Nějaký divný jaro letos. Že by krize středního věku? Poslední týdny často myslím na to, že jsem vlastně už stará, že moje tělo už nikdy nebude takové, jako bývalo... Že ještě zatím vypadá docela k světu, ale že už to nebude mít dlouhého trvání a ty maličkaté flíčky na rukách začnou být vidět, odrůstající barva na vlasech odhalí víc stříbřitých míst, o působení gravitace nemluvě...
Není to všechno tak nějak v prdeli?
Myslím na to, že si sama způsobuju problémy. Racionální i iracionální.
Myslím na to, že jsem skoro zapomněla myslet... přemýšlet... a že mi to chybí.
Myslím na to, že se momentálně nedokážu nadchnout pro to, co mě běžně baví.
Myslím na věci, na které jsem nemyslela už dost dlouho...
- Po večerech si někdy naliju skleničku vína - nikdy jsem to nedělala.
- Někdy jdu a koupím si něco jen tak, čistě pro radost anebo na smutek, i když vím, že tím nejspíš zbytečně utrácím.
- Ulítávám na luxusní kosmetice - to jsem taky nikdy nedělala (no, tedy aspoň ne v této míře).
- Nechala jsem si narůst vlasy a zvykla jsem si je ráno upravovat, i když to znamená nutnost vylézt dřív z postele - to jsem doteď nikdy v životě nedělala!!!
Za čtrnáct dní mizím jako každý rok na dva týdny za hranice všedních dnů...
I v těchto divných dnech trošku tvořím...
Něžný jemný náhrdelník se shibori hedvábím:
Tyrkysové rybičky na zakázku:
A jedny malé sutaškové náušnice podle návodu, které jsem si udělala čistě jen pro sebe:
Aničko,
OdpovědětVymazatneřeš skvrny na rukou a šedivý vlasy ... prostě budou, všichni je jednou budou mít, bez známek stárnutí byli jen ti, co umřeli příliš brzo. Vzpomeň si na Svatku...
Stárnout se dá i krásně a s noblesou, mě to nijak neděsí.
Lenko, mě to právě většinou taky nijak neděsí, nebo tedy doteď neděsilo. Ale teď jsem v nějakým divným rozpoložení, kdy mi to jde na mysl často. Stojím před zrcadlem, čumím na sebe a lituju se... Jako nějaká blbka.
VymazatVida a já myslela, že vdané ženy se tím ani zabývat nemusí.
OdpovědětVymazatŽe jen nezadané občas hodnotí, jestli ještě upoutají :)
Liško, možná nemusí. Já to tak někdy prostě necítím, že už na tom vlastně nezáleží... Protože ono asi záleží. Už jen pro ten pocit. Protože občas, ať jsi spokojená a šťastná jak chceš, ti prostě na mysl přijdou myšlenky, že určité věci se ztrácí v nenávratnu a že už nikdy... nikdy... NIKDY!!! A není to příjemný zjištění. Většinou to zatlučou argumenty o tom, že na tom přece nezáleží, ale někdy prostě ne. No a pak to sebevědomí upadne někam na dno do bláta a blbě se zas tahá ven.
Vymazat