neděle 7. září 2014

Citátem...

Člověk člověku vlkem...
Asi nikdy v životě mě tahle věta nenapadala častěji než v posledních týdnech.

Nemá cenu se rozepisovat, napsány byly tisíce a miliony slov a těžko se hledá pravda.
Až má jeden někdy pocit, že žádná neexistuje. Že je to jenom prázdné slovo používané za účelem "opití rohlíkem"...

Máme za sebou po několika letech dovolenou u moře. Krásný to bylo, týden je málo, hrozně málo (to říkáme vždycky, že příště to bude aspoň na dva týdny a nikdy se pak neodhodláme ty prachy za to dát).  Fascinuje mě podnebí, kde mučenky rostou na živým plotě a v zahradách fíky, granátový jabka, mandarinky, olivovníky... Přesídlila bych. Natrvalo. Klidně.





Šiju pořád, učím se sutašit a taky pár zakázek. A aby se neřeklo, tak sem tam náušnice: 






čtvrtek 31. července 2014

Trapná blbka...

Asi jsem úplně blbá, vadná, pomýlená a vůbec zaostalá a i když je mi přes čtyřicet, mají některý lidi dojem, že je třeba mě vychovávat, napomínat a různě přesvědčovat, že nejednám správně, nechovám se správně, nemyslím správně, ba naopak jsem mizerná matka, trapná blbka (co například nechápe, že plošný očkování mimin je úplně super vynález) a ještě hnusná závistivá nána, co jí vadí, když někdo prodává hnusy... když mi tím přece nekonkuruje.

Tak nějak jsem si myslela, že jsem dost stará na to, abych si mohla dovolit mít vlastní názor a občas ho i dát najevo, aniž by se odněkud vynořil nějaký mravokárce a osvícenec či bojovník za něčí práva... 

Jo, taky mám občas potřebu se proti něčemu vymezit. Ale když tak činím, nečiním tak proto, abych vzápětí čelila rozhořčeným názorům těch, co mají názor opačný. 

Nechodím nikomu strkat svůj pohled na věc až pod nos. A už vůbec nemám potřebu ho přesvědčovat o svý pravdě. Nesedí-li mi něčí názor - nemám potřebu mu jej za každou cenu vyvracet. Lezou mi na nervy lidi, co sežrali všechnu moudrost světa...

To byl jen takový výkřik do letního večera... Tady, kde je to moje. 

**********************************************************************************************
Kousky z poslední doby: 

Náušice rybičkové vyšívané:


Náhrdelník se shibori hedvábím:



A učím se sutašit podle knížky Annety Valious:


neděle 22. června 2014

Čekám...

Nějaký období ničeho řekla bych... 

Onehdy jsem četla cosi o fázích ženskýho cyklu - jakože v určité fázi je žena tvůrčí, v určité zas ne, v jedné si potřebuje kolem sebe uklidit a v jiné zas odpočívat... Jenže já mám dojem, že mám všechny ostatní, jen tu tvůrčí tak nějak furt ne. 

Je pravda, že čekám na prázdniny... Ne že bych je tedy měla, ale odpadají povinnosti vodění dcery do tancáku a do výtvarky a i když třeba nevodím já, nějak mi ty pravidelný záležitosti prostě vadí. Taky mi pár týdnů nebude sedět za krkem ten neurčitej pocit, jestli je starší dcera ve škole a na intru v pořádku, jestli mladší dcera už je ze školy doma, jestli ráno vůbec do té školy v pořádku odešla atd. atd.

Vlastně o nic nejde, ale stejně jsou pro mě prázdniny jakousi dobou, kdy příjezdy z práce znamenají svobodu. Čas a volnost. Klid. Možnost sebrat se a jít třeba courat v letním večeru do města a následně absenci toho hnusnýho pocitu, že je večer pryč a ráno zase do práce... I když se do ní musí, je to nějak jiný. Už kvůli "okurkové sezóně" a dovoleným ostatních kolegů, možnosti občas odejít dřív domů, luxusu alespoň pár dní strávených v prázdné kanceláři bez neustálých otázek, poznámek a keců, který mě nezajímají a stejně je musím poslouchat a taky se čeká, že na ně budu reagovat...

