čtvrtek 29. září 2016

Papír je taky hezkej materiál

Další z mnoha absurdit poslední doby:

Fascinuje mě, jak ještě pořád je normální automaticky předpokládat, že ženský jsou tak nějak samozřejmě v kolektivech předurčený k vaření kafe, uklízení špinavýho nádobí a posluhování chlapům. Jak nikoho ani nenapadne, že by to někdy mohl udělat chlap! Jak nikoho ani nenapadne, že by o to mohl třeba i slušně požádat!
Naopak mají pak ještě tu drzost to rozmáznout, cože si to některá dovolila, když s tím měla problém...

Potřebuju vypadnout. Nejlíp mezi úplně jiný lidi. Potřebuju se začít věnovat zas něčemu naplno. Vloni to nejspíš zachránila ta angličtina. Letos nemám nic... Myslela jsem si, že mám. Ale ne, spletla jsem se.

Byla jsem si minulou neděli zkusit, jak se váže knížka. Vždycky jsem to chtěla umět. Úsměvné na tom bylo to, že na tom workshopu jsem totálně kazila věkovej průměr. Všichni ostatní účastníci byli minimálně o 20 let mladší než já. Viděla jsem, jak se moje osmnáctiletá dcera potutelně usmívá a má ze mě srandu, když mě poklepala po rameni se slovy "Tak, maminko, já tě tady už nechám samotnou, hezky si to tady užij."
Bylo to docela poučný tam tak sedět mezi těma studentama s piercingem v nosech a tunelama v uších, poslouchat kecy týpka s pérem ve vlasech a chvílema koukat nenápadně některým pod ruce a zjišťovat, že manuálně, manuálně to tedy v jejich případě hrubě pokulhává. Ale bylo to přesně to, co jsem potřebovala - vypadnout mezi úplně cizí a jiný lidi (i když jen jako tichý účastník) a dělat něco úplně novýho. 

Nebýt některých těch hnusáren v práci, vystačil by mi hezký pocit z toho kousku neděle pravděpodobně o něco dýl.

Zkusila jsem taky můří inovaci: 



Náhrdelník s akvamarínovým kabošonem, co jsem koupila na jaře na mineral burze:



A jeden malý náhled do minulé neděle:


středa 21. září 2016

Sbohem letní šaty...

Přehoupnuto do podzimu. Zatímco minulej týden jsem chodila do práce v letních šatech bez rukávů a ani ráno neměla na sobě svetr, tento týden už jsem vytáhla bundu, odložila sandále a v práci šaty od uniformy vyměnila za sukni a košili a silonky, což je u mě definitivní konec léta a přepnutí do podzimního módu.

Kytky na balkoně, který jsem si tam hýčkala a chodila si mezi ně sedat v teple letního večera se sklínkou vína a talířkem sýrů, zůstaly v tristním stavu - surfinie a minirůžičky jsou zdecimované padlím od té doby, co slunko svou dráhu na obloze zkrátilo tak, že na balkon přestalo svítit úplně a zachraňují to akorát muškáty, o víkendu nastěhuju orchideje zpátky do bytu a s těma zvadlýma troskama se definitivně rozloučím.

V práci absurdita střídá absurditu. Vždycky, když si myslím, že mě už nic nemůže překvapit, se najde něco, co to absolutně zabije... Po několika dnech nepříjemných pocitů averze vůči všemu a všem jsem dospěla k názoru, že nejideálnější by bylo s nikým nemluvit, nic neposlouchat, na nikoho a na nic se nedívat. Nekomunikovat... Jenže to bohužel není možné, a tak mi nezbývá než tomu dál čelit, protože před tím prostě není úniku... Sakra, není.

Ještě že mám aspoň ty korále a knížky. 

Můří náušnice na zakázku na Slovensko k mé milé zákaznici :-)


Náušnice v mé oblíbené zelenozlaté barevné kombinaci.


A po dlouhé době zase prsteny se Swarovski rivoli a sluníčky:



čtvrtek 8. září 2016

One More Time with Feeling

Za pár minut mi bude 44. 
A zrovna jsem se vrátila z kina. Nick Cave - One More Time with Feeling.
Sakra, totálně mě to dostalo. Seděla jsem tam a během první poloviny filmu mi jen tiše tekly slzy a měla jsem pocit, že jestli si nedám panáka, tak mě to rozloží totálně. Druhou polovinu filmu jsem se snažila dát se dohromady a zároveň neztratit ani slovo z toho, co bylo řečeno.

Panáka jsem si dala až doma. Musela jsem.