pondělí 21. února 2011

Lavender

Nesjíždím obchody s hadrama. Nijak zvlášť mě to nebaví. Nevyhledávám slevy, nečíhám na ně. Buď kupuju to, co mi padne do oka (když na to zrovna mám) nebo to už nutně potřebuju a pak lítám jako zoufalec z krámu do krámu, protože představa je úplně jiná než všechno, co je ve všech obchodech k mání, takže nakonec si stejně koupím úplně něco jinýho než jsem původně chtěla...
Ovšem slevě v tomto obchodě jsem fakt odolat nemohla. Směs hedvábí a bavlny, smetanová a levandulová barva... hmmmm...
Nechápu, proč je tak hrozně módní říkat všemu, co si kdo jakože na koleně doma vyspraví, vylepší či vyrobí, zkratkou DIY. Jakožto módnímu looserovi, co asi před půl rokem objevil děsivý svět módních blogů, mi nějakou dobu docela trvalo, než mi došlo, že "dů it jorself". Ještě tak "handmade" - tomu rozumím, ale pod pojmem "udělej si sám" mám tak nějak zažitý ten kutilský časopis :-))
Ale proč o tom vůbec kecám...?

Protože ta levandulová tunika si o něco podobného přímo říkala:


středa 16. února 2011

Pohár? Pohár!

Bistro, kde jsem si dnes (opět!) dala horké maliny a lahodný espreso, je maličké a stolky na sobě namačkané. A když tam sedím sama, nedá se občas neposlouchat, co se povídá u vedlejšího stolu :-)
Třeba ta parta čtyř vysokoškolaček, podle hovoru studentek práv. V jednu chvíli jsem zbystřila, protože řeč došla na výběr budoucích partnerů. Těžce v kurzu jsou podle všeho doktoři a učitelé. Jedna by chtěla doktora... druhá taky by chtěla třeba doktora... nebo třeba učitele... Jo, učitel by měl být určitě spolehlivej...
O advokátech řeč nebyla :-))
Kdysi před lety jsem s kámoškama určitě vedla podobný hovory... 
Dlabala jsem svůj pohár a přemejšlela nad tím, že některý jiný poháry (ty hořký) jsem si kdysi taky pěkně vydlabala až do dna, učitel neučitel... Teda byl tam taky jeden učitel, ale jiskra nepřeskočila a neměl ani stejnej vkus na filmy, takže z toho nic nebylo...
A měla jsem pusu od ucha k uchu, protože mi celá ta situace a celý ten jejich rozhovor připomněl, že v tu chvíli je s nima tak nějak všechno tak, jak má být...

Na poháry hořkosti je vždycky času dost.

středa 9. února 2011

Mimoň

Dnes večer těžká melancholie... 
Pocit, že občas se některé věci vymykají z rukou. Že občas je člověk vláčen čímsi, aniž může změnit běh věcí příštích, jakkoliv by se sebevíc snažil... Nebo se snažit nechce a chce se nechat vláčet, i když ví, že by neměl...
Můžete si stokrát říkat, že nenecháte lidi, věci, události, aby se vám míchali do života, aby vám dělali vrásky na čele a připravovali vám horké chvilky nejistoty...

Stejně to nakonec udělají...


A tak při melancholickém večeru, který tak krásně začal a tak divně skončil, chci říct, že vím, že z melancholické nálady se vyspím.
A budu se smát věcem stejným, jakým jsem se smála dnes, to je například klíčovým slovům, přes která šel kdosi během posledních čtyřiadvaceti hodin na tenhle blog: "prdelka v saténové košilce" a taky tomuto článku na jednom řeckočeském blogu :-)

středa 2. února 2011

Špatná konstalace?

Ono to v pátek nestačilo. 
V pondělí hned ráno při cestě do práce jsem si musela zkusit, jaké to je, když auto srazí srnku... Tentokrát jako spolujezdec.
Vyletěla zleva na silnici mezi poli, ještě byla tma - přímo pod auto. I když jsme nejeli víc jak 70, stejně rozbila autu celý předek... Bez světel a s kapajícím chladičem jsme dojeli do práce a nechápali, jak je možný, že takhle 2x po sobě chytla stejný lidi stejná smůla... Projelo tam minimálně 50 aut, ale musela vletět zrovna pod to naše... Ještě žila v tom příkopu a mně jí bylo líto jenom trochu...
Dnes pro změnu volal důležitej kravaťák z pojišťovny, že kamarádův autoservis, kde naše auto od pátku je, nemá s pojišťovnou smlouvu, tudíž tedy budou krátit fakturu o 10% a podobný kecy... 
Když jsem vybírala schránku, čekala na mě obálka s oranžovým logem "E" a při těch sračkách posledních dní jsem ji s hrůzou otevřela, jaká že suma nedoplatku za elektriku tam na mě zas vybafne - naštěstí je jenom trojciferná, což je první pozitivní zpráva během několika dní :-))
Rozbitý ruce se tak nějak pomalu uklidňovaly až do včerejška, kdy si je vzali do práce na kontrole na chirurgii, monokl na pravém předloktí mi doktor důkladně prohmatal, že jsem se málem po... a pak mi ho stáhli tak, že jsem si to po několika hodinách musela sundat, jak to bolelo (a bolí doteď), odřenina na levém zápěstí vypadala dnes ráno tak odporně, že jsem musela zakoupit svinsky pálivý desinfekční sajrajt, abych to ošetřila.

A ještě jedna věc: táhne mi na čtyřicítku a v tomhle věku si opravdu myslím, že jsem za sebe plně zodpovědná, že když něco dělám, dělám to ze svý svobodný vůle a s tím, že jsem si vědomá všech důsledků, které to má nebo může mít... 
Mluvím teď o psaní tohoto blogu a například statusech na FB, kde nejsem mimochodem nijak zvlášť aktivní, jen tak decentně.
A fakt nechápu, proč musím pořád poslouchat, že jsem blbá proto, že tyhle netové záležitosti prostě využívám... To když se náhodou to, co někde napíšu, dostane oklikou k mým rodičům...

Pokud se týká šití šperků, nacházím se opět ve stadiu totálního útlumu... Ono to zas přejde, ale momentálně mi v mozku straší úplně jiné věci... 

Ale podařilo se mi aspoň spustit další kolo hlasování o nejzajímavější kousek, takže koho šitý šperk zajímá, nechť koukne SEM nebo SEM a klikne si :-)