Minulý víkend ve znamení srazu po 20 letech od maturity. Vzala jsem si dovolenou a jela o den dřív, nechtěla jsem jen přijet, vybalit, spěchat na domluvené místo, pak v noci zpátky, ráno honem na vlak a domů. Pojala jsem to jako víkendový únik za hranice všedních dnů, sama, už od pátku. Cesta sólo, ubytování sólo. Až v sobotu dopoledne jsem se měla sejít se dvěma spolužačkami, z nichž jedna je kamarádka, se kterou udržuju kontakt pořád a druhou jsem několik posledních let neviděla.
Mrzelo mě, že nemám s sebou notebook (žádný nemám, to hodlám v nejbližších měsících napravit), neměla jsem jak zaznamenat jedno setkání sama se sebou. Když jsem nastoupila do vlaku a on se rozjel směrem, kterým jsem těch 20 let prostě vlakem vůbec nejela, došlo mi, že v tom starém vagónu v kupéčku s červenými koženkovými sedadly a stejnou cestou jedu vlastně poprvé od doby, kdy jsem udělala městu Luhačovice po maturitě sbohem (pendlování mezi Prahou a Olomoucí z pohodlnosti a rozmlsanosti jen vlaky vyšší kvality a první třídou nepočítám). Stejné zastávky, stejný vlak... Ale všechno je jinak. Ve mně. Cesta, která se mi tehdy pokaždé v neděli večer při cestě na intr nebo v pátek odpoledne při cestě domů tak neskutečně vlekla, se ukázala jako několik desítek minut, které uběhnou za oknem dřív než odehraje pár oblíbených písniček v empétrojce. Pár minut z Přerova do Hulína. Dalších pár minut do Otrokovic, do Staráku, do Hradiště, do Brodu... Kratičké intervaly. Jak strašně moc se s věkem mění vnímání času!!! A netvrďte mi, že ten vlak jede rychleji než tenkrát, protože nejede. A tak jsem tam seděla, u okna, zírala z toho okna ven, poslouchala do sluchátek to, na čem momentálně ujíždím, a vnímala každou minutu té cesty, každé známé místo za oknem. Některá nádraží jsou úplně stejná - třeba to ve Staráku. Vlak stál ve stanici a čekal na jiný od Břeclavi a já se z okna těch několik minut dívala na tu stanici a zdálo se mi, že jsem tam venku pod tou střechou a v té čekárně čekala před pár dny...
V pátek jsem si ještě stihla projít město, jít se podívat na svůj poslední privát, kde jsem strávila poslední dva roky studia a dobře se nadlábnout. Vila, kde jsem bydlela, je v špatném stavu. Před těmi dvaceti lety jsem ve svém maličkatém kamrlíčku v prvním patře uprostřed bytu, kde bydlela mladá rodina, byla často svědkem ukázkového domácího násilí - bezpečně zavřená. Bezpečně zavřená od doby, co mi jednou v noci při návratu z hospody pan domácí vlezl do pokoje. Excesy v pozdních nočních hodinách vracejícího se manžela se časem stupňovaly a pár měsíců před maturitou jsem byla nucená požádat starou paní domácí, která bydlela v přízemí, aby mě přestěhovala do jiného pokoje v domě, jinak budu muset požádat o jiné ubytování cestou školy. Udělala to okamžitě a já se pak až do matury měla jako prase v žitě, pokoj sama pro sebe, s letištěm, stará paní dělala šatnářku v nočním podniku, takže když vypadla do práce, naložila jsem se do vany v koupelně a rochnila si tam celý večer... Dům se vlastně od té doby nijak nezměnil, jen těch 20 let je na něm znát. A taky to, že mladá paní s dětmi tam určitě nezůstala. Jinak by tak nevypadal.
Situace dalšího dne:
Vejdu se svými dvěma spolužačkami do restaurace, která má na vývěsce napsáno "Rybí speciality, kuřecí speciality, pizzerie". Do nosu mi zavoní kuchyně a moje bezprostřední reakce je: "Jé, tady voní ryby!" zatímco za mnou se duo ozve: "Fuj! Tady smrdí ryby!" A než se stihnu otočit, jsou obě venku. Šokovaná servírka vybíhá za námi z podniku a venku se ptá, co nás odradilo. Je mi to líto, tak říkám, že mě nic, že kdyby to záleželo na mně, tak nikam nejdu, ale jsem v menšině. Jsem naštvaná, jsem naštvaná za ostudu, za tu příšernou reakci, za bezohlednost. Nikoho nenutím, aby mu ryby voněly (mně voní), ale nedokážu překousnout tak nepokrytě projevené znechucení něčím jako jídlo. Poslouchám ještě dodatky ve stylu "mně se z toho smradu udělalo na zvracení".
Přizpůsobuju se a už další podnik nenavrhuju, jíme v restauraci ve stylu "jídlo bylo dobré - takové teplé". Takže naprosto nevýrazné, nijaké, připomínající závodní kuchyni. Jsem ráda, že jsem si předchozí den dopřála k večeři lososa a špenátové rizoto. Dámy jsou spokojeny.
Jdeme do lázeňské čokoládovny. Kavárna plná čokoládových pralinek všech možných i nemožných příchutí a tvarů, jsem v čokoládovým nebi! Kávu piju jenom já, k ní dvě čokoládové pralinky, dámy kávu nepijí a dávají si horkou čokoládu. Horká čokoláda vypadá krásně - krásná barva, krásná konzistence, lesklý temně hnědý krém se šlehačkou, posypaný oříšky. Dotyčná, které bylo na zvracení z vůně rybích jídel, se podivuje, jak můžem jíst ty čokoládové bombóny, protože ona na ně teda vůbec nemá chuť a vůbec ta horká čokoláda je tak hrozně sladká a sytá a ona už by do sebe nic nedostala a já nějak nevím, jestli vlastně vůbec chce tu čokoládu a trochu nechápu, proč si třeba nedala jenom vodu...
Povídáme si. O rodinách, o práci, o dětech. Už jsem si zvykla, že si většina lidí nedokáže představit, co v práci děláme a unavuje mě se pořád obhajovat, že práce u nás v kanclu je stejná jako práce v kterémkoliv jiném kanclu kdekoliv jinde. A tak tiše poslouchám stesky na to, kolik má naše přítelkyně, co nemá ráda ryby a vlastně asi ani horkou čokoládu, práce a jak pracuje i ve svém náhradním volnu a od rána do večera (vede kroužky v nějakém středisku pro volný čas) a jak je vlastně pořád unavená a utahaná a mlčím a nějak mě nebaví povídat o sobě a cítím se provinile proto, že já sice taky chodím do práce, ale přitom mám po večerech čas ještě třeba šít šperky a číst knížky a s dětma se většinou neučím a nechávám je se připravovat samotné do školy a žádné z mých dětí není nějak dys... a tudíž nepotřebuje žádnou zvláštní péči...
Procházím spoustu obchodů s oblečením, které mi snad až na jeden obchod (s cenami na úplně jiné úrovni než ty ostatní) přijde naprosto stejné, koupit si nic nechci, tak čekám, až se spolužačky podívají, vyberou nebo nevyberou. Nevadí mi to, jen mě to nudí, protože oblečení se mi nelíbí nikde, připomíná mi vietnamskou tržnici. Přežiju všech x obchodů s hadrama, ale chci jít do Botanicuse. Jdou se mnou.
Po vstupu do prodejny mi do nosu zavoní. Kdo ví, co je Botanicus, ten taky ví, o čem mluvím :-) Po půl minutě se jedna z nás obrací k odchodu se slovy: "Mně to vadí, jak je to tu cítit, já musím ven!" Můžete hádat, která to je...
Nemohla jsem se ubránit myšlenkám o tom, co tenhle člověk má ze života. Těší ji vůbec něco? Je někdy spokojená? Dokáže si všimnout věcí kolem sebe? Všimne si třeba známé vůně a dokáže se zamyslet nad tím, odkud ji zná a proč? Zaslechne kousek melodie a věnuje tomu kousku třeba myšlenku nebo vzpomínku? Nevím... Vím jen, že je úplně jinde než já.
Foceno dnes večer z balkonu.
A trochu toho, na čem momentálně ulítávám.
