středa 22. dubna 2020

TOXIC TIME, TOXIC PEOPLE...

Jo, měla jsem pravdu, když jsem minule psala, že minimálně do května se domů nepodívám. Ono to poslední dny vypadá, že se domů nepodívám ani v tom květnu totiž.
Už to vypadalo, že to půjde... Jenže - lidskej faktor, žejo... Dneska jsem se vůbec poprvé dívala na video Jardy Duška a nejenže mi to spravilo hodně, fakt hodně blbou náladu, ale padlo tam něco o tom, že tahle doba ukazuje lidi takové, jací jsou.
A tak jdou někteří bezohlední ještě bezohledněji za svým.
A jiní v době, kdy jsou důležité esenciální věci jako rodina, vztahy a zdraví, se pořád dál a dál rejpou ve vlastní ublíženosti a malichernostech...

Jeden by řek, že ve svých pokročilých létech dost přes čtyřicet už bych mohla být schopná si rozhodnout, s kým se chci anebo nechci bavit. Že bych taky měla být schopná poznat, jakej je kdo charakter. Že bych měla mít právo se stýkat s kým chci a kdy chci. Ano, zní to logicky, že...
Jenže to nesmíte narazit na někoho, kdo je natolik paranoidní, že bude řešit, s kým, kdy, jak a o čem se bavíte, vlastně vám bude zakazovat se bavit a stýkat s osobou, se kterou měl sám dřív spory a nepříjemné zkušenosti (dávno předtím, než jsem na místo přišla já), řešit, jestli nááááhodou netrávíte ten čas pomluvami o něm, dělat narážky na jakýkoliv kontakt a všelijak vám více či méně nenápadně dávat najevo, že s tím má problém.
Důležité je dodat, že se jedná o moje soukromé aktivity ve volném čase.

A já jsem v téhle době fakt unavená z těchhle hovadin, zbytečných a malicherných nicotných záležitostí, nepotřebuju řešit cizí frustrace a stávat se hromosvodem nevyřešenejch mindráků, být zatahovaná do těchhle sraček někoho jinýho, se kterýma jsem neměla a nemám nic společnýho.

Chci jen přečkat tuhle otravnou dobu se zdravým rozumem, když už musím být odříznutá od všech blízkých lidí a když už mi byla sebrána i jistá šance, že bych se s nima po čtvrt roce třeba mohla setkat. Spíš začíná být pravděpodobnější možnost, vzhledem k tomu, že já nemůžu do ČR a manžel nemůže z ČR, že si budeme muset přehodit dcery přes hranice, aby se mnou mohly aspoň ony strávit nějaký čas...
Protože výhledově je dost možné, že do ČR se dostanu až někdy v červenci... To je půl roku po tom, co jsem byla naposledy doma...

To s tím zdravým rozumem není nadsázka, jak jsem tu většinu času úplně sama, tak mi z toho už občas začíná pěkně jebat...

pondělí 23. března 2020

Lockdown

Za normálních okolností jsem typický introvert, libující si v klidných večerech a víkendech o samotě, nad knížkou, korálema nebo jen tak se flákající na netu. Nesnášející nedělní odpoledne a večer a netrpělivě čekající celý pracovní týden na páteční odpoledne...
Za okolností momentálních musím říct, že pokud tyhle okolnosti budou trvat ještě nějakou blíže neurčenou (a nedejbože dlouhou) dobu, asi mě z toho jebne. 
Se socializací to tady není valné ani normálně, jsme v práci jen čtyři a nikdo nemá ani náznakem podobný okruh zájmů nebo vkusu jako já, takže témata hovoru se z tohoto důvodu omezují maximálně na práci, rodinu, výchovu dětí, psů a koček, případně historky starých zbrojnošů (opakované stále dokola). Intelektuálně strádám i za běžných okolností.
Od minulého týdne jsem většinu dnů na home office. Sem tam v práci - sama. Vzhledem k utlumení veškeré normální činnosti v práci ten home office není nijak náročný. Vlastně vstanu (vyhnána z postele přede dveřmi vytrvale mňoukajícím kocourem), v pyžamu proflákám dvě, tři hodiny čuměním na zprávy v mobilu a psychickým sebetýráním sjížděním webů se statistikama nárůstu infikovaných v ČR a SRN, kolem poledne se nasnídám, kouknu na pracovní mail (kde nic není), sjedu pár dalších zpravodajských webů a fejsbůk, mezitím absolvuju telefonát s dcerama, manželem, případně tchýní či některou kamarádkou, pracně se dokopu k tomu, že vezmu korále a chvíli šiju... Večer další telefonáty, čumění na zprávy a chcípnutí u televize s kompem na klíně... Číst mě nebaví, čumět na filmy mě nebaví, vlastně nic mě nebaví. 
Socializace z pochopitelných důvodů nula.
Jednou týdně do Kauflandu v sedm ráno (nejmíň lidí) nakoupit stylem naházet do vozíku týdenní nákup a honem pryč!
Mám dojem, že jestli to v (nejen psychickém) zdraví přežiju, vylezu odsud s chlupatejma nohama, šedivýma odrostama (kdeže je můj termín u kadeřnice 7.4.!!) a buď o deset kilo lehčí anebo naopak o deset kilo těžší.
Nevěřila bych, že to kdy řeknu, ale chybí mi těch 10 hodin jízdy autem domů... i s dvě hodiny v kuse mňoukajícím kocourem na zadním sedadle...
Doma jsem byla naposledy na začátku února. A jak to tak vidím, tak minimálně do května se domů do ČR nepodívám...