrátím aspoň trochu víc zpátky do reality... Nějak se nemůžu srovnat...

V hlavě se líhne jeden nápad, chce se mi nechat svoje rozpoložení těchto dní přenést rukama do konkrétní podoby... Zjistila jsem, že jsou věci, které se na tento blog napsat nedají...

Příští týden mě čeká dvoudenní "výlet" zase do Jeseníků. Tentokrát ovšem plně služebně :-) Šmarjá, potáhnu s sebou celou slavnostní uniformu a ještě večerní "coctail dress". Mno, ten si teda asi teprve budu muset koupit, bo mám akorát plesový šaty a to není zrovna nejlepší volba na tanečky na horskou chatu... Krom toho budu brát ještě pořád antibiotika, takže ani opít  po pracovní době se nemůžu...

To, co jsem vyrobila v minulých dvou týdnech na horách:

Na nic...

Nečtu. 

Nešiju. 

Nevymýšlím. 

Vlastně nedělám téměř nic...

Co v sobotu začalo lechtáním v krku, je dnes brutální bolest a teplota. Možná za to může to napití se té ledové vody do rozpálenýho zpocenýho těla při tom středečním výšlapu... Nebo něco jinýho...

A tak jsem kvůli zimnici saténovou noční košilku hodila do koše s prádlem a vyhrabala bavlněnou vytahanou noční košili s dlouhým rukávem a míšánkama...

Zejtra má malá kontrolu kvůli svý angíně... Z tý kontroly budu zřejmě pokračovat já k "firemnímu" doktorovi...

Je libo listopadovou borůvku?

A je po všem... Skoro.

Venku za oknem opět mlha jako mlíko a na plechové střeše je slyšet dešťové kapky. Jsem tu sama a čekám na zbytek rodiny, strávíme následující víkend tady spolu. Měli jsme už minulý, ale jak známo, Murphyho zákony jsou tu vždycky, když je nejmíň potřebujeme. Minulý týden z pátku na sobotu dostala mladší horečku, takže místo aby ráno v sobotu sedli do auta a jeli sem za mnou, jeli na pohotovost... Angína.

Stornopoplatek ve výši 100% za celý víkend pro tři lidi...

 (Vzadu horní nádrž Dlouhé Stráně)

No on vůbec ten víkend stál zato! Zůstala jsem tu sama. Téměř! Inu po mnoha letech jsem si zas vyzkoušela, jaký to je, když vám není proti srsti s někým mluvit (pokud je o čem!), někam po horách jít atd., zato je vám silně proti srsti společnost dotyčného třeba ve společný sauně nebo na pokoji!!! Kam klidně vleze, přestože ho nikdo nepozval a ještě v takovém okamžiku, kdy sedíte zabraní do práce, na uších sluchátka od empétrojky, hudbu na plné pecky, že i mobil máte položený před očima, abyste vůbec viděli, když někdo volá...!?!?

Ten infarktovej stav, kdy zvednete oči a najednou před váma stojí cizí chlap na území, které je jenom vaše a kam jste ho v žádném případě neměli nejmenší úmysl pozvat!!! Boha, málem mě štrejchlo!

Do sauny prosviští tak rychle, že přestože přijde až po vás a ještě v recepci hlasitě protestujete proti tomu, že se tam někdo připsal, než se v šatně otočíte, sedí ten parchant v sauně! První, na jediném místě, ze kterého je vidět skleněnýma dveřma na všechny příchozí ve sprchách! Nuž doufám, že si to aspoň řádně užil! Ještě že vzápětí došli asi další tři chlapi, pak už to bylo jedno...

Bilance: 

1. Každý večer v hospodě. V pondělí jsem tedy šla spát ve stavu, v jakém už hodně dlouho ne, podotýkám, že jsem nebyla sama, spolubydlící na tom byla asi tak stejně, v noci bylo třeba otevřít okna, protože by se nám asi nikdy nepodařilo vystřízlivět, v pokoji bylo jak v palírně! Od toho dne jsem už do těch svařáků nemíchala pivo nebo vaječňák v kávě či něco podobného...

2. Občas procházka ven, ovšem ta středeční teda stála zato! Převýšení 650 m asi na dvou kilometrech, bohužel času na dlouhou trasu s možností vrátit se jinudy nebylo, takže bylo nutno to, co jsme předtím sešli dolů, zas honem rychle do oběda vyšlápnout nahoru. Přísahám, že tenhle kus už v životě nahoru nepůjdu! Kdyby mě mučili, prostě ne! Lehnu si pod ten kopec a počkám, až mě někdo sebere... Jinak by to příště mohlo skončit tak akorát měděnou destičkou s textem: "tady padla vysílením ta, co byla tak blbá, že si myslela, že vyleze nahoru". Fakt jsem už stará! Když jsem to šla před necelými deseti roky, vůbec mi to tak děsný nepřipadlo, byl to vopruz, to si pamatuju, ale zvládla jsem to celkem v pohodě.

 (Divnej pohled - růžová mlha, co se valí za kopcem)

A teď se mi nechce domů...

A nechce se mi ani do práce!!! Naštěstí do ní nemusím až do středy, mladší dostala další antibiotika...

Schůzka

Přes noc naflágal sníh. Tak asi 5 cm. Teď zas prší, slyším to oknem i přes empétrojku. Jsem sama až do zítřka. Vůbec není špatný zůstat takhle sama... Měla jsem totiž schůzku sama se sebou...

Trošku mě tu totiž tak nějak dostihl kousek minulosti. Během dní minulých jsem znovu vyhrabala v hlavě události staré už dost let. Příčiny, následky, důvody, možnosti a konce a začátky... Malá vítězství a malé i velké prohry. Po obědě jsem tu osaměla, vyhrabala empétrojku a v ní Loreenu McKennitt. Už dlouho jsem neměla příležitost jen tak být a poslouchat naplno hudbu - a mělo to nečekané následky... I když jsem si myslela, že mám v sobě všechno srovnané a určité věci pro sebe provždy vyřešené, stejně se s časem náhled na některé věci třeba změní, protože zkušenosti mezitím zažité dávají možnost podívat se i z jiných úhlů...

Na večeři jsem šla později, až mi zmizely červené fleky z ksichtu... Ale byla to osvobozující chvíle... Kdy jindy mám čas na své myšlenky? Kdy jindy mám čas být sama se sebou? Kdy jindy je toho času dost? Díky za tu možnost si to prožít...

Vzala jsem si s sebou knížku, že po večeři zapadnu do baru na kafe. Knížka zůstala zavřená. Měla jsem společnost :-) O ničem... Bavit se o práci, protože není žádné jiné téma k hovoru? Děs!!! Pak jsem ještě dostala pozvání na pokoj...!

No vzhledem k tomu, že tu už několik hodin sedím a čtu a píšu, je doufám jasný, že jsem nikam nešla!

Během tohoto večera jsem se vrátila do minulosti ještě jednou. A to kvůli tomuto článku. A zvláště kvůli diskuzi pod ním! Ovšem to bylo do ještě dávnější minulosti :-) A to do časů mých středoškolských let. Jako absolutní knihofil jsem si taky vybrala školu a čtyři roky strávila v Luhačovicích, kde jsem maturovala jako knihkupec... A během těch let tehdy potkala spousty a spousty knížek. Chodila jsem pro ně taky do knihovny, byla tam tehdy ve staré budově, v jedné místnosti, vypadalo to tam jako salónek v nějakém zámku. Všude kolem stěn stály police s knížkama. A my tam tehdy chodily (holky) a hrabaly se v tom kolikrát hodiny. A ať vzpomínám jak vzpomínám, nepamatuju si, že bych se někdy starala o to, co je zrovna "in" číst!!! Hrabala jsem se v těch knížkách a vybírala si podle toho, jestli mě v nich něco zaujalo nebo ne, NIKDY nebyl rozhodující počet stran, naopak - čím víc, tím líp. Kromě povinné literatury (světová byla super, českou jsem šulila, kde to šlo) si pamatuju jednu jedinou, po které jsem schválně šla proto, že ji někdo doporučil: byla to paní profesorka Svobodová, absolutně jedinečná osobnost (zemřela už před lety), kvůli bolestem trojklanného nervu téměr neustále s levou rukou na levé líci, a byl to tehdy Waltariho Egypťan Sinuhet. Byla to první knížka, u které jsem řvala jako želva... a zůstala moje nejoblíbenější dodnes.

Čuchávala jsem k těm starým knížkám... A stejně tak jsem čuchávala i k těm úplně novým, co mi procházely rukama v knihkupectví... A čuchám k nim dodnes. Ke starým i k novým. A taky si pamatuju, že jeden z učitelů nám kdysi vysvětloval, co je to snob. Snob je například člověk, který si kupuje knížky jen proto, že jsou jejich autoři zrovna moderní. A třeba je nikdy ani nepřečte, protože mu nakonec nic neřeknou...

A tak mi, nezlobte se na mne, přijde přinejmenším dosti smutné, když si módní ikona vezme pod paži funglnovou knížku ruskýho klasika a napíše, že je to super čtení a že s touto knihou určitě budete mít ten pravej šmrnc, a x dalších chuděrek se může zbláznit, aby si to jakože přečetly taky, přičemž jsou už dopředu absolutně zděšeny ze zjevně velkého počtu stran v tý knížce!

Zvláštní - ani slovo o tom, o čem ta knížka vlastně je... A přitom by to bylo tak zajímavé téma k internetové diskuzi! A jo vlastně - inteligentní internetové diskuzi... Bezobsažný blábol je ovšem přijatelnější, netřeba si namáhat mozečky, reklamy z Elle a Lanvin HáeM už vyčerpaly jejich kapacitu...

*************************************
Update:
Už včera večer jsem tam Sandře nechala komentář. Pravda, byl poněkud sarkastický a ironický, ovšem v žádném případě vulgární nebo urážející! Bohužel styl těchto komentářů se evidentně mezi nadšené óchání a áchání nehodí, takže neprošel cenzurou :-))

24 m/s

Stav počasí: nárazy větru 24 m/s. Ve výsledku neskutečný hukot za okny, ani nevím, jestli v tom vůbec usnu...

Stav mischky: tři svařáky vypité :-) V báru již zavřeno, po sprše poněkud vystřízlivěno. Spousta keců v báru nakecáno...

Výkony dnešního dne: dva kilometry rychlý chůze kvůli vyhledání vhodných lokalit k vyfocení prstýnku a náramku níže, spálená prdel a její protějšek z druhý strany ze solárka, dvě kola v sauně - ááááách, proč je na saunu jen blbá hodina???

Při běhání kolem šutrů a stromů vyfocen prstýnek, co jsem dělala ještě doma a už neměla čas ho vyfotit: 

Náramek, co jsem spáchala už tady - prozatím poslední zakázka do vánoc (k němu bude ještě náhrdelník):

A pak už jen návrat - po cestě jsem potkala "zánik":

A pozor - pro všechny čarodějnice Petrovy kameny:

Hukot za okny zesiluje...V oknech praská pod náporem nárazů větru... Usnu vůbec? Má to cenu jít spát? Spolubydlící spí, má obrácený režim - ráno bývá dřív vzhůru, zatímco já bych ještě spala, zato večer je dávno pod peřinou, zatímco mně se ještě ani trochu nechce spát... A tak tu sedím u noťasu a kecám, jakoby mi ty tři hodiny keců dole v baru nestačily...

Mám tu "nápadníka" :-) 

"Co máš v plánu na víkend?" ptal se... (moje spolubydlící odjíždí na víkend domů)

"Co by? Manžela a obě děti! Přijedou za mnou na víkend."

Dál už se neptal ;-)

Listopadové bouřky?

Už jsem málem zapomněla, jak to vypadá, když se venku žení všichni čerti. Jako noční sova jsem zvyklá ponocovat a chodit spát až pozdě večer, kolem půlnoci a podobně, a tak jsem tu včera seděla (ostatně jako zase teď) u noťasu, čekala, až se tím příííííšerně pomalým tempem načtou stránky a poslouchala, jak venku sviští vichr a do oken poryvy větru vrhají napřed dešťové kapky a pak, když rachot zesílil, ledové krupky. Do toho se asi v půl dvanácté v noci začalo blýskat a hřmět. A pak jsem usnula a přes četné zmatené sny, které si (jako vždy) nepamatuju, se probudila až budíkem ráno.

Ranních 8 km začalo nějak takto:

Ale asi tak šestý kilometr už vypadal líp:

A ten osmý potom skončil takto:

Ovšem už asi tak od pěti odpoledne zase leje. Sedím tu u okna a poslouchám kapky na plechových střechách...

A myslím na to, že od doby, kdy mi bylo přes dvacet, jsem ušla už velký kus cesty. A že na té cestě už spoustu kamenů znám... Už mě nepřekvapí a vím, kde jsou, vím, které jsou oblé a hladké a které ostré a je třeba si na ně dávat pozor, protože zakopnout o ně bolí...

Spoustu jich sice znám, ale co ty, které ještě ne...?

Voskový ksichty?

Koukám na Magnolii. Zvláštní, amíci dokážou natočit film, kde mají lidi normální obličeje!!! Fakt by tomu jeden málem nevěřil! Americkej film od neamerickýho většinou poznáte už na prvním záběru. Když mají herci obličeje s vráskama, znamínkama, skvrnama a přirozenýma nepravidelnostma, vlasy normální, rozcuchaný nebo prostě zplihlý, určitě to není americkej film. Zato když maj všichni vyžehlený ksichty bez poskvrnky a vypadaj, jako by zrovna vylezli z křídovýho papíru ňákýho lifestylovýho magazínu nebo ze zrovna otevřenýho okna Photoshopu - můžete vsadit krk, že je to emerickej film :-)

No a tyhle fotky vlastně taky vypadly z Photoshopu, protože to šedivý pozadí se prostě musí dát pryč :-)

Tenhle je jen pro mě. Můj první prstýnek. Udělala jsem ho jen tak, bez návodu, protože se mi zrovna chtělo to zkusit :-)

Mám sbaleno. Hory čekají. Když budu moct, tak se ozvu...

Co jsem dělala poslední dva večery

Mordovala jsem se s hlasovacím tablem a modlila se u toho, abych neudělala nějakou chybu.

Vypisovala jsem dvě nezávislý ankety. A vypsala jsem dvoje na sobě nezávislý hlasování o stejný věci :-)

Abych dneska zjistila, že dvě nezávislý ankety se sice můžou zdát jako blbost, ale podle mýho je to dobrej ukazatel toho, jestli někdo nemanipuluje výsledky tím, že škemrá po netu o hlasy pro svou věc.

Takže jestli sem chodíte kvůli mým šperkům nebo vlastně i kvůli čemukoliv jinýmu, můžete si prohlídnout těch 46 kousků z dalšího soutěžního kola Fler Beadweaving Teamu, potěšit svý oko, načerpat trošku inspirace třeba kvůli blížícím se vánočním svátkům a kliknout si v anketě na to, co vám do toho oka padlo nejvíc :-)

1. hlasovačka ZDE

2. hlasovačka ZDE (fler)

Toto nemá být reklama mému soutěžnímu kousku!!! Je to jen ilustrační obrázek a přece si na svém vlastním blogísku nebudu vystavovat cizí fotky ;-))

Celá soutěž a vůbec dění kolem ní je moje práce a mně záleží na objektivitě hlasování! Takže rozhodněte prosím svobodně a podle svého vlastního vkusu :-)

Do modra...

Změna času je mor... Už několikátej den jsem v útlumu a jen tak zírám na rozešitý náhrdelník na stole, hromadu fimočtverečků a nevybalenej pytlík s několika sáčky rokajlu. Ani knížku mě nebaví číst.

Upřímně - už se tak nějak vidím na horách. Od příštího týdne budu čtrnáct dní mimo ;-) Mimo domov, mimo práci, mimo realitu... A zřejmě i mimo internet. Možná sem tam na chvilku někde v koutě si zaplatím půlhodinu.

Rokajl jede se mnou! Poprvý! Taky se mnou pojedou knížky. A v téhle roční době to na nějakou horskou turistiku moc nevidím, spíš bych to viděla na saunu, vířivku, nějakou tu masáž, solárko po snídani... Tak nějak...

Z toho, co jsem spáchala ve dnech minulých, kdy ještě platil letní čas: 

Modrá souprava s kytkou je na zakázku, trojúhelníky pak volně do prodeje.