Přehoupnuto do podzimu. Zatímco minulej týden jsem chodila do práce v letních šatech bez rukávů a ani ráno neměla na sobě svetr, tento týden už jsem vytáhla bundu, odložila sandále a v práci šaty od uniformy vyměnila za sukni a košili a silonky, což je u mě definitivní konec léta a přepnutí do podzimního módu.
Kytky na balkoně, který jsem si tam hýčkala a chodila si mezi ně sedat v teple letního večera se sklínkou vína a talířkem sýrů, zůstaly v tristním stavu - surfinie a minirůžičky jsou zdecimované padlím od té doby, co slunko svou dráhu na obloze zkrátilo tak, že na balkon přestalo svítit úplně a zachraňují to akorát muškáty, o víkendu nastěhuju orchideje zpátky do bytu a s těma zvadlýma troskama se definitivně rozloučím.
V práci absurdita střídá absurditu. Vždycky, když si myslím, že mě už nic nemůže překvapit, se najde něco, co to absolutně zabije... Po několika dnech nepříjemných pocitů averze vůči všemu a všem jsem dospěla k názoru, že nejideálnější by bylo s nikým nemluvit, nic neposlouchat, na nikoho a na nic se nedívat. Nekomunikovat... Jenže to bohužel není možné, a tak mi nezbývá než tomu dál čelit, protože před tím prostě není úniku... Sakra, není.
Ještě že mám aspoň ty korále a knížky.
Můří náušnice na zakázku na Slovensko k mé milé zákaznici :-)
Náušnice v mé oblíbené zelenozlaté barevné kombinaci.
A po dlouhé době zase prsteny se Swarovski rivoli a sluníčky:
Jéje, absurditu znám, i když bez uniformy. A tvoříš krásně, mně zatíím zachraňuje zahrada, uvidím, co mě z absurdity bude vyvádět v zimě, třeba konečně led a sníh, Kéžby..
OdpovědětVymazatLed a sníh není nic pro mě, leda tak z okna pěkně vyhřátýho pokoje :-))) Zahradu docela závidím, my tu naši máme dost daleko a letos nebyla vůbec, bo jak jsem byla sama, tak jezdit tam jsem nezvládala, takže až příští rok :-) Už se těším :-)
Vymazat