Většinou taky přes léto přicházejí nejlepší nápady. A koncem léta a po něm vznikají nejlepší věci...

Tak třeba to letos bude taky tak. Bylo by třeba. Něco se rýsuje a byla by škoda na tom nepracovat. Nechat to usnout nebo zaniknout. Něco možná velkýho, o co stojí za to bojovat :-) 

Lariat fialkový s kytkama:


Náušnice pro Aničku:


A jedny Shibori náušnice:



středa 14. května 2014

Při válení...

Momentálně se válím v Krkonoších. Už jen dva necelé dny. Krásný to bylo :-)

Ještě hezčí je, že se moje poslední můra včera prodala! A to jsem ji sem ani nestihla dát... 
Tak tady je - "Mlčení jehňátek":



Pak mám už jen jedny malý náušnice, co jsou napůl zakázka - Shibori:


A pro dokreslení atmosféry ještě sobotní výlet:





čtvrtek 10. dubna 2014

Tak nějak do zelena...

Pořád si hraju. 
Sice je to na dlouhý lokte, protože se s tím hrozně crcám a všechno mi trvá... Někdy je prostě jen tak zevlování nebo válení se u knížky lákavější než korále...

Zatím největší kus s mou novou hračkou, dokončený včera: 



Předtím to byly dvoje náušnice, z nichž jedny byly vyrobeny omylem, byla to zakázka a začala jsem bezmyšlenkovitě šít podle rozpisu řad... až jsem zjistila, že šiju ty větší místo menších. Ale oboje už jsou fuč :-)



A ještě předtím jedno malé Shibori použité na malém náhrdelníku: 


středa 12. března 2014

Hraju si :-)

Mám novou hračku!

Né, není to tablet ani to plyšové růžové prase, co jsme koupili v neděli v Ikea :-D

Protože se v lednu prodal můj monstrnáhrdelník z loňského kola soutěže Battle of The Beadsmith, tak nějak jsem měla dojem, že si to můžu dovolit a zakoupila jsem ze zámoří originál Silk Shibori ribbon přímo od Glennis Dolce. Minulej týden ta nádhera po měsíci konečně dorazila! V tu chvíli letěly fragmenty rozešitýho náhrdelníku do košíku, kde zůstanou ležet asi tak do příštího jara, zatímco já se mazlím s těma úžasnýma barvama a nejspíš se ještě dosti dlouhou dobu mazlit budu, než se s tím naučím pracovat a než si dostatečně pohraju...

První pokus jsem si ušila pro sebe:


Druhý náhrdelník v úplně jiné barvě:


A takhle vypadá ta nádhera jen tak:


A já si jdu zase hrát...

neděle 16. února 2014

Můry a další věci

1. Už jsme zase doma kompletní. Po půl roce.

2. Objednala jsem si poprvý v životě něco, co se tady nedá sehnat, za mořem. Zaplatila jsem za to. A už dva týdny čekám, jestli se někdo bude obtěžovat mi to vůbec odeslat...

3. Moji reklamaci, podanou před třemi měsíci (ztracená včela) pošta dosud neráčila jakkoliv vyřešit. Budu muset vykonat další osobní návštěvu.

4. ...která nebude poslední, neboť to vypadá, že se ztratila další zásilka, tentokrát na cestě do Austrálie. Byla pojištěná na dva litry, ale jestli bude pošta zas tak "pružná", dočkám se něčeho možná tak za půl roku...

5. Ušila jsem další můru... tentokrát trošku barevnější. A mezi můrama jsem si střihla jeden menší náhrdelník.



neděle 2. února 2014

Lišaj č. 3 a fakt už stačilo...

Dlužím sem dalšího a definitivně posledního lišaje smrtihlava v týhle podobě. Již nikdy více!
Zákaznice, která mě víceméně donutila ho udělat a tak dlouho na mě útočila, že kdo jsem, když si můžu dovolit odmítat platícího zákazníka a že je přece normální, když si tvůrci vydělávají komercí, prozatím tedy zdárně hraje částečně mrtvého brouka. Takže jak jsem řekla - již nikdy více!!!


