Všechno je tak nějak ve starých kolejích...
Za tmy do práce, už skoro za tmy z práce. V práci práce přibývá, jak se blíží konec roku, stávají se dny hektičtějšími a hektičtějšími a když přijdu domů, většinou v tom teple u kávy chcípnu na křesle a proberu se až večer...
Brouzdám po netu, starám se o soutěž, dělám zakázky (a opožďuju se s nima), na realizaci vlastních nápadů opět žádný čas nezbývá. Snažím se číst (bo když nečtu, knížky mi chybí) a opožďuju se i s vracením knížek do knihovny a dokonce je mi to občas i jedno, což mi nikdy nebývalo, protože jsem nikdy nechtěla být knihovní problémista, co platí upomínky... A tak občas upomínky platím, ale knížky si dočtu do konce.
A poslední dobou si všímám, kolik času a energie musí normální člověk věnovat tomu, aby odháněl všechny ty "agenty s teplou vodou", co volají v kteroukoliv denní dobu a otravujou s nabídkama levnějšího volání, levnějšího internetu, levnější elektriky a levnějšího pojištění a kdejakých krávovin. Ještě horší sorta jsou podomní agenti, červenokravaťáci třeba, co otravovali minulý víkend a chtěli vidět vyúčtování za elektriku (už asi pátí v pořadí během posledních měsíců). A i když je člověk vyhodí, najde v různých vyúčtováních kromě složenek, těch krav jedněch nenažraných, i další a další nabídky na cokoliv... Těma nabídkama se nezabývám, ale napadá mě (občas, když zapochybuju, zda neokrádám svý děti a muže, když na to kašlu), kolik svýho času by člověk musel obětovat na to, aby to kurva všechno propočítal, zkontroloval, srovnal, prověřil, přihlásil, odhlásil, vyplnil, zaplatil a ohlídal... A můj čas je drahej... A nehodlám ho složit na oltář pojišťovnám, dodavatelům energií, mobilním operátorům a vůbec komukoliv, kdo mě vydírá pocitem viny, že zbytečně rozhazuju svoje prachy...
Posledních pár kousků, které se tu ještě nemihly:
