pondělí 27. prosince 2010

CO S ORTHOCERASEM?

Ve dnech minulých jsem šila jak o život. Měla jsem spoustu volného času a chuť něco dělat, a tak mi došlo, že jsem za ty poslední roky vyrobila spoustu šperků a pro sebe vlastně nemám ani jeden! Občas si vezmu některý z čerstvě udělaných náramků jako reklamu - ale to jen jednou a jen příležitostně. Čistě své šperky jsem dosud žádné neměla.
A teď už mám (kromě té trojúhelníkové soupravy z minulého postu). Toho orthocerase jsem koupila v květnu na burze v Tišnově a od tý doby ležel v krabici a čekal, až přijde jeho čas :-) Naleziště Maroko, stáří 360-400 milionů let - devon.


Trvalo mi jen dva dny, než jsem ten náhrdelník ušila. A další dva dny jsem pak k němu vyráběla i náramek, ale ten jsem dodělala před chvílí, takže fotky až příště...

sobota 25. prosince 2010

Umřeme snad hlady, do háje?

Vždycky kolem vánočních svátků, Silvestra a Nového roku mám dojem, že lidstvo je na hranici smrti hladem. Že jestli všichni nevezmou útokem supermarkety a nenarvou si ve zběsilým běhu mezi regálama přinejmenším jeden nákupní vozík žrádlem a chlastem, musej zákonitě přes ten jeden den (asi všechny obchody maj aspoň ten jeden den zavřeno) chcípnout hladem...
Nechápu. A nikdy nepochopím. A stejně při pohledu na ty zběsilý davy začínám taky podléhat dojmu, že nám ten jeden bochník chleba a veka prostě nebudou stačit, že ty krabice plný cukroví na balkoně vlastně vůbec nejsou, že ten kus nasmaženýho kapra a kýbl bramborovýho salátu tam taky není a ty šunkofleky od předvčerejška už se taky vypařily... A tak se silou vůle musím přesvědčit, že je to přece totální hovadina, že ty hromady jídla ani nestačíme ujíst tak proč proboha se zásobit, jako by měl přijít světovej hladomor!?
A tak jediný, co nám došlo, je lógrový kafe... A bez toho fakt do zejtra vydržíme ;-)))
Soudě podle dosavadního průběhu dnešního dne mají u holek největší úspěch panenkový parfémky z Oriflame, protože už dvě hodiny obě sedí a vymejšlí, jak je nazdobí, vyměňujou samolepky a tak. Zhulenej Zhu Zhu křeček mě ráno v posteli probudil...
Vůbec byly u nás letos Vánoce ve znamení vůní. Rozhodli jsme se s mužem, že nebudem vymejšlet hromadu blbostí, ale pořídíme si vzájemně nějaký jo už opravdový vonění.
Takže jsme v minulém týdnu podnikli nájezd na značkový parfumerie a běhajíce z jedné do druhé jak kvůli cenám tak kvůli sortimentu, nosy zblbnutý z čuchání k papírkům, nadělili jsme si vzájemně Ježíška.
Takže ho konečně mám! Vždycky mi vonělo a vždycky jsem ho chtěla, jenže levný náhražky mě nebraly a taky jsem se na to nikdy necítila, je těžkej a jen na některý příležitosti, ale je to přesně to, co mám ráda - oáááách, koření!!!
Jo mimochodem - když už jsem tam byla, po několika letech jsem znovu zkusila čuchnout k Chanelu 5 v domnění, že třeba konečně objevím, co na něm lidi maj - neobjevila, smrdí mi furt stejně...
Taky šiju jak o život! Za těch pár posledních dní jsem si stihla udělat pro sebe soupravičku náušnic a náhrdelníku z Delicy a právě dokončuju náhrdelník s Orthocerasem, co ho mám doma už od května a odmítám se ho vzdát, takže žádný do prodeje, tohle bude můj vlastní kousek :-) Až bude, tak vyfotím a vložím.
Prozatím zmiňovaná čokoládovoměděná soupravička a taky tyrkysový náramek (který je do prodeje):


čtvrtek 23. prosince 2010

Proč podzim nemůže volně přejít do jara?

Vánoce fakt nemusím. Rok od roku je mám míň ráda. Dárky sháním na poslední chvíli, letos je to o to horší, že s dojížděním do práce už se nedostanu do města ani normálně přes týden, takže nějaké nákupy mimochodem, když jeden něco zajímavého vidí a koupí předem, nepřipadají v úvahu. 
Letos mi utekl i advent, žádná adventní nálada, žádná předvánoční nálada - nic. Nebýt víkendu na Hostýně ani nemám čas se zastavit a uvědomit si, že zase končí rok a co všechno se za ten rok stalo, co se změnilo...


Ale asi dlouho nezapomenu na sobotní večer, kdy jsme v kapličce docvičili a docestovali do svého já a vrátili se do vily, kde jsme byli sami, obsluha dávno pryč, tma, oheň v krbu, v hale u okna na gauči a z knihovny tichá hra na piano... Atmosféra tak jedinečná, že nezapomenutelná...

(K dokreslení atmosféry vkládám snímek kapličky, kde se cvičilo - autorkou této fotky nejsem já, ale Katka)


A tak jsem přestála tři dny nákupů - každý v jiném nákupním centru, čuchtání cukroví, kterému bych se chtěla přes svátky vyhnout (tedy až na zázvorové sušenky z třtinovýho cukru), ale zbytek rodiny se ho odmítá vzdát, vaječný koňak z obřího množství rumu a vajec je už víc jak zpoloviny vypitý a k dokreslení vánoční atmosféry dnešní příhoda s pračkou, kdy se z ní začaly ozývat příšerné zvuky, jako když vzlétá tryskáč, abychom poté, co jsme zjistili, že mezi buben a vanu pračky se nejde dostat, objevili v tom prostoru kuličku z Geomagu...
Díky mému šikovnému muži, který to dokázal vytáhnout tou škvírou pomocí pinzety, drátku a magnetu, zatímco já už propadla hysterickýmu záchvatu, že celý Vánoce jsou na hovno a vůbec...

Štastné a veselé ;-)

pátek 10. prosince 2010

Zase mizím

Nějak se mi to poslední dobou nakupilo...
Většinou sedím doma na zadku, hrabu se v rokajlu a v "těch internetech" a nijak zvlášť se mi ten vyhřátý panelákový byteček opouštět nechce, ale je to už třetí akce během krátký doby. Napřed dva týdny na horách, pak minulý týden dva dny na horách a teď zas balím bágl...
Tentokrát už ne sama, ale s mužem :-) Nebyli jsme sami dva nikde pryč už hodně dlouho... Jestli vůbec někdy! Dlužno ovšem přiznat, že původně jsem oslovila kamarádku, která se mnou na tyhle akce jezdí, ovšem tentokrát nemůže, takže se dostalo i na toho mýho ;-)
A tak dnes odpoledne odevzdáme dcery do péče mých rodičů, naložíme bágly a zmizíme směr Přerov a kousek za něj. Těším se... na víkend s jógou v předvánočním čase...

Už zase tak trochu šiju. Dokončila jsem poslední předvánoční zakázku:


čtvrtek 9. prosince 2010

Bittersweet...

Marodím. Po několika letech na neschopence. A užívám si to. Druhá ATB konečně zabrala, takže koukám z gauče v pyžamu na filmy...
Včera Eyes Wide Shut. Bože, ten film nemá chybu! Možná jedině Cruise poněkud pokulhává za Kidmanovou, kterou v tomhle filmu fakt absolutně žeru! A jindy na ten film klid není, není dabovanej, takže jsem si ho náležitě vychutnala... Mňam, mňam, mňam... Kdo ho doma nemá, dává ho tuto sobotu Nova Cinema tuším ve 22:10.


Zítra bych mohla stihnout ještě Hořký měsíc, to taky můžu :-)

Jinak ovšem mají poslední dny poněkud hořkosladkou příchuť...

pátek 3. prosince 2010

Ponocuju...

Zase ponocuju. 

Jako sova. Prospala jsem celý podvečer, marná snaha o vzpamatování se trvala až do půl deváté, pak jsem teprv byla schopná se sebrat a vlízt pod sprchu. Spánkovej dluh ještě ze středočtvrtka, kdy jsem táhla spát ve čtvrt na čtyři ráno, což se mi tuším od vlastní svatby nestalo.
Zničila jsem při tanci svý taneční botičky. Vyrvaly se jim pásky. Rozervala jsem si drahý silonky. Ke konci už chodila bosá, bo jsem pro bolest chodidel nemohla v botách ani jít. Do půlnoci pila tak, že jsem měla slušně naváto, takže od půlnoci už jenom kafe a vodu. Spát jsem šla střízlivá...

Napadá mě - proč vlastně ponocuju? Proč nechodím spát třeba v deset, abych neměla ráno tak děsnej problém v pět se vyhrabat z postele?

Protože ten čas pozdě večer je většinou jenom můj... A já ten pocit miluju...

pondělí 29. listopadu 2010

Jsem mizerná matka!

Fakt jsem mizerná matka. Nemám upečenej ani jeden perníček. Adventní věnce jsem akorát  obešla po cestě na poštu, kde ležely vystavený na zemi u obchodu, když jsem šla poslat balíček. Krom úplných maličkostí nemám ani jeden jedinej pořádnej vánoční dárek, ba co hůř - ani nějak netuším, jak by ty dárky měly vypadat... Nesháním dětem betlém. Na nějaký věnec na dveřích můžete klidně zapomenout... Ostatní matky řeší to, jak do rodiny vnést ten správnej Advent, aby to mělo tu správnou předvánoční atmosféru - já ani ň...

Moje holky byly vždycky chuděrky, když ve školce paní učitelky už někdy začátkem prosince organizovaly vánoční besídku s tím, že děti mají přinést do školky nějaké cukroví, co doma pečou maminky. Já totiž peču až úplně poslední dny před Štědrým dnem, to mívám tak tři, čtyři dny dovolené a v těch dnech pak doháním všechno... Takže v době konání vánočních školkových besídek leží ještě mandle, ořechy, rozinky, čokoláda na vaření a jiné nezbytné propriety, které se stanou později součástí vánočního cukroví, na regálech obchodů...

Místo toho jsem si v neděli koupila koktejlový šaty. No ono mi ani nic jinýho nezbylo, protože černé kalhoty a bílá halenka - fůůůůůůj! A ta šedá sukně je prastará, mám ji bezmála deset let a hodí se tak akorát - na bráchovu svatbu, tam jsem v ní byla naposled. Takže koktejlky. Černé, dlouhé, krásné, drahé, s výstřihem jako hrom...
V souvislosti s tím mě napadá, jakej je pušapka nehoráznej podvod na chlapy! Ve výstřihu to vypadá úchvatně a ve skutečnosti je to akorát divadlo!!! ;-)


Jeden malý fialový kousek s ametystovými středy.

pátek 26. listopadu 2010

Zpátky do reality...

Vypadám, jako bych hulila nejmíň čtyřicítku cigaret denně. Poznáte mě zdálky podle tuberáckýho kašle. Rvu do sebe antibiotika a na noc codein, abych se vůbec trochu vyspala.
Dnes jsem byla skoro po třech týdnech zase v práci. Stůl jsem debordelizovat nestihla, nutno zvládnout zejtra a v pondělí. Ale je fajn přijít po delší době do práce, kde někteří lidi i vypadaj, že vás rádi vidí :-) Ještě jsem si za ten téměř rok nestihla zvyknout, že je to možné - nechodit do práce permanentně nasraná a vzteklá, s averzí na většinu lidí kolem.
Od příštího týdne se nám rozpadne definitivně dojížděcí parta. Dva končí. Škoda, budou mi chybět. Buď to budu muset kočírovat sama anebo se pokusím ftírnout k partě jiný...

Snad se o víkendu vrátím aspoň trochu víc zpátky do reality... Nějak se nemůžu srovnat...

V hlavě se líhne jeden nápad, chce se mi nechat svoje rozpoložení těchto dní přenést rukama do konkrétní podoby... Zjistila jsem, že jsou věci, které se na tento blog napsat nedají...

Příští týden mě čeká dvoudenní "výlet" zase do Jeseníků. Tentokrát ovšem plně služebně :-) Šmarjá, potáhnu s sebou celou slavnostní uniformu a ještě večerní "coctail dress". Mno, ten si teda asi teprve budu muset koupit, bo mám akorát plesový šaty a to není zrovna nejlepší volba na tanečky na horskou chatu... Krom toho budu brát ještě pořád antibiotika, takže ani opít  po pracovní době se nemůžu...

To, co jsem vyrobila v minulých dvou týdnech na horách:



pondělí 22. listopadu 2010

Na nic...

Nečtu. 
Nešiju. 
Nevymýšlím. 
Vlastně nedělám téměř nic...

Co v sobotu začalo lechtáním v krku, je dnes brutální bolest a teplota. Možná za to může to napití se té ledové vody do rozpálenýho zpocenýho těla při tom středečním výšlapu... Nebo něco jinýho...
A tak jsem kvůli zimnici saténovou noční košilku hodila do koše s prádlem a vyhrabala bavlněnou vytahanou noční košili s dlouhým rukávem a míšánkama...
Zejtra má malá kontrolu kvůli svý angíně... Z tý kontroly budu zřejmě pokračovat já k "firemnímu" doktorovi...

pátek 19. listopadu 2010

Je libo listopadovou borůvku?

A je po všem... Skoro.
Venku za oknem opět mlha jako mlíko a na plechové střeše je slyšet dešťové kapky. Jsem tu sama a čekám na zbytek rodiny, strávíme následující víkend tady spolu. Měli jsme už minulý, ale jak známo, Murphyho zákony jsou tu vždycky, když je nejmíň potřebujeme. Minulý týden z pátku na sobotu dostala mladší horečku, takže místo aby ráno v sobotu sedli do auta a jeli sem za mnou, jeli na pohotovost... Angína.
Stornopoplatek ve výši 100% za celý víkend pro tři lidi...

 (Vzadu horní nádrž Dlouhé Stráně)

No on vůbec ten víkend stál zato! Zůstala jsem tu sama. Téměř! Inu po mnoha letech jsem si zas vyzkoušela, jaký to je, když vám není proti srsti s někým mluvit (pokud je o čem!), někam po horách jít atd., zato je vám silně proti srsti společnost dotyčného třeba ve společný sauně nebo na pokoji!!! Kam klidně vleze, přestože ho nikdo nepozval a ještě v takovém okamžiku, kdy sedíte zabraní do práce, na uších sluchátka od empétrojky, hudbu na plné pecky, že i mobil máte položený před očima, abyste vůbec viděli, když někdo volá...!?!?
Ten infarktovej stav, kdy zvednete oči a najednou před váma stojí cizí chlap na území, které je jenom vaše a kam jste ho v žádném případě neměli nejmenší úmysl pozvat!!! Boha, málem mě štrejchlo!
Do sauny prosviští tak rychle, že přestože přijde až po vás a ještě v recepci hlasitě protestujete proti tomu, že se tam někdo připsal, než se v šatně otočíte, sedí ten parchant v sauně! První, na jediném místě, ze kterého je vidět skleněnýma dveřma na všechny příchozí ve sprchách! Nuž doufám, že si to aspoň řádně užil! Ještě že vzápětí došli asi další tři chlapi, pak už to bylo jedno...



Bilance: 
1. Každý večer v hospodě. V pondělí jsem tedy šla spát ve stavu, v jakém už hodně dlouho ne, podotýkám, že jsem nebyla sama, spolubydlící na tom byla asi tak stejně, v noci bylo třeba otevřít okna, protože by se nám asi nikdy nepodařilo vystřízlivět, v pokoji bylo jak v palírně! Od toho dne jsem už do těch svařáků nemíchala pivo nebo vaječňák v kávě či něco podobného...
2. Občas procházka ven, ovšem ta středeční teda stála zato! Převýšení 650 m asi na dvou kilometrech, bohužel času na dlouhou trasu s možností vrátit se jinudy nebylo, takže bylo nutno to, co jsme předtím sešli dolů, zas honem rychle do oběda vyšlápnout nahoru. Přísahám, že tenhle kus už v životě nahoru nepůjdu! Kdyby mě mučili, prostě ne! Lehnu si pod ten kopec a počkám, až mě někdo sebere... Jinak by to příště mohlo skončit tak akorát měděnou destičkou s textem: "tady padla vysílením ta, co byla tak blbá, že si myslela, že vyleze nahoru". Fakt jsem už stará! Když jsem to šla před necelými deseti roky, vůbec mi to tak děsný nepřipadlo, byl to vopruz, to si pamatuju, ale zvládla jsem to celkem v pohodě.



 (Divnej pohled - růžová mlha, co se valí za kopcem)

A teď se mi nechce domů...
A nechce se mi ani do práce!!! Naštěstí do ní nemusím až do středy, mladší dostala další antibiotika...

pátek 12. listopadu 2010

Schůzka

Přes noc naflágal sníh. Tak asi 5 cm. Teď zas prší, slyším to oknem i přes empétrojku. Jsem sama až do zítřka. Vůbec není špatný zůstat takhle sama... Měla jsem totiž schůzku sama se sebou...

Trošku mě tu totiž tak nějak dostihl kousek minulosti. Během dní minulých jsem znovu vyhrabala v hlavě události staré už dost let. Příčiny, následky, důvody, možnosti a konce a začátky... Malá vítězství a malé i velké prohry. Po obědě jsem tu osaměla, vyhrabala empétrojku a v ní Loreenu McKennitt. Už dlouho jsem neměla příležitost jen tak být a poslouchat naplno hudbu - a mělo to nečekané následky... I když jsem si myslela, že mám v sobě všechno srovnané a určité věci pro sebe provždy vyřešené, stejně se s časem náhled na některé věci třeba změní, protože zkušenosti mezitím zažité dávají možnost podívat se i z jiných úhlů...

Na večeři jsem šla později, až mi zmizely červené fleky z ksichtu... Ale byla to osvobozující chvíle... Kdy jindy mám čas na své myšlenky? Kdy jindy mám čas být sama se sebou? Kdy jindy je toho času dost? Díky za tu možnost si to prožít...



Vzala jsem si s sebou knížku, že po večeři zapadnu do baru na kafe. Knížka zůstala zavřená. Měla jsem společnost :-) O ničem... Bavit se o práci, protože není žádné jiné téma k hovoru? Děs!!! Pak jsem ještě dostala pozvání na pokoj...!

No vzhledem k tomu, že tu už několik hodin sedím a čtu a píšu, je doufám jasný, že jsem nikam nešla!

Během tohoto večera jsem se vrátila do minulosti ještě jednou. A to kvůli tomuto článku. A zvláště kvůli diskuzi pod ním! Ovšem to bylo do ještě dávnější minulosti :-) A to do časů mých středoškolských let. Jako absolutní knihofil jsem si taky vybrala školu a čtyři roky strávila v Luhačovicích, kde jsem maturovala jako knihkupec... A během těch let tehdy potkala spousty a spousty knížek. Chodila jsem pro ně taky do knihovny, byla tam tehdy ve staré budově, v jedné místnosti, vypadalo to tam jako salónek v nějakém zámku. Všude kolem stěn stály police s knížkama. A my tam tehdy chodily (holky) a hrabaly se v tom kolikrát hodiny. A ať vzpomínám jak vzpomínám, nepamatuju si, že bych se někdy starala o to, co je zrovna "in" číst!!! Hrabala jsem se v těch knížkách a vybírala si podle toho, jestli mě v nich něco zaujalo nebo ne, NIKDY nebyl rozhodující počet stran, naopak - čím víc, tím líp. Kromě povinné literatury (světová byla super, českou jsem šulila, kde to šlo) si pamatuju jednu jedinou, po které jsem schválně šla proto, že ji někdo doporučil: byla to paní profesorka Svobodová, absolutně jedinečná osobnost (zemřela už před lety), kvůli bolestem trojklanného nervu téměr neustále s levou rukou na levé líci, a byl to tehdy Waltariho Egypťan Sinuhet. Byla to první knížka, u které jsem řvala jako želva... a zůstala moje nejoblíbenější dodnes.
Čuchávala jsem k těm starým knížkám... A stejně tak jsem čuchávala i k těm úplně novým, co mi procházely rukama v knihkupectví... A čuchám k nim dodnes. Ke starým i k novým. A taky si pamatuju, že jeden z učitelů nám kdysi vysvětloval, co je to snob. Snob je například člověk, který si kupuje knížky jen proto, že jsou jejich autoři zrovna moderní. A třeba je nikdy ani nepřečte, protože mu nakonec nic neřeknou...

A tak mi, nezlobte se na mne, přijde přinejmenším dosti smutné, když si módní ikona vezme pod paži funglnovou knížku ruskýho klasika a napíše, že je to super čtení a že s touto knihou určitě budete mít ten pravej šmrnc, a x dalších chuděrek se může zbláznit, aby si to jakože přečetly taky, přičemž jsou už dopředu absolutně zděšeny ze zjevně velkého počtu stran v tý knížce!
Zvláštní - ani slovo o tom, o čem ta knížka vlastně je... A přitom by to bylo tak zajímavé téma k internetové diskuzi! A jo vlastně - inteligentní internetové diskuzi... Bezobsažný blábol je ovšem přijatelnější, netřeba si namáhat mozečky, reklamy z Elle a Lanvin HáeM už vyčerpaly jejich kapacitu...

*************************************
Update:
Už včera večer jsem tam Sandře nechala komentář. Pravda, byl poněkud sarkastický a ironický, ovšem v žádném případě vulgární nebo urážející! Bohužel styl těchto komentářů se evidentně mezi nadšené óchání a áchání nehodí, takže neprošel cenzurou :-))

čtvrtek 11. listopadu 2010

24 m/s

Stav počasí: nárazy větru 24 m/s. Ve výsledku neskutečný hukot za okny, ani nevím, jestli v tom vůbec usnu...
Stav mischky: tři svařáky vypité :-) V báru již zavřeno, po sprše poněkud vystřízlivěno. Spousta keců v báru nakecáno...
Výkony dnešního dne: dva kilometry rychlý chůze kvůli vyhledání vhodných lokalit k vyfocení prstýnku a náramku níže, spálená prdel a její protějšek z druhý strany ze solárka, dvě kola v sauně - ááááách, proč je na saunu jen blbá hodina???

Při běhání kolem šutrů a stromů vyfocen prstýnek, co jsem dělala ještě doma a už neměla čas ho vyfotit: 



Náramek, co jsem spáchala už tady - prozatím poslední zakázka do vánoc (k němu bude ještě náhrdelník):


A pak už jen návrat - po cestě jsem potkala "zánik":


A pozor - pro všechny čarodějnice Petrovy kameny:


Hukot za okny zesiluje...V oknech praská pod náporem nárazů větru... Usnu vůbec? Má to cenu jít spát? Spolubydlící spí, má obrácený režim - ráno bývá dřív vzhůru, zatímco já bych ještě spala, zato večer je dávno pod peřinou, zatímco mně se ještě ani trochu nechce spát... A tak tu sedím u noťasu a kecám, jakoby mi ty tři hodiny keců dole v baru nestačily...
Mám tu "nápadníka" :-) 
"Co máš v plánu na víkend?" ptal se... (moje spolubydlící odjíždí na víkend domů)
"Co by? Manžela a obě děti! Přijedou za mnou na víkend."

Dál už se neptal ;-)

úterý 9. listopadu 2010

Listopadové bouřky?

Už jsem málem zapomněla, jak to vypadá, když se venku žení všichni čerti. Jako noční sova jsem zvyklá ponocovat a chodit spát až pozdě večer, kolem půlnoci a podobně, a tak jsem tu včera seděla (ostatně jako zase teď) u noťasu, čekala, až se tím příííííšerně pomalým tempem načtou stránky a poslouchala, jak venku sviští vichr a do oken poryvy větru vrhají napřed dešťové kapky a pak, když rachot zesílil, ledové krupky. Do toho se asi v půl dvanácté v noci začalo blýskat a hřmět. A pak jsem usnula a přes četné zmatené sny, které si (jako vždy) nepamatuju, se probudila až budíkem ráno.
Ranních 8 km začalo nějak takto:





Ale asi tak šestý kilometr už vypadal líp:



A ten osmý potom skončil takto:


Ovšem už asi tak od pěti odpoledne zase leje. Sedím tu u okna a poslouchám kapky na plechových střechách...
A myslím na to, že od doby, kdy mi bylo přes dvacet, jsem ušla už velký kus cesty. A že na té cestě už spoustu kamenů znám... Už mě nepřekvapí a vím, kde jsou, vím, které jsou oblé a hladké a které ostré a je třeba si na ně dávat pozor, protože zakopnout o ně bolí...
Spoustu jich sice znám, ale co ty, které ještě ne...?

pondělí 8. listopadu 2010

Voskový ksichty?

Koukám na Magnolii. Zvláštní, amíci dokážou natočit film, kde mají lidi normální obličeje!!! Fakt by tomu jeden málem nevěřil! Americkej film od neamerickýho většinou poznáte už na prvním záběru. Když mají herci obličeje s vráskama, znamínkama, skvrnama a přirozenýma nepravidelnostma, vlasy normální, rozcuchaný nebo prostě zplihlý, určitě to není americkej film. Zato když maj všichni vyžehlený ksichty bez poskvrnky a vypadaj, jako by zrovna vylezli z křídovýho papíru ňákýho lifestylovýho magazínu nebo ze zrovna otevřenýho okna Photoshopu - můžete vsadit krk, že je to emerickej film :-)

No a tyhle fotky vlastně taky vypadly z Photoshopu, protože to šedivý pozadí se prostě musí dát pryč :-)



Tenhle je jen pro mě. Můj první prstýnek. Udělala jsem ho jen tak, bez návodu, protože se mi zrovna chtělo to zkusit :-)

Mám sbaleno. Hory čekají. Když budu moct, tak se ozvu...

pátek 5. listopadu 2010

Co jsem dělala poslední dva večery

Mordovala jsem se s hlasovacím tablem a modlila se u toho, abych neudělala nějakou chybu.
Vypisovala jsem dvě nezávislý ankety. A vypsala jsem dvoje na sobě nezávislý hlasování o stejný věci :-)
Abych dneska zjistila, že dvě nezávislý ankety se sice můžou zdát jako blbost, ale podle mýho je to dobrej ukazatel toho, jestli někdo nemanipuluje výsledky tím, že škemrá po netu o hlasy pro svou věc.

Takže jestli sem chodíte kvůli mým šperkům nebo vlastně i kvůli čemukoliv jinýmu, můžete si prohlídnout těch 46 kousků z dalšího soutěžního kola Fler Beadweaving Teamu, potěšit svý oko, načerpat trošku inspirace třeba kvůli blížícím se vánočním svátkům a kliknout si v anketě na to, co vám do toho oka padlo nejvíc :-)

1. hlasovačka ZDE
2. hlasovačka ZDE (fler)




Toto nemá být reklama mému soutěžnímu kousku!!! Je to jen ilustrační obrázek a přece si na svém vlastním blogísku nebudu vystavovat cizí fotky ;-))

Celá soutěž a vůbec dění kolem ní je moje práce a mně záleží na objektivitě hlasování! Takže rozhodněte prosím svobodně a podle svého vlastního vkusu :-)

úterý 2. listopadu 2010

Do modra...

Změna času je mor... Už několikátej den jsem v útlumu a jen tak zírám na rozešitý náhrdelník na stole, hromadu fimočtverečků a nevybalenej pytlík s několika sáčky rokajlu. Ani knížku mě nebaví číst.

Upřímně - už se tak nějak vidím na horách. Od příštího týdne budu čtrnáct dní mimo ;-) Mimo domov, mimo práci, mimo realitu... A zřejmě i mimo internet. Možná sem tam na chvilku někde v koutě si zaplatím půlhodinu.
Rokajl jede se mnou! Poprvý! Taky se mnou pojedou knížky. A v téhle roční době to na nějakou horskou turistiku moc nevidím, spíš bych to viděla na saunu, vířivku, nějakou tu masáž, solárko po snídani... Tak nějak...

Z toho, co jsem spáchala ve dnech minulých, kdy ještě platil letní čas: 







Modrá souprava s kytkou je na zakázku, trojúhelníky pak volně do prodeje.

pondělí 25. října 2010

Áj nýd... blek šůs ;-)

Kus vzácnýho víkendovýho času jsem strávila tím, že jsem běhala po obchodních centrech v marné snaze sehnat boty k uniformě. Nikoliv, drahé dámy, žádné lakované holiny nad kolena ani podpatky s platformou mě nespasí! Musí to být černé lodičky bez ozdob, na mírném podpatku, střízlivého tvaru... A tak jsem se hrabala hromadama bot a hledala takovou triviálnost, jako jsou obyčejný hladký černý lodičky za normální cenu. Brala bych i za nenormální, ale ani ty nebyly v mé bohužel naprosto běžné velikosti 39... Trvalo to od jedenácti dopoledne do čtyř odpoledne. S přestávkou na oběd u číňana. Cosi jsem pak koupila, v úplně posledním krámě, do kterýho jsem původně vůbec jít nechtěla, s ňákou přiblblou mašličkou vzadu, ale naštěstí tam není moc vidět, tak se to snad ztratí...

Fakt mě bere, jak kdokoliv, kdo si na sebe navlíkne cosi v barvě khaki či nějaké vyblité šedozelené či něco flekatého, si myslí, jak perfektně se voblíknul ve vojenským stylu... K tomu si učeše "přísnej" účes (asi aby to jako dodalo vzhledu nekompromisní bachařky či co), navěsí na sebe tuny kočičího zlata a k tomu nejlíp vysoký kozačky nebo aspoň několikacentimetrový podpatky, ale radši spíš vyšší, že. Pak o sobě napíše, že je jako vojanda. Nebo ve vojenském stylu. Či za vojačku... Zřejmě veřejností vládne názor, že co vojákyně - to domina...
Název článku pod výše uvedeným odkazem mě ovšem poněkud uvedl do rozpaků... Moje angličtina teda není nic extra, možná často spíš nic než to extra, ovšem výraz "I need a soldier" já chápu jako "Potřebuju vojáka"... Lze se jen domýšlet, k čemu by ho tak mohla dotyčná slečna potřebovat... ?! Kdyby slečna třeba jako chtěla být voják, mohla by napsat například "I want to be a soldier"... Ale co já vím, třeba ho fakt potřebuje!

A když už jsem v tom rýpání, tak si zareju ještě jednou. Tuhle perlu jsem objevila dnes. Povšimněte si prosím předposlední fotky (je to ta, kde slečna pije kolu). Komentář k tý fotce fakt stojí za to: "na první (fotce) jsme zachycena, jak piji coca colu ze skla, přesně tu, co mají v reklamě! (cítila jsme se při tom opravdu stylově :D) Běžte si pro ni do Penny! :D"

A budeme pít Coca Colu ze skla přesně stejně, jako to dělají v reklamě, budeme s sebou tahat do divadla flašky s Perwollem a ve výtahu vytáhneme na sousedy flašku s aviváží, budem jako ten idiot z reklamy Český spořitelny zalívat i umělý kvítka a do kabelek si dáme Prostenal a Urinal a tou kolou ho zapijem, abychom si necvrnkli do outfitu z toho, jak se u toho budem cítit krásně stylově!

Howgh!

PS: Zejtra jedu do Brna. Už se nemůžu dočkat, až si šáhnu!


středa 20. října 2010

Pohled na dno...

Podzim nemusím. Vlastně ho nesnáším. Vytáhla jsem zimní bundu. Děsná představa, že se jí teď půl roku nezbavím... Kde jsou moje batikovaný letní šatičky? Tričínka? Tílečka? Moje batikovaná lehoučká fáčová sukně? A moje lehoučký SANDÁLY???
Hm, trochu trapnej úvod, že? No to mám z toho, jak šňupám internetem a absorbuju to nadšení, co zavládlo na módních blogíscích, jejichž autoři jsou úplně bez sebe z toho, jak můžou ze skříní vytahat další hadry a jak jim najednou přibyl důvod proč vyrazit do šopingcenter.
Mě ten vopruz čeká o víkendu. Nemám žádnej šátek ani pořádnou šálu a táhne mi na holej krk. Starší dcera má jediný kalhoty, z ostatních vyrostla. A obě potřebujou zimní boty...

Ale o hadrách jsem vlastně psát nechtěla!

Chtěla jsem psát o tom, jak jsem si včera po dlouhý době sáhla do vlastních rezerv. Marching. 20 km. Po deseti kilometrech jsem ty paty už začala cítit. Možná kdybych nerazila názor, že přece neprojdu kilometr od Macochy, aniž bych se do ní vyběhla podívat a vyprdla se na to, ustála bych to.


Protože do tý doby byla ta cesta fajn. Sice většinou po asfaltu, ale tak nějak furt pomaličku dolů nebo po rovině. Soutěskou. V závětří. Pak jsem se jako poslední rozhoupala, že ač sama, ten kilometr navíc do toho stoupáku k Macoše vyběhnu a pak se vrátím... Bože! Málem jsem tam chcípla! Sama! Nikde nikdo! To blbý mokrý listí klouzalo jak prase, a tak jsem měla možnost zjistit, že podrážky na kanadách fáááákt nemaj protiskluzovou úpravu... Totálně jsem shnila za toho třičtvrtě roku! Jak jsem přestala chodit pěšky a vozím si prdel furt v autě, do kterýho u baráku nastoupím, u firmy vystoupím a odpoledne obráceně, má to neblahý následky!!!

Ale výhled stál zato...
Asi 20 minut mi pak bylo dopřáno jít úplně sama... Byla to nejhezčí část celé cesty, nohy nenohy...


Jít tichem lesa, nikde žádný turisti, žádný auta. Vůně mokrýho listí a mechu. Místo, kde se Punkva ztrácí, aby se o pár desítek metrů dál zas objevila... Ze dvou stran proudí a mizí ve skalní škvíře.


Vydržela jsem to cca 16 km. Pak jsem se musela potupně přezout do tenisek, naštěstí ještě včas, jinak bych asi skončila s puchýři přes celý paty. Lepší kanady na zádech v batohu než na nohách...
A outfit? Boty vzor 90, zelené tričko s krátkým rukávem, svetr vzor 95, kalhoty s potiskem vzor 95 a goráčovej kabát... Jo a ještě růžovobílý tenisky Puma ;-)

čtvrtek 14. října 2010

Proč jsem neporadila té slečně


V souvislosti s menší komentářovou přestřelkou u minulého příspěvku připomínám, že internet není tak anonymní, jak by se některým lidem mohlo zdát. Tudíž má-li někdo dojem, že v domněle bezbřehé anonymitě internetu si může dovolit cokoliv a ke komukoliv, je jeho dojem chybný.
Protože když už nic, vážení, uděláte tím ze sebe pěkného pitomce!
Nicméně je už zřejmě rozšířeným folklórem některých virtuálních obyvatel internetového světa chovat se jako nevychovaná hovádka, která maminka s tatínkem nenaučili pozdravit, představit se a hlavně používat slovíčko "prosím".
Na pracovní postupy většiny svých šperků rozhodně nemám žádný patent. Taky jsem začínala, taky jsem se učila a učím se pořád. Taky používám cizí nápady, inspiruju se, pracuju podle návodů. Ovšem vnést do toho své vlastní prvky je samozřejmostí.
Internetová prezentace mých výrobků s sebou nese jeden celkem rozšířený jev - přitahuje určitou sortu lidí, kteří si bůhvíproč myslí, že s tím, co zde autor vystaví, mu zároveň nějak automaticky vyvstává i povinnost podělit se s ostatními nakukujícími anonymními čtenáři o své zkušenosti.
Jak už jsem psala v komentářích k minulému příspěvku, to, kde jsem teď, je výsledek několika let intenzivního zájmu o věc. Měsíce a roky hledání, zkoušení, učení se, párání, šití, omylů a přehmatů.
Jestli si někdo myslí, že dostane podrobný rozkres některé z technik, které vidíte na fotkách, nakoupí nitě a rokajl, sedne a vyrobí si nositelnou záležitost, je docela na omylu...

Prosím nechtějte po mně návody na konkrétní šperky. Nemám je. Nevyrábím je. Kdybych je vyráběla, prodávala bych je. Co já vím, třeba jednou nebudu vědět co s volným časem a začnu je taky dělat :-)
Pokud potřebujete konkrétní radu, klidně napište. Do komentářů, do mailu, to je jedno. Nechte na sebe v komentáři kontakt, odpovím vám mailem.

"Ako sa robia tie kruhy?" vám ale naozaj nepoviem... Prečo?

1. nemám žádný návod, postup jsem si odvodila od oka
2. abych si ten postup byla schopná odvodit, musela jsem začít kdysi pěkně od začátku
3. ráda vím, s kým mám tu čest a plácat tu někde naprázdno do fóra se mi opravdu nechce
4. postrádám slovo "prosím" nebo alespoň nějaký náznak zdvořilosti
5. a konečně - nebudu mrhat energií na někoho, kdo z nedostatku slušnýho vychování se ještě snaží vyvolat ve mně dojem, že špatná jsem já, protože se mi nechce se podělit! Veď na ostatných blogoch jej rovno napíšu odkaz na návod!!!

 

Pro ty, které tato technika doopravdy zajímá, bych ovšem jednu radu měla. Začněte třeba zde, je to bezva knížka do začátku, která obsahuje všechno, co je nutné  - a když zvládnete to, co v ní je, zvládnete pak už všechno :-)
Troufnu si tvrdit ještě jednu věc - ten, kdo nemá trpělivost na to, aby si sám došel k poznání vlastním přičiněním, těžko bude mít trpělivost na tvorbu šperků touto technikou...

pátek 8. října 2010

Modrozlaté, zelené a modrofialové...

Dlužím ještě zbývající dva kousky z větší zakázky:




A jednu novinku - trošku zas něco jiného, co jsem ještě nedělala, ale nabízí to spoustu dalších možností:


pondělí 4. října 2010

Lavondyss


Nápad se mi v hlavě začal líhnout někdy v polovině června...


Vzpomněla jsem si na jeden večer před čtyřmi lety a našla v uložených článcích svýho starýho blogu ten text:

NOC

     Na stole dva poháry a nedopitá láhev červeného vína. Několik košíčků s korálky, nitěmi, vlascem a jehlami. Mnoho fleků od vína, čaje, otisky mastných prstíčků - k večeři klobáska a chleba. Melounová zrníčka. Nedopitý hrníček čaje. Zavřená rozečtená knížka.
     Tiše brblající televize jako kulisa. Dveře na balkon otevřené dokořán. Cvrkající něco pod okny. Semtam se ozve zašustění větrníčku zapíchnutého do truhlíku s muškáty a na lampu stojící pod balkonem, zalévající okolí oranžovým světlem, naráží hejna nočního hmyzu.
     Stojím na balkoně, čuchám noční teplou vůni léta, beton a asfalt a vzdálený příslib vody (možná odněkud z hor a kopců), suchá tráva a vlhká hlína, kterou dnes městský zahradník kropil, aby se do ní daly zasázet kytky. Dvě okna rozsvícená naproti v množství slepých a tmavých. Přemýšlím, jestli ten tmavý mrak, co začátkem večera přišel ze západu, kvůli kterému se setmělo rychleji než jindy, tam ještě je nebo už se rozplynul.
     Sedím v ušáku pod lampou, na stropě ve světelném kruhu víří hejno mušek. Nečtu jen slova, vidím dubové lesy, podzimní mlhy a temné postavy mizící na okrajích lesů, vyděsím se letmým dotykem hmyzích křídel pod krkem — to můra vletěla otevřenými dveřmi, v úleku se oženu rukou, můra šustí a motá se v rohu pokoje... 
     Dnes budu usínat s myšlenkami na přelomy ročních období, hnědá sklizená pole a tmavé okraje lesa, poté co pohlazením zkontroluju to měkkoučké teploučké spící tělíčko nalevo a položím ruku na velké, drsné a klidné tělo napravo.
Noc je dnes moc krátká...

O zhruba dva měsíce později jsem napsala o knížkách Roberta Holdstocka "Les mytág" a "Lavondyss" toto:

Bylo  to "podzimní čtení v létě".  Bylo to strašně zvláštní čtení, jakkoliv fantastické a jakkoliv neskutečné, přesto mi to říkalo víc než spousta knížek jiných. A úplně nejlepší bylo v těch horkých dnech a večerech v červenci. Ty knížky dýchaly tak strašně zvláštní atmosférou, že když jsem je četla, zároveň jsem děj viděla před očima a měla jsem obrovskou chuť ty jednotlivé scény nakreslit nebo namalovat, tak, jak si je představuju já. 
Přečetla jsem dva volně na sebe navazující díly — Les mytág a  Lavondyss. Celé je to o existenci fantastického lesa a místa v tom lese, kde žijí zhmotněné představy a legendy a jejich postavy tak, jak je stvořila lidská mysl, lidské podvědomí, čas tu existuje a funguje úplně jinak než ve skutečném životě (ale který je ten skutečný?), časová období a jednotlivé příběhy z různých historií se prolínají navzájem.

     "...Do nohou, někde hluboko dole, ji trkl jelen. Pak kolem proběhl mohutný los, ověšený lesním houštím. V panice si polámal paroží, kousek po kousku, jednu výsadu za druhou. Ještě roky ji trápil jeho zoufalý křik. Jeho mrtvé tělo jí leželo u nohou a pomalu se propadalo do mechu a bláta.
     Ochladilo se. Zelené světlo zešedlo. Před prohlubující se zimou ji sice  chránil cesmínový a břečťanový pláštík, ale les zčernal a promrzl. Pod ní se potloukali vlci, rvali se mezi sebou a požírali mrtvé. Vítr ne a ne zeslábnout. Ve větvích jí namrzal led, pronikal do ran na těle, roztahoval se a působil jí praskliny.
    
     Cítila, jak ji opouští síla. Začala hubnout. Nenadále se zlomila, padla do náruče svého souseda, zůstala v ní ležet a propadala se jeho větvemi. Měla pocit, že tak zůstala celou věčnost. Ale vítr zesílil, až se třásl celý les. Propadala se stále dál a sevření milence — obra povolilo. Skácela se na zem. Strom shodil listí, aby ji přikryl. Padalo světlem celé roky. Nakonec zapadala sněhem. Malá zvířata ji využívala jako úkryt a zahrabávala se do jejích tlejících útrob..."

Napřed vznikla forma na výrobu obličeje. Pak bylo nutno investovat několik set korun do speciálního udělátka na polymerovou hmotu, aby bylo možno napodobit dřevo. Když byl vyroben ústřední motiv - tvář, připevnila jsem jej na podklad a ten vyšila rokajlem v textuře dřeva. Jeden korálek vedle druhého. 
Dekorace v podobě břečťanových a obyčejných lístků a lesních bobulek to celé dokreslily a daly náhrdelníku potřebnou atmosféru...
Vznikal tedy cca 4 měsíce...

středa 29. září 2010

Pod Londýnem, v zimě, v dešti a tak...

Rozečetla jsem knížku Neila Gaimana Nikdykde. Konečně! Přála jsem si ji vloni k vánocům a dostala jsem ji, jenže jsem furt chodila do knihovny a knížky z knihovny maj přednost, takže furt ležela na nočním stolku a čekala... Až jsem si tu knihovnu zakázala. Mám ráda knížky, které vtáhnou do sebe. Ty, u kterých není problém přenést se s jejich postavami do jejich prostředí a vidět to tak živě, jako byste tam byli. Byla jsem v PodLondýně dnes skoro po celou dobu toho příšernýho školení, kde mi byla zima a hřál akorát jeden z projektorů, který stál na našem stole.
Vůbec jsem měla dnes rozklepanej den. Ráno stála kolona aut od brány do firmy až na ten blbej kopec, kterej nenávidím, protože mám hrůzu z toho, že v něm budu muset zůstat stát a pak se rozjet do kopce a co když nějakej důvěřivej zoufalec zastaví za zadkem mýho auta tak blízko, že se pak o něj opřu... No nesmějte se mi... Když jsem to před sebou viděla, rozklepala se mi noha na spojce a na brzdě v hrůze, že mi to chcípne a ujede dozadu... Nechcíplo a neujelo!
Venku příšerná kosa, déšť. Stěrač u řidiče stojí za hovno. Rozblemtává vodu tam a zpátky.
Maník z PPL se mi pokusil zavolat ráno, bohužel mě minul, ale když jsem mu za pár minut volala zpátky, už jsem se nedovolala. Samozřejmě se namáhal vézt zásilku k nám domů, kde je akorát nemocná dcera, takže si to zas vodvez pryč. Večer tam chlap volal, že jestli si to můžem vyzvednout. Slíbili, že zavolaj... nezavolali, knechti. Zejtra si to tuplem nikdo nevyzvedne, protože i chlap je mimo město. Jestli jsou to ty cibule hyacintů, tak nezbejvá než doufat, že ještě dva dny vydržej...
Dokončuju jednu větší zakázku na přání, bohužel poslední dny je venku tak odporně, že fotit se nedá, takže jsou jen fotky prvních dvou kousků, ty další prostě až bude venku líp.


pátek 24. září 2010

Od iniciačního rituálu přes vodní tříšť do starejch časů

Fajn den byl dnes. Měla jsem volno, takže jsem měla i možnost zavést dceru do školy a pak vyzvednout, což normálně nedělám, protože odcházím každé ráno z domu první a většinou se i poslední vracím.
Nezávidím svý šestiletý holčičce. Sedí v lavici s jinou holčičkou, která jí pořád říká, že je blbá. Není na to zvyklá, ve školce, kam chodila, se k sobě děti chovaly slušně a žádné sprosťárny se netolerovaly. Pak mi radostně sdělila, že má novou kamarádku Verču. A: "Mami, já jsem v partě!" "V jaký partě?" ptala jsem se. "No v partě!" povídá mi s nadšením... "Akorát mě tam bijou..." a rozbrečela se...
Partu vede Verča, která naší malé asi jen tak z plezíru třikrát jednu ubalila. Nejspíš jako iniciační rituál či co.
"Tak jí to oplať! Vždyť jsi nejvyšší z celý třídy!"
"My to nesmíme oplácet!"
"Tak co máte dělat, když vás někdo bije?"
"Jít to říct paní vychovatelce."
"A řeklas jí to?"
"Ne."
"Proč ne?"
"Protože my nesmíme žalovat..."
"Kdo říkal, že nesmíte žalovat?"
"Paní vychovatelka..."

Hm. Jestli naší malé dotyčná Verča ještě nějakou ubalí, asi pak ubalím její mamince... Oko za oko, zub za zub.

Po útlumu minulých dní se vrátila chuť a svrbění rukou a inspirace a nápady a fantazie... Sice makám na zakázkách jako divá, ale po chviličkách mezitím dokončuju něco svého. A další nápad už někde v hlavě začíná klíčit.
Dokončen a prodán byl v poslední době akorát tento kousek:


Větší část podvečera jsem strávila se starší dcerou na jůtubu. Mají mít nějaký projekt do hudebky a nechce zpracovávat nic, co předpokládá, že by moh mít i někdo jinej. A tak jsme spolu seděly u netu a sjížděly videoklipy a nahrávky... A protože zatím její vkus směřuje spíš tím tvrdším směrem, celkem jsme se i shodly, ale určitě se chvílema musela nudit, neboť jsem při tom zanořování se do pokladů jůtubu vyštrachala spoustu vykopávek, který jsem už roky neslyšela ani neviděla. Takže jsme začaly nějakou hrůzou v příšerných maskách, co si říká Lordi a jejich hudba je akorát jiná verze toho, co hrají Nightwish, načež jsem pocítila nutkání svou dceru "hudebně" vzdělat a našla jsem jí Metallicu, ACDC, Def Leppard, Scorpions a starý Bon Jovi. Taky Sisters of Mercy, The Cure a The Mission. Rammstein... Skončily jsme u Marilyn Mansona.
Při tom hrabání se ve fondech jůtubu jsem narazila na skladbu, kterou jsem slyšela už kdysi dřív a je nezapomenutelná. Nina Hagen je dost dobrej úlet, němčina je mi protivná, ale v životě se mi nelíbil tenhle jazyk víc jak tady:


Menší část večera jsem pak strávila šmejděním po několika fešnblogíscích. Našla jsem fakt lahůdky! Zřejmě se k tomuto tématu ještě někdy vrátím. Já vím, že to není pěkný si z toho takhle utahovat,  ale fakt si nemůžu pomoct ;-)))

úterý 21. září 2010

Support Yellow Ribbon!

Varuju všechny pravicově orientované čtenáře, aby tento článek četli pouze na vlastní nebezpečí, neboť je absolutně politicky nekorektní, hysterický, útočný, sprostý a neobjektivní!

Dnes je vpravo na blogu žlutá stužka, kvůli podpoře všech, kteří se dnes sešli v Praze na Palachově náměstí, aby vyjádřili nesouhlas s vládními škrty na platech státních zaměstnanců, zvláště na platech bezpečnostních složek (ale nejen jich).
Poslední týdny pozorně sleduju dění kolem této záležitosti, protože se mě zaprvé přímo týká a zadruhé protože mi není lhostejné, co se v této zemi děje. Mohla bych se na všechno vykašlat, šolíchat si to svoje a nechat věcem volný průběh, však ono to nějak dopadne, nějak bylo - nějak bude a podobně... Jsem asi blbej a v dnešní době trapnej bojovník za spravedlnost a nad některý věci se prostě povznést neumím. A nad čím se asi nepovznesu nikdy a bude mě to vždycky srát, je arogantní manipulace moci.

"Zatímco demonstranti demonstrovali, my jsme pracovali v parlamentu," komentoval dění na ministerstvu vnitra jeho šéf Radek John a naznačil tak, že v budově svého resortu v době, kdy tam demonstranti vnikli, nebyl. Dodal, že peníze, které jsou třeba na platy zaměstnanců, půjdou částečně i na opravu poničeného zařízení. Vyšetřování se ale nechystá.

Co tím jako chtěl pan "Rajón" říct? Že ti policisté, co ho tam dnes na tom ministerstvu hledali, normálně nepracujou? Zatímco on chudák dře ve sněmovně? Já si myslím, že spíš tak akorát zbaběle zdrhnul, protože měl strach, aby mu náhodou nějaká nepřistála... Co kdyby se ochranka přidala k tý druhý straně? Mimochodem si myslím, že na ono zařízení se ti, co tam byli, klidně složej a pindat něco o tom, že to půjde z peněz na platy je stupidní krávovina, jen aby stádo mělo ten správnej názor!
Tenhle arogantní zmrd a jemu podobní už od voleb mluví schválně tak, aby poštvali skupiny lidí proti sobě - učitelé proti vojákům, soukromý sektor proti státnímu... Ono se to hodí do krámu, protože když lidi nejsou jednotní, jsou snáze ovladatelní. Noční můra je, kdyby se nedejbože všichni jednou dali dohromady, to by je taky mohli s velkou slávou jednoho krásnýho dne vyházet z oken třeba.
Pan prezident se zas strašně diví a připadá mu "půvabné", jak si demonstranti na dnešní den vzali dovolenou a náhradní volno! A pošklebuje se, jaká je to karikatura... Tak tenhle arogantní výstup jsem nepochopila už vůbec. Copak by se asi stalo, kdyby se někdo z těch demonstrantů sebral a jel do tý Prahy ve svý pracovní době? To by měli všichni plnou hubu darmožroutů, co užíraj ze státních peněz a jezděj si na vejlety do Práglu v pracovní době!
O obyvatelích hlavního města, kteří seděli v tramvajích a byli nasraný, že musej zvednout zadky a jít pěšky kvůli demonstrantům... k tomu už není co dodat.
Arogantních keců našich slavných politických špiček mám už plný zuby! Kozla udělali zahradníkem - zloděj Kalousek řídí státní finance a zloděj Barták mu k tomu přicmrndává. A všichni jsou spokojený, nikomu to nevadí, občas médii probleskne skandál s pochybnou veřejnou zakázkou, kde vyplave najevo, že se prošustrovalo ze státního rozpočtu mnoho miliard (což by mimochodem pokrylo značnou část oněch úspor, který chce vláda sebrat státním zaměstnancům), ale hoši na kameru prohlásej, že tam v tu dobu vlastně nebyli (a přitom byli), že o ničem nevěděli, že o ničem nerozhodovali... Nikdo nic nepodepsal a pokud podepsal, tak ten podpis buď asi není jeho nebo měl přechodný pomatení smyslů... Ono to samo... Jen si to smradlavý hovno přehazujou mezi sebou navzájem, aby náhodou sami nenasmrádli... Ale že dělají ostudu x tisícům dalších lidí, který pak má veřejnost na základě manipulace médii (proč asi?) tendenci házet do jednoho pytle na základě zkreslenejch informací, to nikomu nahoře blbý nepřipadá! To připadá blbý akorát nám dole...

"Chčijou nám všem na hlavy a ani se to nesnaží vydávat za déšť!" Toť citace S. Weaverové z filmu Avatar.
To je furt "audït sem" a "audit tam" a konkrétní výsledky nikde! Ještě jsem neviděla žádný konkrétní důsledky u žádných konkrétních lidí! Za všechno je někdo zodpovědný! Všude jsou podpisy těch zodpovědných a jestliže k té zodpovědnosti nejsou pohnáni, tak je asi někde něco kurva špatně!

pátek 3. září 2010

Potrefené husy

Kdyby ti, co tu kejhají jako potrefené husy a vztahují níže psané na své vlastní osoby (třebaže se jich to možná vůbec netýká), ten článek pořádně přečetli, asi by si všimli, že klíčová věta, která je asi tolik popudila, má na konci otazník (A tak si říkám, co za tím je? Žijou opravdu autoři těch blogů tak neuvěřitelně povrchním životem, jak prezentují? Stává se materiálno, sebestřednost a vlastnictví věcí tak prvořadou záležitostí v jejich životech?)
Po tom, jaký ten článek vyvolal reakce, mi zkuste vyvrátit, že neprezentujete povrchnost!!! Nablýskané pozlátko, konzum a faleš, která z toho doslova čiší v každém slově, v každé fotce! A já bláhová čekala, že mě třeba někdo přesvědčí o tom, že se pletu... No, teď už asi těžko, vážení...
Hnusí se mi přetvářka ve všech podobách. Hnusí se mi povrchnost, hnusí se mi přesvědčování všech kolem včetně sebe sama o tom, jak je vše dokonalé a perfektní, zatímco někde pod povrchem to vře a nelibě zavání... Trend připitomělých smajlíků, růžových blikátek, nablýskaných cetek, hromad věcí, který vlastně ve skutečnosti nikdo doopravdy nepotřebuje, ale TREND SI TO ŽÁDÁ...?! Všechno je "skvělé" (mimochodem, všiml si někdo, jak se poslední dobou tohle slovo v českém - i slovenském - slovníku ujalo?). Budeme se na sebe usmívat, budeme si lhát do očí, budeme se bezmezně chválit, budeme se chovat "sluníčkově" za každou cenu. Protože ono totiž dělat něco jiného je v dnešní době těžce OUT!
Sorry, nechci bejt za každou cenu IN. Za cenu ztráty vlastní osobnosti a svobody volně říct svůj názor - ani náhodou!!!

Poznámka: pokud by náhodou měl někdo pochybnosti o tom, kde beru čas na psaní tohoto článku - činím tak v pauze na oběd, na který jsem nešla!

Update 15:40
Dovolím si ještě poznámečku: když kejhalkám tak hrozně vadí, proč si někdo dovolí napsat něco negativního o jejich blogísku, pak by si měly především zamést před vlastním prahem - protože co jiného než kydání špíny, pomlouvání a donebevolající despekt lze najít v jejich komentářích na pekle? Čímž ovšem nechci říct, že si ty kousky to pomlouvání ve většině případů nezaslouží! Ale pomlouvám-li, mohu býti také pomluven!

A nyní pro ilustraci také jedna vlastní módní kreace - ba přímo vintejdž smršť:  


pondělí 30. srpna 2010

A je tu další kolo!

Celej večer jsem se mordovala s vkládáním hlasovacího tabla, vypisováním dvou anket, na Facebooku odkazy, aby byla trochu reklama... propagace...

Je tu další kolo soutěže! Jestli se chcete mrknout i na jiné šité šperky než jsou ty, co vám tu furt strkám pod nos, můžete se jít pokochat SEM a taky si nezapomeňte kliknout v anketě pro ten, který vám bude připadat nejzajímavější!!!

V pohodě, já tam tentokrát žádnej nemám ;-)

neděle 29. srpna 2010

Konec prázdnin

A je to tady! Konec bezstarostnosti ve smyslu tom, že můžete vypustit z hlavy povinnost a nutnost alespoň jednou za pár dní se lognout na virtuální žákovskou, následně se namíchnout, bo zjistíte, že informace, které vám několik dní byly předkládány ani neproběhly kolem pravdy, a řádně se rozčílit a pak si říct, že je to furt dokola a vykašlat se na to...
Letos se to začne ještě dublovat, neb mladší jde do první třídy. Pořád ještě neumí říkat R ani Ř, teda když si odmyslím slovo "prdel", tam umí R říct perfektně... Ale nikde jinde. Chjo.
Musela jsem přestat brát zakázky, protože toho začíná být tolik, že mám obavu, že nabalit toho na sebe víc, už to nestihnu. Beztak to dopadne tak, že nebude čas ani vyrobit nic novýho volně do prodeje. Tedy kromě toho, na čem dělám už víc jak tejden a co je asi tak největší a nejpracnější kus, jaký jsem kdy udělala. Snad nebude poslední...
A protože nic novýho nepřibylo, alespoň kousek, který jsem udělala na zakázku mimo internet.