Pak jsem taky udělala k těm náušnicím v předchozím článku poněkud neortodoxní náhrdelník. S dekadentními spajky :-) a larvikitovými šutráky. Tak trochu náhrdloš pro další ostrou holku :-)



neděle 12. ledna 2014

Dvě knížky

Během prosince se mi zadařilo přečíst několik knížek. Některé dobré, některé míň. Jedna tedy nestála vůbec za nic. 

Z těch, co za něco stály, tak určitě Kniha hřbitova od Neila Gaimana.


Četla jsem od něj Nikdykde a nějak výrazněji mi to v hlavě nezůstalo. Knihu hřbitova jsem si půjčila v knihovně s tím, že mu zkusím dát ještě jednu šanci... A dobře jsem udělala. I když asi tak do poloviny knížky jsem si říkala, že mu prostě tak úplně asi nikdy na chuť nepřijdu, poslední přibližně třetina knížky převážila jazýčky vah jednoznačně do pozitivna, a to naprostého. Ba ještě o dost víc - skončilo to tím, že jsem nad tou knížkou na konci bulela dojetím a bylo mi líto, že to končí... A i když je to prý knížka pro děti, nijak mi to nevadilo - protože ač fantaskní a chvílemi víc než morbidní, je citlivě něžná a překvapivě dojemná a krásná...

A dnes ráno jsem dočetla další knížku - Sean Parnell - Četa psanců



Velmi autentická knížka o válečném konfliktu, o kterém se tak  podrobně zas až tak moc nemluví... Jedna četa na jedné malé základně a zdánlivě jednoduchý úkol hlídat kousek pákistánsko-afghánské hranice. Ve skutečnosti pohled zblízka do naprostého pekla, ze kterého není úniku ani žádného východiska. Taky pohled do duše přímého účastníka, a to dosti syrový a nelítostný. Holá skutečnost, naprosto děsivá, strašná, beznadějná (už z toho důvodu, že nikdy nemůže jedna kultura pochopit tu druhou, protože žebříčky hodnot už nemůžou být odlišnější a opětovné uvědomování si této nezvratné skutečnosti nikomu na optimismu nepřidá). Rozhodně stojí za přečtení, ačkoliv slabším povahám opravdu nedoporučuji, sama jsem z toho měla několikrát špatné spaní. A i když našinci může ledacos připadat poněkud patetické, oni prostě takoví jsou... A klobouk dolů před nima.

Obálky knížek jsem si vypůjčila z http://www.cbdb.cz/

pondělí 6. ledna 2014

Nemůžu...

Špatný je to. 

Nemůžu sem psát. Nemůžu psát všechno, co bych chtěla. Nemůžu psát ani trochu toho, co bych chtěla. Nemám to kde vykecat. Nemám SE kde vykecat. Vlastně mám momentálně pocit, že sem nemůžu psát vůbec nic. Že nemůžu psát ani nikam jinam vůbec nic...

Kromě fotek svých šperků a článcích o nich. Zjevně neškodný obsah. Který se nemůže nikoho dotknout, nemůže být špatně pochopen a nemusím vysvětlovat, jak jsem co myslela a nemyslela...

Přástevník jitrocelový - už je fuč u nové majitelky :-)



A nové spajkové náušnice se šutrama:



neděle 29. prosince 2013

Jsem Grinch...

Po dvou minulých týdnech konečně dva dny klidu. Jsem sama doma. Neskutečně úžasný čas, na čtení, na pokec v kavárně s kamarádkama, na šití (bude nová můra), na přemejšlení, na poslouchání rozhlasové dramatizace Nesboho knížky Nemesis, což by se mi za přítomnosti zbytku rodiny nikdy nemohlo podařit - vypnout tu debilní televizi a jen při šití poslouchat...

Čím jsem starší, tím víc mi to vánoční blbnutí jde na nervy. I když nesháním dárky na poslední chvíli a ať se sebevíc přesvědčuju, že letos se už fakt nesmím nechat převálcovat tím pocitem, že je povinné strávit vánoce tak, jak je to "obvyklé", stejně mi to celou dobu před Štědrým dnem sedí za krkem... A čím víc se to blíží, tím víc jsem naštvanější, rozčarovanější, otrávenější, podrážděnější a znechucenější, aniž dokážu nějak přesně určit, co konkrétně je důvodem. Pamatuju si, že úplně to stejné dělávala moje máma a jak strašně mi to vadilo a jak jsem si přísahala, že nikdy nebudu toto svým dětem dělat, že nikdy nebudu ta protivná a podrážděná osoba... Grinch - tak mi říká můj muž v těch dnech. "Naše máma, to je Grinch..." Bylo mi jich všech líto, že jsem tak hnusná (a řvala jsem pak v koupelně před zrcadlem na Štědrý den, když jsem se šla dát před večeří trošku do gala). Taky jsem se litovala a rochnila se v tý sebelítosti... A pak to zase ze mě tou večeří všechno spadlo a od tý doby už je všechno fajn... A jestli se sebou něco neudělám, tak to za rok bude úplně stejný...

Ještě před svátky jsem zužitkovala ten krásný achát, který jsem koupila už na jaře na mineralogické burze v Praze a pak se s ním chodila akorát mazlit: 



pátek 13. prosince 2013

Disintegration...

Štrachám po youtube starý písničky. The Cure, The Mission, Sisters of Mercy... Protože je mladší nemocná, jsem doma a do vánoc už do práce nepůjdu.
A dnes večer po x dnech i sama a v klidu v pozdní hodině u PC... S albem Disintegration... 
Vyhodnotila jsem klubovou soutěž a už po x-té mám pocit marnosti, protože to už zas vypadá, že někdo škemral o hlasy a tím znehodnotil objektivitu hlasování, bohužel tentokrát byly všechny přístupy z FB, takže dopátrat se konkrétního škemrání nelze... Tím pádem není důkaz. Je jen trpká příchuť. To se fakt ty hejna slepic nestydí klikat o život jen proto, že je někdo požádá?
Tímhle to tak akorát sklouzává do naprosté průměrnosti, zapadá do jednolité masy nesmyslných "soutěží" tohoto typu, kde vyhrává ten, kdo má nejvíc slaboduchých přátel na FB, kteří nepovažují za nutný mít vlastní názor a udělají frašku i z toho, co mohlo být vizitkou a výpovědí o něčem smysluplném a zajímavém...¨

A tak zůstává akorát pocit trpkosti a nechuti to dál dělat.

Šperky ale budou dál :-) Tento týden odešla do Austrálie duběnková brož a nic mě netěší víc :-))



A vznikly (kromě včely č. 2) jen nějaké náušnice. Ty nejpovedenější dle mého názoru (vzor je můj vlastni!): 


neděle 17. listopadu 2013

LOST in POST...

Neměla jsem se tou včelkou tady tak chlubit. Vůbec jsem se s ní asi neměla nikde chlubit. 
Neboť jsem za to potrestána... To mám za to!
Včelu, poslanou doporučeně a prioritně, pošta ztratila. Ztratila ji ještě tady v republice, od podací pošty nikam jinam nedorazila... alespoň podle všech těch elektronických sledovacích mechanismů.
Když se týden na sledování nic nedělo, šla jsem na poštu a chtěla jsem vysvětlení. Pošťouchnutí... něco! Reakcí bylo, že je moc brzo, že mám počkat, že je před svátkama a tak je to normální...Že voni s tím stejně nic nezmůžou, že jen půjde reklamace cestou té zásilky a "pani, do Spojených států jsou na to tři měsíce". Mně to normální tedy nepřišlo, protože minule vycestovala můra do Austrálie hned druhý den. Navíc se včelou zároveň odešel doporučený dopis do Prahy a ten bez problémů dorazil na místo určení.
Ze vzteku jsem jim aspoň nechala ošklivý hodnocení u čísla zásilky na webu. A asi i proto se za dva dny u zásilky objevila poznámka, že mám volat infolinku, kde mi řekli, že mám reklamovat, že jak to takhle visí, tak je to úplně jasně ztracený a nedá se s tím nic jinýho dělat...
Včelu jsem ořvala. Možná se ještě někde najde, v nějakým Zapadákově zakopnutá pod policí... Ale já už vyrábím druhou, protože zákazník ji zaplatil... 
Styděla jsem se, styděla jsem se, že mu musím napsat, že pošta ztratila jeho objednávku ještě než vůbec stačila opustit hranice...

Stihla jsem jeden lariat:



pondělí 4. listopadu 2013

Honey Bee

Jsme zpátky v zajetých kolejích...
Mladší je zpátky ve škole. I když jsem si po celou dobu nemoci mailovala s učitelkou a snažila se plnit všechna zadání, stejně je ten skluz znát a vzhledem k tomu, že mám poněkud svědomité dítě, nemůžu jí vysvětlit, že těch písemek zítra se bát nemusí, když tak dlouho nebyla ve škole a bude to zítra teprve druhý den... Učila jsem se s ní do desíti. 
Dostala zákaz jakéhokoliv sportování, takže tancák až do konce pololetí je v háji - i s koupeným kostýmem a zářijovou radostí, že se dostala ze skupiny "B" do "A"... 
Čas ušetřený voděním a vyzvedáváním do tancáku a z tancáku nebude ve skutečnosti vůbec ušetřen, neboť dieta trvá a obědy ve škole jsou vhodné tak dva z pěti...

Nicméně minulý týden jsem strávila výrobou speciální - totiž hmyzí zakázky :-)
Mám ráda tenhle druh přání - po úspěchu můry dotaz, jestli bych byla schopná vyrobit včelu...
Byla? Je nutné to zkusit! 

Tady je :-) Moje honey bee...



Zítra pocestuje do USA... sbohem včeličko :-)

čtvrtek 31. října 2013

Mezi hmyzem

Dnes tedy jen čistě chlubící příspěvek :-)

Mezi můrami a jiným hmyzem (jak v nejbližší době uvidíte) jsem si dala trochu voraz od lítací havěti a spáchala jeden náramek:





úterý 15. října 2013

Můří boom

Tento týden nechodím do práce. 
To samo o sobě je prostě super!!!
Jen ten důvod je celkem na prd... Minulej týden otekly mladší dceři brutálním způsobem podčelistní uzliny na pravý straně. A jelikož si zdárně dokážu psát ty nejkatastrofičtější scénáře, musela jsem ze středy na čtvrtek zhubnout tak dvě kila... Dnes po téměř týdnu už je téměř jisté, že je to mononukleóza. Takže tento týden jsem doma a ty další týdny to budu asi nějak muset všelijak lepit s babičkama, bo dýl jak týden doma zůstat nemůžu, zatímco do školy budu malá smět až někdy za tři týdny nejdřív...
Bráním se, aby se ze mě nestala můří manufaktura. Minulej týden proběhl můří boom, našla jsem odkazy na svou můru tak různě po světě na nějakých dvou serverech a se zájemci se roztrhnul pytel, takže jsem to odmítala, protože bych prostě umřela, kdybych je měla všechny udělat a taky si to slízla, že prej jsem asi velmi úspěšná, když si můžu dovolit odmítat platící zákazníky... Byla z toho výměna názorů v angličtině, kde mně se tedy v mých holých a jednoduchých větách špatně argumentuje, nicméně nakonec jsem couvla a přislíbila ještě jednoho stejnýho lišajíka urobit... a k tomu jsem napsala, že prachy nejsou všechno a že kdybych dělala jen to, co po mně lidi chtějí, ta můra by nikdy nevznikla... Tož tak.

Takže ještě jedna můrka - ovšem to je ta teprve druhá, co poputuje zítra až k protinožcům:


Pak už jen maličkosti - jeden háčkovaný náhrdelník ve starorůžovozelené kombinaci: 

 

 A jedny jinanové náušnice v podzimním ladění: 
 


Upgrade: Zapomněla jsem!!!! Kdo bude mít čas a chuť a bude zrovna v Praze, může se přijít mrknout na to, jak vypadají naživo šperky ze soutěže Battle of The Beadsmith 2013, které zastupovaly ČR :-)