čtvrtek 14. listopadu 2019

QWERTY

Před pár měsíci jsem tu psala něco o tom, že si zvykám, že nic nemusím. Asi je to nicnemusení něco, co nedokážu tak úplně provozovat, jinak si nedokážu vysvětlit to, co jsem udělala. 
Nicnemusení jsem eliminovala tím, že jsem udělala něco, co jsem si myslela, že v životě neudělám. 
No... a udělala jsem. Jednoho dlouhého jarního večera (teda spíš noci) jsem tady tak seděla a pokoušela se představit si, že tady takhle budu sedět ještě skoro 3 roky - celé podvečery, večery a celé víkendy. Nebo alespoň naprostou většinu z nich. A protože mi bylo jasné, že korále mi to nevyplní (viz minulý článek), došlo mi, že s tím prostě budu muset něco udělat. 

Seznamte se :-) To je Qwerty, sibiřský kocourek plemene Něvská maškaráda: 



Je mu teď 8 měsíců a přivezla jsem si ho sem v červenci. Až donedávna mi vyplňoval téměř veškerý čas od příchodu z práce až do večerních hodin. Teď už se trochu zklidnil a ačkoliv je to zrovna v téhle fázi kočičí puberťák, už jsme se spolu docela sžili. Byla to (a pořád je - myslím hlavně pro mě) škola kompromisů a přizpůsobení se nárokům tohohle chlupatýho kámoše, co se choval a chová jako malé děcko, má svou hlavu vždy a za všech okolností a to, co chci já, je mu povětšinou totálně u té jeho chlupaté zadní dírky :-))) 

Ne, nikdy dřív jsem kočku nechtěla. I když mě dcery ukecávaly mockrát. Nechtěla jsem si tu starost uvázat na krk, omezit se, přizpůsobovat svůj čas, peníze a běh života zvířeti. 
Ale... 
Ale čeká na mě za dveřma pokaždý, když se vracím domů z práce nebo odkudkoliv. Táhne mě to sem za ním kdykoliv, když musím být někde dýl než obvykle. Když se mi podaří otevřít dveře do bytu (otvírají se dovnitř a většinou stojí, sedí nebo nejlíp leží hned za nima), mňouká, válí se mi po nohách, žužlá tkaničky od bot a mazlí se (což je taky jediná chvíle, kdy se sám od sebe přijde mazlit - lísání se při škemrání jídla nebo mlsání nepočítám) a prostě po svým dává najevo, že je sakra rád, že už jsem zpátky doma... 

A tak můj osamělej život tady dostal novej rozměr... Už teď má víc než 4 kila :-) A najdete ho i na Instagramu - Qwerty.catto.



neděle 7. dubna 2019

Lesy a kytky...

Pořád tu jsem. Bydlím, jezdím do práce, pracuju, nakupuju...
Bydlení si užívám, v menší obci, byt je skoro jednou tak velký jako ten, ve kterém žijeme doma čtyři. Tady jsem v něm sama. Spousta prostoru, spousta světla... Velký balkon... Měkká voda. Což znamená, že se tady daří kytkám. Spoustu času trávím hrabáním se v hlíně a pozorováním, jak vzchází semínka či rostou přesazené či koupené kytky. Pořád mám málo květináčů a nedokážu si představit, až to odsud budu za tři roky stěhovat pryč :-) Stolek a židlička na balkoně, i první letošní balkonové kafe už proběhlo.
Do lesa je to pěšky kousek. Kdykoliv je o víkendu nebo odpoledne hezky, sbalím se a vypadnu ven, do lesa, do polí... Je tu trochu jinej les než u nás v Litovelském Pomoraví - borovice a duby a buky. Mech a lišejník. Plno ptačího zpěvu (když ho neruší letadla).
Prší tady o dost víc než u nás. Někdy i několik dní za sebou. Vlastně většinu dní, co tu zatím jsem, tady pršelo. Ani jaro tu zatím není tak teplé. Přestože zima je tu o dost mírnější, teď je tu chladněji než v Čechách, takže jaro nastupuje pomaleji.
Cesta do práce trvá ani ne 10 minut (pokud nejsou před bránami kolony aut), což je velkej rozdíl oproti hodinové cestě do práce mých posledních devíti let. Ráno doma snídám, v klidu si dám ranní kafe, to jsem nikdy nedělala (přece jenom snídat po páté hodině ráno dost dobře nejde...). Mám už i svoje auto, mazlíka svého vlastního, novotou vonícího, poprvé v životě.
Čtu. Odvezla jsem si sem všechny nepřečtené knihy z domu (a že jich bylo!). Pár jsem jich už zvládla, čtu ráno u snídaně, vpodvečer po návratu z práce u večeře a kávy, večer v posteli. Času mnohem víc než doma. 
Korálím střídmě. Dost málo na to, kolik mám času. Ale nechybí mi to tak, jak bych si myslela. 
Zvykám si na to, že vlastně nic nemusím... že když nechci, nemusím nikam jít, nic dělat, když nechci, nemusím uklízet, vařit... Dělám to, ale kvůli sobě :-) Protože chci. Ale občas mám pořád pocit, že musím... Že když to neudělám, tak se neoprávněně flákám... Zvlčím tady :-)




A tři věci, co vznikly tady: 


Tenhle poslední kousek je vlastně pocta Olze Shumilové, mému velkému vzoru, jejíž tvorba je něžná a jemná a přitom naprosto jedinečná...




neděle 27. ledna 2019

Konec - a začátek

Dokonáno jest. 
Minulý týden jsem sedla do auta, naložila věci na necelé dva týdny a poprvé v životě sama jela cca  830 km, 10 hodin cesty autem, já - která se bála ještě před rokem jezdit autem sama do práce 40 km... Nejezdila nikam, kde to nezná a neuměla ani pořádně používat navigaci.

Sedím na hotelovém pokoji v Německu, ve spolkové zemi Porýní - Falc. Na hotelovém pokoji sedím proto, že můj byt, který se stane mým novým (paralelním) domovem, není ještě volný. Můj paralelní domov proto, že tady po příští celé tři roky budu pracovat... a žít. 

Před týdnem jsem skončila na svém pracovním místě, uzavřela jsem tu obzvlášť v posledním roce převážně neveselou kapitolu. Nebylo to úplně moje rozhodnutí, ta šance prostě přišla a já ji neodmítla. Jsou lidi, co mi budou chybět. Někteří z nich fakt hodně. Bude mi chybět sranda, sdílení, sounáležitost. Jiní mi zas chybět nebudou vůbec. A většina ostatních je mi lhostejná...

Zvláštní, jak to ze mě všechno ze dne na den spadlo. Aniž jsem si to nějak uvědomovala, najednou se mi strašně ulevilo, že už tam nemusím chodit, že už to nemusím snášet, že o tom nebudu už nic vědět.  Nechala jsem to za sebou. Skončilo to a dnes se mi to zdá někde daleko, přestože je to jen pár dní (a fakticky papírově tam pořád ještě patřím, až do konce měsíce).

Přede mnou jsou noví lidi, úplně nové prostředí, jiná země, jiný styl života. Totálně. Práce podobná té, co jsem dělala dosud. Ale ostatní je všechno jinak. Čeká mě učení se novým věcem, vyrovnání se se změnou životního stylu, prostředí, co jsem v životě dosud nepoznala...
Jsem tu sama. Rodina zůstala doma, auto jsem si musela zatím vzít já (protože tady se bez auta nedá žít). Fungovat to bude tak (až bude druhé auto), že jednou pojedu domů já, podruhé pojede rodina za mnou. Dvě domácnosti... 

Tři roky...

V práci:

Výhled z hotelového pokoje:


A výhled z jednoho kopce směrem do práce :-)



pondělí 5. listopadu 2018

Time to change something in my life :-)

Hodně se toho stalo a zrovna teď je doba, kdy se věci nejspíš hodně změní.

V minulých měsících jsem sice tvořila, ale jen zakázky, nebyla v tom žádná spontánnost a žádná radost, žádná chuť do nových věcí, žádné nápady...

Poslední zakázka je hotová a trpká příchuť z přístupu České pošty k reklamaci ztraceného balíčku (ty oranžové rybičky z předchozího příspěvku nikdy nedoputovaly ke své majitelce za oceánem) je ještě znásobena tím, že jsem vyrobila 8 (!) párů můřích náušnic na přání (většinu z nich v barevných kombinacích, které si zákaznice vymyslela) a nakonec je zájem jen o 6 párů z nich... Tu hnusnou fialovomodrou kombinaci si namyslela sama... a teď mi je tu nechala...

Teď, po poslední zakázce, si od prodeje dávám pravděpodobně na pár měsíců pauzu. Upřímně si myslím, že na tvorbu nebude čas, až zřejmě někdy od jara. Ale těším se... strašně se těším, že až se věci usadí, bude klid a čas a nápady začnou chodit samy... Protože chuť tvořit už zas mám! 

Jen mě teď zaměstná nejspíš velká životní změna a já si chci dopřát klidu co nejvíc a věnovat se mým blízkým :-)








neděle 18. března 2018

Ňáký kýče a tak...

V minulých dnech jsem si po asi pěti nebo šesti letech dovolila na pár dnů oficiálně zamarodit, přičemž jsem čas na zotavení se z nějakého virového napadení využila k válení se na gauči, čtení knížek (3 kousky), nějakému korálení, bezúčelnému čumění na televizi a příležitostnému cvakání spouští fotoaparátu.
Ve zkratce řečeno - taková malá rekonvalescence :-) Taky příležitost si rozmyslet a zapřemýšlet nad některými záležitostmi stran práce a vztahů. Návštěva jisté osoby mě přiměla pojmenovat některé věci nahlas a už jen samotným vyslovením a jasným formulováním toho, co mi straší v hlavě, se některé věci vyjasnily a posunuly do přijatelnější roviny. Snad tam nějakou dobu zůstanou.

Vypadá to, že něco jako "vítr změn" by mohl během příštích měsíců dost zamíchat těma letitýma usazeninama v mé duši a hlavě... Jen jestli to není moc velké sousto...

Poprvé jsem si úplně sama vyfotila svoje věci, dokonce i s hloubkou ostrosti: 



A tohle byla taková trochu kýčovitá zakázka (ale to je ten kolibřík a to peří taky), ale tyhle další věci už jsou starší a to jsem už nefotila :-)


Náušnice s hedvábím jen tak pro radost a náhrdelník, co jsem začala někdy v lednu a dokončila v únoru.


úterý 13. února 2018

Nový rok si žádal radikální krok...

No, takže regenerace přes vánoční svátky byla sice hezká věc a vystačila na pár dní po Novém roce, ale už je to zas tak nějak v prachu... Teda spíš úplně v pr... bych řekla, to je asi přesnější vyjádření stávajícího stavu.

Některé věci se změnily. A to dost. Pro mě. Spíš uvnitř mě. 
Před dvěma týdny vykrystalizovala situace v práci, a to dosti radikálním způsobem. Při cestě do práce (čili mimo pracovní dobu) mi v autě jedno ráno prostě bouchly saze. Dlužno upřesnit, že už x let dojíždím do práce se skupinou kolegů, z nichž jedním je i můj současný šéf. Dlouhodobá frustrace, milion malých nesmyslných věcí, které se kupí a kupí jedna na druhou a pak stačila jedna věc, která sama o sobě by asi způsobila jen dočasné (další z mnoha) znechucení, aby to vyvřelo napovrch... Poslední dobou jsem si chtěla často ušetřit některé kecy v autě, takže jsem vozila sluchátka a poslouchala cestou hudbu, jenže tentokrát to začalo dřív, než jsem si je stihla nasadit... Takže poté, co mi dva o pár let mladší pánové cestou do práce "vysvětlovali", že jsem "starý neohebný prut", jsem se hystericky rozbrečela ("co řveš?" křičel na mě můj o cca deset let mladší šéf - dlužno přiznat, že nejsem nijak "plačtivý" typ a to už musí být, když se rozbulím a i tak téměř výhradně osamotě), okamžitě utnula společné dojíždění do práce a po cca sedmi letech (od malé bouračky na náledí na parkovišti) začala každý den sama řídit auto... Požádala jsem hned následující den vedení o posunutí pracovní doby o půl hodiny dřív (abych se pokud možno vyhnula většímu rannímu provozu jak ve městech, tak na dálnici) - a i když mě to stálo (a pořád stojí a ještě nějakou dobu stát bude) spoustu stresu a nervů z řízení auta, protože si nevěřím a nemám v tom autě prozatím dobrý odhad, čemuž opravdu zimní počasí moc nenahrává, jsem ráda, že to tak dopadlo. Konečně.
Takže jsem kontakt omezila striktně na pracovní dobu a v zájmu zachování profesionality se snažím dělat v práci, že se nic nestalo a fungovat jako doteď. Ale osobní rovina nula. Bohužel z toho není úniku... Nemůžu teď jít nikam jinam...

No a protože když je všechno tak nějak posraným navrch, je nejlepší začít dělat něco, co člověk nikdy nedělal a jít mezi lidi, který člověk nikdy předtím neviděl - zaplatila jsem si fotokurz pro začátečníky, abych se konečně naučila zacházet s digitální zrcadlovkou a mohla si sama (a dobře!) fotit šperky :-) Nejen šperky samozřejmě...

No ale zas moc jsem se přes svátky a v lednu neflákala :-)






To jde, ne? ;-)

pondělí 18. prosince 2017

Předvánoční...

Pro letošní rok je konec s pracovními záležitostmi - konec se stresem, mizernými mezilidskými vztahy na pracovišti, metodou dvojího metru a neustálým bojem nenechat se zatáhnout do záležitostí, které to všechno jen zhoršují a z nichž už skoro není úniku. Během těch už skoro osmi let, co jsem na poslední pracovní pozici, se už kriticky změnilo pracovní prostředí - lidma, vedením, náladou... D-fens by řekl, že procento zmrdifikace kolektivu již dosáhlo kritické hranice a nastal čas pro taktiku "honem pryč"... 

Mám dva týdny na regeneraci :-) To není moc. Ale hodlám to využít, jak jen to bude možné. Klid doma, rodina, procházky, knížky, tvorba, hudba... Vždycky, když je mi v práci mizerně, je mi na blití z toho, co se kolem děje, je mi nanic z toho, jak se k sobě lidi dokážou chovat a co dokážou řešit, jak už se ani neobtěžují zachovat aspoň elementární míru ohleduplnosti a prosté lidské empatie, mám intenzivní potřebu utíkat mezi krásný věci. A čím jsem starší, tím víc si to uvědomuju. Že když z toho nemůžu ven fyzicky, tak aspoň moje mysl částečně může... Že věnuju absolutní většinu svýho života věcem, které si to nezaslouží a že to dělám jenom a jenom pro peníze. Což je začarovanej kruh... Protože bez nich bych si nemohla dovolit některé ty krásné věci. Třeba se zase příští rok sebrat, koupit někam letenku nebo jízdenku a na pár dní se podívat na nějaké neznámé místo - protože jsem to udělala letos poprvé a byla to čistá esence štěstí, co trvala 4 dny...

A čím rychleji běží čas, tím silnější mám pocit, že mi teče život mezi prsty a že jestli je tohle to, čím vyplňuju život, fakt všechno, tak bych s tím měla něco rychle dělat. Hm, pokolikáté už...?

Pár kousků z poslední doby:








úterý 10. října 2017

Staronový věci...

Trochu doženu deficit, protože jsem se přes léto zas tak úplně neflákala a sem tam i něco stvořila.
Taky na sobě poslední dobou trošičku pracuju, protože jsem začala dělat i návody, který teda zatím neprodávám on-line, ale používám je na kurzech. Ještě pár jich vyrobím a bude to skoro dokonalé :-)

Třeba mám už návod na tyhle naivní rybičky:


Trošku jsem lariatila, tj. spáchala dva tyhle vázací náhrdelníky bez zapínání:



Jeden vyšívaný náhrdelník trošku ve stylu etno - se zkamenělinou a keramickými kabošony:


Jednoho strakapouda na zakázku na Slovensko:


Dvě malé můrky (mimochodem - i na ně bude návod):



Dvě ryby na zakázku (snad si je zákaznice vezme, zatím pořád čekají):




A konečně jednu úúúúúplně jinou včelu, která byla původně tak napůl na zakázku, protože zákaznice samozřejmě chtěla stejnou jako byla ta stará a já už ji opakovat nechci... No a tahle se jí nelíbila...


V každém případě se naštěstí líbila někomu jinému, takže už ji doma nemám, odletěla...

čtvrtek 8. června 2017

Káva ve Varech stojí za houby!

Žiju.
Jen chronický nedostatek času. Ani ne volného času jako spíš mozkové kapacity na psaní čehokoliv smysluplného. 

Strávila jsem v květnu dva týdny v Karlových Varech. Byla jsem tam poprvý v životě a určitě se tam hodlám vrátit! Dopadlo to jako vždycky - z celkem 3 knížek, který jsem měla s sebou (a dvě další jsem si během těch dvou týdnů tam ještě koupila), jsem přečetla pár desítek stran z jedné z nich. Z hromady korálí a klubek, co jsem s sebou vláčela, jsem nakonec uháčkovala ubohý, cca 20 cm dlouhý kus šlauchu. Zato jsem strávila spoustu hodin po kavárnách, couráním se po kolonádách a ulicích a vyhlídkách... Ale kafe tedy ve Varech nic moc! Kromě kavárny hotelu Richmond (a taky ten jejich sacher dort neměl chybu!) a hipsterské kavárny Republica Coffee (fakt výborná káva!). Kavárna v hotelu Pupp, kde jsem dostala obyčejný kapučíno, kterýmu tam říkali "flat white" za 120,- Kč, bez vody, se může jít zahrabat!

Poslední dny ani moc nekorálím, spíš čtu. Hodlám přečíst aspoň první díly Temné věže od Kinga, než půjde v srpnu do kin film. Ovšem i když na mě celý roky čumí z regálu v knihovně, tak zrovna dneska, kdy jsem si tam pro ni šla, tam nebyl ani jeden jediný díl!!!

Ještě před odjezdem do Varů jsem vytvořila ptačí náušnice a ptáčka modráčka. Ošlivou, zlou rybičku. A taky březový náhrdelník, se zkamenělým dřevem, který na mě od chvíle, kdy jsem ho na mineralogické burze vzala do ruky, pořád mluvilo a mluvilo, dokud jsem z něj ten náhrdelník neudělala, aby se pak pěkně projel po republice a zase zpátky, nevyzvednut zákaznicí... a včera se vrátil ke mně... Takže momentálně je k mání na Fleru i na Sashe.sk.






pondělí 10. dubna 2017

Ptáček zelený

Tenhle ptáček měl absolutně největší úspěch. Na Instagramu mi díky němu přibyla spousta "fanošuků" :-) Sice se vůbec neprodal přes prodejní portály, dokonce tam ani nebyl vystaven, ale je už pryč, prodal se ještě než jsem ho tam stihla dát...



A všichni by ho chtěli, ale já ho podruhý stejnýho dělat nemůžu...