středa 15. března 2017

Esence absolutního štěstí

Napsat to musím dřív, než se mi to všechno v paměti zamlží do neurčitých pocitů a útržků.
Je to necelé dva týdny, co jsem poprvé v životě spáchala cestu do zahraničí na vlastní pěst, bez cestovek a organizátorů, jen já a moje čerstvě dospělá dcera. Poprvé na letišti, poprvé komerčním letem, poprvé ubytování přímo přes booking.com, poprvé v cizím městě v cizí zemi... V noci den před odjezdem jsem měla doslova cestovní horečku - ačkoliv jsem se cítila v pohodě a neměla jsem vědomě vcelku žádné obavy (kromě strachu z toho, že nějakej sebevrah zas skočí pod vlak a my nestihnem být na letišti včas), třásla se mnou až do rána zimnice, vůbec jsem nespala a bylo mi zle. Další den mi pak už nic nebylo.

A jaký to bylo? Takový, že se mi vůbec nechtělo zpátky. To město je nádherný, starobylý a zároveň moderní, úzký uličky a starý město, asi milion renesančních kostelů (přišlo nám, že si snad každá ulice postavila vlastní kostel, aby to lidi neměli daleko), obchůdky a kavárny a restaurace a ŽÁDNÝ LIDI, protože mimo sezónu :-)

Bydlely jsme v apartmánu ve starým domě, hned vedle galerie renesančního umění a naproti galerie moderního umění, v obýváku byl dřevěnej malovanej strop a z oken výhled do úzké ulice Via Pignolo, k branám Citta Alta pár kroků... Ráno z těch kostelů zněly zvony a my jsme chodily na snídani do kavárny, na kapučíno a briošku plněnou pistáciovým krémem a čestvej pomerančovej džus a u tý snídaně koukaly na místní Italy s bílou šálou uvázanou na liščí smyčku kolem krku a pod paží francouzskýho buldočka, jak přibaletili k baru v kavárně, lupli do sebe preso a zase šli...

A protože na tom veletrhu, který byl původně důvodem téhle cesty, nakonec nebylo nic moc pro mě a utratila jsem tam jen zlomek financí, který jsem původně utratit chtěla, rozhodla jsem se nijak se neomezovat, pokud se týká místních požitků - tj. dát si kafe, kdykoliv se nám líbí, dát si dobrý jídlo v restauraci, když budeme mít hlad, koupit si dobrý víno a sýr a bresaolu na večer a pak si nacpat pupek a zapít to tím vínem... A každou volnou chvilku využít na courání po městě, klidně po těch stejných ulicích, i když bylo jeden den extrémně hnusně a zima a déšť a my se šly mokré a zmrzlé zahřát na chvíli do nějaké malé toastové restaurace, kde se personálu zjevně nelíbilo, že chcem jen kafe a pití a ne jídlo (ne, hlad jsme fakt neměly a jinou kavárnu jsme poblíž nenašly) a tak nám k tomu pití donesl plastový kelímky, přestože u všech ostatních stolů měli lidi vodu do skla... Prošly jsme tu galerii klasickýho umění (madona s dítětem, madona s dítětem, sv. Šebestián, madona s dítětem, madona s dítětem, madona s dítětem, sv. Šebestián a sv. Roch, madona s dítětem, madona s dítětem... atd.). Jeden Bernini a jeden raný Rafael. V den odletu jsme stihly i údajně nejlepší zmrzlinu ve městě (byla skvělá!!).

Na veletrhu jsem potkala svoje kolegyně šperkařky ze Švédska, Malty, Itálie, Británie a Maďarska (i odjinud, ale s těma jsem se seznámit už nestihla) a byl z toho příjemnej večer u piva a vína a jídla a s anglickou konverzací, za což jsem neskutečně vděčná, protože to bylo taky poprvé v životě, co jsem hozena do vody musela plavat...

I na tom letišti jsem to zvládla, jakkoliv jsem panikařila u samoodbavovací přepážky na zavazadla a ty tři Italky z personálu krafaly spolu, místo aby byly nápomocný trapně neschopným cizinkám ve středním věku, co poprvý v životě letěly z cizí země letadlem...

Když jsem pak přišla první den do práce a spadla zas rovnýma nohama do těch sraček, došlo mi, že ty 4 dny v Bergamu nebyly jen super strávenej čas, ale byla to esence absolutního štěstí...
















Já tuhle cestu brala jako svou malou osobní čelendž. A dala jsem to. Takže - kam příště? :-)