sobota 24. srpna 2013

Mrtvý křeček v mrazáku...

Už podruhý je v našem mrazáku mrtvý křeček.
Holky odjely v pondělí k našim, takže starání se o toho víc jak dvouletýho křeččího dědu (nebo spíš asi bábu) připadlo mně. Všimla jsem si té boule hned, jak vylezl z domečku... Nebyla velká, ale bylo mi jasný, že to dopadne úplně stejně, jako před dvěma lety s jeho předchůdcem. Bohužel pro domácí euthanasii nemáme doma potřebnou kapacitu (hlava rodiny se vrátí až v únoru) a já do žádný křeččí exekuce nejdu... Zavolala jsem holkám a postavila je před hotovou věc - o víkendu půjde křeček na svou cestu poslední. Do dneška byla ta boule jednou taková než začátkem týdne. A tak jsme ho vzaly, odnesly ho na veterinu, vyčekaly si frontu psů a jednoho králíka před náma a požádaly paní doktorku, aby to skončila...
Uložen do svého dočasného mrazícího boxu bude čekat, až bude odvezen k našim na zahradu a důstojně a s patřičnou dětskou pietou pohřben...

Toliko ke křeččímu osudu...

Trochu šiju a trochu háčkuju. Tedy měla jsem pocit, že se asi uháčkuju k smrti. Protože tenhle náhrdelník je z maličkých rokajlových korálků č. 15 a byla to fakt fuška!



Pak jsem si střihla jednu zakázku:



A když už jsem byla v té klasické barevné kombinaci, vznikly ještě jedny náušnice:

sobota 10. srpna 2013

Dámský oddíl? Fakt?

Venku hřmí a blýská se a na plechovým parapetu konečně zní dešťový kapky. Po mnoha dnech nemám tělo doma lepkavý potem. Mám ráda horko, ale to sucho venku bylo úmorný a rododendrony za "věžákem" mají zoufale schlíplý listy už dva týdny a mně je jich líto, protože si myslím, že to mají definitivně za sebou...

Během posledního týdne jsem se 2x otočila v Praze. V tom vedru, vařená ve vlastní šťávě...
V neděli ráno nezbývalo mi nic jiného než využít služeb ČD. Neb na deset dopoledne se s jinou společností dostat do Prahy nedá. Když jsem si kupovala asi před měsícem místenku na nádraží, prodala mi ji paní za přepážkou se slovy: "Dám vám to do dámského oddílu." Ano, vím, že tato vymoženost existuje a byla jsem tak jaksi potěšena (obzvlášť při vzpomínce na své poslední cestování vlakem ČD, s hodinovým zpožděním, úplně jiným vagónem než kam jsem měla koupenou místenku - protože ten můj tam prostě vůbec nebyl - pěti chlapy v kupé se zhasnutým světlem). Realita: nastoupila jsem v neděli do vlaku. Do vagónu, kam jsem měla zakoupenou rezervaci. Kupé mělo zatažené závěsy a bylo zavřené - otevřela jsem dveře a odhrnula závěs - a čuměla na mě vousatá chlapská tvář... Kupé plné kufrů a manželka k tomu. Na mém místě. Slušně jsem oznámila, že mám rezervaci na sedadlo číslo 15 a čekala jsem, co bude. "No ale to my jsme nevěděli, že je to tu rezervované," odpověděla mi vousatá tvář. Mrknu na cedulky na kupé - lísteček s mou rezervací tam je: "Je to tu napsané, že číslo 15 je rezervované." "Dyť nám řekla (průvodčí), že si můžeme sednout sem, že je tu volno," reagovala vousatá tvář. "Ano, do Olomouce bylo to místo volné," povídám a čekám, co se bude dít...
"No pani se snad neposere, když chvilku počká," děl na mou adresu ten vousatý pán. Vycouvala jsem z kupé, čekala, až se paní zvedne a přes kufry přeskáče na jiný místo. "Sedíte v dámském oddílu," neodpustila jsem si ještě rýpnout. "Však já su tady s dámou," odpověděl onen gentleman...
Toliko k cestování v dámském oddílu Českých drah... nechápu, k čemu tam je vyčleněn, když nikdo nedohlíží na to, aby byl...
Dlužno přiznat, že když pán vytáhnul z kupé paty, celkem dobře jsme si s paní pokecaly :)

Ve středu jsem si cestu zopákla, už tedy bez nutnosti využít služeb ČD, odučila jsem kurz a byla vděčná všem, kteří v Praze v tom vedru a ještě k tomu ve všední den odpoledne přišli a měli chuť se učit ne zrovna jednoduchý postup. Klobouk dolů a velký dík všem!

Lariat, který je konečně dokončen:



čtvrtek 1. srpna 2013

Půl roku sama, Paco de Lucía a taky prohra...

Čeká mě půl roku bez chlapa. Na půl roku ze mě teď je slaměná vdova. Vlastně je to taková premiéra. Dýl než tři týdny jsme samy holky nebyly. Nějak mi to nedocházelo v posledních týdnech ani dnech a asi mi to tak nějak nedošlo ani teď. Vlastně nevím, jestli mi to nějak dojde, jestli se dostaví nějaký pocit bezradnosti třeba...
Tedy když nepočítám ten dnešní (a to jsem slaměná teprve druhej den), kdy jsem strávila celý podvečer a večer hledáním pojistky na brýle pro dceru. Ještě hnusnější než pocit, že máme nejspíš smůlu a budem muset zaplatit nový příšerně drahý skla do brýlí v plný palbě bylo vědomí, že jsem tím totálně zabila několik hodin a ten lariat, co mám už dva týdny rozešitej a chtěla jsem jej dneska dodělat, zase nedodělám...
Je to divný... převlíknout peřiny a pak tak nějak uznat, že ty druhý vlastně nemá cenu povlíkat, protože se na ně bude akorát půl roku prášit. Sbalit je a schovat na toho půl roku do skříně. Postel je tak nějak holá.
Mladší dcera předevčírem s přestávkama prokvílela večer, slzy jako hrachy. Vždycky rozbulela i tu starší a tátu taky. Koukali na mě... protože já nic. Smí se to? Mít pocit, že se nic hroznýho neděje? Že se jen možná celýho půl roku vůbec neuvidíme...?
Až ráno, až se zavřely dveře definitivně za mužem s posledním báglem na zádech jsem se otočila na ty dvě - a ony potichu bulely a objímaly se. Přidala jsem se k nim. Tak jsme tam stály všechny tři, v obýváku - v objetí s uřvanýma očima. Pak jsme šly naposledy z okna zamávat.

Mám asi nějaký desetiletý periody nebo co. Pamatuju si, že po třicítce jsem zažila něco jako "druhou pubertu". Takovej zásadní zlom v chápání některých věcí v životě. Změna přístupu, hodnot...
Zdá se mi, že je to tu zas. Po čtyřicítce. Zase se něco mění - cítím to poslední týdny. Přistihla jsem se, že přestávám mít potřebu se o některé věci dělit s ostatníma lidma. Taková ta neodbytná snaha podělit se s ostatníma o zážitky, dojmy, pocity nebo co já vím - je to tak nějak částečně pryč. Vědomí, že stejně jen já vím... a že to tak nějak stačí... Že ty slova na všechny strany jsou úplně zbytečný.

Koupila jsem si lístek na Paca de Lucíu. V Olomouci na náměstí minulý pátek. Nikdo nechtěl jít se mnou - že je to tak nějak prý nebere. Mě to taky nikdy nijak moc nebralo, i když flamenco mě fascinuje. Jen jsem měla dojem, že bych si to neměla nechat ujít, že bych to chtěla slyšet naživo, že bych to chtěla zažít na vlastní kůži. Protože tohle v Olomouci už asi nikdy neuvidíme.
Jsem šťastná, že jsem tam šla. Bylo to neskutečné, úžasné, fascinující... V tom horkém letním večeru stačilo jen zavřít oči a byli jste o dva tisíce kilometrů dál... Slyšet a vidět naživo je úplně o něčem jiném než pustit si na jůtůb...


Sobotní odpoledne jsem pak strávila na rozdíl od zbytku rodiny, který šel rozumně na bazén, na náměstí, kde jsem se sice smažila ve vlastní šťávě, ale ženský tam dupaly na pódiu flamenco o život a já na rozdíl od nich aspoň neměla černý šaty...
Letos to byl už 5. ročník festivalu a já ho všechny ty minulý čtyři roky vždycky prošvihla. Letos už ne, protože že bych zapomněla jít na koncert se mi stát nemohlo :-)

Ze soutěže Battle of The Beadsmith 2013 jsem vypadla ve 3. kole. Porazila mě Tamuna Lezhava:



Šperky tentokrát žádný nějak nemám hotový... Uháčkovala jsem několik šlauchů, nikoliv do prodeje na net. Ani jsem je nefotila. Až tenhle poslední, vzala jsem si ho na ten koncert :-)