čtvrtek 19. května 2016

Když tlačí bota a hoří knížky...

Návrat do reality proběhl celkem hladce. Po dvou týdnech sladkého nicnedělání, čtení, courání se po kopcích ráno, v poledne, odpoledne a večer, válení se v perličkové koupeli, v sauně, na masáži nebo v parafínu, vysedávání v kavárně nebo na lavičce ve stráni na slunku s knížkou a přemejšlení nad nesmrtelností chrousta, bufetových hotelových snídaních, už zase vstávání v pět ráno a koloběh každodenních povinností...

A pracovní sračky. Sračky pracovního kolektivu. Sračky tak nějak všeobecně.

Koupila jsem si dneska nový boty. Donedávna jsem měla vždycky jen jedny boty na jednu část sezóny - tj. jedny sandále, jedny tenisky, jedny polobotky nebo tak něco a jedny zimní boty. Obměňováno po opotřebení. Nějak se mi to poslední dobou zmnožilo... Ale ta dnešní koupě byla ze zoufalství... Na podzim jsem si koupila krásný oxfordky, kožený. S tím, že budou na jaro ideální. Jenže se mi ta noha nějak přes zimu rozčvachtala či co a i když jsem si to nejhorší už odtrpěla a boty povolily, na pravé noze mi otlačily patu tak, že to bolí i když už tam žádný puchýř dávno není. Na delší chůzi to prostě nejde. Bolí to jako prase. Dneska při chození městem po úřadech celý dopoledne. A tak než vymyslím, co s tím, potřebuju v něčem chodit a ty baťovky, co ještě mám, jsou sice dost pohodlný, ale trhají mi punčocháče a když v nich courám po kočičích hlavách dlouho, tak mě z podpatků bolej nohy. Takže jsem šmajdajíc opustila tramvaj a zapadla do obchodu s botama a koupila ty nejpohodlnější boty, co jsem tam našla...

V lázních jsem ukorálila jednu zakázku. Rozháčkovala fialový lariat. Přečetla Davida Mitchella - Hybatelé. Rozečetla po sto letech 451° Fahrenheita, kterou jsem si koupila před časem v anglickém vydání (abych se aspoň trochu udržovala) a když mě v tom knihkupectví dcera ukecávala, že to český je přece tak krásný a že by nám doma nemělo chybět a pak mi ho donesla ukázat, koupila jsem ho taky. A rozečetla jsem obě verze... Kdysi, když jsem tuhle knížku četla poprvé (to mi bylo cca 18 let), se stala jednou z mých nejoblíbenějších knížek, Bradburyho jsem milovala. Pak jsem si ji po letech (to mi bylo něco přes 30) půjčila v knihovně a veškeré kouzlo té knížky bylo pryč. Nic mi to neříkalo. Vůbec nic. A teď (když je mi 43) je to všechno zpátky... Čtu a vychutnávám si příběh a myšlenku a ty někým zatracované metafory a všechno je to díky životním zkušenostem a prožitým letům o další rozměr bohatší...

Všechno má svůj čas. Co jednou platilo, nemusí příště platit vůbec. Všechno je relativní... A všechno je jinak, děti... :-)

Zakázka za moře


V dálce Praděd


Výhled do Polska


Šerák a Keprník


Byly prostě všude. Pomněnky.


Po podvečerní bouřce, Praděd v dálce v mracích.


Čtecí lavička ráno mezi 9. a 11. hod.


Místo, kterému se říká Lesní bar :-) Kdo nezná, nechť vygůglí.



Tak snad zase za rok...

pondělí 18. dubna 2016

Hlavně nemyslet...!

Nějaký divný jaro letos. Že by krize středního věku? Poslední týdny často myslím na to, že jsem vlastně už stará, že moje tělo už nikdy nebude takové, jako bývalo... Že ještě zatím vypadá docela k světu, ale že už to nebude mít dlouhého trvání a ty maličkaté flíčky na rukách začnou být vidět, odrůstající barva na vlasech odhalí víc stříbřitých míst, o působení gravitace nemluvě...

