Jo!!!! Dopadlo to :-)

Výsledky zkoušky jsem se dozvěděla přesně za týden a jeden den. V úterý. Potvrdilo se to, co mi říkali všichni kolegové, kteří tím prošli - když po téhle zkoušce máte pocit, že jste to nedali, tak jste to dali. Když si myslíte, že to bylo v pohodě, většinou to dopadne špatně. Takže úměrně k mému rostoucímu úděsu během toho týdne čekání, kdy jsem si postupně uvědomovala další a další chyby, který jsem tam udělala a zdálo se mi čím dál míň pravděpodobnější, že to dobře dopadlo, byl výsledek přesně opačný. Dosáhla jsem 2. (tudíž požadované a kýžené) úrovně ve všech čtyřech oblastech - poslech, mluvení, čtení, psaní.

Takže juchů, mám to! A tím mám tedy klid pokud se tohoto kvalifikačního požadavku týká :-)

Bonusem navíc je to, že jsem byla nakonec jediná, kdo to takhle kompletně dal, jak jsem se dozvěděla den na to. Což potěšilo moje ego, protože během těch čtyř měsíců jsem měla mnohokrát pocit frustrace, neboť několik spolužáků se jevilo mnohem sebevědomějších a zdatnějších než já a řeči typu "mně se to nezdálo tak těžký" a "to bylo v pohodě", zatímco já jsem mnohokrát ušolíchala poslechový test s bídou na 60%, mě dokázaly dosti zdeptat. 

No, zjevně to občas dostatečné sebevědomí nezachrání :-)

Zítra (nebo v nejbližších dnech) mě čeká cosi nepříjemného, co nemůžu nijak ovlivnit a stalo se to, když jsem v práci vůbec nebyla. Přesto si vrchní šéf přeje umejt hlavy všem... Nesnáším to! Intriky a závist a pomluvy a mravokárci a přetvářka a falešný podlízání a falešný přátelství a manipulace - k zblití.

Radši zpátky ke šperkům. První náramek letošního roku je trošku jiný barvou i stylem než moje obvyklé motivy:

Mám hotové i další věci, ale ty zase až příště. Taky mám nafocených pár fotek z výroby tohoto náramku, takže časem vložím :-)

Tak nějak do zelena...

Pořád si hraju. 

Sice je to na dlouhý lokte, protože se s tím hrozně crcám a všechno mi trvá... Někdy je prostě jen tak zevlování nebo válení se u knížky lákavější než korále...

Zatím největší kus s mou novou hračkou, dokončený včera: 

Předtím to byly dvoje náušnice, z nichž jedny byly vyrobeny omylem, byla to zakázka a začala jsem bezmyšlenkovitě šít podle rozpisu řad... až jsem zjistila, že šiju ty větší místo menších. Ale oboje už jsou fuč :-)

A ještě předtím jedno malé Shibori použité na malém náhrdelníku: 

Mezi hmyzem

Dnes tedy jen čistě chlubící příspěvek :-)

Mezi můrami a jiným hmyzem (jak v nejbližší době uvidíte) jsem si dala trochu voraz od lítací havěti a spáchala jeden náramek:

Dva dny v meandrech mezi komáry

Napřed novinky: 

Tenhle modrozlatý náramek po mně kdosi chtěl, zadarmo, za zveřejnění někde, netuším vlastně kde, a já ho nachystala... a ten někdo slíbil, že se ozve a už se neozval. Takže jsem ho dokončila podle svýho a je k mání.

**********************************************************************************************************

Minulej týden jsem si splnila dlouholetý přání vidět kus Litovelského Pomoraví nikoliv z cesty, ale z vody. Takže jsme celá  rodina podnikli dvoudenní víkendovou plavbu na raftu, což byla jaksi naše letošní rodinná dovolená... 

Dojmy:

- repelent funguje maximálně půl hodiny poté, co se ním napajcujete a napajcujete jím i všechno kolem;

- jedno balení repelentu na dvoudenní výlet do komáří kalamity fakt nestačí;

- když odhrnujete naplavený bordel u stromu spadlého přes vodu, celkem marně se zkuste přesvědčovat, že to, co plave zabalené v tom černým igelitovým pytli a má tvar koule, fakt není lidská hlava...

- zpruzený puberťák dodá celému výletu neopakovatelnou atmosféru a nečekaný rozměr;

- to černožlutý, co vás požralo do nohy, se jmenuje bzikavka slepoočka a po tý svini vám zůstane na noze žranec několik dní a děsně svědí;

- odpružená větev nad vodou vás může praštit do nohy a způsobit modřinu velikosti několika mexických dolarů;

- pár cyklistů zevlujících na mostě může znamenat i to, že se nekochají krajinou, ale pozorujou magora v neoprenu, kterej je připoutanej na druhé straně mostu lanem, je schovanej vlevo za pilířem a není vidět a ve chvíli, kdy vyjedete zpod mostu na peřej, vletí do vás zleva i se surfovacím prknem...

- jediný úkryt před miliony komárů je okolí ohně;

- schovat zbylé špekáčky do stanu a myslet si, že si je dáte k snídani, je blbost - do stanu vám totiž v nestřežené chvíli vleze žebravá toulavá kočka a ty špekáčky ukradne;

- brát si zimní spacák z obavy, že mi bude ráno chladno, znamená koupat se po většinu noci ve vlastním potu;

- široké a velmi nízké mosty, o které zalehnuti na dně raftu drhnete zády, vyvolají klaustrofobní pocity i v jedincích, kteří klaustrofobní pocit v životě neměli;

- Mlýnský potok před Olomoucí je na úseku vzdušnou čarou asi tak kilometr a půl dlouhej nejmíň deset kilometrů a cesta utíká rychleji při debatě o různých věcech, třeba Koriolisově síle...

- když prší a je chladno, umí chvílemi celkem obstojně pádlovat i osmileté děcko, které pádlo nikdy nedrželo v ruce :-)

Bylo to super! Jen škoda toho deště a chladna druhý den.

Intermezzo

Jen takové intermezzo novinkové, protože článek o právě uplynulém víkendu by byl delší a já nemám navybírané fotky a tak nějak vůbec chci, aby se to trochu utřepalo, jestli o tom mám psát (nebo ne).

Vrátila jsem se k oblíbenému typu náramků tímhle jedním tyrkysovozlatým kouskem: 

Pak jsem zkusila širší variantu herringbone: 

A ještě mám v zásobě jedny fialové jednoduché etnonáušničky: 

Bricková kolečka, ze kterých je tyrkysovozlatý náramek, budu učit v Praze Na Spirále začátkem srpna. Kurz na tyhle etnonáušnice potom tamtéž koncem září :-)

Pastelově

Trošku jsem se z toho battlekusu už otřepala. Skoro vůbec nic jsem nějakou dobu po jeho dokončení nešila, jen malé náušnice a základ na jeden náramek, který měl být kopií jednoho starého kusu, který ale dokončím po svém, protože zájemce o něj se jaksi neozval, takže čekat už nebudu a podobu bude mít úplně novou...

Až v posledních dnech jsem si trošku pohrála s pastelově fialovou barvou a zkusila udělat náramek na kovové výztuži. Výsledek myslím povedený, ale na mě nezvykle těžký - asi je to tak normální (když tam dáte kov, žejo), ale doteď jsem dělala jen ty zapínací a nevím, jestli u nich nezůstanu :-)

Lidi asi nemaj peníze nebo se ty moje věci nikomu nelíbí nebo co, takže zakázky momentálně nula. Svým způsobem mi to asi ani nevadí, protože třeba budu mít čas se zase posunout o kousek dál, zkoušet a vymýšlet a realizovat svoje vlastní představy... Potřebuju to, krním totiž :-)

Anebo se zahrabu do knížek. To je taky řešení ;-)

Sakra! Nějaký fialový období, ne?

Hotovo.

Poněkud surrealistický očičkový náramek je hotov. 

Použitý materiál: japonské korálky TOHO a Miyuki Tila a vlastnoručně vyrobená očička z polymerové hmoty Fimo zalitá křišťálovou pryskyřicí. Jako oživení ještě česká "sluníčka" v krásně jantarové barvě.

K tomu jsem si střihla jako oddechovku jedny zelené jinánky :-)

Pokračuju IV.

Stav včera dopoledne:

V současné době je téměř hotový. Takže příští foto už bude finální :-)

Předjaří. A Pokračuju II. a III.

Holky mají jarní prázdniny. Včera jsme je odvezli k mým rodičům. 

Nejsem si jistá, jestli neutrpí obě dvě otravu čerstvým vzduchem :-) Po těch měsících městského zimního smogu a mlhy. A taky jestli dokáže starší dcera odtrhnout ruce od mobilního telefonu, kde vykecává s kámoškou imrvére a taky jestli dokáže odtrhnout sluchátka z uší...

Já to včera nevydržela a vytáhla jsem aspoň většinu ven, do předjarního okraje lužního lesa. Ještě pár týdnů a bude to všechno krásně zelené... teď ještě ne, ale já to už cítím ve vzduchu ;-)

Ten maník v červené bundě na čtyřkolce tažené psím spřežením byl ukázkový příklad, jak efektivně a bez ekologické zátěže (a mnohem rychleji než na kole) se dá zajet si odpoledne v neděli do města třeba pro basu piv ;-) Než jsem stačila zmáčknout tlačítko na foťáku, byl tak daleko, že jsem stihla vyfotit jen záda a to ještě zoomem.

Práce na náramku pokračuje:

V současné době už je hotová skoro celá jedna polovina. Ale fotit se bude až za denního světla.

Pokračuju I.

Pokračuju.

Pomalu. 

Očička přišita a obšita. 

Slonovinové Miyuki Tila. 

Jedno větší párání, protože jsem se netrefila na střed... Bohužel jsem to zjistila až když to bylo hotové. Takže asi dvě hodiny marné práce.

Pokračuju... :-)

Maličkosti

V sobotu v Praze. Výsledkem uchozené nohy a křeče v prstech, hromada krásného materiálu, několik nádherných kamenů ulovených na mineralogické burze a prázdná peněženka...

Krásný materiál je inspirující... Ten nápad, který jsem v hlavě poslední skoro dva měsíce urputně dolaďovala a vymýšlela a nakupovala potřebné věci a zkoušela, jsem během pěti minut doslova zahodila. Nevím, jak to dopadne a jestli to vůbec nějak dopadne, ale ta momentální představa mě neskutečně láká a já doufám, že výsledek za necelé tři měsíce se aspoň trošku přiblíží tomu, co mám prozatím jen v hlavě...

A taky mám už určenou soupeřku... a myslím, že je to bez šance :-) Ale co, hlavní je se zúčastnit, ne? ;-)

Úlovek ze sobotního Geosvěta:

Maličkosti - 2 brože vyrobené během poslední doby:

Po delší době jsem si taky střihla háčkovanej šlauch v černobílé kombinaci :-))

A aby toho nebylo málo, začala jsem ještě jednu o něco málo větší záležitost - to než se úplně zanořím od 1. dubna do soutěžního kusu... 

Výroba tentokrát bude probíhat tak trošku on-line, uvidíte tady, jak práce pokračuje (pokud tedy nebudu jezdit z práce domů až za tmy a budu moct práci vyfotit za denního světla).

Na obrázku papírový nákres, tvar překreslený na LSS a "očička" z polymerové hmoty Fimo, který jsem vyrobila už tak před rokem a půl a na nic nepoužila a doteď ležely v piksle a vesele se na ně prášilo... Dostaly glazuru z křišťálové pryskyřice ještě v sobotu večer po příjezdu z Prahy. Mám jich ještě hromadu, tohle je jen pět z nich:

Dilema rozseknuto

Dilema rozseknuto. Začátkem ledna udělala dcera dvoje přijímací talentové zkoušky na dvě střední umělecké školy. Ostrava a Brno. Jako první jsme se dozvěděli o přijetí do Brna. O týden později o přijetí i do Ostravy...

První dilema bylo - opustit gympl a odejít? Nebo zůstat mezi kamarády...? 

Pak už zbylo jen to druhé - Ostrava nebo Brno? 

Papír s plusy a mínusy pořád vykazoval stejné počty na obou stranách... Trvalo to několik dní. "Uvědomuješ si, že jestli tam půjdeš, stane se ti hlavním smyslem života umění?"

Nakonec je to Brno. Doporučeno zkušenějšími. Snad je to dobrá volba...

Procházela jsem s dcerou webovky internátů. Vzpomínala na sebe, když jsem ve 14-ti vypadla z domu na intr do Luhačovic a dojížděla vlakem, bez mobilů, dokonce bez telefonu - ten jsme doma neměli vůbec. Táta mě v neděli odpoledne odvezl na vlak a řekl mi, u kterého vlaku mě v pátek bude čekat. Přes týden žádný kontakt domů. Bylo to normální. Úplně normální. Dnes si nedokážu představit, že bych o ní během týdne vůbec nevěděla... A vím, že je nevyhnutelné, že přesně tak to bude. Možná ne v prvních dnech nebo týdnech. Ale bude.

Zvláštní pocit vědět, že přes týden tu nebude. Že bude sama za sebe někde jinde, tak brzo. 

Trochu strach, že se stane někým jiným - že pozná jiné lidi a jiné věci a taky nejspíš úplně jiné hodnoty než ty, ke kterým ji dosud vedli racionálně zaměřená matka a otec... 

Jsem šťastná za ni, že jde za tím, co ji baví. A strašně jí to přeju (ať nedopadne jako já).

A trošku smutná z toho, že jedna (pro ni nejspíš jednodušší) část dětství končí...

Obrázky sem dám dnes jen tak... že jsem se od svátků neválela :-)

Zakázka - už jsem ten náramek kdysi dělala.

 Malé spajkové náušničky.

A nakonec jinanové náušnice, které měly nečekaný úspěch...

Pečená hovínka a Marina

A blbnutí je v plném proudu...

Dnes první den dovolená, konečně! Uhňácán nějaký počáteční počin týkající se vánočního cukroví... Výsledkem pokusu o čokoládové minimakronky byly dva plechy ukázkových kroucených hromádek lejna :-) Fotku sem dávat nebudu, i když jsem si to samozřejmě zvěčnila. To abych příští rok měla čím si připomenout, jak ten pokus dopadl ;-)

A samozřejmě je jasné, že nic nemůže jít bezproblémově v těchto dnech, proto otravný kašel mladší dcery se ze včerejška na dnešek vyvinul víc než hnusným směrem a to i s teplotou, takže navíc ještě nejen marod, ale taky kňourání kvůli prošvihnutému vánočnímu školnímu jarmarku, třídní nadílce a nejspíš i koncosvětové páteční oslavě narozenin spolužačky v cukrárně na náměstí...

Už několik dní jsem nešila. Své kreativní touhy si ukájím vytvářením a pečením kakaových hovínek...

Ale než jsem se tak zparchantěla: 

A taky ještě náramek na objednávku (k náhrdelníku viz jeden z minulých článků):

Ještě mi to nedá, abych se nezmínila o jedné z knížek, kterou jsem během minulého a předminulého týdne stihla přečíst - Carlos Ruiz Zafón: Marina.

Líbilo. Moc. Jeho knížku Stín větru mám doma, ale rozhodně se mi nelíbila tolik jako tahle. Trošku (no, vlastně hodně) fantaskní, trošku retro, trošku steampunk, trošku poetické, smutné a nostalgické a maximálně čtivé (aspoň pro mě). Když jsem to četla, měla jsem pocit, že v té staré Barceloně jsem a stojím v tom dešti někde na Las Ramblas...

Dočkala jsem se!

Tak jsem se po dvaceti letech samostatnýho bydlení konečně dočkala! Po posledních třech letech čekání, kdy zůstala prázdná jedna stěna obývacího pokoje s tím, že bude prázdná tak dlouho, dokud se nepodaří zrealizovat můj sen - knihovnu přes celou jednu stěnu.

Konec štosů knížek naskládaných kolem postele! Konec přetékajících krabic, konec knížek narvaných v  šuplících, kredencích... Jupííííí!!!

Fotka nic moc... Ale lepší nemám :-) Muž můj tu knihovnu dokončil před chvílí, plnit se začne zítra.

Pravda, knihovna byla vykoupena i cenou nečekanou... Při nákupu v IKEA v Brně, kam jsme jeli minulou sobotu schválně na otvíračku s tím, že jen proletíme do skladu, naložíme, zaplatíme a pokusíme se odvézt naší Fábkou, jsem těsně před odchodem, v euforii, jak jsme to krásně zvládli a jak nám to dokonce vlezlo všechno i do auta, přehlídla jeden schod... a zvrtla si kotník tak, jak ještě nikdy v životě. Než jsem se dobelhala k autu, měla jsem kolem kotníku modrou bouli... Ještě s nábytkem v autě jsme jeli rovnou přes pohotovost.

Jo jo, takže se už týden "válím" doma. Tedy skoro - kromě středy, kdy jsem na celý den o berlích mazala do práce, bo někdo ty výplaty na konci měsíce prostě udělat musí... Ještě další týden se doma válet budu. Kotníček už je na tom líp, ale dobře ještě ne.

Ale všechno zlý je k něčemu dobrý a já musím říct, že i když nevydržím celej den ležet s nohou v ortéze, myslím že jsem za několik posledních let neměla tolik času na šití, jako jsem měla v posledních dnech :-))

S tímhle náhrdelníkem jsem se crcala dva týdny:

Náramek byl pak hotový za pár dnů:

Brož zabrala jen dva dny: 

Celá sada "Duběnky" je k vidění a taky ke koupi v olomoucké galerii Bohéma na Dolním náměstí :-)

A to ještě není konec!

Jedeme dál: 

Na černobílém náhrdelníku se už pracuje :-)

Stárnoucí Adrian Mole mě prostě nebere!

Zajímalo by mě, jestli někdo čtete pokračování Tajného deníku Adriana Molea od Sue Townsendové. Ten úplně první, původní, mám doma od puberty, kdysi jsem si ho objednala ještě za totáče z nějaké knižní nabídky, co chodily na základkách po třídách a přečetla jsem ho mockrát, tolikrát, že obálka té knížky je úplně ošolíchaná a ohmataná a potrhaná a doteď když ho vezmu do rukou a přečtu si kteroukoliv repliku, musím se smát nahlas. Pokoušela jsem se číst i deníky následující, ale - to nejde. To první pokračování mám tuším i někde doma a myslím, že jsem jej i celé přečetla, ale ty ostatní jsem nikdy nedokázala přečíst celé a vracela je nedočtené do knihoven. Nevím proč, ale připadají mi čím dál depresivnější, i když styl psaní zůstal víceméně stejný - nemůžu to číst. Chytám z toho depku :-) Opět odkládám, nedočtené vrátím do knihovny a beru do ruky Stiega Larssona...

V práci tak nějak dusno. Zítra nejspíš nepříjemný rozhovor ve třech. Těžko se udržuje dobrá pracovní nálada, když lavírujete mezi úctou ke staršímu člověku, ke kterému se snažíte celou dobu přistupovat tak nějak ohleduplně a chápete, že už třeba není tak flexibilní jako mladší kolegové, takže v zájmu bezproblémového běhu kanceláře mu tak nějak práci servírujete až pod nos v polotovarech, až zjistíte, že ve chvíli, kdy jste v totálním pracovním srabu a nevíte kam dřív skočit, tak vám to ničím, ale vůbec ničím nevrátí, naopak je schopen vám ještě totálně znepříjemňovat život tím, že na vás absolutně spoléhá a čistě z  pohodlnosti a lenosti odmítá si jakékoliv informace obstarat sám, přestože je má v počítači na stole stejně jako vy - a místo toho chodí otravovat třikrát během čtvrthodiny, dokud vším nešvihnete a tu informaci mu nenajdete a nepředáte... a chutí hodit ho do toho všeho naplno, ať prostě plave sám... I když víte, že bude následovat srdceryvný výlev, ublížené slzy a stížnosti, že tolik práce prostě nemůže zvládnout (ale já nejspíš ano).

No nic, nechám toho fňukání :-)) Pár posledních kousků: