čtvrtek 9. července 2015

Ženský píšou hůř než chlapi

Jsem sama na pár dnů. Úplně sama. 
Místo abych korálila, válela jsem se dneska na gauči u knížky a u noťasu. Koupila jsem si ve městě giuncattu s rukolou, rizoto na víkend, italský špagety a dvoje slevněný letní šaty. 
Čtu knížku o stalkerovi. Tuhle. Porušuju svůj zvyk nečíst spisovatelky. "Ich" forma a docela znepokojivý obraz toho, co všechno na sebe člověk dokáže vykecat na sítích... Ale jinak tak nějak průměr. Zcela otevřeně říkám, že ženský píšou hůř než chlapi... A výjimky potvrzujou pravidlo. Anebo jsem napůl chlap a chlapský styl psaní je mi bližší. Ty ženský pohledy na věc buď nechápu nebo zas chápu až moc a ani jedna varianta mi nevyhovuje.
Zastavila jsem se v knihovně a přinesla si další tři knížky. A to mám ve své vlastní knihovně celou jednu polici nepřečtených knih! Jenže ty z knihovny půjčené mají vždycky při čtení přednost... Protože ty moje vlastní přece můžou počkat, nemusí se nikam vracet. Jenže při většině dalších návštěv knihovny stejně nedokážu skoro nikdy ty knížky jen vrátit, aniž bych si odtud odnesla další na přečtení. A ty pak mají zase přednost - a tak je to pořád dokola :-)

Po dvou měsících se mi podařilo dokončit lariat: 



A poslední dvoje náušnice jsou úplně nové (ty rybičky jsem dodělala včera).



pondělí 18. května 2015

Absťák...?

Začíná mi chybět blogování. Takové to klasické, kecací. Vykecávací. Žalovací a utěšovací a autopsychoterapeutické. 

Jen nevím, jestli to má smysl tady. Není to anonymní. Příliš mnoho důvodů k autocenzuře. Zvažuju, jestli se vrátit k psaní tady nebo založit novou "identitu" někde jinde a tady nechat jen "pracovní" věci.

Chybí mi ta příležitost k přemýšlení, možnost hodit myšlenky do konkrétních slov, dát tvar úvahám, obavám, pocitům, převádět do ironie a sarkasmu a občas i do srandy vážné i nevážné věci...

Někdy je toho hodně, co člověk nemá komu říct, ale potřebuje tomu dát aspoň tvar...

Jenže... Jenže nevím, jestli je tady to vhodné místo...



A speciálně pro Lišku, která mi tady kdysi napsala, že má ráda vřetenušky :-)



čtvrtek 9. dubna 2015

Můrky

Jo, já vím, trošku jsem to tady poslední měsíce zanedbávala. Po zkouškách z angličtiny přišel předvánoční shon a potom povánoční splín, co mě držel až donedávna, takřka řečeno do jara.
Nechtělo se mi přemýšlet, nechtělo se mi psát, ba nechtělo se mi ani šít (i když tady jsem to tedy nedodržela a k lecčemu se přece jenom dokopala - ukážu postupně).

Pro dnešek, kdyby někomu náhodou chyběly můry, tak tady jich pár je ;-)

Náušnice dvoje, co už jsou fuč:


 
"Malajka" aneb přemnožená můra z Malajsie - Lyssa zampa :-) jako velká brož, která ještě pořád k mání je :-) :

 
 
Jo, já vím, ty korále jsou čím dál menší... Jsou. Už to dělám takřka jen z "patnáctek", "jedenáctky" už mi připadají hrozně humpolácký na tohle. Nevím, co bude dál - až mi začne připadat, že ani ty 15 nejsou dost malý, aby dostatečně vykreslily to, co tam chci mít...

středa 5. listopadu 2014

Do you speak English? Ja, tak trochen :D

Už několik týdnů trávím celé dny na výuce angličtiny. A ještě tři týdny mám před sebou. Musím přiznat, že mě to celkem baví. Nacházím smysl ve větách, který mi dřív smysl nedávaly. Jó - takový nepravidelný slovesa! To je najednou slov, o kterých člověk zjistí, že je vlastně zná :-) Jen nevěděl, že je to třeba minulej čas...

Ověřila jsem si, že mám hodně dobrou pasivní znalost angličtiny, ke které jsem se lety dopracovala tak nějak sama, díky nutnosti občas trčet na nějaké poradě vedené v jazyce anglickém, vlastní zvědavosti, článkům na netu, statusům a komentářům svých virtuálních "přátel" na FB a občasné nutnosti komunikovat přes maily v angličtině, aby se jeden domluvil s případnými zákazníky a vyšel jim co nejvíc vstříc. Tudíž mi v hodinách nedělá téměř žádný problém čtení a většinou ani poslech ne, i když tam je to o něco horší. Při psaní mám neustále nutkání si hledat ve slovníku (překladači) slovní vazby, nebo si je aspoň ověřovat, kontrolovat... Což je špatně, bo na zkoušce žádný slovníky povolený nejsou...
Mluvení je kapitola sama pro sebe. Je to mnohokrát lepší než to bylo před měsícem a půl (měla jsem strach promluvit), ale je tam ještě mnoho co zlepšovat. Bohužel... je příliš málo příležitostí v kurzu. Tedy mluvit s někým, kdo by mi byl vyrovnaným protějškem. Málokdy. A samomluva je na prd :-)

Šiju jen o víkendech. To se snažím stihnout všechno... Zakázky, nový věci, nový techniky... A nedá se to. Takže teď jsem na tom tak, že kovářova kobyla. Nejsem schopná udělat šperk pro sebe a pro dceru na prodlouženou. To už prostě nedám...

Můří náušnice - se musím pochválit, protože s těma jsem fakt spokojená... Už odletěly přes moře :-)



No a shibori náušnice ve fialové a taky tyrkysové barvě:



A nakonec zase - jak jinak - jinany :-)



neděle 7. září 2014

Citátem...

Člověk člověku vlkem...
Asi nikdy v životě mě tahle věta nenapadala častěji než v posledních týdnech.

Nemá cenu se rozepisovat, napsány byly tisíce a miliony slov a těžko se hledá pravda.
Až má jeden někdy pocit, že žádná neexistuje. Že je to jenom prázdné slovo používané za účelem "opití rohlíkem"...

Máme za sebou po několika letech dovolenou u moře. Krásný to bylo, týden je málo, hrozně málo (to říkáme vždycky, že příště to bude aspoň na dva týdny a nikdy se pak neodhodláme ty prachy za to dát).  Fascinuje mě podnebí, kde mučenky rostou na živým plotě a v zahradách fíky, granátový jabka, mandarinky, olivovníky... Přesídlila bych. Natrvalo. Klidně.





Šiju pořád, učím se sutašit a taky pár zakázek. A aby se neřeklo, tak sem tam náušnice: 






čtvrtek 31. července 2014

Trapná blbka...

Asi jsem úplně blbá, vadná, pomýlená a vůbec zaostalá a i když je mi přes čtyřicet, mají některý lidi dojem, že je třeba mě vychovávat, napomínat a různě přesvědčovat, že nejednám správně, nechovám se správně, nemyslím správně, ba naopak jsem mizerná matka, trapná blbka (co například nechápe, že plošný očkování mimin je úplně super vynález) a ještě hnusná závistivá nána, co jí vadí, když někdo prodává hnusy... když mi tím přece nekonkuruje.

Tak nějak jsem si myslela, že jsem dost stará na to, abych si mohla dovolit mít vlastní názor a občas ho i dát najevo, aniž by se odněkud vynořil nějaký mravokárce a osvícenec či bojovník za něčí práva... 

Jo, taky mám občas potřebu se proti něčemu vymezit. Ale když tak činím, nečiním tak proto, abych vzápětí čelila rozhořčeným názorům těch, co mají názor opačný. 

Nechodím nikomu strkat svůj pohled na věc až pod nos. A už vůbec nemám potřebu ho přesvědčovat o svý pravdě. Nesedí-li mi něčí názor - nemám potřebu mu jej za každou cenu vyvracet. Lezou mi na nervy lidi, co sežrali všechnu moudrost světa...

To byl jen takový výkřik do letního večera... Tady, kde je to moje. 

**********************************************************************************************
Kousky z poslední doby: 

Náušice rybičkové vyšívané:


Náhrdelník se shibori hedvábím:



A učím se sutašit podle knížky Annety Valious:


neděle 22. června 2014

Čekám...

Nějaký období ničeho řekla bych... 

Onehdy jsem četla cosi o fázích ženskýho cyklu - jakože v určité fázi je žena tvůrčí, v určité zas ne, v jedné si potřebuje kolem sebe uklidit a v jiné zas odpočívat... Jenže já mám dojem, že mám všechny ostatní, jen tu tvůrčí tak nějak furt ne. 

Je pravda, že čekám na prázdniny... Ne že bych je tedy měla, ale odpadají povinnosti vodění dcery do tancáku a do výtvarky a i když třeba nevodím já, nějak mi ty pravidelný záležitosti prostě vadí. Taky mi pár týdnů nebude sedět za krkem ten neurčitej pocit, jestli je starší dcera ve škole a na intru v pořádku, jestli mladší dcera už je ze školy doma, jestli ráno vůbec do té školy v pořádku odešla atd. atd.

Vlastně o nic nejde, ale stejně jsou pro mě prázdniny jakousi dobou, kdy příjezdy z práce znamenají svobodu. Čas a volnost. Klid. Možnost sebrat se a jít třeba courat v letním večeru do města a následně absenci toho hnusnýho pocitu, že je večer pryč a ráno zase do práce... I když se do ní musí, je to nějak jiný. Už kvůli "okurkové sezóně" a dovoleným ostatních kolegů, možnosti občas odejít dřív domů, luxusu alespoň pár dní strávených v prázdné kanceláři bez neustálých otázek, poznámek a keců, který mě nezajímají a stejně je musím poslouchat a taky se čeká, že na ně budu reagovat...

Většinou taky přes léto přicházejí nejlepší nápady. A koncem léta a po něm vznikají nejlepší věci...

Tak třeba to letos bude taky tak. Bylo by třeba. Něco se rýsuje a byla by škoda na tom nepracovat. Nechat to usnout nebo zaniknout. Něco možná velkýho, o co stojí za to bojovat :-) 

Lariat fialkový s kytkama:


Náušnice pro Aničku:


A jedny Shibori náušnice:



středa 14. května 2014

Při válení...

Momentálně se válím v Krkonoších. Už jen dva necelé dny. Krásný to bylo :-)

Ještě hezčí je, že se moje poslední můra včera prodala! A to jsem ji sem ani nestihla dát... 
Tak tady je - "Mlčení jehňátek":



Pak mám už jen jedny malý náušnice, co jsou napůl zakázka - Shibori:


A pro dokreslení atmosféry ještě sobotní výlet:





čtvrtek 10. dubna 2014

Tak nějak do zelena...

Pořád si hraju. 
Sice je to na dlouhý lokte, protože se s tím hrozně crcám a všechno mi trvá... Někdy je prostě jen tak zevlování nebo válení se u knížky lákavější než korále...

Zatím největší kus s mou novou hračkou, dokončený včera: 



Předtím to byly dvoje náušnice, z nichž jedny byly vyrobeny omylem, byla to zakázka a začala jsem bezmyšlenkovitě šít podle rozpisu řad... až jsem zjistila, že šiju ty větší místo menších. Ale oboje už jsou fuč :-)



A ještě předtím jedno malé Shibori použité na malém náhrdelníku: 


středa 12. března 2014

Hraju si :-)

Mám novou hračku!

Né, není to tablet ani to plyšové růžové prase, co jsme koupili v neděli v Ikea :-D

Protože se v lednu prodal můj monstrnáhrdelník z loňského kola soutěže Battle of The Beadsmith, tak nějak jsem měla dojem, že si to můžu dovolit a zakoupila jsem ze zámoří originál Silk Shibori ribbon přímo od Glennis Dolce. Minulej týden ta nádhera po měsíci konečně dorazila! V tu chvíli letěly fragmenty rozešitýho náhrdelníku do košíku, kde zůstanou ležet asi tak do příštího jara, zatímco já se mazlím s těma úžasnýma barvama a nejspíš se ještě dosti dlouhou dobu mazlit budu, než se s tím naučím pracovat a než si dostatečně pohraju...

První pokus jsem si ušila pro sebe:


Druhý náhrdelník v úplně jiné barvě:


A takhle vypadá ta nádhera jen tak:


A já si jdu zase hrát...

neděle 16. února 2014

Můry a další věci

1. Už jsme zase doma kompletní. Po půl roce.

2. Objednala jsem si poprvý v životě něco, co se tady nedá sehnat, za mořem. Zaplatila jsem za to. A už dva týdny čekám, jestli se někdo bude obtěžovat mi to vůbec odeslat...

3. Moji reklamaci, podanou před třemi měsíci (ztracená včela) pošta dosud neráčila jakkoliv vyřešit. Budu muset vykonat další osobní návštěvu.

4. ...která nebude poslední, neboť to vypadá, že se ztratila další zásilka, tentokrát na cestě do Austrálie. Byla pojištěná na dva litry, ale jestli bude pošta zas tak "pružná", dočkám se něčeho možná tak za půl roku...

5. Ušila jsem další můru... tentokrát trošku barevnější. A mezi můrama jsem si střihla jeden menší náhrdelník.



neděle 2. února 2014

Lišaj č. 3 a fakt už stačilo...

Dlužím sem dalšího a definitivně posledního lišaje smrtihlava v týhle podobě. Již nikdy více!
Zákaznice, která mě víceméně donutila ho udělat a tak dlouho na mě útočila, že kdo jsem, když si můžu dovolit odmítat platícího zákazníka a že je přece normální, když si tvůrci vydělávají komercí, prozatím tedy zdárně hraje částečně mrtvého brouka. Takže jak jsem řekla - již nikdy více!!!


Pak jsem taky udělala k těm náušnicím v předchozím článku poněkud neortodoxní náhrdelník. S dekadentními spajky :-) a larvikitovými šutráky. Tak trochu náhrdloš pro další ostrou holku :-)



neděle 12. ledna 2014

Dvě knížky

Během prosince se mi zadařilo přečíst několik knížek. Některé dobré, některé míň. Jedna tedy nestála vůbec za nic. 

Z těch, co za něco stály, tak určitě Kniha hřbitova od Neila Gaimana.


Četla jsem od něj Nikdykde a nějak výrazněji mi to v hlavě nezůstalo. Knihu hřbitova jsem si půjčila v knihovně s tím, že mu zkusím dát ještě jednu šanci... A dobře jsem udělala. I když asi tak do poloviny knížky jsem si říkala, že mu prostě tak úplně asi nikdy na chuť nepřijdu, poslední přibližně třetina knížky převážila jazýčky vah jednoznačně do pozitivna, a to naprostého. Ba ještě o dost víc - skončilo to tím, že jsem nad tou knížkou na konci bulela dojetím a bylo mi líto, že to končí... A i když je to prý knížka pro děti, nijak mi to nevadilo - protože ač fantaskní a chvílemi víc než morbidní, je citlivě něžná a překvapivě dojemná a krásná...

A dnes ráno jsem dočetla další knížku - Sean Parnell - Četa psanců



Velmi autentická knížka o válečném konfliktu, o kterém se tak  podrobně zas až tak moc nemluví... Jedna četa na jedné malé základně a zdánlivě jednoduchý úkol hlídat kousek pákistánsko-afghánské hranice. Ve skutečnosti pohled zblízka do naprostého pekla, ze kterého není úniku ani žádného východiska. Taky pohled do duše přímého účastníka, a to dosti syrový a nelítostný. Holá skutečnost, naprosto děsivá, strašná, beznadějná (už z toho důvodu, že nikdy nemůže jedna kultura pochopit tu druhou, protože žebříčky hodnot už nemůžou být odlišnější a opětovné uvědomování si této nezvratné skutečnosti nikomu na optimismu nepřidá). Rozhodně stojí za přečtení, ačkoliv slabším povahám opravdu nedoporučuji, sama jsem z toho měla několikrát špatné spaní. A i když našinci může ledacos připadat poněkud patetické, oni prostě takoví jsou... A klobouk dolů před nima.

Obálky knížek jsem si vypůjčila z http://www.cbdb.cz/