pondělí 25. října 2010

Áj nýd... blek šůs ;-)

Kus vzácnýho víkendovýho času jsem strávila tím, že jsem běhala po obchodních centrech v marné snaze sehnat boty k uniformě. Nikoliv, drahé dámy, žádné lakované holiny nad kolena ani podpatky s platformou mě nespasí! Musí to být černé lodičky bez ozdob, na mírném podpatku, střízlivého tvaru... A tak jsem se hrabala hromadama bot a hledala takovou triviálnost, jako jsou obyčejný hladký černý lodičky za normální cenu. Brala bych i za nenormální, ale ani ty nebyly v mé bohužel naprosto běžné velikosti 39... Trvalo to od jedenácti dopoledne do čtyř odpoledne. S přestávkou na oběd u číňana. Cosi jsem pak koupila, v úplně posledním krámě, do kterýho jsem původně vůbec jít nechtěla, s ňákou přiblblou mašličkou vzadu, ale naštěstí tam není moc vidět, tak se to snad ztratí...

Fakt mě bere, jak kdokoliv, kdo si na sebe navlíkne cosi v barvě khaki či nějaké vyblité šedozelené či něco flekatého, si myslí, jak perfektně se voblíknul ve vojenským stylu... K tomu si učeše "přísnej" účes (asi aby to jako dodalo vzhledu nekompromisní bachařky či co), navěsí na sebe tuny kočičího zlata a k tomu nejlíp vysoký kozačky nebo aspoň několikacentimetrový podpatky, ale radši spíš vyšší, že. Pak o sobě napíše, že je jako vojanda. Nebo ve vojenském stylu. Či za vojačku... Zřejmě veřejností vládne názor, že co vojákyně - to domina...
Název článku pod výše uvedeným odkazem mě ovšem poněkud uvedl do rozpaků... Moje angličtina teda není nic extra, možná často spíš nic než to extra, ovšem výraz "I need a soldier" já chápu jako "Potřebuju vojáka"... Lze se jen domýšlet, k čemu by ho tak mohla dotyčná slečna potřebovat... ?! Kdyby slečna třeba jako chtěla být voják, mohla by napsat například "I want to be a soldier"... Ale co já vím, třeba ho fakt potřebuje!

A když už jsem v tom rýpání, tak si zareju ještě jednou. Tuhle perlu jsem objevila dnes. Povšimněte si prosím předposlední fotky (je to ta, kde slečna pije kolu). Komentář k tý fotce fakt stojí za to: "na první (fotce) jsme zachycena, jak piji coca colu ze skla, přesně tu, co mají v reklamě! (cítila jsme se při tom opravdu stylově :D) Běžte si pro ni do Penny! :D"

A budeme pít Coca Colu ze skla přesně stejně, jako to dělají v reklamě, budeme s sebou tahat do divadla flašky s Perwollem a ve výtahu vytáhneme na sousedy flašku s aviváží, budem jako ten idiot z reklamy Český spořitelny zalívat i umělý kvítka a do kabelek si dáme Prostenal a Urinal a tou kolou ho zapijem, abychom si necvrnkli do outfitu z toho, jak se u toho budem cítit krásně stylově!

Howgh!

PS: Zejtra jedu do Brna. Už se nemůžu dočkat, až si šáhnu!


středa 20. října 2010

Pohled na dno...

Podzim nemusím. Vlastně ho nesnáším. Vytáhla jsem zimní bundu. Děsná představa, že se jí teď půl roku nezbavím... Kde jsou moje batikovaný letní šatičky? Tričínka? Tílečka? Moje batikovaná lehoučká fáčová sukně? A moje lehoučký SANDÁLY???
Hm, trochu trapnej úvod, že? No to mám z toho, jak šňupám internetem a absorbuju to nadšení, co zavládlo na módních blogíscích, jejichž autoři jsou úplně bez sebe z toho, jak můžou ze skříní vytahat další hadry a jak jim najednou přibyl důvod proč vyrazit do šopingcenter.
Mě ten vopruz čeká o víkendu. Nemám žádnej šátek ani pořádnou šálu a táhne mi na holej krk. Starší dcera má jediný kalhoty, z ostatních vyrostla. A obě potřebujou zimní boty...

Ale o hadrách jsem vlastně psát nechtěla!

Chtěla jsem psát o tom, jak jsem si včera po dlouhý době sáhla do vlastních rezerv. Marching. 20 km. Po deseti kilometrech jsem ty paty už začala cítit. Možná kdybych nerazila názor, že přece neprojdu kilometr od Macochy, aniž bych se do ní vyběhla podívat a vyprdla se na to, ustála bych to.


Protože do tý doby byla ta cesta fajn. Sice většinou po asfaltu, ale tak nějak furt pomaličku dolů nebo po rovině. Soutěskou. V závětří. Pak jsem se jako poslední rozhoupala, že ač sama, ten kilometr navíc do toho stoupáku k Macoše vyběhnu a pak se vrátím... Bože! Málem jsem tam chcípla! Sama! Nikde nikdo! To blbý mokrý listí klouzalo jak prase, a tak jsem měla možnost zjistit, že podrážky na kanadách fáááákt nemaj protiskluzovou úpravu... Totálně jsem shnila za toho třičtvrtě roku! Jak jsem přestala chodit pěšky a vozím si prdel furt v autě, do kterýho u baráku nastoupím, u firmy vystoupím a odpoledne obráceně, má to neblahý následky!!!

Ale výhled stál zato...
Asi 20 minut mi pak bylo dopřáno jít úplně sama... Byla to nejhezčí část celé cesty, nohy nenohy...


Jít tichem lesa, nikde žádný turisti, žádný auta. Vůně mokrýho listí a mechu. Místo, kde se Punkva ztrácí, aby se o pár desítek metrů dál zas objevila... Ze dvou stran proudí a mizí ve skalní škvíře.


Vydržela jsem to cca 16 km. Pak jsem se musela potupně přezout do tenisek, naštěstí ještě včas, jinak bych asi skončila s puchýři přes celý paty. Lepší kanady na zádech v batohu než na nohách...
A outfit? Boty vzor 90, zelené tričko s krátkým rukávem, svetr vzor 95, kalhoty s potiskem vzor 95 a goráčovej kabát... Jo a ještě růžovobílý tenisky Puma ;-)

čtvrtek 14. října 2010

Proč jsem neporadila té slečně


V souvislosti s menší komentářovou přestřelkou u minulého příspěvku připomínám, že internet není tak anonymní, jak by se některým lidem mohlo zdát. Tudíž má-li někdo dojem, že v domněle bezbřehé anonymitě internetu si může dovolit cokoliv a ke komukoliv, je jeho dojem chybný.
Protože když už nic, vážení, uděláte tím ze sebe pěkného pitomce!
Nicméně je už zřejmě rozšířeným folklórem některých virtuálních obyvatel internetového světa chovat se jako nevychovaná hovádka, která maminka s tatínkem nenaučili pozdravit, představit se a hlavně používat slovíčko "prosím".
Na pracovní postupy většiny svých šperků rozhodně nemám žádný patent. Taky jsem začínala, taky jsem se učila a učím se pořád. Taky používám cizí nápady, inspiruju se, pracuju podle návodů. Ovšem vnést do toho své vlastní prvky je samozřejmostí.
Internetová prezentace mých výrobků s sebou nese jeden celkem rozšířený jev - přitahuje určitou sortu lidí, kteří si bůhvíproč myslí, že s tím, co zde autor vystaví, mu zároveň nějak automaticky vyvstává i povinnost podělit se s ostatními nakukujícími anonymními čtenáři o své zkušenosti.
Jak už jsem psala v komentářích k minulému příspěvku, to, kde jsem teď, je výsledek několika let intenzivního zájmu o věc. Měsíce a roky hledání, zkoušení, učení se, párání, šití, omylů a přehmatů.
Jestli si někdo myslí, že dostane podrobný rozkres některé z technik, které vidíte na fotkách, nakoupí nitě a rokajl, sedne a vyrobí si nositelnou záležitost, je docela na omylu...

Prosím nechtějte po mně návody na konkrétní šperky. Nemám je. Nevyrábím je. Kdybych je vyráběla, prodávala bych je. Co já vím, třeba jednou nebudu vědět co s volným časem a začnu je taky dělat :-)
Pokud potřebujete konkrétní radu, klidně napište. Do komentářů, do mailu, to je jedno. Nechte na sebe v komentáři kontakt, odpovím vám mailem.

"Ako sa robia tie kruhy?" vám ale naozaj nepoviem... Prečo?

1. nemám žádný návod, postup jsem si odvodila od oka
2. abych si ten postup byla schopná odvodit, musela jsem začít kdysi pěkně od začátku
3. ráda vím, s kým mám tu čest a plácat tu někde naprázdno do fóra se mi opravdu nechce
4. postrádám slovo "prosím" nebo alespoň nějaký náznak zdvořilosti
5. a konečně - nebudu mrhat energií na někoho, kdo z nedostatku slušnýho vychování se ještě snaží vyvolat ve mně dojem, že špatná jsem já, protože se mi nechce se podělit! Veď na ostatných blogoch jej rovno napíšu odkaz na návod!!!

 

Pro ty, které tato technika doopravdy zajímá, bych ovšem jednu radu měla. Začněte třeba zde, je to bezva knížka do začátku, která obsahuje všechno, co je nutné  - a když zvládnete to, co v ní je, zvládnete pak už všechno :-)
Troufnu si tvrdit ještě jednu věc - ten, kdo nemá trpělivost na to, aby si sám došel k poznání vlastním přičiněním, těžko bude mít trpělivost na tvorbu šperků touto technikou...

pátek 8. října 2010

Modrozlaté, zelené a modrofialové...

Dlužím ještě zbývající dva kousky z větší zakázky:




A jednu novinku - trošku zas něco jiného, co jsem ještě nedělala, ale nabízí to spoustu dalších možností:


pondělí 4. října 2010

Lavondyss


Nápad se mi v hlavě začal líhnout někdy v polovině června...


Vzpomněla jsem si na jeden večer před čtyřmi lety a našla v uložených článcích svýho starýho blogu ten text:

NOC

     Na stole dva poháry a nedopitá láhev červeného vína. Několik košíčků s korálky, nitěmi, vlascem a jehlami. Mnoho fleků od vína, čaje, otisky mastných prstíčků - k večeři klobáska a chleba. Melounová zrníčka. Nedopitý hrníček čaje. Zavřená rozečtená knížka.
     Tiše brblající televize jako kulisa. Dveře na balkon otevřené dokořán. Cvrkající něco pod okny. Semtam se ozve zašustění větrníčku zapíchnutého do truhlíku s muškáty a na lampu stojící pod balkonem, zalévající okolí oranžovým světlem, naráží hejna nočního hmyzu.
     Stojím na balkoně, čuchám noční teplou vůni léta, beton a asfalt a vzdálený příslib vody (možná odněkud z hor a kopců), suchá tráva a vlhká hlína, kterou dnes městský zahradník kropil, aby se do ní daly zasázet kytky. Dvě okna rozsvícená naproti v množství slepých a tmavých. Přemýšlím, jestli ten tmavý mrak, co začátkem večera přišel ze západu, kvůli kterému se setmělo rychleji než jindy, tam ještě je nebo už se rozplynul.
     Sedím v ušáku pod lampou, na stropě ve světelném kruhu víří hejno mušek. Nečtu jen slova, vidím dubové lesy, podzimní mlhy a temné postavy mizící na okrajích lesů, vyděsím se letmým dotykem hmyzích křídel pod krkem — to můra vletěla otevřenými dveřmi, v úleku se oženu rukou, můra šustí a motá se v rohu pokoje... 
     Dnes budu usínat s myšlenkami na přelomy ročních období, hnědá sklizená pole a tmavé okraje lesa, poté co pohlazením zkontroluju to měkkoučké teploučké spící tělíčko nalevo a položím ruku na velké, drsné a klidné tělo napravo.
Noc je dnes moc krátká...

O zhruba dva měsíce později jsem napsala o knížkách Roberta Holdstocka "Les mytág" a "Lavondyss" toto:

Bylo  to "podzimní čtení v létě".  Bylo to strašně zvláštní čtení, jakkoliv fantastické a jakkoliv neskutečné, přesto mi to říkalo víc než spousta knížek jiných. A úplně nejlepší bylo v těch horkých dnech a večerech v červenci. Ty knížky dýchaly tak strašně zvláštní atmosférou, že když jsem je četla, zároveň jsem děj viděla před očima a měla jsem obrovskou chuť ty jednotlivé scény nakreslit nebo namalovat, tak, jak si je představuju já. 
Přečetla jsem dva volně na sebe navazující díly — Les mytág a  Lavondyss. Celé je to o existenci fantastického lesa a místa v tom lese, kde žijí zhmotněné představy a legendy a jejich postavy tak, jak je stvořila lidská mysl, lidské podvědomí, čas tu existuje a funguje úplně jinak než ve skutečném životě (ale který je ten skutečný?), časová období a jednotlivé příběhy z různých historií se prolínají navzájem.

     "...Do nohou, někde hluboko dole, ji trkl jelen. Pak kolem proběhl mohutný los, ověšený lesním houštím. V panice si polámal paroží, kousek po kousku, jednu výsadu za druhou. Ještě roky ji trápil jeho zoufalý křik. Jeho mrtvé tělo jí leželo u nohou a pomalu se propadalo do mechu a bláta.
     Ochladilo se. Zelené světlo zešedlo. Před prohlubující se zimou ji sice  chránil cesmínový a břečťanový pláštík, ale les zčernal a promrzl. Pod ní se potloukali vlci, rvali se mezi sebou a požírali mrtvé. Vítr ne a ne zeslábnout. Ve větvích jí namrzal led, pronikal do ran na těle, roztahoval se a působil jí praskliny.
    
     Cítila, jak ji opouští síla. Začala hubnout. Nenadále se zlomila, padla do náruče svého souseda, zůstala v ní ležet a propadala se jeho větvemi. Měla pocit, že tak zůstala celou věčnost. Ale vítr zesílil, až se třásl celý les. Propadala se stále dál a sevření milence — obra povolilo. Skácela se na zem. Strom shodil listí, aby ji přikryl. Padalo světlem celé roky. Nakonec zapadala sněhem. Malá zvířata ji využívala jako úkryt a zahrabávala se do jejích tlejících útrob..."

Napřed vznikla forma na výrobu obličeje. Pak bylo nutno investovat několik set korun do speciálního udělátka na polymerovou hmotu, aby bylo možno napodobit dřevo. Když byl vyroben ústřední motiv - tvář, připevnila jsem jej na podklad a ten vyšila rokajlem v textuře dřeva. Jeden korálek vedle druhého. 
Dekorace v podobě břečťanových a obyčejných lístků a lesních bobulek to celé dokreslily a daly náhrdelníku potřebnou atmosféru...
Vznikal tedy cca 4 měsíce...