Další z mnoha absurdit poslední doby:
Fascinuje mě, jak ještě pořád je normální automaticky předpokládat, že ženský jsou tak nějak samozřejmě v kolektivech předurčený k vaření kafe, uklízení špinavýho nádobí a posluhování chlapům. Jak nikoho ani nenapadne, že by to někdy mohl udělat chlap! Jak nikoho ani nenapadne, že by o to mohl třeba i slušně požádat!
Naopak mají pak ještě tu drzost to rozmáznout, cože si to některá dovolila, když s tím měla problém...
Potřebuju vypadnout. Nejlíp mezi úplně jiný lidi. Potřebuju se začít věnovat zas něčemu naplno. Vloni to nejspíš zachránila ta angličtina. Letos nemám nic... Myslela jsem si, že mám. Ale ne, spletla jsem se.
Byla jsem si minulou neděli zkusit, jak se váže knížka. Vždycky jsem to chtěla umět. Úsměvné na tom bylo to, že na tom workshopu jsem totálně kazila věkovej průměr. Všichni ostatní účastníci byli minimálně o 20 let mladší než já. Viděla jsem, jak se moje osmnáctiletá dcera potutelně usmívá a má ze mě srandu, když mě poklepala po rameni se slovy "Tak, maminko, já tě tady už nechám samotnou, hezky si to tady užij."
Bylo to docela poučný tam tak sedět mezi těma studentama s piercingem v nosech a tunelama v uších, poslouchat kecy týpka s pérem ve vlasech a chvílema koukat nenápadně některým pod ruce a zjišťovat, že manuálně, manuálně to tedy v jejich případě hrubě pokulhává. Ale bylo to přesně to, co jsem potřebovala - vypadnout mezi úplně cizí a jiný lidi (i když jen jako tichý účastník) a dělat něco úplně novýho.
Nebýt některých těch hnusáren v práci, vystačil by mi hezký pocit z toho kousku neděle pravděpodobně o něco dýl.
Zkusila jsem taky můří inovaci:
Náhrdelník s akvamarínovým kabošonem, co jsem koupila na jaře na mineral burze: