Lockdown

Za normálních okolností jsem typický introvert, libující si v klidných večerech a víkendech o samotě, nad knížkou, korálema nebo jen tak se flákající na netu. Nesnášející nedělní odpoledne a večer a netrpělivě čekající celý pracovní týden na páteční odpoledne...

Za okolností momentálních musím říct, že pokud tyhle okolnosti budou trvat ještě nějakou blíže neurčenou (a nedejbože dlouhou) dobu, asi mě z toho jebne. 

Se socializací to tady není valné ani normálně, jsme v práci jen čtyři a nikdo nemá ani náznakem podobný okruh zájmů nebo vkusu jako já, takže témata hovoru se z tohoto důvodu omezují maximálně na práci, rodinu, výchovu dětí, psů a koček, případně historky starých zbrojnošů (opakované stále dokola). Intelektuálně strádám i za běžných okolností.

Od minulého týdne jsem většinu dnů na home office. Sem tam v práci - sama. Vzhledem k utlumení veškeré normální činnosti v práci ten home office není nijak náročný. Vlastně vstanu (vyhnána z postele přede dveřmi vytrvale mňoukajícím kocourem), v pyžamu proflákám dvě, tři hodiny čuměním na zprávy v mobilu a psychickým sebetýráním sjížděním webů se statistikama nárůstu infikovaných v ČR a SRN, kolem poledne se nasnídám, kouknu na pracovní mail (kde nic není), sjedu pár dalších zpravodajských webů a fejsbůk, mezitím absolvuju telefonát s dcerama, manželem, případně tchýní či některou kamarádkou, pracně se dokopu k tomu, že vezmu korále a chvíli šiju... Večer další telefonáty, čumění na zprávy a chcípnutí u televize s kompem na klíně... Číst mě nebaví, čumět na filmy mě nebaví, vlastně nic mě nebaví. 

Socializace z pochopitelných důvodů nula.

Jednou týdně do Kauflandu v sedm ráno (nejmíň lidí) nakoupit stylem naházet do vozíku týdenní nákup a honem pryč!

Mám dojem, že jestli to v (nejen psychickém) zdraví přežiju, vylezu odsud s chlupatejma nohama, šedivýma odrostama (kdeže je můj termín u kadeřnice 7.4.!!) a buď o deset kilo lehčí anebo naopak o deset kilo těžší.

Nevěřila bych, že to kdy řeknu, ale chybí mi těch 10 hodin jízdy autem domů... i s dvě hodiny v kuse mňoukajícím kocourem na zadním sedadle...

Doma jsem byla naposledy na začátku února. A jak to tak vidím, tak minimálně do května se domů do ČR nepodívám...

Lesy a kytky...

Pořád tu jsem. Bydlím, jezdím do práce, pracuju, nakupuju...

Bydlení si užívám, v menší obci, byt je skoro jednou tak velký jako ten, ve kterém žijeme doma čtyři. Tady jsem v něm sama. Spousta prostoru, spousta světla... Velký balkon... Měkká voda. Což znamená, že se tady daří kytkám. Spoustu času trávím hrabáním se v hlíně a pozorováním, jak vzchází semínka či rostou přesazené či koupené kytky. Pořád mám málo květináčů a nedokážu si představit, až to odsud budu za tři roky stěhovat pryč :-) Stolek a židlička na balkoně, i první letošní balkonové kafe už proběhlo.

Do lesa je to pěšky kousek. Kdykoliv je o víkendu nebo odpoledne hezky, sbalím se a vypadnu ven, do lesa, do polí... Je tu trochu jinej les než u nás v Litovelském Pomoraví - borovice a duby a buky. Mech a lišejník. Plno ptačího zpěvu (když ho neruší letadla).

Prší tady o dost víc než u nás. Někdy i několik dní za sebou. Vlastně většinu dní, co tu zatím jsem, tady pršelo. Ani jaro tu zatím není tak teplé. Přestože zima je tu o dost mírnější, teď je tu chladněji než v Čechách, takže jaro nastupuje pomaleji.

Cesta do práce trvá ani ne 10 minut (pokud nejsou před bránami kolony aut), což je velkej rozdíl oproti hodinové cestě do práce mých posledních devíti let. Ráno doma snídám, v klidu si dám ranní kafe, to jsem nikdy nedělala (přece jenom snídat po páté hodině ráno dost dobře nejde...). Mám už i svoje auto, mazlíka svého vlastního, novotou vonícího, poprvé v životě.

Čtu. Odvezla jsem si sem všechny nepřečtené knihy z domu (a že jich bylo!). Pár jsem jich už zvládla, čtu ráno u snídaně, vpodvečer po návratu z práce u večeře a kávy, večer v posteli. Času mnohem víc než doma. 

Korálím střídmě. Dost málo na to, kolik mám času. Ale nechybí mi to tak, jak bych si myslela. 

Zvykám si na to, že vlastně nic nemusím... že když nechci, nemusím nikam jít, nic dělat, když nechci, nemusím uklízet, vařit... Dělám to, ale kvůli sobě :-) Protože chci. Ale občas mám pořád pocit, že musím... Že když to neudělám, tak se neoprávněně flákám... Zvlčím tady :-)

A tři věci, co vznikly tady: 

Tenhle poslední kousek je vlastně pocta Olze Shumilové, mému velkému vzoru, jejíž tvorba je něžná a jemná a přitom naprosto jedinečná...

Ňáký kýče a tak...

V minulých dnech jsem si po asi pěti nebo šesti letech dovolila na pár dnů oficiálně zamarodit, přičemž jsem čas na zotavení se z nějakého virového napadení využila k válení se na gauči, čtení knížek (3 kousky), nějakému korálení, bezúčelnému čumění na televizi a příležitostnému cvakání spouští fotoaparátu.

Ve zkratce řečeno - taková malá rekonvalescence :-) Taky příležitost si rozmyslet a zapřemýšlet nad některými záležitostmi stran práce a vztahů. Návštěva jisté osoby mě přiměla pojmenovat některé věci nahlas a už jen samotným vyslovením a jasným formulováním toho, co mi straší v hlavě, se některé věci vyjasnily a posunuly do přijatelnější roviny. Snad tam nějakou dobu zůstanou.

Vypadá to, že něco jako "vítr změn" by mohl během příštích měsíců dost zamíchat těma letitýma usazeninama v mé duši a hlavě... Jen jestli to není moc velké sousto...

Poprvé jsem si úplně sama vyfotila svoje věci, dokonce i s hloubkou ostrosti: 

A tohle byla taková trochu kýčovitá zakázka (ale to je ten kolibřík a to peří taky), ale tyhle další věci už jsou starší a to jsem už nefotila :-)

Náušnice s hedvábím jen tak pro radost a náhrdelník, co jsem začala někdy v lednu a dokončila v únoru.

Nový rok si žádal radikální krok...

No, takže regenerace přes vánoční svátky byla sice hezká věc a vystačila na pár dní po Novém roce, ale už je to zas tak nějak v prachu... Teda spíš úplně v pr... bych řekla, to je asi přesnější vyjádření stávajícího stavu.

Některé věci se změnily. A to dost. Pro mě. Spíš uvnitř mě. 

Před dvěma týdny vykrystalizovala situace v práci, a to dosti radikálním způsobem. Při cestě do práce (čili mimo pracovní dobu) mi v autě jedno ráno prostě bouchly saze. Dlužno upřesnit, že už x let dojíždím do práce se skupinou kolegů, z nichž jedním je i můj současný šéf. Dlouhodobá frustrace, milion malých nesmyslných věcí, které se kupí a kupí jedna na druhou a pak stačila jedna věc, která sama o sobě by asi způsobila jen dočasné (další z mnoha) znechucení, aby to vyvřelo napovrch... Poslední dobou jsem si chtěla často ušetřit některé kecy v autě, takže jsem vozila sluchátka a poslouchala cestou hudbu, jenže tentokrát to začalo dřív, než jsem si je stihla nasadit... Takže poté, co mi dva o pár let mladší pánové cestou do práce "vysvětlovali", že jsem "starý neohebný prut", jsem se hystericky rozbrečela ("co řveš?" křičel na mě můj o cca deset let mladší šéf - dlužno přiznat, že nejsem nijak "plačtivý" typ a to už musí být, když se rozbulím a i tak téměř výhradně osamotě), okamžitě utnula společné dojíždění do práce a po cca sedmi letech (od malé bouračky na náledí na parkovišti) začala každý den sama řídit auto... Požádala jsem hned následující den vedení o posunutí pracovní doby o půl hodiny dřív (abych se pokud možno vyhnula většímu rannímu provozu jak ve městech, tak na dálnici) - a i když mě to stálo (a pořád stojí a ještě nějakou dobu stát bude) spoustu stresu a nervů z řízení auta, protože si nevěřím a nemám v tom autě prozatím dobrý odhad, čemuž opravdu zimní počasí moc nenahrává, jsem ráda, že to tak dopadlo. Konečně.

Takže jsem kontakt omezila striktně na pracovní dobu a v zájmu zachování profesionality se snažím dělat v práci, že se nic nestalo a fungovat jako doteď. Ale osobní rovina nula. Bohužel z toho není úniku... Nemůžu teď jít nikam jinam...

No a protože když je všechno tak nějak posraným navrch, je nejlepší začít dělat něco, co člověk nikdy nedělal a jít mezi lidi, který člověk nikdy předtím neviděl - zaplatila jsem si fotokurz pro začátečníky, abych se konečně naučila zacházet s digitální zrcadlovkou a mohla si sama (a dobře!) fotit šperky :-) Nejen šperky samozřejmě...

No ale zas moc jsem se přes svátky a v lednu neflákala :-)

To jde, ne? ;-)

Předvánoční...

Pro letošní rok je konec s pracovními záležitostmi - konec se stresem, mizernými mezilidskými vztahy na pracovišti, metodou dvojího metru a neustálým bojem nenechat se zatáhnout do záležitostí, které to všechno jen zhoršují a z nichž už skoro není úniku. Během těch už skoro osmi let, co jsem na poslední pracovní pozici, se už kriticky změnilo pracovní prostředí - lidma, vedením, náladou... D-fens by řekl, že procento zmrdifikace kolektivu již dosáhlo kritické hranice a nastal čas pro taktiku "honem pryč"... 

Mám dva týdny na regeneraci :-) To není moc. Ale hodlám to využít, jak jen to bude možné. Klid doma, rodina, procházky, knížky, tvorba, hudba... Vždycky, když je mi v práci mizerně, je mi na blití z toho, co se kolem děje, je mi nanic z toho, jak se k sobě lidi dokážou chovat a co dokážou řešit, jak už se ani neobtěžují zachovat aspoň elementární míru ohleduplnosti a prosté lidské empatie, mám intenzivní potřebu utíkat mezi krásný věci. A čím jsem starší, tím víc si to uvědomuju. Že když z toho nemůžu ven fyzicky, tak aspoň moje mysl částečně může... Že věnuju absolutní většinu svýho života věcem, které si to nezaslouží a že to dělám jenom a jenom pro peníze. Což je začarovanej kruh... Protože bez nich bych si nemohla dovolit některé ty krásné věci. Třeba se zase příští rok sebrat, koupit někam letenku nebo jízdenku a na pár dní se podívat na nějaké neznámé místo - protože jsem to udělala letos poprvé a byla to čistá esence štěstí, co trvala 4 dny...

A čím rychleji běží čas, tím silnější mám pocit, že mi teče život mezi prsty a že jestli je tohle to, čím vyplňuju život, fakt všechno, tak bych s tím měla něco rychle dělat. Hm, pokolikáté už...?

Pár kousků z poslední doby:

Staronový věci...

Trochu doženu deficit, protože jsem se přes léto zas tak úplně neflákala a sem tam i něco stvořila.

Taky na sobě poslední dobou trošičku pracuju, protože jsem začala dělat i návody, který teda zatím neprodávám on-line, ale používám je na kurzech. Ještě pár jich vyrobím a bude to skoro dokonalé :-)

Třeba mám už návod na tyhle naivní rybičky:

Trošku jsem lariatila, tj. spáchala dva tyhle vázací náhrdelníky bez zapínání:

Jeden vyšívaný náhrdelník trošku ve stylu etno - se zkamenělinou a keramickými kabošony:

Jednoho strakapouda na zakázku na Slovensko:

Dvě malé můrky (mimochodem - i na ně bude návod):

Dvě ryby na zakázku (snad si je zákaznice vezme, zatím pořád čekají):

A konečně jednu úúúúúplně jinou včelu, která byla původně tak napůl na zakázku, protože zákaznice samozřejmě chtěla stejnou jako byla ta stará a já už ji opakovat nechci... No a tahle se jí nelíbila...

V každém případě se naštěstí líbila někomu jinému, takže už ji doma nemám, odletěla...

Káva ve Varech stojí za houby!

Žiju.

Jen chronický nedostatek času. Ani ne volného času jako spíš mozkové kapacity na psaní čehokoliv smysluplného. 

Strávila jsem v květnu dva týdny v Karlových Varech. Byla jsem tam poprvý v životě a určitě se tam hodlám vrátit! Dopadlo to jako vždycky - z celkem 3 knížek, který jsem měla s sebou (a dvě další jsem si během těch dvou týdnů tam ještě koupila), jsem přečetla pár desítek stran z jedné z nich. Z hromady korálí a klubek, co jsem s sebou vláčela, jsem nakonec uháčkovala ubohý, cca 20 cm dlouhý kus šlauchu. Zato jsem strávila spoustu hodin po kavárnách, couráním se po kolonádách a ulicích a vyhlídkách... Ale kafe tedy ve Varech nic moc! Kromě kavárny hotelu Richmond (a taky ten jejich sacher dort neměl chybu!) a hipsterské kavárny Republica Coffee (fakt výborná káva!). Kavárna v hotelu Pupp, kde jsem dostala obyčejný kapučíno, kterýmu tam říkali "flat white" za 120,- Kč, bez vody, se může jít zahrabat!

Poslední dny ani moc nekorálím, spíš čtu. Hodlám přečíst aspoň první díly Temné věže od Kinga, než půjde v srpnu do kin film. Ovšem i když na mě celý roky čumí z regálu v knihovně, tak zrovna dneska, kdy jsem si tam pro ni šla, tam nebyl ani jeden jediný díl!!!

Ještě před odjezdem do Varů jsem vytvořila ptačí náušnice a ptáčka modráčka. Ošlivou, zlou rybičku. A taky březový náhrdelník, se zkamenělým dřevem, který na mě od chvíle, kdy jsem ho na mineralogické burze vzala do ruky, pořád mluvilo a mluvilo, dokud jsem z něj ten náhrdelník neudělala, aby se pak pěkně projel po republice a zase zpátky, nevyzvednut zákaznicí... a včera se vrátil ke mně... Takže momentálně je k mání na Fleru i na Sashe.sk.

Ptáček zelený

Tenhle ptáček měl absolutně největší úspěch. Na Instagramu mi díky němu přibyla spousta "fanošuků" :-) Sice se vůbec neprodal přes prodejní portály, dokonce tam ani nebyl vystaven, ale je už pryč, prodal se ještě než jsem ho tam stihla dát...

A všichni by ho chtěli, ale já ho podruhý stejnýho dělat nemůžu...

Makám na Bergamo

Pracuju. Výlet do Bergama se blíží a já chci mít co utrácet :-) Abych to pak zase využila na další kousky šperků... Nejedu učit ani se učit. Jen zevlovat.

Koupila jsem letenky pro sebe a pro dceru, zarezervovala ubytování v apartmánu někde nedaleko "Starého města" (protože to vypadá na fotkách jako fakt krásné italské centrum města) a hodlám se ve svých téměř pětačtyřiceti letech konečně odvážit vystrčit paty z domu a nezávisle na cestovkách a organizátorech konečně učinit první samostatný výlet "za hranice všedních dnů" :-)

A tak nějak doufám, že to třeba nebude výlet poslední, ale mohl by být první z řady dalších...

Poslední dobou fakt utíkám ke korálím, protože v práci je to čím dál horší. Před pár dny jsem měla příšernej pocit, že už je na mě nahlíženo jako na starou strukturu, protivnou otravnou bábu, co akorát prudí s trváním na starejch zkostnatělejch postupech a "udržuje tyhle mrtvoly zbytečně naživu" - jak mi bylo řečeno. To, že tím chráním prdel i těm, kteří tenhle názor mají, už je vedlejší. Asi o to nestojí. Takže jsem poprvý za tu spoustu let měla fakt pocit, že už se tam nehodím. Že jsem nemoderní a stará a zbytečně puntičkářská (i když jde sakra o peníze).

Že nestojím o to, dělat si vlivný kámoše. Zavazovat si lidi kolem sebe. Protislužby - protože "já s ním musím být zadobře" i kdyby čert na koze jezdil a i kdyby to bylo na úkor těch, na kterých tolik nezáleží, protože to nejsou osoby důležité... Už je to tady zas. Odmítám přivírat oči kvůli zájmům těch "důležitých", protože zásady jsou jen pro ty nedůležité... Je to na poblití. Sralo mě to vždycky a sere mě to pořád.

Vždycky jsem zastávala názor, že sebestředné, namyšlené, arogantní šéfy bez šperky špetky sebereflexe produkuje jejich okolí tím, s jakou servilností se k nim chová a do jaké míry praktikuje anální alpinismus.

Ale zpět ke korálím. Jedna zakázka za oceán:

No a pak jsem opustila můří stereotypy a zkusila úplně něco nového :-)

Sbohem letní šaty...

Přehoupnuto do podzimu. Zatímco minulej týden jsem chodila do práce v letních šatech bez rukávů a ani ráno neměla na sobě svetr, tento týden už jsem vytáhla bundu, odložila sandále a v práci šaty od uniformy vyměnila za sukni a košili a silonky, což je u mě definitivní konec léta a přepnutí do podzimního módu.

Kytky na balkoně, který jsem si tam hýčkala a chodila si mezi ně sedat v teple letního večera se sklínkou vína a talířkem sýrů, zůstaly v tristním stavu - surfinie a minirůžičky jsou zdecimované padlím od té doby, co slunko svou dráhu na obloze zkrátilo tak, že na balkon přestalo svítit úplně a zachraňují to akorát muškáty, o víkendu nastěhuju orchideje zpátky do bytu a s těma zvadlýma troskama se definitivně rozloučím.

V práci absurdita střídá absurditu. Vždycky, když si myslím, že mě už nic nemůže překvapit, se najde něco, co to absolutně zabije... Po několika dnech nepříjemných pocitů averze vůči všemu a všem jsem dospěla k názoru, že nejideálnější by bylo s nikým nemluvit, nic neposlouchat, na nikoho a na nic se nedívat. Nekomunikovat... Jenže to bohužel není možné, a tak mi nezbývá než tomu dál čelit, protože před tím prostě není úniku... Sakra, není.

Ještě že mám aspoň ty korále a knížky. 

Můří náušnice na zakázku na Slovensko k mé milé zákaznici :-)

Náušnice v mé oblíbené zelenozlaté barevné kombinaci.

A po dlouhé době zase prsteny se Swarovski rivoli a sluníčky:

Léto...

Dlouhé dny a krátké noci a taky teplé noci (některé). Nejhezčí období roku...

Dala jsem si do pořádku balkon, koupila skládací dubový stoleček, zasadila muškáty a surfinie do květináčů a truhlíků na zábradlí. Koupila jsem si dokonce i květináč levandule, ačkoliv pochybuju, že na našem na severozápad obráceném balkoně dlouho přežije...

Sedět v teplém večeru na balkoně s pohárkem červenýho má něco do sebe...

Minulej týden se mi podařilo se slušně opít. Tedy ne sama a vínem, ale ve společnosti a vínem a whiskou. Už dlouho jsem neměla takhle naváto. Aby bylo jasno - nikdy nepiju tak, abych ztratila dekórum. Takže žádný vokno, žádná totální ztráta rovnováhy a ovládání, nic takovýho. Jen veselo, mírně rozostřený vidění, odpadlé zábrany (některé), jen ty obrubníky chodníku se nějak vlnily zprava doleva pořád. Kromě následné sahary a nedostatku spánku kupodivu žádné negativní následky. No jo, nebylo to pití sladký :-)

Došitá zakázka:

Jinanové větvičky:

A můj balkon...