Time to change something in my life :-)

Hodně se toho stalo a zrovna teď je doba, kdy se věci nejspíš hodně změní.

V minulých měsících jsem sice tvořila, ale jen zakázky, nebyla v tom žádná spontánnost a žádná radost, žádná chuť do nových věcí, žádné nápady...

Poslední zakázka je hotová a trpká příchuť z přístupu České pošty k reklamaci ztraceného balíčku (ty oranžové rybičky z předchozího příspěvku nikdy nedoputovaly ke své majitelce za oceánem) je ještě znásobena tím, že jsem vyrobila 8 (!) párů můřích náušnic na přání (většinu z nich v barevných kombinacích, které si zákaznice vymyslela) a nakonec je zájem jen o 6 párů z nich... Tu hnusnou fialovomodrou kombinaci si namyslela sama... a teď mi je tu nechala...

Teď, po poslední zakázce, si od prodeje dávám pravděpodobně na pár měsíců pauzu. Upřímně si myslím, že na tvorbu nebude čas, až zřejmě někdy od jara. Ale těším se... strašně se těším, že až se věci usadí, bude klid a čas a nápady začnou chodit samy... Protože chuť tvořit už zas mám! 

Jen mě teď zaměstná nejspíš velká životní změna a já si chci dopřát klidu co nejvíc a věnovat se mým blízkým :-)

Ňáký kýče a tak...

V minulých dnech jsem si po asi pěti nebo šesti letech dovolila na pár dnů oficiálně zamarodit, přičemž jsem čas na zotavení se z nějakého virového napadení využila k válení se na gauči, čtení knížek (3 kousky), nějakému korálení, bezúčelnému čumění na televizi a příležitostnému cvakání spouští fotoaparátu.

Ve zkratce řečeno - taková malá rekonvalescence :-) Taky příležitost si rozmyslet a zapřemýšlet nad některými záležitostmi stran práce a vztahů. Návštěva jisté osoby mě přiměla pojmenovat některé věci nahlas a už jen samotným vyslovením a jasným formulováním toho, co mi straší v hlavě, se některé věci vyjasnily a posunuly do přijatelnější roviny. Snad tam nějakou dobu zůstanou.

Vypadá to, že něco jako "vítr změn" by mohl během příštích měsíců dost zamíchat těma letitýma usazeninama v mé duši a hlavě... Jen jestli to není moc velké sousto...

Poprvé jsem si úplně sama vyfotila svoje věci, dokonce i s hloubkou ostrosti: 

A tohle byla taková trochu kýčovitá zakázka (ale to je ten kolibřík a to peří taky), ale tyhle další věci už jsou starší a to jsem už nefotila :-)

Náušnice s hedvábím jen tak pro radost a náhrdelník, co jsem začala někdy v lednu a dokončila v únoru.

Nový rok si žádal radikální krok...

No, takže regenerace přes vánoční svátky byla sice hezká věc a vystačila na pár dní po Novém roce, ale už je to zas tak nějak v prachu... Teda spíš úplně v pr... bych řekla, to je asi přesnější vyjádření stávajícího stavu.

Některé věci se změnily. A to dost. Pro mě. Spíš uvnitř mě. 

Před dvěma týdny vykrystalizovala situace v práci, a to dosti radikálním způsobem. Při cestě do práce (čili mimo pracovní dobu) mi v autě jedno ráno prostě bouchly saze. Dlužno upřesnit, že už x let dojíždím do práce se skupinou kolegů, z nichž jedním je i můj současný šéf. Dlouhodobá frustrace, milion malých nesmyslných věcí, které se kupí a kupí jedna na druhou a pak stačila jedna věc, která sama o sobě by asi způsobila jen dočasné (další z mnoha) znechucení, aby to vyvřelo napovrch... Poslední dobou jsem si chtěla často ušetřit některé kecy v autě, takže jsem vozila sluchátka a poslouchala cestou hudbu, jenže tentokrát to začalo dřív, než jsem si je stihla nasadit... Takže poté, co mi dva o pár let mladší pánové cestou do práce "vysvětlovali", že jsem "starý neohebný prut", jsem se hystericky rozbrečela ("co řveš?" křičel na mě můj o cca deset let mladší šéf - dlužno přiznat, že nejsem nijak "plačtivý" typ a to už musí být, když se rozbulím a i tak téměř výhradně osamotě), okamžitě utnula společné dojíždění do práce a po cca sedmi letech (od malé bouračky na náledí na parkovišti) začala každý den sama řídit auto... Požádala jsem hned následující den vedení o posunutí pracovní doby o půl hodiny dřív (abych se pokud možno vyhnula většímu rannímu provozu jak ve městech, tak na dálnici) - a i když mě to stálo (a pořád stojí a ještě nějakou dobu stát bude) spoustu stresu a nervů z řízení auta, protože si nevěřím a nemám v tom autě prozatím dobrý odhad, čemuž opravdu zimní počasí moc nenahrává, jsem ráda, že to tak dopadlo. Konečně.

Takže jsem kontakt omezila striktně na pracovní dobu a v zájmu zachování profesionality se snažím dělat v práci, že se nic nestalo a fungovat jako doteď. Ale osobní rovina nula. Bohužel z toho není úniku... Nemůžu teď jít nikam jinam...

No a protože když je všechno tak nějak posraným navrch, je nejlepší začít dělat něco, co člověk nikdy nedělal a jít mezi lidi, který člověk nikdy předtím neviděl - zaplatila jsem si fotokurz pro začátečníky, abych se konečně naučila zacházet s digitální zrcadlovkou a mohla si sama (a dobře!) fotit šperky :-) Nejen šperky samozřejmě...

No ale zas moc jsem se přes svátky a v lednu neflákala :-)

To jde, ne? ;-)