pondělí 23. března 2020

Lockdown

Za normálních okolností jsem typický introvert, libující si v klidných večerech a víkendech o samotě, nad knížkou, korálema nebo jen tak se flákající na netu. Nesnášející nedělní odpoledne a večer a netrpělivě čekající celý pracovní týden na páteční odpoledne...
Za okolností momentálních musím říct, že pokud tyhle okolnosti budou trvat ještě nějakou blíže neurčenou (a nedejbože dlouhou) dobu, asi mě z toho jebne. 
Se socializací to tady není valné ani normálně, jsme v práci jen čtyři a nikdo nemá ani náznakem podobný okruh zájmů nebo vkusu jako já, takže témata hovoru se z tohoto důvodu omezují maximálně na práci, rodinu, výchovu dětí, psů a koček, případně historky starých zbrojnošů (opakované stále dokola). Intelektuálně strádám i za běžných okolností.
Od minulého týdne jsem většinu dnů na home office. Sem tam v práci - sama. Vzhledem k utlumení veškeré normální činnosti v práci ten home office není nijak náročný. Vlastně vstanu (vyhnána z postele přede dveřmi vytrvale mňoukajícím kocourem), v pyžamu proflákám dvě, tři hodiny čuměním na zprávy v mobilu a psychickým sebetýráním sjížděním webů se statistikama nárůstu infikovaných v ČR a SRN, kolem poledne se nasnídám, kouknu na pracovní mail (kde nic není), sjedu pár dalších zpravodajských webů a fejsbůk, mezitím absolvuju telefonát s dcerama, manželem, případně tchýní či některou kamarádkou, pracně se dokopu k tomu, že vezmu korále a chvíli šiju... Večer další telefonáty, čumění na zprávy a chcípnutí u televize s kompem na klíně... Číst mě nebaví, čumět na filmy mě nebaví, vlastně nic mě nebaví. 
Socializace z pochopitelných důvodů nula.
Jednou týdně do Kauflandu v sedm ráno (nejmíň lidí) nakoupit stylem naházet do vozíku týdenní nákup a honem pryč!
Mám dojem, že jestli to v (nejen psychickém) zdraví přežiju, vylezu odsud s chlupatejma nohama, šedivýma odrostama (kdeže je můj termín u kadeřnice 7.4.!!) a buď o deset kilo lehčí anebo naopak o deset kilo těžší.
Nevěřila bych, že to kdy řeknu, ale chybí mi těch 10 hodin jízdy autem domů... i s dvě hodiny v kuse mňoukajícím kocourem na zadním sedadle...
Doma jsem byla naposledy na začátku února. A jak to tak vidím, tak minimálně do května se domů do ČR nepodívám...





3 komentáře:

  1. Tak dlouho... A ten koocur je tam s tebou?
    Možná najednou objevíš nějakého ještě nového koníčka! Nebo nové korálkové nápady. Nebo budeš víc spát jako já.

    OdpovědětVymazat
  2. Liško, spím víc, to je pravda. Ale ne zas o moc :-)
    Kočik je tu samozřejmě se mnou, i když je to parchantík dobrovolně nekontaktní a o každý pomazlení se musím prosit, ale bez něj by tu bylo o poznání smutněji.
    Tahle doba je snad ještě horší než ten šok ze začátku - takové rozplizlé období, které nemá konce, splín přichází, odchází a zase se vrací, chybí motivace k čemukoliv a když se náhodou na chvíli objeví, zase zmizne, s tím, jak si člověk čím dál víc uvědomuje, že osobní svoboda, na které si vždycky zakládal, je tak nějak v háji... a pokud ne napořád, tak na hodně dlouhou dobu... Asi je to nějaká normální lidská reakce, ale fakt se těším, až přijde nějaký smíření a odraz ze dna směrem vzhůru.

    OdpovědětVymazat
  3. Také jsem se docela dost prala na poli práce a hledala jsem si nějaké pracovní nabídky , ale nakonec jsem přišla na to, že je to docela dost složitá věc a tak jsem se nemohla nějak pořádne sebrat... No, nakonec se mi to podařilo a práci jsem sehnala, ale byla to tedy opravdová fuška :-)

    OdpovědětVymazat