Vlaky a hvězdy a listy a...

Za sebou mám víkend v Praze. 

Okusila jsem cestu vlakem RegioJet a musím říct, že pokud budu mít kdykoliv možnost využít jejich spojů, udělám to! S běžnými vlaky nesrovnatelné a narozdíl od Pendolina výborná káva a absence hnusných baget. O nesrovnatelné ceně ani nemluvě...

Utratila jsem spoustu peněz na Rokajlfestu, kde se z původně zamýšlené hodiny stráveného času nakonec staly víc než dvě hodiny, příjemné a nečekané setkání následované příjemným obědem, cesta do Spirály, další dvě hodiny ve společnosti stejně (rokajlem) postižených žen, ubytování, přesun do Starbucks na Kulaťáku, kde když skousnu to příšerně předražené a příliš slabé kafe, se příjemně sedělo a povídalo. A na večer procházka centrem, kde jsem zjistila, že ačkoliv jsem v Práglu dva roky žila a nesčetněkrát ji předtím i potom navštívila, nikdy jsem nebyla za tmy na Karlově mostě. Až teď.

Nestihly jsme (samé ženské) jen výjezd na žižkovský vysílač! Tak příště :-)

Poslední dobou dělám akorát na zakázkách. Na svý věci čas nemám. Zatím. Taky čekám na jeden telefonát a mám z toho rozporuplné pocity... Já o vystoupení v TV nijak nestála a nestojím. Ale když už mě tam někdo navrhnul a a já se po několika dnech rozhodování odhodlala tam jít, čekala bych, že mi taky někdo VČAS řekne kam a kdy mám přijít a co mě tam čeká... 

Dál jsem byla požádána, abych připravila program na jednu akci. Ovšem vzhledem k dosud poněkud divnému přístupu lidí, na kterých závisí zveřejnění informací, bych se na to nejradši vy...kašlala... Protože je mi jasný, jak to dopadne... Investuju čas a prachy na nic.

Jeden pokus čistě pro sebe: 

A asi 2/3 jedné zakázky (náušnice s broží a přívěsek), s posledním kouskem jsem měla jistý úmysl, který nevím, jestli nastane (vzhledem k situaci s TV):

JEŠTĚ POŘÁD MĚ TO BAVÍ ;-)

Tak jo, tak já se vykašlu na to filozofování a radši sem hodím zas nějaké výtvory poslední doby :-)

Ono toho moc není, teda těch větších věcí. Jen jedna:

Ústřední motiv - "Cuchulainnovi chrti" - otisk polymeru v imitaci slonoviny z vlastnoručně udělané formy, dopatinováno, vyleštěno, nalepeno, obšito rokajlovou výšivkou, zavěšeno na šité rokajlové šňůře v kombinaci s kostěnými korálky.

No a pak už akorát drobnosti - prstýnky, náušnice... 

Je jich mnohem víc, ale nemá cenu je sem dávat všechny :-) Ty, které jsou ještě k mání, najdete na Fleru ;-)

A ještě jsem zapomněla na něco, co do prodeje vůbec nešlo - zakázka pro sestřenici:

UKO JEŠITA?

V práci čelím nepříjemné situaci. Do jaké míry se dá akceptovat něčí sobectví a bezohledná cesta za vlastním prospěchem? Myslím, že do té doby, dokud nezačne přímo ovlivňovat moji pracovní situaci. Zhoršením pracovních podmínek, zvýšením rizika nějakýho průšvihu... Mám vůbec právo pokusit se nějak situaci ovlivnit ve svůj prospěch? Udělala jsem to. Nejen pro sebe, nebyla bych sama, kdo by se v tom svezl. A uspěla jsem. Na jedný frontě. Na tý druhý je "tichá domácnost" a zřejmě neskutečným způsobem uražená mužská ješitnost. Bože, nesnáším, když se dospělí chlapi chovají jako malá děcka! Imponuje mi zralost, rozvaha, objektivita a NADHLED! Pak si umím chlapa vážit. Pokud se uráží jako hysterická ženská a má potřebu dávat všem dokola najevo, kterak utrpělo jeho ego, ukládá si v sobě nějaké domnělé křivdy a prostě nezvládá svoji vlastní situaci - ó bóže... nevydlabu v sobě ani špetičku nějakého pochopení... fakt ne!

