Dokonáno jest...

Dneska jsem absolvovala zkoušku. Nevím jak. Dozvím se to minimálně až za týden. Ale podle toho, co jsem tam dneska zažívala, bych řekla, že - je to marný, je to marný, je to marný... Budu ráda, jestli jsem si nepodělala to, co jsem tam měla doteď... 

A zítra po čtyřech měsících poprvé do práce. 

Sbohem ranní posezení u kávy a snídaně :-( 

Sbohem čerstvé rohlíčky všelikého druhu :-( 

Sbohem pěší cesty do školy :-(

Ale upřímně - po dnešku nechci angličtinu minimálně půl roku ani vidět!

Když jsem dělala ten náhrdelník, co je v minulém článku, průběžně jsem si tu práci fotila. Říkala jsem si, že by to třeba někoho mohlo zajímat... 

Když bude zájem, můžu to dělat častěji ;-) Je to aspoň něco, co umím... narozdíl od angličtiny, že.

Hromádka materiálu, většinou koupeného v Hamburku v srpnu/

Material for using - I bought it in August in Hamburg.

Papírové vzory a vystřihnuté části podkladu/
Paper pattern and Lacey's Stiff Stuff underlay:

Keramický kabošon a zkamenělina mořského ježka - přilepeno na podkladu/

Ceramic cabochon and a fossil of a sea urchin - glued on the underlay:

Horní část přívěsku/
The upper part of a pendant:

Miyuki kostičky - ještě nikdy jsem je nepoužila, až teď (taky se tady nedají sehnat)/
Miyuki Cubes used for bead embroidery:

Dokončená horní část/
The upper part is done:

Spodní část přívěsku/
The lower part of the pendant:

Dokončení obou částí/
Both parts are finished:

Spojení obou částí/
Both parts are connected:

Šité šňůry před jejich připojením k přívěsku/ 
Herringbone spiral ropes before their connection to the pendant:

Hotovo :-)

Done.

Konec už je blízko...

Přidala jsem na pravou stranu blogu jeden gadget. Občas, když nechám nějakou jó vtipnou a trefnou krátkou "review" na Goodreads, linknu to tam. Protože marná sláva, i když šperky čas od času flákám, čtení neflákám asi nikdy. Pořád něco čtu, i když někdy tedy hodně pomalu...

Zkouška z angličtiny se blíží, už zbývají jen necelý dva týdny. Mám pocit, že umím míň, než když jsem do toho kurzu v září nastoupila... Když to nedám, budu v práci mezi kolegy za debila. I když ten blok, co mám v hlavě pokaždý, když mám na někoho promluvit, se snad trošku, aspoň trošičku posunul...

V každým případě mi skončí nádherný období, kdy vstávám po šesté, udělám si snídani, udělám snídani a svačinu dceři, uvařím si kafe, v klidu se nasnídám a vypiju si to kafe, pak se seberu a jdu PĚŠKY do "školy", odkud se cca ve čtvrt na čtyři vrátím domů, když jsem si v polední pauze stihla nakoupit domů čerstvý pečivo ze své oblíbené pekárny v Senimu a udělat si tam v sámošce běžnej nákup. Začne vstávání po páté, cesta 40 km po šesté tam a po čtvrté zase zpátky, příchod domů kolem páté a tahání oschlých rohlíků z kantýny, protože není kdy zajít pro čerstvý a dobrý kus pečiva... Chjo...

Koncem roku jsem došila náhrdelník, na který jsem použila jeden z těch krásných keramických kabošonů, co jsem si koupila v srpnu v Hamburku od těch dvou fešných Poláků a taky zkamenělýho mořskýho ježka, co jsem koupila před rokem nebo dvěma na Geosvětě v Praze. Ještě mi jeden zůstal :-)

Bilanční povánoční

Zítra ještě pár hodin angličtiny a pak až po Novém roce.

Když se ohlídnu zpátky v tomhle roce, první se mi vybaví srpnový výlet do Hamburku na BeadersBest 2015 a pak taky to, že jsem odstoupila od řízení klubu Fler Beadweaving Team, který jsem založila v roce 2010 a do letošního roku ho vedla, správcovala, řídila a taky koordinovala všechny ty soutěžní kola za posledních skoro 5 let. Přičemž mě napadá, že jsem o tom sem ani nenapsala, přestože se to stalo už před několika měsíci.

