Půl roku sama, Paco de Lucía a taky prohra...

Čeká mě půl roku bez chlapa. Na půl roku ze mě teď je slaměná vdova. Vlastně je to taková premiéra. Dýl než tři týdny jsme samy holky nebyly. Nějak mi to nedocházelo v posledních týdnech ani dnech a asi mi to tak nějak nedošlo ani teď. Vlastně nevím, jestli mi to nějak dojde, jestli se dostaví nějaký pocit bezradnosti třeba...

Tedy když nepočítám ten dnešní (a to jsem slaměná teprve druhej den), kdy jsem strávila celý podvečer a večer hledáním pojistky na brýle pro dceru. Ještě hnusnější než pocit, že máme nejspíš smůlu a budem muset zaplatit nový příšerně drahý skla do brýlí v plný palbě bylo vědomí, že jsem tím totálně zabila několik hodin a ten lariat, co mám už dva týdny rozešitej a chtěla jsem jej dneska dodělat, zase nedodělám...

Je to divný... převlíknout peřiny a pak tak nějak uznat, že ty druhý vlastně nemá cenu povlíkat, protože se na ně bude akorát půl roku prášit. Sbalit je a schovat na toho půl roku do skříně. Postel je tak nějak holá.

Mladší dcera předevčírem s přestávkama prokvílela večer, slzy jako hrachy. Vždycky rozbulela i tu starší a tátu taky. Koukali na mě... protože já nic. Smí se to? Mít pocit, že se nic hroznýho neděje? Že se jen možná celýho půl roku vůbec neuvidíme...?

Až ráno, až se zavřely dveře definitivně za mužem s posledním báglem na zádech jsem se otočila na ty dvě - a ony potichu bulely a objímaly se. Přidala jsem se k nim. Tak jsme tam stály všechny tři, v obýváku - v objetí s uřvanýma očima. Pak jsme šly naposledy z okna zamávat.

Mám asi nějaký desetiletý periody nebo co. Pamatuju si, že po třicítce jsem zažila něco jako "druhou pubertu". Takovej zásadní zlom v chápání některých věcí v životě. Změna přístupu, hodnot...

Zdá se mi, že je to tu zas. Po čtyřicítce. Zase se něco mění - cítím to poslední týdny. Přistihla jsem se, že přestávám mít potřebu se o některé věci dělit s ostatníma lidma. Taková ta neodbytná snaha podělit se s ostatníma o zážitky, dojmy, pocity nebo co já vím - je to tak nějak částečně pryč. Vědomí, že stejně jen já vím... a že to tak nějak stačí... Že ty slova na všechny strany jsou úplně zbytečný.

Koupila jsem si lístek na Paca de Lucíu. V Olomouci na náměstí minulý pátek. Nikdo nechtěl jít se mnou - že je to tak nějak prý nebere. Mě to taky nikdy nijak moc nebralo, i když flamenco mě fascinuje. Jen jsem měla dojem, že bych si to neměla nechat ujít, že bych to chtěla slyšet naživo, že bych to chtěla zažít na vlastní kůži. Protože tohle v Olomouci už asi nikdy neuvidíme.

Jsem šťastná, že jsem tam šla. Bylo to neskutečné, úžasné, fascinující... V tom horkém letním večeru stačilo jen zavřít oči a byli jste o dva tisíce kilometrů dál... Slyšet a vidět naživo je úplně o něčem jiném než pustit si na jůtůb...

zdroj- Olomoucký deník

Sobotní odpoledne jsem pak strávila na rozdíl od zbytku rodiny, který šel rozumně na bazén, na náměstí, kde jsem se sice smažila ve vlastní šťávě, ale ženský tam dupaly na pódiu flamenco o život a já na rozdíl od nich aspoň neměla černý šaty...

Letos to byl už 5. ročník festivalu a já ho všechny ty minulý čtyři roky vždycky prošvihla. Letos už ne, protože že bych zapomněla jít na koncert se mi stát nemohlo :-)

Ze soutěže Battle of The Beadsmith 2013 jsem vypadla ve 3. kole. Porazila mě Tamuna Lezhava:

Šperky tentokrát žádný nějak nemám hotový... Uháčkovala jsem několik šlauchů, nikoliv do prodeje na net. Ani jsem je nefotila. Až tenhle poslední, vzala jsem si ho na ten koncert :-)