Ňáký kýče a tak...

V minulých dnech jsem si po asi pěti nebo šesti letech dovolila na pár dnů oficiálně zamarodit, přičemž jsem čas na zotavení se z nějakého virového napadení využila k válení se na gauči, čtení knížek (3 kousky), nějakému korálení, bezúčelnému čumění na televizi a příležitostnému cvakání spouští fotoaparátu.

Ve zkratce řečeno - taková malá rekonvalescence :-) Taky příležitost si rozmyslet a zapřemýšlet nad některými záležitostmi stran práce a vztahů. Návštěva jisté osoby mě přiměla pojmenovat některé věci nahlas a už jen samotným vyslovením a jasným formulováním toho, co mi straší v hlavě, se některé věci vyjasnily a posunuly do přijatelnější roviny. Snad tam nějakou dobu zůstanou.

Vypadá to, že něco jako "vítr změn" by mohl během příštích měsíců dost zamíchat těma letitýma usazeninama v mé duši a hlavě... Jen jestli to není moc velké sousto...

Poprvé jsem si úplně sama vyfotila svoje věci, dokonce i s hloubkou ostrosti: 

A tohle byla taková trochu kýčovitá zakázka (ale to je ten kolibřík a to peří taky), ale tyhle další věci už jsou starší a to jsem už nefotila :-)

Náušnice s hedvábím jen tak pro radost a náhrdelník, co jsem začala někdy v lednu a dokončila v únoru.

Nový rok si žádal radikální krok...

No, takže regenerace přes vánoční svátky byla sice hezká věc a vystačila na pár dní po Novém roce, ale už je to zas tak nějak v prachu... Teda spíš úplně v pr... bych řekla, to je asi přesnější vyjádření stávajícího stavu.

Některé věci se změnily. A to dost. Pro mě. Spíš uvnitř mě. 

Před dvěma týdny vykrystalizovala situace v práci, a to dosti radikálním způsobem. Při cestě do práce (čili mimo pracovní dobu) mi v autě jedno ráno prostě bouchly saze. Dlužno upřesnit, že už x let dojíždím do práce se skupinou kolegů, z nichž jedním je i můj současný šéf. Dlouhodobá frustrace, milion malých nesmyslných věcí, které se kupí a kupí jedna na druhou a pak stačila jedna věc, která sama o sobě by asi způsobila jen dočasné (další z mnoha) znechucení, aby to vyvřelo napovrch... Poslední dobou jsem si chtěla často ušetřit některé kecy v autě, takže jsem vozila sluchátka a poslouchala cestou hudbu, jenže tentokrát to začalo dřív, než jsem si je stihla nasadit... Takže poté, co mi dva o pár let mladší pánové cestou do práce "vysvětlovali", že jsem "starý neohebný prut", jsem se hystericky rozbrečela ("co řveš?" křičel na mě můj o cca deset let mladší šéf - dlužno přiznat, že nejsem nijak "plačtivý" typ a to už musí být, když se rozbulím a i tak téměř výhradně osamotě), okamžitě utnula společné dojíždění do práce a po cca sedmi letech (od malé bouračky na náledí na parkovišti) začala každý den sama řídit auto... Požádala jsem hned následující den vedení o posunutí pracovní doby o půl hodiny dřív (abych se pokud možno vyhnula většímu rannímu provozu jak ve městech, tak na dálnici) - a i když mě to stálo (a pořád stojí a ještě nějakou dobu stát bude) spoustu stresu a nervů z řízení auta, protože si nevěřím a nemám v tom autě prozatím dobrý odhad, čemuž opravdu zimní počasí moc nenahrává, jsem ráda, že to tak dopadlo. Konečně.

Takže jsem kontakt omezila striktně na pracovní dobu a v zájmu zachování profesionality se snažím dělat v práci, že se nic nestalo a fungovat jako doteď. Ale osobní rovina nula. Bohužel z toho není úniku... Nemůžu teď jít nikam jinam...

No a protože když je všechno tak nějak posraným navrch, je nejlepší začít dělat něco, co člověk nikdy nedělal a jít mezi lidi, který člověk nikdy předtím neviděl - zaplatila jsem si fotokurz pro začátečníky, abych se konečně naučila zacházet s digitální zrcadlovkou a mohla si sama (a dobře!) fotit šperky :-) Nejen šperky samozřejmě...

No ale zas moc jsem se přes svátky a v lednu neflákala :-)

To jde, ne? ;-)

Předvánoční...

Pro letošní rok je konec s pracovními záležitostmi - konec se stresem, mizernými mezilidskými vztahy na pracovišti, metodou dvojího metru a neustálým bojem nenechat se zatáhnout do záležitostí, které to všechno jen zhoršují a z nichž už skoro není úniku. Během těch už skoro osmi let, co jsem na poslední pracovní pozici, se už kriticky změnilo pracovní prostředí - lidma, vedením, náladou... D-fens by řekl, že procento zmrdifikace kolektivu již dosáhlo kritické hranice a nastal čas pro taktiku "honem pryč"... 

Mám dva týdny na regeneraci :-) To není moc. Ale hodlám to využít, jak jen to bude možné. Klid doma, rodina, procházky, knížky, tvorba, hudba... Vždycky, když je mi v práci mizerně, je mi na blití z toho, co se kolem děje, je mi nanic z toho, jak se k sobě lidi dokážou chovat a co dokážou řešit, jak už se ani neobtěžují zachovat aspoň elementární míru ohleduplnosti a prosté lidské empatie, mám intenzivní potřebu utíkat mezi krásný věci. A čím jsem starší, tím víc si to uvědomuju. Že když z toho nemůžu ven fyzicky, tak aspoň moje mysl částečně může... Že věnuju absolutní většinu svýho života věcem, které si to nezaslouží a že to dělám jenom a jenom pro peníze. Což je začarovanej kruh... Protože bez nich bych si nemohla dovolit některé ty krásné věci. Třeba se zase příští rok sebrat, koupit někam letenku nebo jízdenku a na pár dní se podívat na nějaké neznámé místo - protože jsem to udělala letos poprvé a byla to čistá esence štěstí, co trvala 4 dny...

A čím rychleji běží čas, tím silnější mám pocit, že mi teče život mezi prsty a že jestli je tohle to, čím vyplňuju život, fakt všechno, tak bych s tím měla něco rychle dělat. Hm, pokolikáté už...?

Pár kousků z poslední doby:

Staronový věci...

Trochu doženu deficit, protože jsem se přes léto zas tak úplně neflákala a sem tam i něco stvořila.

Taky na sobě poslední dobou trošičku pracuju, protože jsem začala dělat i návody, který teda zatím neprodávám on-line, ale používám je na kurzech. Ještě pár jich vyrobím a bude to skoro dokonalé :-)

Třeba mám už návod na tyhle naivní rybičky:

Trošku jsem lariatila, tj. spáchala dva tyhle vázací náhrdelníky bez zapínání:

Jeden vyšívaný náhrdelník trošku ve stylu etno - se zkamenělinou a keramickými kabošony:

Jednoho strakapouda na zakázku na Slovensko:

Dvě malé můrky (mimochodem - i na ně bude návod):

Dvě ryby na zakázku (snad si je zákaznice vezme, zatím pořád čekají):

A konečně jednu úúúúúplně jinou včelu, která byla původně tak napůl na zakázku, protože zákaznice samozřejmě chtěla stejnou jako byla ta stará a já už ji opakovat nechci... No a tahle se jí nelíbila...

V každém případě se naštěstí líbila někomu jinému, takže už ji doma nemám, odletěla...

Káva ve Varech stojí za houby!

Žiju.

Jen chronický nedostatek času. Ani ne volného času jako spíš mozkové kapacity na psaní čehokoliv smysluplného. 

Strávila jsem v květnu dva týdny v Karlových Varech. Byla jsem tam poprvý v životě a určitě se tam hodlám vrátit! Dopadlo to jako vždycky - z celkem 3 knížek, který jsem měla s sebou (a dvě další jsem si během těch dvou týdnů tam ještě koupila), jsem přečetla pár desítek stran z jedné z nich. Z hromady korálí a klubek, co jsem s sebou vláčela, jsem nakonec uháčkovala ubohý, cca 20 cm dlouhý kus šlauchu. Zato jsem strávila spoustu hodin po kavárnách, couráním se po kolonádách a ulicích a vyhlídkách... Ale kafe tedy ve Varech nic moc! Kromě kavárny hotelu Richmond (a taky ten jejich sacher dort neměl chybu!) a hipsterské kavárny Republica Coffee (fakt výborná káva!). Kavárna v hotelu Pupp, kde jsem dostala obyčejný kapučíno, kterýmu tam říkali "flat white" za 120,- Kč, bez vody, se může jít zahrabat!

Poslední dny ani moc nekorálím, spíš čtu. Hodlám přečíst aspoň první díly Temné věže od Kinga, než půjde v srpnu do kin film. Ovšem i když na mě celý roky čumí z regálu v knihovně, tak zrovna dneska, kdy jsem si tam pro ni šla, tam nebyl ani jeden jediný díl!!!

Ještě před odjezdem do Varů jsem vytvořila ptačí náušnice a ptáčka modráčka. Ošlivou, zlou rybičku. A taky březový náhrdelník, se zkamenělým dřevem, který na mě od chvíle, kdy jsem ho na mineralogické burze vzala do ruky, pořád mluvilo a mluvilo, dokud jsem z něj ten náhrdelník neudělala, aby se pak pěkně projel po republice a zase zpátky, nevyzvednut zákaznicí... a včera se vrátil ke mně... Takže momentálně je k mání na Fleru i na Sashe.sk.

Filigrán

Zkusila jsem udělat šperk s filigránem. Jeden jsem si před časem koupila, pár měsíců mi ležel doma. 

A protože už neleží (tedy jen tak holej, nezpracovanej, ten náhrdelník samozřejmě leží v krabici), je důvod být optimističtější, pokud se týká těch nahromaděných a stále se hromadících komponentů, kamenů a jiných součástí budoucích a prozatím neexistujících výtvorů :-)

Příště tu bude další můra :-)

Resty a pitomci

Měla bych dohnat blogový resty z posledních týdnů. Abych teda zahájila ten rok 2017 nějak zodpovědně.

Žádný předsevzetí nebudou. Ani o zodpovědnosti. Protože vím, že zas tak zodpovědná nejsem a nebudu, abych něco dodržovala. Třeba by mohly být konečně letos vlastní webovky (jenže to bych musela vymyslet nějakou vhodnou a údernou doménu napřed, že...). A třeba bych měla přestat být tak zkostnatěle zaujatá proti reklamě a votravování lidí sebepropagací. Takže třeba dojde i na tu FB stránku... Třeba. Prozatím jsem nebyla schopná ani upravit tenhle blogísek, furt vypadá děsně.

A třeba bych taky mohla důsledněji eliminovat to negativní, s čím se potkávám. Nekazit si náladu. Neužírat se krávovinama, který nemůžu změnit. Nevztekat se nad lidma, který nemůžu změnit. Ani nad jejich rozhodnutími, který taky nemůžu změnit. Ve svým věku už přestat řešit, co si kdo myslí, jak si kdo vyloží nebo nevyloží to, co řeknu... "Ježíš, to jsem řekla (napsala) asi blbě, to si může vysvětlit tak, jak jsem to nemyslela... Co si pomyslí?" Některý lidi kolem mě jsou přitom empatičtí asi jako pařez! A některý maj obzvlášť exkluzivní nadání udělat ze mě, čímkoliv co řeknou, pitomce... A ani je přitom nenapadne, že bych to tak třeba mohla vnímat. Třeba toho pitomce ze mě udělat ve skutečnosti nechcou - ale udělají. 

Dost o pitomcích. Na ty bude ještě času dost.

Teď ty resty z konce roku:

Můrky dvoje:

Náušnice s hedvábím Shibori a pavučinkami:

A náhrdelník (takový napůl lariat, jenže na zapínání), což je poslední věc roku 2016:

Papír je taky hezkej materiál

Další z mnoha absurdit poslední doby:

Fascinuje mě, jak ještě pořád je normální automaticky předpokládat, že ženský jsou tak nějak samozřejmě v kolektivech předurčený k vaření kafe, uklízení špinavýho nádobí a posluhování chlapům. Jak nikoho ani nenapadne, že by to někdy mohl udělat chlap! Jak nikoho ani nenapadne, že by o to mohl třeba i slušně požádat!

Naopak mají pak ještě tu drzost to rozmáznout, cože si to některá dovolila, když s tím měla problém...

Potřebuju vypadnout. Nejlíp mezi úplně jiný lidi. Potřebuju se začít věnovat zas něčemu naplno. Vloni to nejspíš zachránila ta angličtina. Letos nemám nic... Myslela jsem si, že mám. Ale ne, spletla jsem se.

Byla jsem si minulou neděli zkusit, jak se váže knížka. Vždycky jsem to chtěla umět. Úsměvné na tom bylo to, že na tom workshopu jsem totálně kazila věkovej průměr. Všichni ostatní účastníci byli minimálně o 20 let mladší než já. Viděla jsem, jak se moje osmnáctiletá dcera potutelně usmívá a má ze mě srandu, když mě poklepala po rameni se slovy "Tak, maminko, já tě tady už nechám samotnou, hezky si to tady užij."

Bylo to docela poučný tam tak sedět mezi těma studentama s piercingem v nosech a tunelama v uších, poslouchat kecy týpka s pérem ve vlasech a chvílema koukat nenápadně některým pod ruce a zjišťovat, že manuálně, manuálně to tedy v jejich případě hrubě pokulhává. Ale bylo to přesně to, co jsem potřebovala - vypadnout mezi úplně cizí a jiný lidi (i když jen jako tichý účastník) a dělat něco úplně novýho. 

Nebýt některých těch hnusáren v práci, vystačil by mi hezký pocit z toho kousku neděle pravděpodobně o něco dýl.

Zkusila jsem taky můří inovaci: 

Náhrdelník s akvamarínovým kabošonem, co jsem koupila na jaře na mineral burze:

A jeden malý náhled do minulé neděle:

Půlrok pryč (Awakening)

Půlrok je pryč. Za čtyři dny zas budeme úplná rodina :-)

Třeba zas nebudu muset pořád vařit já...

Ale to spaní v té velké posteli, kterou jsem měla jen sama pro sebe, to mi bude chybět. Nerada se dělím o ten prostor. O koupelnu ráno před odchodem do práce. 

Chvíli si zase budu zvykat...

Náušnice můří (musím říct, že ta "random" výšivka mě docela dostala - jak uvidíte i na dalším kousku):

A po dlouhé době jeden větší kousek - na jaře mi dcera dovezla kousek lávy, který sebrala na svahu Vesuvu v Itálii. Ten nápad nějakou dobu zrál, až vzniknul tenhle asymetrický náhrdelník, kde se prolíná několik motivů - Awakening.

Půlnočka v KFC

Víkend jsem strávila s dcerami v Praze. Mladší se účastnila mistrovství ČR "Czech Dance Masters", takže nám víceméně nezbylo nic jiného než to pojmout jako rodinný výlet...

Miluju jízdu vlakem. Pustit si hudbu do sluchátek a čumět celou cestu z okna a dopřát si víc jak dvě hodiny nerušeného poslechu naplno puštěných písniček, na kterých momentálně ujíždím, prokládaných těma, co se nikdy neomrzí. Do toho víc jak dvě hodiny času na přemýšlení o věcech, nad kterýma jindy přemýšlet není čas... Utřídit si myšlenky, ujasnit si některé věci a možná taky přijmout nějaká rozhodnutí a občas při nich i vytrvat... Občas. A i když ne, tak vypadnout z každodenního koloběhu zacyklených starostí, obav, úzkostí a obsedantních myšlenek na věci, které nelze ovlivnit, bylo pro mě hodně osvobozující... Aspoň na ty dva dny.

Taky jsme si dopřály noc v hotelu, protože taneční soutěž končila až večer. Dorazily jsme tam až v půl jedenácté a recepční nemohl pochopit, že jedenáctiletá dcera nemá doklad totožnosti, jehož číslo by se dalo vepsat do toho pitomého formuláře. Ne, opravdu nepovažujeme za nutné po ČR s sebou vozit pas... Mám za to, že jako zákonný zástupce nemusím ve svý vlastní zemi nikomu dokazovat, že chci přespat jednu noc v hotelu se svými vlastními dětmi :-)

Stihly jsme v sobotu odpoledne proběhnout i Dyzajn market, ulovit tam věneček do vlasů a jednu brož od Stellion. A potkat tam i Rozmar.

Mladší dcera a její spolutanečnice pak večer stihly vyhrát se svou formací místo 2. vicemistra ČR :-)

Dobré to bylo. Uchozené nohy, utracené peníze a večeře v půl dvanácté v noci v KFC na Andělovi... Ale dobré to bylo.

Dokončený lariat (po měsíci):

A takhle vypadá nefalšovaná radost: