čtvrtek 14. listopadu 2019

QWERTY

Před pár měsíci jsem tu psala něco o tom, že si zvykám, že nic nemusím. Asi je to nicnemusení něco, co nedokážu tak úplně provozovat, jinak si nedokážu vysvětlit to, co jsem udělala. 
Nicnemusení jsem eliminovala tím, že jsem udělala něco, co jsem si myslela, že v životě neudělám. 
No... a udělala jsem. Jednoho dlouhého jarního večera (teda spíš noci) jsem tady tak seděla a pokoušela se představit si, že tady takhle budu sedět ještě skoro 3 roky - celé podvečery, večery a celé víkendy. Nebo alespoň naprostou většinu z nich. A protože mi bylo jasné, že korále mi to nevyplní (viz minulý článek), došlo mi, že s tím prostě budu muset něco udělat. 

Seznamte se :-) To je Qwerty, sibiřský kocourek plemene Něvská maškaráda: 



Je mu teď 8 měsíců a přivezla jsem si ho sem v červenci. Až donedávna mi vyplňoval téměř veškerý čas od příchodu z práce až do večerních hodin. Teď už se trochu zklidnil a ačkoliv je to zrovna v téhle fázi kočičí puberťák, už jsme se spolu docela sžili. Byla to (a pořád je - myslím hlavně pro mě) škola kompromisů a přizpůsobení se nárokům tohohle chlupatýho kámoše, co se choval a chová jako malé děcko, má svou hlavu vždy a za všech okolností a to, co chci já, je mu povětšinou totálně u té jeho chlupaté zadní dírky :-))) 

Ne, nikdy dřív jsem kočku nechtěla. I když mě dcery ukecávaly mockrát. Nechtěla jsem si tu starost uvázat na krk, omezit se, přizpůsobovat svůj čas, peníze a běh života zvířeti. 
Ale... 
Ale čeká na mě za dveřma pokaždý, když se vracím domů z práce nebo odkudkoliv. Táhne mě to sem za ním kdykoliv, když musím být někde dýl než obvykle. Když se mi podaří otevřít dveře do bytu (otvírají se dovnitř a většinou stojí, sedí nebo nejlíp leží hned za nima), mňouká, válí se mi po nohách, žužlá tkaničky od bot a mazlí se (což je taky jediná chvíle, kdy se sám od sebe přijde mazlit - lísání se při škemrání jídla nebo mlsání nepočítám) a prostě po svým dává najevo, že je sakra rád, že už jsem zpátky doma... 

A tak můj osamělej život tady dostal novej rozměr... Už teď má víc než 4 kila :-) A najdete ho i na Instagramu - Qwerty.catto.



neděle 7. dubna 2019

Lesy a kytky...

Pořád tu jsem. Bydlím, jezdím do práce, pracuju, nakupuju...
Bydlení si užívám, v menší obci, byt je skoro jednou tak velký jako ten, ve kterém žijeme doma čtyři. Tady jsem v něm sama. Spousta prostoru, spousta světla... Velký balkon... Měkká voda. Což znamená, že se tady daří kytkám. Spoustu času trávím hrabáním se v hlíně a pozorováním, jak vzchází semínka či rostou přesazené či koupené kytky. Pořád mám málo květináčů a nedokážu si představit, až to odsud budu za tři roky stěhovat pryč :-) Stolek a židlička na balkoně, i první letošní balkonové kafe už proběhlo.
Do lesa je to pěšky kousek. Kdykoliv je o víkendu nebo odpoledne hezky, sbalím se a vypadnu ven, do lesa, do polí... Je tu trochu jinej les než u nás v Litovelském Pomoraví - borovice a duby a buky. Mech a lišejník. Plno ptačího zpěvu (když ho neruší letadla).
Prší tady o dost víc než u nás. Někdy i několik dní za sebou. Vlastně většinu dní, co tu zatím jsem, tady pršelo. Ani jaro tu zatím není tak teplé. Přestože zima je tu o dost mírnější, teď je tu chladněji než v Čechách, takže jaro nastupuje pomaleji.
Cesta do práce trvá ani ne 10 minut (pokud nejsou před bránami kolony aut), což je velkej rozdíl oproti hodinové cestě do práce mých posledních devíti let. Ráno doma snídám, v klidu si dám ranní kafe, to jsem nikdy nedělala (přece jenom snídat po páté hodině ráno dost dobře nejde...). Mám už i svoje auto, mazlíka svého vlastního, novotou vonícího, poprvé v životě.
Čtu. Odvezla jsem si sem všechny nepřečtené knihy z domu (a že jich bylo!). Pár jsem jich už zvládla, čtu ráno u snídaně, vpodvečer po návratu z práce u večeře a kávy, večer v posteli. Času mnohem víc než doma. 
Korálím střídmě. Dost málo na to, kolik mám času. Ale nechybí mi to tak, jak bych si myslela. 
Zvykám si na to, že vlastně nic nemusím... že když nechci, nemusím nikam jít, nic dělat, když nechci, nemusím uklízet, vařit... Dělám to, ale kvůli sobě :-) Protože chci. Ale občas mám pořád pocit, že musím... Že když to neudělám, tak se neoprávněně flákám... Zvlčím tady :-)




A tři věci, co vznikly tady: 


Tenhle poslední kousek je vlastně pocta Olze Shumilové, mému velkému vzoru, jejíž tvorba je něžná a jemná a přitom naprosto jedinečná...




neděle 27. ledna 2019

Konec - a začátek

Dokonáno jest. 
Minulý týden jsem sedla do auta, naložila věci na necelé dva týdny a poprvé v životě sama jela cca  830 km, 10 hodin cesty autem, já - která se bála ještě před rokem jezdit autem sama do práce 40 km... Nejezdila nikam, kde to nezná a neuměla ani pořádně používat navigaci.

Sedím na hotelovém pokoji v Německu, ve spolkové zemi Porýní - Falc. Na hotelovém pokoji sedím proto, že můj byt, který se stane mým novým (paralelním) domovem, není ještě volný. Můj paralelní domov proto, že tady po příští celé tři roky budu pracovat... a žít. 

Před týdnem jsem skončila na svém pracovním místě, uzavřela jsem tu obzvlášť v posledním roce převážně neveselou kapitolu. Nebylo to úplně moje rozhodnutí, ta šance prostě přišla a já ji neodmítla. Jsou lidi, co mi budou chybět. Někteří z nich fakt hodně. Bude mi chybět sranda, sdílení, sounáležitost. Jiní mi zas chybět nebudou vůbec. A většina ostatních je mi lhostejná...

Zvláštní, jak to ze mě všechno ze dne na den spadlo. Aniž jsem si to nějak uvědomovala, najednou se mi strašně ulevilo, že už tam nemusím chodit, že už to nemusím snášet, že o tom nebudu už nic vědět.  Nechala jsem to za sebou. Skončilo to a dnes se mi to zdá někde daleko, přestože je to jen pár dní (a fakticky papírově tam pořád ještě patřím, až do konce měsíce).

Přede mnou jsou noví lidi, úplně nové prostředí, jiná země, jiný styl života. Totálně. Práce podobná té, co jsem dělala dosud. Ale ostatní je všechno jinak. Čeká mě učení se novým věcem, vyrovnání se se změnou životního stylu, prostředí, co jsem v životě dosud nepoznala...
Jsem tu sama. Rodina zůstala doma, auto jsem si musela zatím vzít já (protože tady se bez auta nedá žít). Fungovat to bude tak (až bude druhé auto), že jednou pojedu domů já, podruhé pojede rodina za mnou. Dvě domácnosti... 

Tři roky...

V práci:

Výhled z hotelového pokoje:


A výhled z jednoho kopce směrem do práce :-)