Mimo práci pak řeším situaci přesně opačnou - jak destruktivní a sebedestruktivní může být něčí bezbřehá obětavost, neschopnost sebemenšího náznaku prostého (a v určité míře potřebného a zdravého) sobectví. Neschopnost člověka věnovat se sám sobě. Mít cokoliv jen pro sebe. Dělat cokoliv jen pro sebe. Vyžadovat cokoliv po druhých (které to ani nenapadne, že by to mohli pro něj udělat) a trvat na tom. A přestat podřizovat svůj život jen a jen druhým... Vychovejte dítě tak, že budete řešit cokoliv a kdykoliv za něj, chránit jej před absolutně všemi vlivy "zlého" světa - a vychováte nesoběstačného a nešťastného jedince, neschopného vyrovnat se se sebemenším problémem...a v konečném důsledku i neschopného normálního života...

A tak dnes posílám všem ješitným chlapům tuhle písničku a říkám: "Pánové! Na vaše uražené ego nejsme zvědavé a nikdy nám to imponovat nebude!"

Šperky až příště, je jich spousta nových, ale k tomuto článku by se jaksi nehodily.

Co takhle nějaký životabudič? Nebyl by?

Nebaví mě zima. Nějak to ve mně vzbuzuje pocit, že mi dny, týdny a měsíce utíkají mezi prsty... Za tmy do práce, celý den v kanclu - spousta nudných hodin a otravných povinností, téměř za tmy z práce, kafe, pospávání v křesle u kafe, protože není chuť ani energie na nic jiného, usnutí u první stránky v jinak zajímavé knížce... Promrhaný čas, promrhané hodiny a promrhané dny. 

Aniž bych byla schopná s tím něco udělat...

V týdnu, kdy jsem zůstala s mladší nemocnou dcerou doma, se všechno zkomplikovalo - co původně vypadalo jako pár dní relativního klidu s možností času na nápady a jejich realizaci, se změnilo na pár dní strachu o tátovo zdraví a když už strach pominul, vystřídala ho hnusná viróza, proležená neděle s horkým čajem a proležené pondělí s příšerným záchvatem migrény.

A v úterý do práce... A koloběh pokračuje...

Asi čekám na jaro. Je to špatný, takhle se přece čekat nemá! Vůbec se nemá na nic čekat! Ale tenhle čas je fakt děsnej...

Souprava, na kterou jsem se zmohla koncem ledna.

A po dlouhé době jeden freeform, doma se mi válí hromada SW rivolí, jenže jak je dělá každej, nebaví mě, tak jsem je aspoň zužitkovala jinak než ostatní :-)

Další novinky :-)

Využívám klid přes svátky, holky jsme odložili na pár dní k dědovi a babičce. Nezahálím, před svátky bylo několik zakázek a měla jsem strach, že to ani nestihnu. Další zakázky ještě čekají...

Vánoční dárek pro kamarádku kolegyně z práce:

Vánoční dárek pro dceru jiné kolegyně:

A zakázka podle videoklipu (zákaznice poslala odkaz na videoklip, kde má zpěvačka v uších tyhle obrovské náušnice):

A nejnovější - náhrdelník s nefritem a k němu náramek ve stejné barevné kombinaci (jen tato souprava není zakázka, obojí je do prodeje):

Novinky

Jedna zakázka (freeform Cabo de Hornos bez kamene :-)):

Těch náušnic bylo hrozně moc... Lístkové šílenství, doslova. Nekonečný množství barevných kombinací... Jeden víkend jsem jim totálně propadla a sotva jsem došila jedny a zbytky korálků opatrně vrátila do těch titěrných pytlíčků a tubiček, už jsem vytahovala jiné barvy, jiné kombinace... Ještě že mě to pak s pracovním týdnem přešlo, ale pořád mám v zásobě asi tak sto dalších barev, vzorů a podob... ;-)

Upomínky a agenti

Všechno je tak nějak ve starých kolejích... 

