A jedeme dál...
K proběhnuvším volbám napsat něco musím, bo to, čeho jsem byla v těch pár týdnech (obzvlášť těch dvou posledních) svědkem, si to asi budu hodně dlouho pamatovat...
Nevolila jsem v prvním kole ani jednoho z těch dvou. A kdybych měla být objektivní a volit svobodně, nešla jsem k volbám ve druhém kole vůbec, protože oba dva měli k mému kandidátovi asi tak stejně na hony daleko.
Ale to, co jsem tu v těch druhých dvou týdnech viděla, mě do té volební místnosti nakonec přece jen dohnalo. Ideál, který se tu začal prezentovat na všech frontách, vyzníval pro mě a pro naprostou většinu lidí v mém okolí jako naprosto prázdná a nepochopitelná mediální bublina. Nevěřícně jsem zírala na to davové šílenství a nevěřila vlastním uším, když jsem slyšela chvalozpěvy na noblesu. Člověk, který do té chvíle neudělal nic, ale vůbec nic výjimečného (kromě chrápání na jednáních snad vždy a všude) a nezanechal žádnou výraznou a prospěšnou stopu ve své politické dráze, byl najednou prezentován jako dobrotivý spasitel, který je povolán vyvést národ z temnoty.
Na debaty (vyjma té úplně poslední) jsem se nedívala. Stačily mi jen titulky na zpravodajských serverech, útržky zpráv ve veřejnoprávních i jiných médiích a nakonec i třeba zážitky dcery ze školy. Učitelé masírovali žáky v hodinách dějepisu a občanské nauky tím jedním a "správným" směrem. Všechno masírovalo všechny tím jediným "správným" směrem. Odporná, vlezlá a agresivní volební kampaň, ten ksicht na mě čuměl odevšad a hlásal svoje "Karel is not dead". Nakonec začal chodit i spam do soukromých mailů...
Za celé ty dva týdny jsem neviděla a neslyšela nic, co by tu bublinu vyplnilo. Co by mě přesvědčilo o tom, že názory toho člověka se v něčem shodují s těmi mými, že má nějakou vizi, která může být prospěšná téhle zemi, že to, co dosud udělal (a mně se to nelíbilo - např. ACTA, Kosovo...), udělal správně...
Toto v kombinaci s neskutečně otravnou kampaní nakonec rozhodlo, že přece jen půjdu.
Zvláštní - ani jednou za ty uplynulé týdny jsem neměla pocit, že mě někdo masíruje směrem na druhou stranu. Ani jednou, když pominu asi dva billboardy na cestě do práce u dálnice. Jestli ten druhý ksicht ještě někde visel, nevadil mi. Nevtíral se dotěrnými hesly. Neřval na mě odevšad, abych volila slušnost (kterou jsem ale nikde nenašla).
A tak celý dojem, který jsem z toho měla, se nakonec smrsknul na jedno: někdo si strašně, ale strašně moc nepřeje, aby se tam ten Zeman dostal...
A celá ta přiblblá hysterie, která se rozpoutala po vyhlášení výsledků, to jenom potvrdila.
Neslyšela jsem řvát ty druhé, napadat média a všechno kolem za poškozování kandidáta a já nevím co ještě. Neslyšela a nečetla jsem žádné elaboráty, které označují voliče protistrany za blbce, tupé hlavy, burany z venkova, komunisty, pojídače zabíjaček a pobírače sociálních dávek, čímž se skvěle během minulých tří dnů prezentovali příznivci toho, kdo prohrál.
A tak si jen říkám - kam se poděla ta tolik proklamovaná noblesa?