Opustila jsem tohle svoje dítě, dokonce jsem ho chtěla i úplně zrušit. Nějak jsem vyhořela, přestaly mě bavit věci, které jsem dělala pro to, abych pozvedla techniku beadweavingu a uvedla ji víc do povědomí lidí, přestalo mě bavit starat se tímto způsobem vlastně o propagaci jiných tvůrců a taky často řešit různá nedorozumění mezi členkami klubu, diplomaticky to hrát do autu a snažit se spory zahlazovat hned v zárodku, i když bych se nejradši často přidala na jednu nebo na druhou stranu... Prodej na Fleru mi poslední tak dva roky nepřináší téměř žádný prospěch, prodalo se mi tam minimum věcí a nestíhám (a asi ani nechci stíhat) být řádným členem sluníčkové komunity, sledovat všechny novinky a pracovat na své propagaci pomocí slevových nabídek a neustálého přísunu nového zboží, pokud možno za málo peněz...

Mám asi trochu krizi letos, mám pocit, že jsem se nikam poslední rok neposunula ve své tvorbě a tak nějak cítím, že to chce změnu, nějaký nový směr. Zatím nevím přesně kam, jen vím, že nejspíš ne stejně jako dosud. 

Klub prozatím funguje dál, správcování se ujala jiná šperkařka. A mně se ulevilo, protože už mě nic nesvazuje a nezáleží mi na tom, co se tam bude dít dál. Jestli klub zanikne, možná to trochu zamrzí a možná taky vůbec ne...

Vánoce uběhly tak nějak v pohodě a celkem v klidu, i když jsme s chlapem neměli před svátky ani jediný den volna. Dárků pod stromečkem spousta, až si říkám, že jsme to letos docela přehnali, původně to totiž nemělo takhle vůbec vypadat... 

Ale nejkrásnější dárek je stejně tahle knížečka, kterou udělala a ilustrovala dcera - moje nejoblíbenější povídka od Raye Bradburyho:

A procházka lužním lesem na druhý svátek vánoční - tak trochu strašidelná, protože se už stmívalo a byla mlha přede mnou a mlha za mnou... Ale bylo tam úplný ticho a klid, což jsou věci, které mi s přibývajícím věkem chybí čím dál víc...

Sama...

Sedím tu před televizí a jsem sama doma. Úplně sama. Neobvyklá situace...

• Spálila jsem marokánky.
• Vyžehlila prádlo.
• Očistila ty odporně ošmataný ušmudlaný opěrky na ušáku.
• Vyprala (pračka měla nějakej kolaps kvůli zakolísání napětí, a tak prala místo dvou hodin asi tak čtyři hodiny).
• Vyházela hromadu asi tak dvaceti špinavých triček dceři ze skříně (sbohem předsevzetí, že koš na prádlo bude na svátky prázdnej).
• Vybrala jsem hromádku materiálu na příští šperk (která tu zase možná zůstane ležet... až... až... tu hromádku zase zatřídím zpátky).
• Zatřídila tu hromádku materiálu, co jsem minulej týden koupila v Praze a doteď ležela zavázaná v pytlíku, jak jsem ji přinesla už před týdnem.
• Oholila jsem svý "fluffy" místa na těle...
• Uvařila si levandulovej čaj, protože... protože prej působí jako sedativum, jsem někde četla...
• Upravila fotky náušnic a nacpala to na dva prodejní servery.
• Snědla několik zázvorovejch sušenek asi tak v deset večer.
• Čumím už po několikáté na Milénium a držím palce Lysbeth Salanderové.
• Dočítám knížku Petera Maye "Muž z ostrova Lewis" a je to jedno z nejlepších čtení za poslední dobu.

Nevyprala jsem závěsy.

Neumyla prach na poličkách v koupelně.

Neumyla jsem to okno v obýváku.

Nepočuchtala jsem ty spálený marokánky čokoládou.

Do příštích dnů to vidím tak akorát na tu čokoládu...

Zas ta tyrkysová...

Šťastný a veselý :-)

Severská krimi a tak dále

Hltám knížky poslední dobou.

V knihovně jsem vyhmátla hned za sebou druhý a třetí díl kriminální trilogie Vraní dívka autor Erik Axl Sund (pseudonym). Není to nijak zvlášť úžasný, spíš mám dojem, že poslední dobou jsou kriminálky čím dál krutější a zvrácenější - na úkor promyšlenosti zápletky... bohužel. Tohle je jeden z těch případů. Jako - číst se to dá, ale že by to byl nějakej zázrak... 

Ale hodně dobrý čtení byla Skála od Petera Maye. Koupila jsem si tu knížku už v létě, protože mi ji kdosi na Facebooku doporučil a dostala jsem se k ní až nedávno (no jo, to je to půjčování dalších a dalších knížek z knihovny, i když si pokaždý svatosvatě přísahám, že jen vrátím a nic si odtud už neodnesu). Je to taky trilogie, takže jsem mazala pro druhej díl s tím, že třetí díl si zkusím napřed přečíst z knihovny, neboť jsem se dočetla, že je z těch tří nejslabší... No, takže to dopadlo tak, že Šachové figurky (3. díl) jsem dočetla včera, půjčený z knihovny, aniž jsem četla ten druhý díl, který mám doma v knihovně, že... A počítám, že si Ježíškovi napíšu, aby mi ho taky koupil, ať mám doma tu trilogii pěkně kompletní, protože nepochybuju, že je dobrá celá. Včetně toho třetího dílu :-)

Taky jsem natrefila náhodou naposledy v knihovně útlou knížečku Nikdy nevíš od Rozmar Kopecké, od které mám dva ušité medvídky doma u postele a kdysi jsme se občas na FB nebo jinde na netu potkávaly. Nebyl to žádný silný příběh ani dramatická zápletka - i když je to detektivní příběh z Krušných hor, jak je napsáno na obálce, vlastně to bylo jen takové povídání... ale mně při večerním čtení v posteli tak nějak sedla do nálady. Jako špetka osvěžující reality do těch drastických, dramatických a hodně krutých zápletek severské krimi :-)

Pokud se týká korálí, tak to flákám. Tedy ne zas tak moc, dělala jsem nějaké věci do galerie,  a ukázky na příští kurz tento měsíc v Praze, takže na net z toho nešlo nic. Až tenhle náhrdelník: 

Poslední asi dva týdny se mi začalo stýskat po jehlicích a přízi, když jsem četla články u Lišky a Lišky :-) Možná potřebuju nějakou změnu... Takže ta bedna s přízemi a hromadou jehlic, co stojí v ložnici u postele, se možná dočká své rehabilitace...

Prokrastinace anglických slovíček... mimojiné :-)

Už skoro měsíc zase angličtina. Tentokrát až do poloviny ledna. Každej den, od osmi do tří... Nalejvárna. Jsem líná se učit slovíčka... Odkládám to a prokrastinuju, pořád si slibuju, že dneska odpoledne už JO! Tento víkend už URČITĚ! ... a zas nic... Sešitek na slovíčka popsanej a já nejsem schopná se je drtit... 

Od léta se toho moc nestalo. Za zmínku stojí určitě výlet na Beaders Best 2015 do Hamburku v srpnu. Utratila jsem tam všechny prachy, který jsem vydělala prodejem za moře za poslední dva roky. Tolik nádhernýho materiálu pohromadě jsem v životě neviděla! To miniaturní sklo ve všech možných podobách a barvách.

Nasyslila jsem si spoustu nádhernýho materiálu... Tak teď jen aby bylo na co jej použít...

Na Etsy pořád chodí poptávky na smrtihlavy a včely... Pořád je odmítám. Na Fleru prodej o ničem, tak si občas říkám, že kdybych sekala ty můry a včely jak na běžícím páse, měla bych z toho asi aspoň nějakej prospěch... Jenže já bych se asi zbláznila, kdybych to měla opakovat pořád a pořád... Umřela bych nudou a prokrastinovala tak, až by mi všichni zákazníci vynadali a poslali by mě do pr...

Něco jsem přece jenom stvořila. Lariat třeba na téma "Hra o trůny" do klubové soutěže, co se jmenuje "Lyanna":

Náušnice s maličkými jinanovými lístky a hedvábím Shibori:

A potom jsem ještě zužitkovala konečně ten krásný čaroit, co jsem si koupila už vloni na Geosvětě, stál mě 500,- Kč a je odněkud od jezera Bajkal:

Jo a málem bych zapomněla! Taky havraní brož na objednávku. Odcestovala do Atlanty - "Nevermore"!

Zase můra, no...

Konec dovolené. Alespoň tedy první části dovolené. Dva týdny pryč... A zítra zase do procesu. Už dva dny z toho mám depku. Tolik promrhaných hodin věcma, co mě nebaví.

Jsem líná stáhnout si fotky z dovolené a něco sem dát. Ale udělám to. Slibuju :-) Tedy ne že bych si myslela, že to někoho zajímá, ale mě to třeba bude zajímat, až se sem podívám za rok nebo tak něco. Nebo v zimě, až bude venku hnusně a mlha a holý stromy.

Minulý týden jsem posílala dva náhrdelníky za oceán. Dneska přišel nádherný mail, protože první náhrdelník dorazil ke své majitelce. Do Chicaga. Byl to náhrdelník s tematikou "El Día de los Muertos". Shodou okolností jsem o tomhle svátku poprvé četla v povídkách Raye Bradburyho. Spousta jeho povídek se odehrávala v Illinois. Tak nějak se kruh uzavřel :-) Nepamatuju se, že bych kdy dostala takový krásný feedback od někoho z Fleru... Inspirativní, energii dodávající, v hlavě se vylíhlo hned pár dalších nápadů. 

Druhý náhrdelník jsem sotva dokončila a hned byl fuč. Ani pomazlit jsem se s ním nestihla :-) 

A dneska jsem dodělala novou můrku. Všichni chtějí smrtihlavy a já je už nechci dělat... Tedy ne ty stejný. Ale když jsme se vrátili z týdenní dovolené a přede mnou byl ještě týden volna, nějak mě chytla chuť na pořádnou můru. Možná proto, že jsem jednu vyplašila, když mi v noci vlezla do šatů a pak ráno vylezla najednou zpod těch šatů a já chytla hysterák, protože fááááákt se jich štítím :-)

A náhrdelník, co odcestoval do Kalifornie: 

Ženský píšou hůř než chlapi

Jsem sama na pár dnů. Úplně sama. 
Místo abych korálila, válela jsem se dneska na gauči u knížky a u noťasu. Koupila jsem si ve městě giuncattu s rukolou, rizoto na víkend, italský špagety a dvoje slevněný letní šaty. 
Čtu knížku o stalkerovi. Tuhle. Porušuju svůj zvyk nečíst spisovatelky. "Ich" forma a docela znepokojivý obraz toho, co všechno na sebe člověk dokáže vykecat na sítích... Ale jinak tak nějak průměr. Zcela otevřeně říkám, že ženský píšou hůř než chlapi... A výjimky potvrzujou pravidlo. Anebo jsem napůl chlap a chlapský styl psaní je mi bližší. Ty ženský pohledy na věc buď nechápu nebo zas chápu až moc a ani jedna varianta mi nevyhovuje.
Zastavila jsem se v knihovně a přinesla si další tři knížky. A to mám ve své vlastní knihovně celou jednu polici nepřečtených knih! Jenže ty z knihovny půjčené mají vždycky při čtení přednost... Protože ty moje vlastní přece můžou počkat, nemusí se nikam vracet. Jenže při většině dalších návštěv knihovny stejně nedokážu skoro nikdy ty knížky jen vrátit, aniž bych si odtud odnesla další na přečtení. A ty pak mají zase přednost - a tak je to pořád dokola :-)

Po dvou měsících se mi podařilo dokončit lariat: 

A poslední dvoje náušnice jsou úplně nové (ty rybičky jsem dodělala včera).

Absťák...?

Začíná mi chybět blogování. Takové to klasické, kecací. Vykecávací. Žalovací a utěšovací a autopsychoterapeutické. 

Jen nevím, jestli to má smysl tady. Není to anonymní. Příliš mnoho důvodů k autocenzuře. Zvažuju, jestli se vrátit k psaní tady nebo založit novou "identitu" někde jinde a tady nechat jen "pracovní" věci.

Chybí mi ta příležitost k přemýšlení, možnost hodit myšlenky do konkrétních slov, dát tvar úvahám, obavám, pocitům, převádět do ironie a sarkasmu a občas i do srandy vážné i nevážné věci...

Někdy je toho hodně, co člověk nemá komu říct, ale potřebuje tomu dát aspoň tvar...

Jenže... Jenže nevím, jestli je tady to vhodné místo...

A speciálně pro Lišku, která mi tady kdysi napsala, že má ráda vřetenušky :-)

Můrky

Jo, já vím, trošku jsem to tady poslední měsíce zanedbávala. Po zkouškách z angličtiny přišel předvánoční shon a potom povánoční splín, co mě držel až donedávna, takřka řečeno do jara.
Nechtělo se mi přemýšlet, nechtělo se mi psát, ba nechtělo se mi ani šít (i když tady jsem to tedy nedodržela a k lecčemu se přece jenom dokopala - ukážu postupně).

Pro dnešek, kdyby někomu náhodou chyběly můry, tak tady jich pár je ;-)

Náušnice dvoje, co už jsou fuč:

 

"Malajka" aneb přemnožená můra z Malajsie - Lyssa zampa :-) jako velká brož, která ještě pořád k mání je :-) :



 

 

Jo, já vím, ty korále jsou čím dál menší... Jsou. Už to dělám takřka jen z "patnáctek", "jedenáctky" už mi připadají hrozně humpolácký na tohle. Nevím, co bude dál - až mi začne připadat, že ani ty 15 nejsou dost malý, aby dostatečně vykreslily to, co tam chci mít...

Do you speak English? Ja, tak trochen :D

Už několik týdnů trávím celé dny na výuce angličtiny. A ještě tři týdny mám před sebou. Musím přiznat, že mě to celkem baví. Nacházím smysl ve větách, který mi dřív smysl nedávaly. Jó - takový nepravidelný slovesa! To je najednou slov, o kterých člověk zjistí, že je vlastně zná :-) Jen nevěděl, že je to třeba minulej čas...

Ověřila jsem si, že mám hodně dobrou pasivní znalost angličtiny, ke které jsem se lety dopracovala tak nějak sama, díky nutnosti občas trčet na nějaké poradě vedené v jazyce anglickém, vlastní zvědavosti, článkům na netu, statusům a komentářům svých virtuálních "přátel" na FB a občasné nutnosti komunikovat přes maily v angličtině, aby se jeden domluvil s případnými zákazníky a vyšel jim co nejvíc vstříc. Tudíž mi v hodinách nedělá téměř žádný problém čtení a většinou ani poslech ne, i když tam je to o něco horší. Při psaní mám neustále nutkání si hledat ve slovníku (překladači) slovní vazby, nebo si je aspoň ověřovat, kontrolovat... Což je špatně, bo na zkoušce žádný slovníky povolený nejsou...

Mluvení je kapitola sama pro sebe. Je to mnohokrát lepší než to bylo před měsícem a půl (měla jsem strach promluvit), ale je tam ještě mnoho co zlepšovat. Bohužel... je příliš málo příležitostí v kurzu. Tedy mluvit s někým, kdo by mi byl vyrovnaným protějškem. Málokdy. A samomluva je na prd :-)

Šiju jen o víkendech. To se snažím stihnout všechno... Zakázky, nový věci, nový techniky... A nedá se to. Takže teď jsem na tom tak, že kovářova kobyla. Nejsem schopná udělat šperk pro sebe a pro dceru na prodlouženou. To už prostě nedám...

Můří náušnice - se musím pochválit, protože s těma jsem fakt spokojená... Už odletěly přes moře :-)

No a shibori náušnice ve fialové a taky tyrkysové barvě:

A nakonec zase - jak jinak - jinany :-)

Citátem...

Člověk člověku vlkem...

Asi nikdy v životě mě tahle věta nenapadala častěji než v posledních týdnech.

Nemá cenu se rozepisovat, napsány byly tisíce a miliony slov a těžko se hledá pravda.

Až má jeden někdy pocit, že žádná neexistuje. Že je to jenom prázdné slovo používané za účelem "opití rohlíkem"...

Máme za sebou po několika letech dovolenou u moře. Krásný to bylo, týden je málo, hrozně málo (to říkáme vždycky, že příště to bude aspoň na dva týdny a nikdy se pak neodhodláme ty prachy za to dát).  Fascinuje mě podnebí, kde mučenky rostou na živým plotě a v zahradách fíky, granátový jabka, mandarinky, olivovníky... Přesídlila bych. Natrvalo. Klidně.

Šiju pořád, učím se sutašit a taky pár zakázek. A aby se neřeklo, tak sem tam náušnice: 

Trapná blbka...

Asi jsem úplně blbá, vadná, pomýlená a vůbec zaostalá a i když je mi přes čtyřicet, mají některý lidi dojem, že je třeba mě vychovávat, napomínat a různě přesvědčovat, že nejednám správně, nechovám se správně, nemyslím správně, ba naopak jsem mizerná matka, trapná blbka (co například nechápe, že plošný očkování mimin je úplně super vynález) a ještě hnusná závistivá nána, co jí vadí, když někdo prodává hnusy... když mi tím přece nekonkuruje.

Tak nějak jsem si myslela, že jsem dost stará na to, abych si mohla dovolit mít vlastní názor a občas ho i dát najevo, aniž by se odněkud vynořil nějaký mravokárce a osvícenec či bojovník za něčí práva... 

Jo, taky mám občas potřebu se proti něčemu vymezit. Ale když tak činím, nečiním tak proto, abych vzápětí čelila rozhořčeným názorům těch, co mají názor opačný. 

Nechodím nikomu strkat svůj pohled na věc až pod nos. A už vůbec nemám potřebu ho přesvědčovat o svý pravdě. Nesedí-li mi něčí názor - nemám potřebu mu jej za každou cenu vyvracet. Lezou mi na nervy lidi, co sežrali všechnu moudrost světa...

To byl jen takový výkřik do letního večera... Tady, kde je to moje. 

**********************************************************************************************

Kousky z poslední doby: 

Náušice rybičkové vyšívané:

Náhrdelník se shibori hedvábím:

A učím se sutašit podle knížky Annety Valious:

Čekám...

Nějaký období ničeho řekla bych... 

Onehdy jsem četla cosi o fázích ženskýho cyklu - jakože v určité fázi je žena tvůrčí, v určité zas ne, v jedné si potřebuje kolem sebe uklidit a v jiné zas odpočívat... Jenže já mám dojem, že mám všechny ostatní, jen tu tvůrčí tak nějak furt ne. 

Je pravda, že čekám na prázdniny... Ne že bych je tedy měla, ale odpadají povinnosti vodění dcery do tancáku a do výtvarky a i když třeba nevodím já, nějak mi ty pravidelný záležitosti prostě vadí. Taky mi pár týdnů nebude sedět za krkem ten neurčitej pocit, jestli je starší dcera ve škole a na intru v pořádku, jestli mladší dcera už je ze školy doma, jestli ráno vůbec do té školy v pořádku odešla atd. atd.

Vlastně o nic nejde, ale stejně jsou pro mě prázdniny jakousi dobou, kdy příjezdy z práce znamenají svobodu. Čas a volnost. Klid. Možnost sebrat se a jít třeba courat v letním večeru do města a následně absenci toho hnusnýho pocitu, že je večer pryč a ráno zase do práce... I když se do ní musí, je to nějak jiný. Už kvůli "okurkové sezóně" a dovoleným ostatních kolegů, možnosti občas odejít dřív domů, luxusu alespoň pár dní strávených v prázdné kanceláři bez neustálých otázek, poznámek a keců, který mě nezajímají a stejně je musím poslouchat a taky se čeká, že na ně budu reagovat...

Většinou taky přes léto přicházejí nejlepší nápady. A koncem léta a po něm vznikají nejlepší věci...

Tak třeba to letos bude taky tak. Bylo by třeba. Něco se rýsuje a byla by škoda na tom nepracovat. Nechat to usnout nebo zaniknout. Něco možná velkýho, o co stojí za to bojovat :-) 

Lariat fialkový s kytkama:

Náušnice pro Aničku:

A jedny Shibori náušnice: