neděle 7. dubna 2019

Lesy a kytky...

Pořád tu jsem. Bydlím, jezdím do práce, pracuju, nakupuju...
Bydlení si užívám, v menší obci, byt je skoro jednou tak velký jako ten, ve kterém žijeme doma čtyři. Tady jsem v něm sama. Spousta prostoru, spousta světla... Velký balkon... Měkká voda. Což znamená, že se tady daří kytkám. Spoustu času trávím hrabáním se v hlíně a pozorováním, jak vzchází semínka či rostou přesazené či koupené kytky. Pořád mám málo květináčů a nedokážu si představit, až to odsud budu za tři roky stěhovat pryč :-) Stolek a židlička na balkoně, i první letošní balkonové kafe už proběhlo.
Do lesa je to pěšky kousek. Kdykoliv je o víkendu nebo odpoledne hezky, sbalím se a vypadnu ven, do lesa, do polí... Je tu trochu jinej les než u nás v Litovelském Pomoraví - borovice a duby a buky. Mech a lišejník. Plno ptačího zpěvu (když ho neruší letadla).
Prší tady o dost víc než u nás. Někdy i několik dní za sebou. Vlastně většinu dní, co tu zatím jsem, tady pršelo. Ani jaro tu zatím není tak teplé. Přestože zima je tu o dost mírnější, teď je tu chladněji než v Čechách, takže jaro nastupuje pomaleji.
Cesta do práce trvá ani ne 10 minut (pokud nejsou před bránami kolony aut), což je velkej rozdíl oproti hodinové cestě do práce mých posledních devíti let. Ráno doma snídám, v klidu si dám ranní kafe, to jsem nikdy nedělala (přece jenom snídat po páté hodině ráno dost dobře nejde...). Mám už i svoje auto, mazlíka svého vlastního, novotou vonícího, poprvé v životě.
Čtu. Odvezla jsem si sem všechny nepřečtené knihy z domu (a že jich bylo!). Pár jsem jich už zvládla, čtu ráno u snídaně, vpodvečer po návratu z práce u večeře a kávy, večer v posteli. Času mnohem víc než doma. 
Korálím střídmě. Dost málo na to, kolik mám času. Ale nechybí mi to tak, jak bych si myslela. 
Zvykám si na to, že vlastně nic nemusím... že když nechci, nemusím nikam jít, nic dělat, když nechci, nemusím uklízet, vařit... Dělám to, ale kvůli sobě :-) Protože chci. Ale občas mám pořád pocit, že musím... Že když to neudělám, tak se neoprávněně flákám... Zvlčím tady :-)




A tři věci, co vznikly tady: 


Tenhle poslední kousek je vlastně pocta Olze Shumilové, mému velkému vzoru, jejíž tvorba je něžná a jemná a přitom naprosto jedinečná...