Tak. Je přede mnou půl roku, kdy tady budu na všechno sama. Minulý týden odjel muž na půl roku do mise a ze mě je slaměná vdova... až do začátku srpna. Podruhé během dvou let.
Jen mám dojem, že tentokrát to prožívám hůř, alespoň zatím. Věřím, že se to během pár týdnů nějak ustálí, ale prozatím mi za krkem sedí všudypřítomná obava, úzkost a neurčitá nejistota, sevřený žaludek, tíživý pocit zodpovědnosti a iracionálních strachů o všechno a všechny kolem...
Dnes to přesně vystihla Bára tady. Ne že bych tím jindy netrpěla, ale líp se to zvládá s pocitem, že na to člověk není úplně sám.
Prozatím se v tom plácám, takže ani nenacházím radost v nějaké činnosti, netěším se z ničeho, jen tak přežívám ze dne na den a myslím akorát na blížící se datum daňovýho přiznání, odvodu DPH, termínů objednání u různých doktorů (za celý podzim v kurzu jsem nesměla mít žádné volno, takže to teď všechno doháním, všechny ty pravidelné půlroční kontroly se sebou a s holkama taky), jak vypadnout z práce co nejdřív, abych stihla včas nakoupit a mohla se konečně věnovat mladší dceři, protože když už jsme přes týden zůstaly doma samy, je to moc fajn si ty podvečery a večery povídat a zajímat se o věci, na které jindy není čas a klid.
Kde jsou ty časy, kdy člověk tyhle strachy a obavy prostě neřešil!? Chtěla bych zase na chvíli zkusit ten pocit bezstarostnosti, otevřených možností a chuti do nových věcí a bezmezné důvěry v to, že všechno je v pohodě a všechno se dá zvládnout.
Místo toho jdu po ulici a mluvím si sama se sebou, polohlasem. A jak si tak sama se sebou povídám, míjím roh a za tím rohem někdo stojí a mně je jasný, že na pár metrů slyšel ty mý kecy... A mávnu rukou nad tím, že mě na pár vteřin napadne "co si sakra asi o mě myslel?" protože je mi to úplně jedno :-)
Včelička z rokajlu většinou velikosti 15, co včera odcestovala na Floridu:
Honey Bee brooch made mostly from beads size 15 - sent to Florida:
