pondělí 10. dubna 2017

Ptáček zelený

Tenhle ptáček měl absolutně největší úspěch. Na Instagramu mi díky němu přibyla spousta "fanošuků" :-) Sice se vůbec neprodal přes prodejní portály, dokonce tam ani nebyl vystaven, ale je už pryč, prodal se ještě než jsem ho tam stihla dát...



A všichni by ho chtěli, ale já ho podruhý stejnýho dělat nemůžu...

středa 15. března 2017

Esence absolutního štěstí

Napsat to musím dřív, než se mi to všechno v paměti zamlží do neurčitých pocitů a útržků.
Je to necelé dva týdny, co jsem poprvé v životě spáchala cestu do zahraničí na vlastní pěst, bez cestovek a organizátorů, jen já a moje čerstvě dospělá dcera. Poprvé na letišti, poprvé komerčním letem, poprvé ubytování přímo přes booking.com, poprvé v cizím městě v cizí zemi... V noci den před odjezdem jsem měla doslova cestovní horečku - ačkoliv jsem se cítila v pohodě a neměla jsem vědomě vcelku žádné obavy (kromě strachu z toho, že nějakej sebevrah zas skočí pod vlak a my nestihnem být na letišti včas), třásla se mnou až do rána zimnice, vůbec jsem nespala a bylo mi zle. Další den mi pak už nic nebylo.

A jaký to bylo? Takový, že se mi vůbec nechtělo zpátky. To město je nádherný, starobylý a zároveň moderní, úzký uličky a starý město, asi milion renesančních kostelů (přišlo nám, že si snad každá ulice postavila vlastní kostel, aby to lidi neměli daleko), obchůdky a kavárny a restaurace a ŽÁDNÝ LIDI, protože mimo sezónu :-)

Bydlely jsme v apartmánu ve starým domě, hned vedle galerie renesančního umění a naproti galerie moderního umění, v obýváku byl dřevěnej malovanej strop a z oken výhled do úzké ulice Via Pignolo, k branám Citta Alta pár kroků... Ráno z těch kostelů zněly zvony a my jsme chodily na snídani do kavárny, na kapučíno a briošku plněnou pistáciovým krémem a čestvej pomerančovej džus a u tý snídaně koukaly na místní Italy s bílou šálou uvázanou na liščí smyčku kolem krku a pod paží francouzskýho buldočka, jak přibaletili k baru v kavárně, lupli do sebe preso a zase šli...

A protože na tom veletrhu, který byl původně důvodem téhle cesty, nakonec nebylo nic moc pro mě a utratila jsem tam jen zlomek financí, který jsem původně utratit chtěla, rozhodla jsem se nijak se neomezovat, pokud se týká místních požitků - tj. dát si kafe, kdykoliv se nám líbí, dát si dobrý jídlo v restauraci, když budeme mít hlad, koupit si dobrý víno a sýr a bresaolu na večer a pak si nacpat pupek a zapít to tím vínem... A každou volnou chvilku využít na courání po městě, klidně po těch stejných ulicích, i když bylo jeden den extrémně hnusně a zima a déšť a my se šly mokré a zmrzlé zahřát na chvíli do nějaké malé toastové restaurace, kde se personálu zjevně nelíbilo, že chcem jen kafe a pití a ne jídlo (ne, hlad jsme fakt neměly a jinou kavárnu jsme poblíž nenašly) a tak nám k tomu pití donesl plastový kelímky, přestože u všech ostatních stolů měli lidi vodu do skla... Prošly jsme tu galerii klasickýho umění (madona s dítětem, madona s dítětem, sv. Šebestián, madona s dítětem, madona s dítětem, madona s dítětem, sv. Šebestián a sv. Roch, madona s dítětem, madona s dítětem... atd.). Jeden Bernini a jeden raný Rafael. V den odletu jsme stihly i údajně nejlepší zmrzlinu ve městě (byla skvělá!!).

Na veletrhu jsem potkala svoje kolegyně šperkařky ze Švédska, Malty, Itálie, Británie a Maďarska (i odjinud, ale s těma jsem se seznámit už nestihla) a byl z toho příjemnej večer u piva a vína a jídla a s anglickou konverzací, za což jsem neskutečně vděčná, protože to bylo taky poprvé v životě, co jsem hozena do vody musela plavat...

I na tom letišti jsem to zvládla, jakkoliv jsem panikařila u samoodbavovací přepážky na zavazadla a ty tři Italky z personálu krafaly spolu, místo aby byly nápomocný trapně neschopným cizinkám ve středním věku, co poprvý v životě letěly z cizí země letadlem...

Když jsem pak přišla první den do práce a spadla zas rovnýma nohama do těch sraček, došlo mi, že ty 4 dny v Bergamu nebyly jen super strávenej čas, ale byla to esence absolutního štěstí...
















Já tuhle cestu brala jako svou malou osobní čelendž. A dala jsem to. Takže - kam příště? :-)

pondělí 6. února 2017

Makám na Bergamo

Pracuju. Výlet do Bergama se blíží a já chci mít co utrácet :-) Abych to pak zase využila na další kousky šperků... Nejedu učit ani se učit. Jen zevlovat.
Koupila jsem letenky pro sebe a pro dceru, zarezervovala ubytování v apartmánu někde nedaleko "Starého města" (protože to vypadá na fotkách jako fakt krásné italské centrum města) a hodlám se ve svých téměř pětačtyřiceti letech konečně odvážit vystrčit paty z domu a nezávisle na cestovkách a organizátorech konečně učinit první samostatný výlet "za hranice všedních dnů" :-)
A tak nějak doufám, že to třeba nebude výlet poslední, ale mohl by být první z řady dalších...

Poslední dobou fakt utíkám ke korálím, protože v práci je to čím dál horší. Před pár dny jsem měla příšernej pocit, že už je na mě nahlíženo jako na starou strukturu, protivnou otravnou bábu, co akorát prudí s trváním na starejch zkostnatělejch postupech a "udržuje tyhle mrtvoly zbytečně naživu" - jak mi bylo řečeno. To, že tím chráním prdel i těm, kteří tenhle názor mají, už je vedlejší. Asi o to nestojí. Takže jsem poprvý za tu spoustu let měla fakt pocit, že už se tam nehodím. Že jsem nemoderní a stará a zbytečně puntičkářská (i když jde sakra o peníze).
Že nestojím o to, dělat si vlivný kámoše. Zavazovat si lidi kolem sebe. Protislužby - protože "já s ním musím být zadobře" i kdyby čert na koze jezdil a i kdyby to bylo na úkor těch, na kterých tolik nezáleží, protože to nejsou osoby důležité... Už je to tady zas. Odmítám přivírat oči kvůli zájmům těch "důležitých", protože zásady jsou jen pro ty nedůležité... Je to na poblití. Sralo mě to vždycky a sere mě to pořád.
Vždycky jsem zastávala názor, že sebestředné, namyšlené, arogantní šéfy bez šperky špetky sebereflexe produkuje jejich okolí tím, s jakou servilností se k nim chová a do jaké míry praktikuje anální alpinismus.

Ale zpět ke korálím. Jedna zakázka za oceán:


No a pak jsem opustila můří stereotypy a zkusila úplně něco nového :-)




pondělí 23. ledna 2017

Filigrán

Zkusila jsem udělat šperk s filigránem. Jeden jsem si před časem koupila, pár měsíců mi ležel doma. 
A protože už neleží (tedy jen tak holej, nezpracovanej, ten náhrdelník samozřejmě leží v krabici), je důvod být optimističtější, pokud se týká těch nahromaděných a stále se hromadících komponentů, kamenů a jiných součástí budoucích a prozatím neexistujících výtvorů :-)



Příště tu bude další můra :-)

středa 4. ledna 2017

Resty a pitomci

Měla bych dohnat blogový resty z posledních týdnů. Abych teda zahájila ten rok 2017 nějak zodpovědně.

Žádný předsevzetí nebudou. Ani o zodpovědnosti. Protože vím, že zas tak zodpovědná nejsem a nebudu, abych něco dodržovala. Třeba by mohly být konečně letos vlastní webovky (jenže to bych musela vymyslet nějakou vhodnou a údernou doménu napřed, že...). A třeba bych měla přestat být tak zkostnatěle zaujatá proti reklamě a votravování lidí sebepropagací. Takže třeba dojde i na tu FB stránku... Třeba. Prozatím jsem nebyla schopná ani upravit tenhle blogísek, furt vypadá děsně.

A třeba bych taky mohla důsledněji eliminovat to negativní, s čím se potkávám. Nekazit si náladu. Neužírat se krávovinama, který nemůžu změnit. Nevztekat se nad lidma, který nemůžu změnit. Ani nad jejich rozhodnutími, který taky nemůžu změnit. Ve svým věku už přestat řešit, co si kdo myslí, jak si kdo vyloží nebo nevyloží to, co řeknu... "Ježíš, to jsem řekla (napsala) asi blbě, to si může vysvětlit tak, jak jsem to nemyslela... Co si pomyslí?" Některý lidi kolem mě jsou přitom empatičtí asi jako pařez! A některý maj obzvlášť exkluzivní nadání udělat ze mě, čímkoliv co řeknou, pitomce... A ani je přitom nenapadne, že bych to tak třeba mohla vnímat. Třeba toho pitomce ze mě udělat ve skutečnosti nechcou - ale udělají. 

Dost o pitomcích. Na ty bude ještě času dost.

Teď ty resty z konce roku:

Můrky dvoje:



Náušnice s hedvábím Shibori a pavučinkami:


A náhrdelník (takový napůl lariat, jenže na zapínání), což je poslední věc roku 2016: