Sirotčinec? Sirotčinec! A pro podivný děti.

Čas od času, jako starý knihomol, jsem psávala i svoje názory na přečtené knížky. Ne že bych to už nechtěla dělat, ale bohužel mě většina knížek nijak víc nezasáhne. A když ano, tak se většinou ženu hned za nějakou další a než si urovnám myšlenky a vstřebám tu první, mám hlavu plnou dalšího děje...

Ale myslím, že jedna z posledních, co jsem četla, si pár slov zaslouží.

RANSOM RIGGS - Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

Upoutala mě v knihkupectví už před pár měsíci, když jsem utrácela pár minut času někde v Brně na náměstí - ležela mezi novinkami a její obálka přitáhla můj pohled už ve výloze. Když jsem ji vzala do ruky, už jsem ji nemohla odložit, jako to udělám s většinou ostatních knížek, které ničím nezaujmou. Popis na přebalu mě navnadil - já ráda duchařinu :-) a tohle slibovalo pořádnou! Prolistovala jsem ji - fotky! - a jaký! 

Utrousila jsem pár slov... a dostala jsem ji od dcery k narozeninám. 

Přečetla minulý týden. S chutí. Nebyla to, co jsem od ní čekala. Žádná duchařina. Epická fantasy pohádka pro starší děti a dospělé, řekla bych. Psaná čtivým a přitom jazykově lahodným způsobem. Žádná primitivní a jednoduchá slovní zásoba, kterou naprostá většina současně vydávaných knížek opravdu "vyniká" a kterou z duše nenávidím a dokáže mi pokazit dojem z knížky, ať je zápletka jakkoliv zajímavá... 

Pěkně barvitě vykreslená atmosféra - deštivý podzim versus slunečné léto, bažiny a mořské útesy s majákem - jeden to přímo vidí před očima, když čte. Po závěru knížky je mi sice jasné, že je to připravené na další pokračování a já si nejsem jistá, jestli bude mít v tomto příběhu autor ještě co nabídnout, ale stejně...

Obrovské plus za grafickou úpravu knihy!!!! Je krásná. Je krásná na pohled i při čtení - ty fotky jsou úžasné a jejich zakomponování do příběhu nemá prostě chybu :-) 

Pro ilustraci tohle moc pěkné video: 

 

Není nic lepšího než si zašopovat...

Dnes budou nějaké drobnůstky, co jsem v posledních týdnech vyrobila. A taky malá "reportáž" z včerejšího šopování v nákupním centru ;-)

Přechod ročních období =  průvan v peněžence. Když se k tomu přidá ještě začátek školního roku, je to doslova totální devastace rodinného rozpočtu... Učební pomůcky, zájmové kroužky, družina, poplatky tu i onde pro dvě děti vyšplhají během prvních dnů školního roku do tisíců. Fascinují mě ty zápisky v deníčku o tom, kolik se vybírá na to i ono a že je třeba pokaždý vypláznout prachy do dvou, tří dnů...

S klesající rtutí teploměru se taky začne řešit, co si ksakru to děcko ráno obuje, když na sandále je už zima a ty boty, co byly na jaře ještě dobrý, jsou už malý, ta bunda taky... "Upozorňuju, že nemám už žádný trička s dlouhým rukávem," zazní vyčítavý hlas pubertální dcery a následuje: "Mám jenom jeden svetr." Případně: "Mám jenom dvoje kalhoty a do těch jedněch už se skoro nemůžu narvat."

Takže logickým vyústěním situace byl včerejší nálet do nákupního centra, kam jsme po dlouhé době měly (jen ženské, protože taťku nemáme doma a tím pádem ani auto ne) příležitost dopravit se sockou. Kdyby se tam dalo dojít pěšky, kašlu na autobus. Jenže v tomhle případě se fakt nedá, nákupní centrum je hrubě za městem a žádnej chodník tam nevede... Těch 15 nebo 20 minut jízdy narvaným busem s odérem houmlesáka, který se vetřel i s batohem, byl fakt zážitek.

Moc hezká ale nijak výjimečná košile pro dceru v S´Oliver by stála tisíc korun. Pominu, že jsem si připadala jako socka, když jsem po té, co mi prodavačka cenu sdělila, ani nechtěla, aby ji sundala z věšáku. Pak jsme to braly postupně - hadrárnu za hadrárnou... Koupila jsem si svetr, bo žádnej nemám. V HáEm jsem koupila holce tričko s dlouhým rukávem, ale kalhoty jí dělaly pytle pod zadkem a pod předkem, takže fuj. Pak jsme tam nechaly patnáct set ještě za celkem 3 podprsenky, pardon - za lhářky, jak to holka nazvala, protože tohle je opravdu klamání nepřítele ;-)

Nevím, jaké máte zkušenosti s obchodem Tally Weijl, který se honosí heslem "totally sexy". Já tedy poněkud děsivé... Nevím, podle jakých tabulek ty hadry šijou, ale klasický číslování či značení XS-XXL je tam tak jaksi posunuté... Asi tak minimálně o dvě čísla směrem dolů... Chcete-li utrpět zásah na solar, zkuste si tam vyzkoušet něco ve velikosti, kterou si běžně kupujete. Pokud je to něco nahoru, zjistíte, že do toho nenarvete ruce, protože rukávy jsou tak úzký, že nabydete dojmu, že okamžitě potřebujete bandáž žaludku, jinak skončíte jako morbidně obézní ležák... Pokud je to něco dolů, pak to nenarvete ani přes lýtka a když náhodou narvete, tak to neservete dolů... Nevěřícně zíráte na velikost na štítku a máte chuť se někam zahrabat a asi tak měsíc nežrat...

Čtrnáctiletá dcera měří 168 cm a váží 45 kg. V dětských velikostech mizernej výběr. Takže chodíme po dámských a hledáme XXS, XS. S má už moc velké a plandající výstřihy. Trička z Tally Weijl jsou super. Ovšem včera jsme tam kupovaly kalhoty... Já ji varovala! Říkala jsem jí, že 32 a 34 jí bude malý přes boky. "Vem si 36! Bude ti to malý!" Bylo. Úpění z kabinky "já to na sebe nedostanu!" "Vidíš, a tohle já zažívám úplně běžně," smála jsem se. A jak jsem tam tak před těma kabinkama stála a čuměla na sebe do zrcadla a připadala si tlustá jako prase, přemýšlela jsem, co za lidi tam chodí nakupovat a prohlížela jsem si je. A taky jsem myslela na to, jak tohle asi působí na ženský, který mají nějakej problém se svým vzhledem. V tu chvíli jsem si jí všimla - holka, mladá. Měla stehna jako já mám předloktí (měřím 162 cm a vážím 66 kg), upnutý v uzoučkých kalhotách. Obrovský kolena na těch vychrtlých nohách. Namalovaná, načesaná... Koukla jsem na ruce, měla je schované v rukávech, ale prsty dlouhé a kostnaté. U krku trčící klíční kosti a bože, ten obličej - propadlé tváře a linie lebky pod kůží... Ne, opravdu nebyla štíhlá! Byla neuvěřitelně vychrtlá. Myslím, že naživo jsem nic takového ještě nikdy neviděla. Jen v televizi a na fotkách na netu. V náručí hromadu oblečení na vyzkoušení. Pak jsme už šly pryč. Jedny kalhoty velikosti 36 jsme koupily a vypadly. Ale tu holku budu mít před očima hodně dlouho...

Náhrdelník pro soutěž Fler Beadweaving Teamu - Winter is coming: 

 

A pár etno náušnic, které jsem začala dělat tak, že jsem dostala jednu, kterou její majitelka ztratila, abych se pokusila udělat repliku: 

A z nich pak vznikly i ostatní: 

Na závěr malá koláž ze středečního "výletu" do hor (výletem se to moc nazvat nedá, protože letět z Karlovy Studánky na Červenohorské sedlo, když tempo udává někdo, kdo má o dost delší nohy než vy a ještě má pocit, že je na závodech, to je spíš peklo):

40

No, hezký - víc jak měsíc jsem nic novýho nepřihodila. Tedy sem na blog. 

Dokud jsem měla dovolenou, tvořila jsem o stošest. Jak ta slastná doba skončila - utrum. Znovu koloběh pracovní a od minulýho týdne i školní. Ten se tedy ještě zaběhnout nestihnul, ale je tu a už tomu neutečem. Po dobu příštích deseti měsíců. 

Mám rozpracovaný větší kus do soutěže, příležitostně přidám kousek, pak odložím, tři dny na to nesáhnu... Ležela jsem v knížkách, protože jsem zašla po dlouhé době do knihovny a přitáhla si pár zajímavostí a knížky z knihovny mají vždycky přednost před těma ostatníma. A ta poslední mě dost pohltila, nedalo se přestat číst, dokud včera večer nebylo dočteno... 

Dneska čtyřicet. Nejsem přesvědčená o tom, že je co slavit. Kdyby bylo po mém, neslavila bych nic. Nějak bych ten den přešla s pár belgickýma pralinkama třeba a hotovo. Ovšem jakási oslava se ode mě čekala, tak tedy bylo odpolední posezení u chuťovek. Taky jsem se přemohla a upekla brownies a s dcerou levandulové sušenky. Jen se nedokážu bezprostředně bavit u něčeho, co bezprostřední není... Ovšem den byl nakonec nadočekávání příjemný, hlavně díky mému skvělému chlapovi a snídani do postele taky :-))

Pár novinek z posledních týdnů - no moc toho nebylo ;-)

Srpnová okurková...

Kus dovolené za mnou. Ještě kousek přede mnou. Ani u moře ani jinde v exotických krajích. Povětšinou doma u toho mého "koně", občas je i dost času na to, na co jindy není čas žádný... A tak zkouším nové věci, ale v tom týdnu dovolené stihnu akorát tak chytit nadšení do něčeho nového - a pak zase do práce a zase ospalé krátké večery a nekonečné hodiny v práci... Nikdy nebudu mít dost času...

Háčkované spirály jsem poprvé zkusila před třemi lety, ale nelíbil se mi ani výsledek a ani mě to nebavilo dělat. Podruhé znovu letos na jaře - a zase nic. No ale asi má všechno svůj čas, protože teď jsem tomu propadla totálně a i když prozatím zkouším podle návodů a výsledky si nechávám pro sebe - neskutečně mě to baví, i když k dokonalosti to má prozatím daleko :-)

Dnes večer jsem se taky poprvé dostala ke "spajkům". Ale ty tedy až příště :-)

Jak voní...

Už jsem málem zapomněla. Vlastně asi patnáct let jsem to naživo nezažila... Takhle v jednom dni. To, co dřív byla pro mě úplně běžná a normální věc. A po těch mnoha létech strávených v betonu rozpálených měst jsem ráda, že jsem si dnes vzpomněla. Že jsem znovu zažila, jak "voní"...

- rozpálená městská ulice a popelnice na ní stojící  

a pak jak voní:

- přírodní jezero se stojatou mělkou vodou

- olej na rozpálené železniční trati

- rozpálený rozteklý asfalt na silnici

- kukuřičné pole v horku

- lán dozrávajícího obilí

- vlhkost lesa, kterým teče řeka...

A jak voní les večer (úplně jinak než ve dne). Jak při večerní jízdě na kole přes louku u lesa zleva i zprava do levého a pravého ucha řvou cvrčci. Jak se na holé kůži střídají proudy horkého vzduchu při jízdě mezi domy rozpálenými letním dnem ve vesnicích s proudy chladnějšího vzduchu z lužního lesa na břehu řeky a pak zase proudy horkého vzduchu z lánu ječmene...

Jela jsem jen v krátkých letních bavlněných šatech. Žádná přilba. Sandály na nohách. Moje staré kolo. Bylo mi nádherně. 

A pořád mám srandu z "papouščích" cyklistických plastových oblečků a z představy, že bych si na sebe v tomhle dni něco takového oblíkla a v tom horku v tom jela na kole, je mi  špatně ;-))

Zakázka, o které jsem se zmiňovala dřív. Trvala mi skoro měsíc :-)

Nějaké ne moc nové novinky :-)

Jen pár kousků z poslední doby. Z úplně poslední doby nejsou, protože jsem pracovala poslední měsíc na velké soupravě na zakázku, je dokončená, jen vyfotit a vystavit. Ale dnes ještě ne :-)

Černozlatý náramek byl původně na zakázku, ale téhle barevné kombinace jsem se nakonec zhostila jinak (ale to až příště).

Tyhle náušničky byly první pokus, ale už je nemám, pocestují jako dárek za moře :-)

Zelenofialový náhrdelník a brož vznikly kvůli fotkám pro reklamu na keramické kabošony.

Zpátky...

Konec času za hranicemi všedních dnů.

Konec blažených dvou týdnů strávených víc než 200 km od domova, mimo veškeré povinnosti a nutnosti a známé ksichty, nákupy, úklidy, porady a jiné nesmysly... Sláva buď preventivním rehabilitacím, ať je Bůh opatruje a žádný blb od zeleného stolu nepocítí náhlý impuls tvořivosti v rámci šetřivosti a nevybleje návrh je zrušit...

Přečetla jsem pár stránek v knížce, kterou jsem měla v plánu tam přečíst celou. Vytvořila jsem s bídou třetinu náramku, který jsem měla v plánu tam vytvořit celý.

Zato jsem podnikla výlet do Jablonce a rochnila se v obchodě narvaném materiálem od podlahy po stropy v několika místnostech a zachránila mě jen nedostatečně vysoká částka na bankovním účtu od bezbřehého utrácení. Taky jsem se byla podívat v Janských Lázních, kde jsem byla jako asi čtyřletá na první rodinný dovolený a dodnes si některý místa pamatuju. Třeba ten Krakonoš čumící ze skály mě ale zklamal, tehdy mi připadal jako středobod města - dnes stál k němu prdelí obrácený autobus neb plácek před ním funguje jako miniaturní autobusové nádraží... Taky naprostá většina budov ve městě, které patří státním lázním, je v naprosto zoufalém a dezolátním stavu, smutný pohled je to... Vybočují jen penziony a hotely, které žijí v sezóně z turistů. Škoda. Smutnej obrázek, bohužel typickej...

A protože jsem tentokrát nikde neobjevila jindy tolik oblíbenej anketní lístek při ukončení pobytu, musím to napsat aspoň sem, ačkoliv bych to velice ráda napsala právě do toho anketního lístku. Já chápu, že se jede na provizorium, když je hlavní hotelová budova zavřená. Chápu, že nebude nabídka jídel taková jako za normálního provozu, chápu že v restauraci nemůžu čekat švédský stoly při hlavních jídlech apod. Ale nechápu, proč při dvou hlavních jídlech denně o počtu celkem tří jídel na výběr je skoro pokaždý maso. Vepřový nebo hovězí především. Když bylo bezmasý, bylo hnusný. Jinak bylo jenom mastný. Ryba za dva týdny jedinkrát! To je takovej problém při šesti jídlech denně udělat alespoň jedno s rybou nebo chutný bez masa?

Je takovej problém koupit na snídani ráno dva okurky a tři papriky, aby tam aspoň nějaká zelenina byla? Nebyla žádná! Žádná za celých 14 dní. Ani kousek. Každej den jsem snídala to samý - rohlík a uzenej sejra, protože salámy a vodou nacucanou šunku fakt nejím. Semtam džem a jogurt. Müsli žádný, jen obyčejný kornflejky. Zachránila to občas kobliha. K pití jedovatě fialovočervená voda k snídani. O normální vodu z kohoutku bylo třeba každý ráno zaškemrat.

K hlavním jídlům se pití nedostává, normálně se objednává jako v restauraci - toť běžná praxe. Ale ještě se mi za těch 10 let nestalo, že bych se toho, že si chci objednat a poté zaplatit neperlivou vodu nebo kolu, musela doslova doprošovat - nikdo se nezeptal a nikdo s tím nepočítal, doslova jsem obsluhu musela odchytávat nebo pak platit na baru. To, že mi nikdy nikdo z personálu pití nenalil do skleničky, když už se mi podařilo ho objednat, už je jen maličkost... Jeden den jsme si chtěly se spolubydlící dát kafe po večeři - po dvaceti minutách marnýho čekání, kdy si nás někdo všimne (asi ve stylu - najíst jste dostaly, tak vypadněte) jsme se sebraly a mazaly do restaurace o pár desítek metrů dál... A jako do jinýho světa - příjemná obsluha, dobrá káva a přestože jsme byly v lokále jediný (holt mimo sezónu), servírka byla ochotná, usměvavá a posezení luxusní. Stejnou zkušenost jsem udělala pokaždý, když jsem šla na kafe nebo jen tak posedět (a i na dobrý jídlo) kamkoliv jinam. Tam, kde jim záleží na tom, aby se k nim lidi vraceli, se podle toho taky chovali - a já se vracela.

Inu - na co se snažit, když mají svý jistý, že? Dostali za nás zaplaceno a přestože v tuhle dobu tvoříme prakticky jediný hosty, chování personálu tomu neodpovídalo ani náhodou. Ať mi nikdo nevykládá, že tohle je z důvodu provizoria - tohle je z důvodu "serem na ně". Stejně jako pan ředitel, který se ani neobtěžoval přijít na výstupní pohovor, kde na něj lidi čekali...

Pročpak tam ten anketní lístek tentokrát nebyl? ;-)

Nad Špindlem

K Bílému Labi

Výhled na Labský důl

Krakonoš v Jánských Lázních

Jánské Lázně od kostela na kopci

Tvoření příště ;-)

TV a další různě problematické záležitosti...

Poslední dny v poněkud hektickém tempu.

Minulá sobota téměř celá prožita na taneční soutěži s mladší dcerou. Dvě vystoupení, dvoje převlíkání, chaos, tanec, hudba, rekvizity, vyhlašování výsledků a cesta domů. Ráno v neděli teplota. Nadopovat paralenem a honem na další soutěž do jiného města, nelze jinak - ten den ráno už žádného náhradníka trenérka nesežene. Další dny teploty, horečky, kašel... Údajně jen viróza (v pondělí u zastupující paní doktorky) - ovšem v pátek kontrola u naší paní doktorky - zánět průdušek a antibiotika. Zítřejší soutěž už nepřichází do úvahy, musí ji zastoupit náhradník.

Od neděle scvrklý žaludek, nervozita. V pondělí cesta vlakem do Ostravy, kafe s kamarádkou, které jsem vděčná za to, že ty dvě hodiny nemusím strávit se sebou a svým strachem a trémou a pak přesun do televizního studia, kde následují dvě a půl hodiny živého vysílání - poprvé v životě, při prvním vstupu se mi třesou ruce, pak už to jde. Když je po všem, jsem nejšťastnější člověk na světě... Moderátorce s jelínkem na klopě nebaštím její zájem ani náhodou (modří vědí ;-)).

Pak tři dny v práci v dusné atmosféře, která trvá už skoro dva měsíce. Ve čtvrtek říkám, že už to dlouho nevydržím, že takhle existovat nebudu. V pátek mi "bouchnou saze", vyletí ze mě všechno, co mě štve, brečím a nadávám a ječím po svém šéfovi, všechno, co si myslím přímo jemu do obličeje, otevřené dveře na chodbu - slyší nás celé patro. Vzduch se ale pročišťuje a vypadá to, že dál budem schopni existovat alespoň částečně normálně tak, jako celé dva roky do doby před těmi dvěma měsíci.

V pátek akce, o které tak nějak tuším, že je předem ztracená. Mám uspořádat večerní program v klubu žen, nechtěla jsem tentokrát, chtěla jsem až jindy, nehodilo se mi to časově, věděla jsem, že toho mám moc, ale nedalo se uhnout, slíbila jsem, že ano, že to nějak udělám... všichni to slyšeli, cca 20 bab. Podklady posílám tři týdny předem s žádostí, aby byly rozeslány všem účastnicím... Pár dní se nic neděje, pak mail, že zodpovědná osoba nemá adresář... Jak nemá? Prostě nemá... Takže podrobné info končí u ní, dál se nedostane. Plakátek k akci má být zveřejněn 14 dní předem... Sleduju web a nic se neděje. Pak se plakátek objeví - tři dny před akcí... Nakupuju jehly, nitě, misky, beru materiál pro 15 lidí, čaj, pohoštění... Píšu, že potřebuju, aby mi někdo otevřel hodinu před začátkem, abych mohla všechno nachystat... Chodím marně do mailu pro odpověď, čekám... čekám... nic. V pátek jdu naslepo a doufám, že mi někdo otevře, že nebudu hodinu stát na chodníku a pak trapasit, až přijdou lidi a já nebudu mít nic nachystáno. Naštěstí tam v tu hodinu někdo je, ale někdo, kdo je tam čistě náhodou a o naší akci neví nic... Pomoc se nakonec dostaví, ale úplně jiná osoba, než jsem čekala. Díky za ni!

Nakonec přijde pět lidí, ale večer je nečekaně příjemný, proběhne v důvěrně komorní atmosféře a já jsem nakonec ráda, že propagace totálně selhala, že se na to skoro všichni vykašlali, že mě v tom nechali, protože nemusím běhat mezi deseti nebo patnácti lidmi, ale jen mezi pěti, všichni jsou šikovní a všichni to zvládnou a ještě si stihnem popovídat. Díky všem, kteří přišli.

Ach sutašky! Líbí se mi už hrozně dlouho, ale první pokus jsem spáchala až teď:

Dvě brože z vysílání dokončeny:

A jeden kolečkový náramek, co byl původně jen tak "do foroty" :-))

 Mám před sebou ještě dva dny volna, takže mě omluvte - jdu šít ;-)

Vlaky a hvězdy a listy a...

Za sebou mám víkend v Praze. 

Okusila jsem cestu vlakem RegioJet a musím říct, že pokud budu mít kdykoliv možnost využít jejich spojů, udělám to! S běžnými vlaky nesrovnatelné a narozdíl od Pendolina výborná káva a absence hnusných baget. O nesrovnatelné ceně ani nemluvě...

Utratila jsem spoustu peněz na Rokajlfestu, kde se z původně zamýšlené hodiny stráveného času nakonec staly víc než dvě hodiny, příjemné a nečekané setkání následované příjemným obědem, cesta do Spirály, další dvě hodiny ve společnosti stejně (rokajlem) postižených žen, ubytování, přesun do Starbucks na Kulaťáku, kde když skousnu to příšerně předražené a příliš slabé kafe, se příjemně sedělo a povídalo. A na večer procházka centrem, kde jsem zjistila, že ačkoliv jsem v Práglu dva roky žila a nesčetněkrát ji předtím i potom navštívila, nikdy jsem nebyla za tmy na Karlově mostě. Až teď.

Nestihly jsme (samé ženské) jen výjezd na žižkovský vysílač! Tak příště :-)

Poslední dobou dělám akorát na zakázkách. Na svý věci čas nemám. Zatím. Taky čekám na jeden telefonát a mám z toho rozporuplné pocity... Já o vystoupení v TV nijak nestála a nestojím. Ale když už mě tam někdo navrhnul a a já se po několika dnech rozhodování odhodlala tam jít, čekala bych, že mi taky někdo VČAS řekne kam a kdy mám přijít a co mě tam čeká... 

Dál jsem byla požádána, abych připravila program na jednu akci. Ovšem vzhledem k dosud poněkud divnému přístupu lidí, na kterých závisí zveřejnění informací, bych se na to nejradši vy...kašlala... Protože je mi jasný, jak to dopadne... Investuju čas a prachy na nic.

Jeden pokus čistě pro sebe: 

A asi 2/3 jedné zakázky (náušnice s broží a přívěsek), s posledním kouskem jsem měla jistý úmysl, který nevím, jestli nastane (vzhledem k situaci s TV):

JEŠTĚ POŘÁD MĚ TO BAVÍ ;-)

Tak jo, tak já se vykašlu na to filozofování a radši sem hodím zas nějaké výtvory poslední doby :-)

Ono toho moc není, teda těch větších věcí. Jen jedna:

Ústřední motiv - "Cuchulainnovi chrti" - otisk polymeru v imitaci slonoviny z vlastnoručně udělané formy, dopatinováno, vyleštěno, nalepeno, obšito rokajlovou výšivkou, zavěšeno na šité rokajlové šňůře v kombinaci s kostěnými korálky.

No a pak už akorát drobnosti - prstýnky, náušnice... 

Je jich mnohem víc, ale nemá cenu je sem dávat všechny :-) Ty, které jsou ještě k mání, najdete na Fleru ;-)

A ještě jsem zapomněla na něco, co do prodeje vůbec nešlo - zakázka pro sestřenici:

UKO JEŠITA?

V práci čelím nepříjemné situaci. Do jaké míry se dá akceptovat něčí sobectví a bezohledná cesta za vlastním prospěchem? Myslím, že do té doby, dokud nezačne přímo ovlivňovat moji pracovní situaci. Zhoršením pracovních podmínek, zvýšením rizika nějakýho průšvihu... Mám vůbec právo pokusit se nějak situaci ovlivnit ve svůj prospěch? Udělala jsem to. Nejen pro sebe, nebyla bych sama, kdo by se v tom svezl. A uspěla jsem. Na jedný frontě. Na tý druhý je "tichá domácnost" a zřejmě neskutečným způsobem uražená mužská ješitnost. Bože, nesnáším, když se dospělí chlapi chovají jako malá děcka! Imponuje mi zralost, rozvaha, objektivita a NADHLED! Pak si umím chlapa vážit. Pokud se uráží jako hysterická ženská a má potřebu dávat všem dokola najevo, kterak utrpělo jeho ego, ukládá si v sobě nějaké domnělé křivdy a prostě nezvládá svoji vlastní situaci - ó bóže... nevydlabu v sobě ani špetičku nějakého pochopení... fakt ne!

Mimo práci pak řeším situaci přesně opačnou - jak destruktivní a sebedestruktivní může být něčí bezbřehá obětavost, neschopnost sebemenšího náznaku prostého (a v určité míře potřebného a zdravého) sobectví. Neschopnost člověka věnovat se sám sobě. Mít cokoliv jen pro sebe. Dělat cokoliv jen pro sebe. Vyžadovat cokoliv po druhých (které to ani nenapadne, že by to mohli pro něj udělat) a trvat na tom. A přestat podřizovat svůj život jen a jen druhým... Vychovejte dítě tak, že budete řešit cokoliv a kdykoliv za něj, chránit jej před absolutně všemi vlivy "zlého" světa - a vychováte nesoběstačného a nešťastného jedince, neschopného vyrovnat se se sebemenším problémem...a v konečném důsledku i neschopného normálního života...

A tak dnes posílám všem ješitným chlapům tuhle písničku a říkám: "Pánové! Na vaše uražené ego nejsme zvědavé a nikdy nám to imponovat nebude!"

Šperky až příště, je jich spousta nových, ale k tomuto článku by se jaksi nehodily.

Co takhle nějaký životabudič? Nebyl by?

Nebaví mě zima. Nějak to ve mně vzbuzuje pocit, že mi dny, týdny a měsíce utíkají mezi prsty... Za tmy do práce, celý den v kanclu - spousta nudných hodin a otravných povinností, téměř za tmy z práce, kafe, pospávání v křesle u kafe, protože není chuť ani energie na nic jiného, usnutí u první stránky v jinak zajímavé knížce... Promrhaný čas, promrhané hodiny a promrhané dny. 

Aniž bych byla schopná s tím něco udělat...

V týdnu, kdy jsem zůstala s mladší nemocnou dcerou doma, se všechno zkomplikovalo - co původně vypadalo jako pár dní relativního klidu s možností času na nápady a jejich realizaci, se změnilo na pár dní strachu o tátovo zdraví a když už strach pominul, vystřídala ho hnusná viróza, proležená neděle s horkým čajem a proležené pondělí s příšerným záchvatem migrény.

A v úterý do práce... A koloběh pokračuje...

Asi čekám na jaro. Je to špatný, takhle se přece čekat nemá! Vůbec se nemá na nic čekat! Ale tenhle čas je fakt děsnej...

Souprava, na kterou jsem se zmohla koncem ledna.

A po dlouhé době jeden freeform, doma se mi válí hromada SW rivolí, jenže jak je dělá každej, nebaví mě, tak jsem je aspoň zužitkovala jinak než ostatní :-)