Trapná blbka...

Asi jsem úplně blbá, vadná, pomýlená a vůbec zaostalá a i když je mi přes čtyřicet, mají některý lidi dojem, že je třeba mě vychovávat, napomínat a různě přesvědčovat, že nejednám správně, nechovám se správně, nemyslím správně, ba naopak jsem mizerná matka, trapná blbka (co například nechápe, že plošný očkování mimin je úplně super vynález) a ještě hnusná závistivá nána, co jí vadí, když někdo prodává hnusy... když mi tím přece nekonkuruje.

Tak nějak jsem si myslela, že jsem dost stará na to, abych si mohla dovolit mít vlastní názor a občas ho i dát najevo, aniž by se odněkud vynořil nějaký mravokárce a osvícenec či bojovník za něčí práva... 

Jo, taky mám občas potřebu se proti něčemu vymezit. Ale když tak činím, nečiním tak proto, abych vzápětí čelila rozhořčeným názorům těch, co mají názor opačný. 

Nechodím nikomu strkat svůj pohled na věc až pod nos. A už vůbec nemám potřebu ho přesvědčovat o svý pravdě. Nesedí-li mi něčí názor - nemám potřebu mu jej za každou cenu vyvracet. Lezou mi na nervy lidi, co sežrali všechnu moudrost světa...

To byl jen takový výkřik do letního večera... Tady, kde je to moje. 

**********************************************************************************************

Kousky z poslední doby: 

Náušice rybičkové vyšívané:

Náhrdelník se shibori hedvábím:

A učím se sutašit podle knížky Annety Valious:

HOWGH :-)

A jedeme dál...

K proběhnuvším volbám napsat něco musím, bo to, čeho jsem byla v těch pár týdnech (obzvlášť těch dvou posledních) svědkem, si to asi budu hodně dlouho pamatovat...

Nevolila jsem v prvním kole ani jednoho z těch dvou. A kdybych měla být objektivní a volit svobodně, nešla jsem k volbám ve druhém kole vůbec, protože oba dva měli k mému kandidátovi asi tak stejně na hony daleko.

Ale to, co jsem tu v těch druhých dvou týdnech viděla, mě do té volební místnosti nakonec přece jen dohnalo. Ideál, který se tu začal prezentovat na všech frontách, vyzníval pro mě a pro naprostou většinu lidí v mém okolí jako naprosto prázdná a nepochopitelná mediální bublina. Nevěřícně jsem zírala na to davové šílenství a nevěřila vlastním uším, když jsem slyšela chvalozpěvy na noblesu. Člověk, který do té chvíle neudělal nic, ale vůbec nic výjimečného (kromě chrápání na jednáních snad vždy a všude) a nezanechal žádnou výraznou a prospěšnou stopu ve své politické dráze, byl najednou prezentován jako dobrotivý spasitel, který je povolán vyvést národ z temnoty.

Na debaty (vyjma té úplně poslední) jsem se nedívala. Stačily mi jen titulky na zpravodajských serverech, útržky zpráv ve veřejnoprávních i jiných médiích a nakonec i třeba zážitky dcery ze školy. Učitelé masírovali žáky v hodinách dějepisu a občanské nauky tím jedním a "správným" směrem. Všechno masírovalo všechny tím jediným "správným" směrem. Odporná, vlezlá a agresivní volební kampaň, ten ksicht na mě čuměl odevšad a hlásal svoje "Karel is not dead". Nakonec začal chodit i spam do soukromých mailů...

Za celé ty dva týdny jsem neviděla a neslyšela nic, co by tu bublinu vyplnilo. Co by mě přesvědčilo o tom, že názory toho člověka se v něčem shodují s těmi mými, že má nějakou vizi, která může být prospěšná téhle zemi, že to, co dosud udělal (a mně se to nelíbilo - např. ACTA, Kosovo...), udělal správně...

Toto v kombinaci s neskutečně otravnou kampaní nakonec rozhodlo, že přece jen půjdu.

Zvláštní - ani jednou za ty uplynulé týdny jsem neměla pocit, že mě někdo masíruje směrem na druhou stranu. Ani jednou, když pominu asi dva billboardy na cestě do práce u dálnice. Jestli ten druhý ksicht ještě někde visel, nevadil mi. Nevtíral se dotěrnými hesly. Neřval na mě odevšad, abych volila slušnost (kterou jsem ale nikde nenašla).

A tak celý dojem, který jsem z toho měla, se nakonec smrsknul na jedno: někdo si strašně, ale strašně moc nepřeje, aby se tam ten Zeman dostal...

A celá ta přiblblá hysterie, která se rozpoutala po vyhlášení výsledků, to jenom potvrdila.

Neslyšela jsem řvát ty druhé, napadat média a všechno kolem za poškozování kandidáta a já nevím co ještě. Neslyšela a nečetla jsem žádné elaboráty, které označují voliče protistrany za blbce, tupé hlavy, burany z venkova, komunisty, pojídače zabíjaček a pobírače sociálních dávek, čímž se skvěle během minulých tří dnů prezentovali příznivci toho, kdo prohrál. 

A tak si jen říkám - kam se poděla ta tolik proklamovaná noblesa?

http://www.blisty.cz/art/67212.html 

Černá komedie

Sledovala jsem to dnes vpodvečer na ČT24. Fakt lepší než kdejaká komedie tohle!

Nebudu se tady nípat v politických souvislostech. Ač pravidelně sleduji, už dávno vím, že snažit se pochopit je zhola zbytečná námaha, která mě dovede tak akorát k nasrání se a zkažený náladě. 

V "pakárně" jsem od doby ministra Dobrovského. Pamatuju všechny, kteří byli potom. Víceméně je mi ukradený, kdo tam nahoře sedí, pokud nevidím do zákulisních her a nechají mě v klidu dělat si svoji práci. Což se stává málokdy, ale už jsem si za těch dvacet let celkem zvykla. Od nápadu k nápadu a jiný už to nebude...

Jde mi jen o konkrétní osobu a její divnou, fakt divnou osobnost.

Neseděla mi nikdy. Od první chvíle, co o ní bylo slyšet. Mladá, sebevědomá, ambiciozní. Nemám nic proti mladým, sebevědomým a ambiciozním lidem (nikoliv LIDEM). Jenže celá ta suita vzešlá z VV mi tak nějak byla proti srsti od samého počátku. Ono totiž i to sebevědomí potřebuje sebereflexi. A když sebereflexe není, máme tu ukázkový příklad zmrda.

Už když probleskl první "fundovaný" názor ambiciozní paní P. na zrušení (odprodej, jasně) těch pár posledních rekreačních zařízení, chtělo se mi říct - odstup, Satane! Lukrativní lokality, ano. Je třeba prodat to poslední, co ještě zbylo a co za něco stojí a malá domů, víme?

Když o pár týdnů později začaly prosakovat informace o možném jmenování dotyčné osoby na post ministryně obrany, bylo mi z toho fyzicky špatně.

Kde vezme člověk takové sebevědomí? Někdo ho v tom vychoval? Kdo ho to naučil? Nikdo ho nenaučil přirozené pokoře a zdravé důvěře ve vlastní síly asi. 

Slovo "soudnost" je pro tuhle osobu asi slovem sprostým. Co je to za člověka, že s takovým sebevědomím a arogancí začne usilovat o funkci, prestiž, moc? Normální lidi přece mají pochybnosti, měli-li by vykonávat práci, kterou se nikdy neučili. Co vůbec vedlo tuhle ženskou k tomu, že mohla takhle prohlašovat, že ona na to má, že to přece zvládne? 

Nemůžu se zbavit dojmu, že ona si opravdu chtěla hrát s vojáčky. Ve své nebetyčné nafoukanosti si ani na vteřinu nepřipustila, že na to nemá. Že nestačí chtít, ale je třeba taky umět. Když už nic jinýho, tak diplomaticky jednat. Místo toho jsme viděli umíněného fracka a pak hysterickou ženskou totálně mimo realitu...

Když nastoupím do nový práce, je mi dopředu jasný, že budu potřebovat určitý čas (dny, týdny, měsíce - podle toho, jak nová práce to je), abych se stala dostatečně fundovaným pracovníkem. Že se prostě musím učit! Dívat se, ptát a taky myslet. Až po nějaké době si můžu udělat úsudek o tom, co je dobré a co je špatné. Co můžu změnit. Nemůžu to udělat dřív, dokud ten pohled zevnitř přece nemám!

Tak mě napadá - jaký život vedou tihle lidi (nebo nadlidi)? Že jim ani tyhle základní souvislosti nedochází. Anebo jestli dochází a je jim to jedno, pak opravdu pánbůh s náma...

Schůzka

Přes noc naflágal sníh. Tak asi 5 cm. Teď zas prší, slyším to oknem i přes empétrojku. Jsem sama až do zítřka. Vůbec není špatný zůstat takhle sama... Měla jsem totiž schůzku sama se sebou...

Trošku mě tu totiž tak nějak dostihl kousek minulosti. Během dní minulých jsem znovu vyhrabala v hlavě události staré už dost let. Příčiny, následky, důvody, možnosti a konce a začátky... Malá vítězství a malé i velké prohry. Po obědě jsem tu osaměla, vyhrabala empétrojku a v ní Loreenu McKennitt. Už dlouho jsem neměla příležitost jen tak být a poslouchat naplno hudbu - a mělo to nečekané následky... I když jsem si myslela, že mám v sobě všechno srovnané a určité věci pro sebe provždy vyřešené, stejně se s časem náhled na některé věci třeba změní, protože zkušenosti mezitím zažité dávají možnost podívat se i z jiných úhlů...

Na večeři jsem šla později, až mi zmizely červené fleky z ksichtu... Ale byla to osvobozující chvíle... Kdy jindy mám čas na své myšlenky? Kdy jindy mám čas být sama se sebou? Kdy jindy je toho času dost? Díky za tu možnost si to prožít...

Vzala jsem si s sebou knížku, že po večeři zapadnu do baru na kafe. Knížka zůstala zavřená. Měla jsem společnost :-) O ničem... Bavit se o práci, protože není žádné jiné téma k hovoru? Děs!!! Pak jsem ještě dostala pozvání na pokoj...!

No vzhledem k tomu, že tu už několik hodin sedím a čtu a píšu, je doufám jasný, že jsem nikam nešla!

Během tohoto večera jsem se vrátila do minulosti ještě jednou. A to kvůli tomuto článku. A zvláště kvůli diskuzi pod ním! Ovšem to bylo do ještě dávnější minulosti :-) A to do časů mých středoškolských let. Jako absolutní knihofil jsem si taky vybrala školu a čtyři roky strávila v Luhačovicích, kde jsem maturovala jako knihkupec... A během těch let tehdy potkala spousty a spousty knížek. Chodila jsem pro ně taky do knihovny, byla tam tehdy ve staré budově, v jedné místnosti, vypadalo to tam jako salónek v nějakém zámku. Všude kolem stěn stály police s knížkama. A my tam tehdy chodily (holky) a hrabaly se v tom kolikrát hodiny. A ať vzpomínám jak vzpomínám, nepamatuju si, že bych se někdy starala o to, co je zrovna "in" číst!!! Hrabala jsem se v těch knížkách a vybírala si podle toho, jestli mě v nich něco zaujalo nebo ne, NIKDY nebyl rozhodující počet stran, naopak - čím víc, tím líp. Kromě povinné literatury (světová byla super, českou jsem šulila, kde to šlo) si pamatuju jednu jedinou, po které jsem schválně šla proto, že ji někdo doporučil: byla to paní profesorka Svobodová, absolutně jedinečná osobnost (zemřela už před lety), kvůli bolestem trojklanného nervu téměr neustále s levou rukou na levé líci, a byl to tehdy Waltariho Egypťan Sinuhet. Byla to první knížka, u které jsem řvala jako želva... a zůstala moje nejoblíbenější dodnes.

Čuchávala jsem k těm starým knížkám... A stejně tak jsem čuchávala i k těm úplně novým, co mi procházely rukama v knihkupectví... A čuchám k nim dodnes. Ke starým i k novým. A taky si pamatuju, že jeden z učitelů nám kdysi vysvětloval, co je to snob. Snob je například člověk, který si kupuje knížky jen proto, že jsou jejich autoři zrovna moderní. A třeba je nikdy ani nepřečte, protože mu nakonec nic neřeknou...

