čtvrtek 5. července 2012

Jak voní...

Už jsem málem zapomněla. Vlastně asi patnáct let jsem to naživo nezažila... Takhle v jednom dni. To, co dřív byla pro mě úplně běžná a normální věc. A po těch mnoha létech strávených v betonu rozpálených měst jsem ráda, že jsem si dnes vzpomněla. Že jsem znovu zažila, jak "voní"...
- rozpálená městská ulice a popelnice na ní stojící  

a pak jak voní:
- přírodní jezero se stojatou mělkou vodou
- olej na rozpálené železniční trati
- rozpálený rozteklý asfalt na silnici
- kukuřičné pole v horku
- lán dozrávajícího obilí
- vlhkost lesa, kterým teče řeka...

A jak voní les večer (úplně jinak než ve dne). Jak při večerní jízdě na kole přes louku u lesa zleva i zprava do levého a pravého ucha řvou cvrčci. Jak se na holé kůži střídají proudy horkého vzduchu při jízdě mezi domy rozpálenými letním dnem ve vesnicích s proudy chladnějšího vzduchu z lužního lesa na břehu řeky a pak zase proudy horkého vzduchu z lánu ječmene...

Jela jsem jen v krátkých letních bavlněných šatech. Žádná přilba. Sandály na nohách. Moje staré kolo. Bylo mi nádherně. 
A pořád mám srandu z "papouščích" cyklistických plastových oblečků a z představy, že bych si na sebe v tomhle dni něco takového oblíkla a v tom horku v tom jela na kole, je mi  špatně ;-))




Zakázka, o které jsem se zmiňovala dřív. Trvala mi skoro měsíc :-)