Za tmy do práce, už skoro za tmy z práce. V práci práce přibývá, jak se blíží konec roku, stávají se dny hektičtějšími a hektičtějšími a když přijdu domů, většinou v tom teple u kávy chcípnu na křesle a proberu se až večer...

Brouzdám po netu, starám se o soutěž, dělám zakázky (a opožďuju se s nima), na realizaci vlastních nápadů opět žádný čas nezbývá. Snažím se číst (bo když nečtu, knížky mi chybí) a opožďuju se i s vracením knížek do knihovny a dokonce je mi to občas i jedno, což mi nikdy nebývalo, protože jsem nikdy nechtěla být knihovní problémista, co platí upomínky... A tak občas upomínky platím, ale knížky si dočtu do konce.

A poslední dobou si všímám, kolik času a energie musí normální člověk věnovat tomu, aby odháněl všechny ty "agenty s teplou vodou", co volají v kteroukoliv denní dobu a otravujou s nabídkama levnějšího volání, levnějšího internetu, levnější elektriky a levnějšího pojištění a kdejakých krávovin. Ještě horší sorta jsou podomní agenti, červenokravaťáci třeba, co otravovali minulý víkend a chtěli vidět vyúčtování za elektriku (už asi pátí v pořadí během posledních měsíců). A i když je člověk vyhodí, najde v různých vyúčtováních kromě složenek, těch krav jedněch nenažraných, i další a další nabídky na cokoliv... Těma nabídkama se nezabývám, ale napadá mě (občas, když zapochybuju, zda neokrádám svý děti a muže, když na to kašlu), kolik svýho času by člověk musel obětovat na to, aby to kurva všechno propočítal, zkontroloval, srovnal, prověřil, přihlásil, odhlásil, vyplnil, zaplatil a ohlídal... A můj čas je drahej... A nehodlám ho složit na oltář pojišťovnám, dodavatelům energií, mobilním operátorům a vůbec komukoliv, kdo mě vydírá pocitem viny, že zbytečně rozhazuju svoje prachy...

Posledních pár kousků, které se tu ještě nemihly:

Zpět...

Už je to pár dní, co jsem zpátky. Ještě jsem se moc nevzpamatovala...

Proč ty dny dobré a příjemné musí uběhnout 10x rychleji než ty obyčejné pracovní? 

Jedla jsem.
Pila jsem (skoro každý večer).
Válela jsem se v solárku, ve vířivce, v sauně a na posteli.

Občas jsem i chodila po horách (třeba ten den, kdy jsme šli dolů do městečka na horkou medovinu s tím, že nazpět pojedem nahoru tím posledním autobusem, co podle jízdního řádu měl odjet v 16:55 a když jsme tam cca v 16:45 viděli odjíždět prázdný autobus, nenapadlo by nás, že nám ten hajzl ujel, tím spíš, že nám ujel schválně a my tam čekali jako paka až do 17:05 a pak kvůli tomu šlapali 6 km nahoru za hodinu a nějaký drobný, abysme stihli večeři a ještě jsme toho zm*da v půlce cesty viděli, jak se pak po silnici vrací dolů...).

Odměnili jsme se téměř hodinou ve vířivce se svíčkama a šampaňským a přáli jsme si, aby to ten podrazák autobusácká mohl vidět...

Zase se mi potvrdilo, že jet jen tak, sama, naslepo, bez kámošek, je lepší volba než v grupě bab, které se znají z práce a pak těch 14 dní stráví přísně spolu, protože se mezi ně už nikdo nevejde. Baví mě potkávat cizí lidi a poznávat a pozorovat a bavit se a poslouchat a sbližovat se a kecat po večerech... JO!

Neušila jsem skoro nic. Ten jeden kousek jsem honem dodělávala o víkendu doma. Na netu jsem byla všehovšudy pár minut a vůbec mi nechyběl. 

Bude se mi stýskat...

 

Ale přece jenom je ten další hotov:

Pryč...

Mizím za hranice všedních dnů. Na dva týdny. Po téměř roce je to tu opět :-)

Tentokrát v poněkud dusné atmosféře, protože po letech nucena absolvovat cestu busem, s polovinou věcí než jindy - kvůli neoblomnému muži, kterému se letos nechce se zatěžovat tím, že by mě tam odvezl...

Takže nebude kafe na pokoji (protože rychlovarnou konvici už není kam dát) a nebude ani dostatečná zásoba knih ani sušenek k tý kávě a taky jen jedny boty... Protože krabice rokajlu prostě jede se mnou. Marná sláva, šije se mi tam nejlíp, na všechno dost času a chuti do šití - což se o běžných pracovních dnech doma říci nedá...

Doufám, že pokud bude třeba, pošlou alespoň ten nadepsaný a nachystaný balíček, ve kterém je čerstvě udělaný a také již prodaný náhrdelník (a zalejou sem tam kytky):

Ke kterému mě inspirovala tahle fotka:

Na městském koupališti a na prýglu

Dík za opožděný kousek léta, který přišel v tu pravou dobu a trefil se mi přímo do posledního týdne letní dovolené, už jsem nedoufala, že si těch letních šatů letos ještě užiju.

Strávila jsem tři dny na městském bazéně, stihla jsem se spálit od obličeje až po kotníky a zjistit, že všechny troje plavky, co doma mám, jsou už na prd. Anebo to není vytahanýma plavkama, ale chyba bude někde jinde ;-) protože když jsem je mokrý ze sebe svlíkla, propadla jsem panice, cože jsem to ze sebe sundala, protože ten monstrózní spodní díl by velikostí odpovídal tak babičce... Zbaběle jsem si koupila nové plavky a patřičně jsem si to zdůvodnila výhodným nákupem, bo byly ve slevě...

V každém případě byla návštěva koupaliště zajímavou zkušeností po několika letech a protože jsem s sebou měla akorát starší dceru a v očích kontaktní čočky, čímž odpadla totální slepota po většinu pobytu tam, měla jsem čas šmírovat a analyzovat a občas i závidět a občas ne... Dětský bazének obklopený lezoucími batolaty, těhotnými i netěhotnými matkami a babičkami, jsem obcházela obloukem a hodně rychle a byla jsem neskutečně vděčná, že tam už nemusím být s nima, ne, fakt, já na to už nemám a jsem neskutečně ráda, že tohle období máme za sebou...

Zato jsem měla dost času závidět všem těm holkám jejich dokonalý těla a dokonale plochý břicha a dokonce občas se i škodolibě ušklíbnout, když to tělo bylo ještě víc nedokonalé než to moje a bylo o dvacet let mladší... A jinak tedy musím souhlasit s Gombou, neboť krásné holky buď houpaly nohama na kraji bazénu a lovily nebo měly společnost v podobě nějakého tvarohově bílého a poněkud rozbředlého nezajímavého týpka. Ti krásní, opálení, tetovaní s vyrýsovanými "pekáči buchet" měli tendence houfovat se na kraji bazénu a zevlovat :-)), případně oslňovat ležérními šipkami do vody ze stran bazénu, což se nesmí, žejo...

Zato včerejší odpoledne jsem měla možnost poprvý v životě strávit na Brněnský přehradě a to dosti zajímavým způsobem, ukecána kamarádkou, kterou jsem neviděla 10 let :-)) V botách na podpatku (bo jiný jsem neměla) jsme snesly k vodě velký nafukovací člun a co si mysleli ti lidi kolem, když tam dvě skoročtyřicítky běhaly s pumpičkama kolem člunu, to radši vědět nechci, vlezly jsme do něj a než se rozkoukaly, tak nás vítr a vlny odnášely někam do pr.... a můj blbý nápad, že vezmem jen dvě vesla, se ukázal fakt dost blbým, protože asi dvě hodiny jsme pak strávily zuřivým veslováním, aby se člun alespoň udržel na místě a neskončil i s náma někde ve Veverský Bitýšce... Zato tam pravděpodobně skončil ten žlutý nafukovací polštář, co nám uletěl a nedokázal ho dohonit ani ten hodný hoch z toho šlapadla, co pro něj neváhal skočit... A veslo, které upadlo do vody a musela pro něj kamarádka skočit - to už byla poslední kapka, takže ve výsledku ten kus cesty ke břehu jsem já klečela ve člunu a tím jedním pádlem pádlovala a z druhý strany se člunu držela kámoška a vyrovnávala to plaváním, bo z vody se do toho člunu prostě nejde dostat zpátky :-))) Moc nechybělo a volala bych "...my tady umřeme...", ale při tom všem jsme si stihly krásně pokecat a čučet po fešných surfařích a vůbec byla to sranda a moc pěkný odpoledne :-)

Jeden kousek ze zakázky, na které zrovna pracuju:

OKURKOVĚ :-)

Okurková sezóna. 

V práci klid, přede mnou ještě týden dovolené a pár dní. Doma nemocnej chlap, kterej odmítal jít k doktorovi, i když sebou jeden den ráno málem praštil, až už horečky trvaly víc jak týden, tak mu nic jinýho nezbylo... Začínající zápal plic. Jeden by řek, že dospělej člověk by měl vědět, co dělá, že... Občas je možno pozorovat selektivní hluchotu nejen u dětí, který odmítají slyšet věci jako "jdi si uklidit do pokojíčku" nebo "proč nejsi ještě převlečená?", ale taky u starších jedinců...

Tak trošku šiju, před dokončením je náhrdelník, co mě k němu inspirovala jedna fotografie a dnes jsem konečně zahájila práci na větší zakázce. No, příští týden nebudu muset do práce, tak doufám, že tím trošku pohnu :-) Bo v září mě čeká 14 dní na horách, juchůůů! Těším se!

Napsala jsem během posledních týdnů dva články na Fler.cz, něco o historii šitého šperku a taky pár rad a ukázek, tak koho to zajímá, může si počíst :-)

A jeden poslední hotový kousek:

Troška nočních keců

Na balkoně je 25°C, teď v půl dvanácté v noci, a vzduch voní rozpáleným betonem města. Kromě období, kdy stromy začínají vrhat stín (což je úplný začátek opravdového jara a první teplé dny) je toto část roku, kterou mám nejradši. Moci jít už brzo ráno v letních šatech bez pocitu chladu, nevadí mi rozpálený beton a vzduch tetelící se horkem v ulicích města ani suchý a teplý vítr v průvanech v prolukách mezi domy. V těchto dnech chodím zásadně pěšky, tramvaje mi nic neříkají...

Párkrát v životě (asi 2x nebo 3x) se mi podařilo v takovouto noc být venku - v lese. Chtěla bych to ještě někdy zažít, svatojánský mušky v trávě u cesty, kterou je možno spíš tušit než vidět, chládek a přesto teplo, zvuk cvrčků a hlasy nočních ptáků... nebo cikády v jižních částech Evropy, kdekoliv... Letos se žádné moře nekoná a asi ani žádná tropická noc mimo civilizaci. 

A tak si teď zalezu do postele u otevřeného okna, kterým je slyšet noční hukot města, kroky opozdilých chodců na chodníku a sem tam opilecké výkřiky a cítit betonové léto. A budu doufat, že to není poslední "tropická noc" tohoto roku...

Nový náhrdelník, kterého se mi upřímně ani nechce moc vzdát, takže když mi zůstane, ani se nebudu zlobit.

Čas na knížky (nejen)

Stále v rekonvalescenci, neskutečně si to užívám. 

Přečetla jsem za posledních několik týdnů tolik knížek, jako jindy nepřečtu za půl roku nebo dýl. Šiju a vymýšlím a v hlavně mám zas spoustu nápadů... A jen doufám, že budu mít ještě dost času na jejich realizaci. Vytáhla jsem dokonce po hrozně dlouhé době fimo a spáchala očíčka v jiných barvách než v zelené (to jsou ty na Dračím náramku a broži) - a to modrá a žlutohnědá. Taky jsem si udělala několik forem a po víc jak roce zřejmě ufimuju falešnou slonovinu (když jsem to dělala zatím poprvé a naposled, výsledek se mi moc líbil, ale byla to tak nehorázně pracná záležitost, že mě přešla chuť to někdy opakovat)... Jsem sama zvědavá, co z toho nakonec bude ;-)

Kšefty poslední dobou (vlastně letos) nejdou skoro vůbec, je to bída, nebýt toho, že to pár mých kamarádek vidí naživo a neodolá, neprodala bych nic. Si říkám, jestli to má cenu, jestli to fakt stojí za něco, jestli si to jen nenamlouvám, když to nikdo nechce, jestli má smysl to dělat... Ale já se zamilovala do toho pocitu, že mi pod rukama vzniká něco hezkýho, že mi z těch prstů nepadají jenom lejstra (z tiskárny) a zlikvidovaný faktury a stavy rozpočtu, že dokážu udělat něco, po čem zůstane hmatatelný důkaz, který by mohl udělat radost nebo se líbit nebo udělat někoho krásnějším nebo zajímavějším... A když to nikdo nechce, asi mi nezbyde nic jinýho než udělat hezčí a zajímavější mě samotnou... Alespoň teď přes léto, kdy jsou všechny šperky hezky vidět a ke všem mým letním šatům se prostě nějaký ten kousek najde... A když nenajde, udělám si ;-) Už se na tom pracuje...

Asi je nejvyšší čas vykašlat se na konzervatismus, který mi vtloukala do hlavy moje máma, že šperky mají být maličké a nenápadné a čím menší a nenápadnější, tím lepší... No a proto jsem do puberty vypadala jako kluk a od puberty až do chvíle, než jsem potkala svýho muže, jako stará-mladá... A tak paradoxně asi čím budu starší, tím nápadnější ozdoby budu nosit... No nazdar... Přece to nenechám ležet v šuplíku...

Rekonvalescence :-)

Momentálně se nacházím ve stavu rekonvalescence poté, co mě před čtrnácti dny řízli na jedné zdejší chirurgii do bříška. Samotnému říznutí předcházelo období běhání po vyšetřeních a nervování se v rozličných ambulancích. Jednou kvůli tomu, že i kdybych se postavila na řasy a odrážela se ušima, nebyla jsem schopná vymlátit z personálu u svého "praktického" lékaře úplně obyčejný žádanky do laboratoře k předoperačnímu vyšetření... Nemá cenu tu popisovat detaily, úplně stejně jako nemá cenu tam vůbec chodit a cokoliv po nich chtít... Odcházela jsem odtud s ku*vováním (jako už ostatně po několikáté) a viděla jsem rudě. Po zaškemrání v ordinaci jiné jsem bez problémů dostala všechno, co jsem potřebovala. Dalším vzrušujícím zážitkem bylo echovyšetření, kde nás čekalo v čekárně asi pět a dědek (žádný nemohoucí stařeček podotýkám), který přišel poslední, se naprosto bez uzardění vedral do ordinace a všechny předběhl a já poprvý v životě nedržela hubu, vyletěla jsem jak když mě píchne a dědka jsem z tý ordinace dostala ven... Jen ta doktorka brblala, že to vyšetření nemůže udělat a že to vůbec nemá cenu, když mi ta hercna tak mlátí...

Další týden jsem pak strávila v nemocnici, což byla pro mě tak nějak jako trochu premiéra, bo kromě dvou porodů jsem prostě od dětství v nemocnici nebyla. Díky těm dvěma císařům, co mám za sebou, jsem tak trochu věděla, do čeho jdu, takže jsem sbalila knížky, empétrojku a nouzovou korálkovací krabičku a mazala k přijetí na chirurgii, protože to, že budu muset s rozfiknutým břichem běhat kolem mimina, mi tentokrát opravdu nehrozilo ;-)

Nešila jsem akorát v den operace, a to už jsem měla kvečeru, jakmile jsem zjistila, že můžu bez větších problémů stát a chodit, roupy, že by to šlo. Nakonec jsem to kvůli kanyle, co mi furt čučela z lokte a zavazela, radši vzdala...

Druhý den mi tam ta kanyla sice čučela furt, ale ten stoleček, co se dá natáhnout nad postelí, je úplně super, takže jsem se s tím nesmyslem v lokti smířila a za ty asi tři dny jsem ušila víc než normálně za tři týdny...

Po návratu domů mi nezbylo než s nostalgií vzpomenout na ty hodiny nerušeného klidu v té nemocniční posteli, kdy jsem mohla nerušeně šít a nic jinýho jsem dělat nemusela...

 

Doma pokračuju, tak lehce...