A tak mi, nezlobte se na mne, přijde přinejmenším dosti smutné, když si módní ikona vezme pod paži funglnovou knížku ruskýho klasika a napíše, že je to super čtení a že s touto knihou určitě budete mít ten pravej šmrnc, a x dalších chuděrek se může zbláznit, aby si to jakože přečetly taky, přičemž jsou už dopředu absolutně zděšeny ze zjevně velkého počtu stran v tý knížce!

Zvláštní - ani slovo o tom, o čem ta knížka vlastně je... A přitom by to bylo tak zajímavé téma k internetové diskuzi! A jo vlastně - inteligentní internetové diskuzi... Bezobsažný blábol je ovšem přijatelnější, netřeba si namáhat mozečky, reklamy z Elle a Lanvin HáeM už vyčerpaly jejich kapacitu...

*************************************
Update:
Už včera večer jsem tam Sandře nechala komentář. Pravda, byl poněkud sarkastický a ironický, ovšem v žádném případě vulgární nebo urážející! Bohužel styl těchto komentářů se evidentně mezi nadšené óchání a áchání nehodí, takže neprošel cenzurou :-))

Áj nýd... blek šůs ;-)

Kus vzácnýho víkendovýho času jsem strávila tím, že jsem běhala po obchodních centrech v marné snaze sehnat boty k uniformě. Nikoliv, drahé dámy, žádné lakované holiny nad kolena ani podpatky s platformou mě nespasí! Musí to být černé lodičky bez ozdob, na mírném podpatku, střízlivého tvaru... A tak jsem se hrabala hromadama bot a hledala takovou triviálnost, jako jsou obyčejný hladký černý lodičky za normální cenu. Brala bych i za nenormální, ale ani ty nebyly v mé bohužel naprosto běžné velikosti 39... Trvalo to od jedenácti dopoledne do čtyř odpoledne. S přestávkou na oběd u číňana. Cosi jsem pak koupila, v úplně posledním krámě, do kterýho jsem původně vůbec jít nechtěla, s ňákou přiblblou mašličkou vzadu, ale naštěstí tam není moc vidět, tak se to snad ztratí...

Fakt mě bere, jak kdokoliv, kdo si na sebe navlíkne cosi v barvě khaki či nějaké vyblité šedozelené či něco flekatého, si myslí, jak perfektně se voblíknul ve vojenským stylu... K tomu si učeše "přísnej" účes (asi aby to jako dodalo vzhledu nekompromisní bachařky či co), navěsí na sebe tuny kočičího zlata a k tomu nejlíp vysoký kozačky nebo aspoň několikacentimetrový podpatky, ale radši spíš vyšší, že. Pak o sobě napíše, že je jako vojanda. Nebo ve vojenském stylu. Či za vojačku... Zřejmě veřejností vládne názor, že co vojákyně - to domina...

Název článku pod výše uvedeným odkazem mě ovšem poněkud uvedl do rozpaků... Moje angličtina teda není nic extra, možná často spíš nic než to extra, ovšem výraz "I need a soldier" já chápu jako "Potřebuju vojáka"... Lze se jen domýšlet, k čemu by ho tak mohla dotyčná slečna potřebovat... ?! Kdyby slečna třeba jako chtěla být voják, mohla by napsat například "I want to be a soldier"... Ale co já vím, třeba ho fakt potřebuje!

A když už jsem v tom rýpání, tak si zareju ještě jednou. Tuhle perlu jsem objevila dnes. Povšimněte si prosím předposlední fotky (je to ta, kde slečna pije kolu). Komentář k tý fotce fakt stojí za to: "na první (fotce) jsme zachycena, jak piji coca colu ze skla, přesně tu, co mají v reklamě! (cítila jsme se při tom opravdu stylově :D) Běžte si pro ni do Penny! :D"

A budeme pít Coca Colu ze skla přesně stejně, jako to dělají v reklamě, budeme s sebou tahat do divadla flašky s Perwollem a ve výtahu vytáhneme na sousedy flašku s aviváží, budem jako ten idiot z reklamy Český spořitelny zalívat i umělý kvítka a do kabelek si dáme Prostenal a Urinal a tou kolou ho zapijem, abychom si necvrnkli do outfitu z toho, jak se u toho budem cítit krásně stylově!

Howgh!

PS: Zejtra jedu do Brna. Už se nemůžu dočkat, až si šáhnu!