Není to všechno tak nějak v prdeli?

Myslím na to, že si sama způsobuju problémy. Racionální i iracionální.
Myslím na to, že jsem skoro zapomněla myslet... přemýšlet... a že mi to chybí.
Myslím na to, že se momentálně nedokážu nadchnout pro to, co mě běžně baví.
Myslím na věci, na které jsem nemyslela už dost dlouho...

- Po večerech si někdy naliju skleničku vína - nikdy jsem to nedělala.
- Někdy jdu a koupím si něco jen tak, čistě pro radost anebo na smutek, i když vím, že tím nejspíš zbytečně utrácím.
- Ulítávám na luxusní kosmetice - to jsem taky nikdy nedělala (no, tedy aspoň ne v této míře).
- Nechala jsem si narůst vlasy a zvykla jsem si je ráno upravovat, i když to znamená nutnost vylézt dřív z postele - to jsem doteď nikdy v životě nedělala!!!

Za čtrnáct dní mizím jako každý rok na dva týdny za hranice všedních dnů... 

I v těchto divných dnech trošku tvořím...

Něžný jemný náhrdelník se shibori hedvábím:



Tyrkysové rybičky na zakázku: 


A jedny malé sutaškové náušnice podle návodu, které jsem si udělala čistě jen pro sebe: 


úterý 8. března 2016

Můry...

Poslední týdny si u nás podávají dveře nejrůznější virózy a bacily. Napřed já, potom starší dcera... a když už to vypadalo, že je to po víc jak dvou týdnech konečně v klidu, odpadla pro změnu mladší dcera...

Já se dílem válím v nějaký knížce a dílem se válím jen tak (dny strávené v práci nepočítám). A semtam si u toho tedy něco stvořím. Ale protože nějak plavu ve vakuu a potácím se mezi dlouhými etapami svých iracionálních úzkostí a strachů a kratšími etapami relativního duševního klidu, nic nějak závratně úžasného prozatím nevzniklo. Nejde se tomu cele odevzdat. 

V práci série podivných událostí zaviněných podivnými mezilidskými vztahy, což mě občas nutí pozměnit na některé osoby názor, ale častěji spíš utvrdí negativní postoj k někomu (je to ještě horší, než člověk čekal).

Takže jsem se trošku rozšoupla na můří téma (tak nějak mi do té nálady padlo):



pondělí 22. února 2016

Ode zdi ke zdi

Ode zdi ke zdi.
Na jedné straně příjemné záležitosti (jako třeba prodej tří větších náhrdelníků naráz, pár malých zakázek a příjemný pokec s některýma lidma) a na straně druhé divná viróza a divná nálada. Nebo spíš cosi, čemu nějak nejsem schopná rozumět...

Asi že ten svět má být v rovnováze... Něco pěknýho musí být zákonitě vystřídáno něčím ne tak pěkným. Opět potvrzeno.

Nicméně ještě než na mě ta divnonálada sedla, šlo mi to občas i od ruky :-) Tentokrát ve znamení mých oblíbených jinanových listů a jejich dokonalého tvaru.

Brož vyšívaná:


 Náušnice klasika :-)



středa 3. února 2016

Sláma pro mě...

Tak. Je přede mnou půl roku, kdy tady budu na všechno sama. Minulý týden odjel muž na půl roku do mise a ze mě je slaměná vdova... až do začátku srpna. Podruhé během dvou let.
Jen mám dojem, že tentokrát to prožívám hůř, alespoň zatím. Věřím, že se to během pár týdnů nějak ustálí, ale prozatím mi za krkem sedí všudypřítomná obava, úzkost a neurčitá nejistota, sevřený žaludek, tíživý pocit zodpovědnosti a iracionálních strachů o všechno a všechny kolem...

Dnes to přesně vystihla Bára tady. Ne že bych tím jindy netrpěla, ale líp se to zvládá s pocitem, že na to člověk není úplně sám.

Prozatím se v tom plácám, takže ani nenacházím radost v nějaké činnosti, netěším se z ničeho, jen tak přežívám ze dne na den a myslím akorát na blížící se datum daňovýho přiznání, odvodu DPH, termínů objednání u různých doktorů (za celý podzim v kurzu jsem nesměla mít žádné volno, takže to teď všechno doháním, všechny ty pravidelné půlroční kontroly se sebou a s holkama taky), jak vypadnout z práce co nejdřív, abych stihla včas nakoupit a mohla se konečně věnovat mladší dceři, protože když už jsme přes týden zůstaly doma samy, je to moc fajn si ty podvečery a večery povídat a zajímat se o věci, na které jindy není čas a klid.

Kde jsou ty časy, kdy člověk tyhle strachy a obavy prostě neřešil!? Chtěla bych zase na chvíli zkusit ten pocit bezstarostnosti, otevřených možností a chuti do nových věcí a bezmezné důvěry v to, že všechno je v pohodě a všechno se dá zvládnout.
Místo toho jdu po ulici a mluvím si sama se sebou, polohlasem. A jak si tak sama se sebou povídám, míjím roh a za tím rohem někdo stojí a mně je jasný, že na pár metrů slyšel ty mý kecy... A mávnu rukou nad tím, že mě na pár vteřin napadne "co si sakra asi o mě myslel?" protože je mi to úplně jedno :-)

Včelička z rokajlu většinou velikosti 15, co včera odcestovala na Floridu:

Honey Bee brooch made mostly from beads size 15 - sent to Florida:




neděle 31. ledna 2016

Jo!!!! Dopadlo to :-)

Výsledky zkoušky jsem se dozvěděla přesně za týden a jeden den. V úterý. Potvrdilo se to, co mi říkali všichni kolegové, kteří tím prošli - když po téhle zkoušce máte pocit, že jste to nedali, tak jste to dali. Když si myslíte, že to bylo v pohodě, většinou to dopadne špatně. Takže úměrně k mému rostoucímu úděsu během toho týdne čekání, kdy jsem si postupně uvědomovala další a další chyby, který jsem tam udělala a zdálo se mi čím dál míň pravděpodobnější, že to dobře dopadlo, byl výsledek přesně opačný. Dosáhla jsem 2. (tudíž požadované a kýžené) úrovně ve všech čtyřech oblastech - poslech, mluvení, čtení, psaní.

Takže juchů, mám to! A tím mám tedy klid pokud se tohoto kvalifikačního požadavku týká :-)
Bonusem navíc je to, že jsem byla nakonec jediná, kdo to takhle kompletně dal, jak jsem se dozvěděla den na to. Což potěšilo moje ego, protože během těch čtyř měsíců jsem měla mnohokrát pocit frustrace, neboť několik spolužáků se jevilo mnohem sebevědomějších a zdatnějších než já a řeči typu "mně se to nezdálo tak těžký" a "to bylo v pohodě", zatímco já jsem mnohokrát ušolíchala poslechový test s bídou na 60%, mě dokázaly dosti zdeptat. 
No, zjevně to občas dostatečné sebevědomí nezachrání :-)

Zítra (nebo v nejbližších dnech) mě čeká cosi nepříjemného, co nemůžu nijak ovlivnit a stalo se to, když jsem v práci vůbec nebyla. Přesto si vrchní šéf přeje umejt hlavy všem... Nesnáším to! Intriky a závist a pomluvy a mravokárci a přetvářka a falešný podlízání a falešný přátelství a manipulace - k zblití.

Radši zpátky ke šperkům. První náramek letošního roku je trošku jiný barvou i stylem než moje obvyklé motivy:




Mám hotové i další věci, ale ty zase až příště. Taky mám nafocených pár fotek z výroby tohoto náramku, takže časem vložím :-)

pondělí 18. ledna 2016

Dokonáno jest...

Dneska jsem absolvovala zkoušku. Nevím jak. Dozvím se to minimálně až za týden. Ale podle toho, co jsem tam dneska zažívala, bych řekla, že - je to marný, je to marný, je to marný... Budu ráda, jestli jsem si nepodělala to, co jsem tam měla doteď... 

A zítra po čtyřech měsících poprvé do práce. 
Sbohem ranní posezení u kávy a snídaně :-( 
Sbohem čerstvé rohlíčky všelikého druhu :-( 
Sbohem pěší cesty do školy :-(

Ale upřímně - po dnešku nechci angličtinu minimálně půl roku ani vidět!

Když jsem dělala ten náhrdelník, co je v minulém článku, průběžně jsem si tu práci fotila. Říkala jsem si, že by to třeba někoho mohlo zajímat... 

Když bude zájem, můžu to dělat častěji ;-) Je to aspoň něco, co umím... narozdíl od angličtiny, že.

Hromádka materiálu, většinou koupeného v Hamburku v srpnu/
Material for using - I bought it in August in Hamburg.


Papírové vzory a vystřihnuté části podkladu/
Paper pattern and Lacey's Stiff Stuff underlay:


Keramický kabošon a zkamenělina mořského ježka - přilepeno na podkladu/
Ceramic cabochon and a fossil of a sea urchin - glued on the underlay:


Horní část přívěsku/
The upper part of a pendant:


Miyuki kostičky - ještě nikdy jsem je nepoužila, až teď (taky se tady nedají sehnat)/
Miyuki Cubes used for bead embroidery:




Dokončená horní část/
The upper part is done:


Spodní část přívěsku/
The lower part of the pendant:


Dokončení obou částí/
Both parts are finished:




Spojení obou částí/
Both parts are connected:


Šité šňůry před jejich připojením k přívěsku/ 
Herringbone spiral ropes before their connection to the pendant:


Hotovo :-)
Done.



pondělí 4. ledna 2016

Konec už je blízko...

Přidala jsem na pravou stranu blogu jeden gadget. Občas, když nechám nějakou jó vtipnou a trefnou krátkou "review" na Goodreads, linknu to tam. Protože marná sláva, i když šperky čas od času flákám, čtení neflákám asi nikdy. Pořád něco čtu, i když někdy tedy hodně pomalu...

Zkouška z angličtiny se blíží, už zbývají jen necelý dva týdny. Mám pocit, že umím míň, než když jsem do toho kurzu v září nastoupila... Když to nedám, budu v práci mezi kolegy za debila. I když ten blok, co mám v hlavě pokaždý, když mám na někoho promluvit, se snad trošku, aspoň trošičku posunul...

V každým případě mi skončí nádherný období, kdy vstávám po šesté, udělám si snídani, udělám snídani a svačinu dceři, uvařím si kafe, v klidu se nasnídám a vypiju si to kafe, pak se seberu a jdu PĚŠKY do "školy", odkud se cca ve čtvrt na čtyři vrátím domů, když jsem si v polední pauze stihla nakoupit domů čerstvý pečivo ze své oblíbené pekárny v Senimu a udělat si tam v sámošce běžnej nákup. Začne vstávání po páté, cesta 40 km po šesté tam a po čtvrté zase zpátky, příchod domů kolem páté a tahání oschlých rohlíků z kantýny, protože není kdy zajít pro čerstvý a dobrý kus pečiva... Chjo...

Koncem roku jsem došila náhrdelník, na který jsem použila jeden z těch krásných keramických kabošonů, co jsem si koupila v srpnu v Hamburku od těch dvou fešných Poláků a taky zkamenělýho mořskýho ježka, co jsem koupila před rokem nebo dvěma na Geosvětě v Praze. Ještě mi jeden zůstal :-)


středa 30. prosince 2015

Bilanční povánoční

Zítra ještě pár hodin angličtiny a pak až po Novém roce.

Když se ohlídnu zpátky v tomhle roce, první se mi vybaví srpnový výlet do Hamburku na BeadersBest 2015 a pak taky to, že jsem odstoupila od řízení klubu Fler Beadweaving Team, který jsem založila v roce 2010 a do letošního roku ho vedla, správcovala, řídila a taky koordinovala všechny ty soutěžní kola za posledních skoro 5 let. Přičemž mě napadá, že jsem o tom sem ani nenapsala, přestože se to stalo už před několika měsíci.

Opustila jsem tohle svoje dítě, dokonce jsem ho chtěla i úplně zrušit. Nějak jsem vyhořela, přestaly mě bavit věci, které jsem dělala pro to, abych pozvedla techniku beadweavingu a uvedla ji víc do povědomí lidí, přestalo mě bavit starat se tímto způsobem vlastně o propagaci jiných tvůrců a taky často řešit různá nedorozumění mezi členkami klubu, diplomaticky to hrát do autu a snažit se spory zahlazovat hned v zárodku, i když bych se nejradši často přidala na jednu nebo na druhou stranu... Prodej na Fleru mi poslední tak dva roky nepřináší téměř žádný prospěch, prodalo se mi tam minimum věcí a nestíhám (a asi ani nechci stíhat) být řádným členem sluníčkové komunity, sledovat všechny novinky a pracovat na své propagaci pomocí slevových nabídek a neustálého přísunu nového zboží, pokud možno za málo peněz...

Mám asi trochu krizi letos, mám pocit, že jsem se nikam poslední rok neposunula ve své tvorbě a tak nějak cítím, že to chce změnu, nějaký nový směr. Zatím nevím přesně kam, jen vím, že nejspíš ne stejně jako dosud. 

Klub prozatím funguje dál, správcování se ujala jiná šperkařka. A mně se ulevilo, protože už mě nic nesvazuje a nezáleží mi na tom, co se tam bude dít dál. Jestli klub zanikne, možná to trochu zamrzí a možná taky vůbec ne...

Vánoce uběhly tak nějak v pohodě a celkem v klidu, i když jsme s chlapem neměli před svátky ani jediný den volna. Dárků pod stromečkem spousta, až si říkám, že jsme to letos docela přehnali, původně to totiž nemělo takhle vůbec vypadat... 

Ale nejkrásnější dárek je stejně tahle knížečka, kterou udělala a ilustrovala dcera - moje nejoblíbenější povídka od Raye Bradburyho:



A procházka lužním lesem na druhý svátek vánoční - tak trochu strašidelná, protože se už stmívalo a byla mlha přede mnou a mlha za mnou... Ale bylo tam úplný ticho a klid, což jsou věci, které mi s přibývajícím věkem chybí čím dál víc...




neděle 20. prosince 2015

Sama...

Sedím tu před televizí a jsem sama doma. Úplně sama. Neobvyklá situace...
  • Spálila jsem marokánky.
  • Vyžehlila prádlo.
  • Očistila ty odporně ošmataný ušmudlaný opěrky na ušáku.
  • Vyprala (pračka měla nějakej kolaps kvůli zakolísání napětí, a tak prala místo dvou hodin asi tak čtyři hodiny).
  • Vyházela hromadu asi tak dvaceti špinavých triček dceři ze skříně (sbohem předsevzetí, že koš na prádlo bude na svátky prázdnej).
  • Vybrala jsem hromádku materiálu na příští šperk (která tu zase možná zůstane ležet... až... až... tu hromádku zase zatřídím zpátky).
  • Zatřídila tu hromádku materiálu, co jsem minulej týden koupila v Praze a doteď ležela zavázaná v pytlíku, jak jsem ji přinesla už před týdnem.
  • Oholila jsem svý "fluffy" místa na těle...
  • Uvařila si levandulovej čaj, protože... protože prej působí jako sedativum, jsem někde četla...
  • Upravila fotky náušnic a nacpala to na dva prodejní servery.
  • Snědla několik zázvorovejch sušenek asi tak v deset večer.
  • Čumím už po několikáté na Milénium a držím palce Lysbeth Salanderové.
  • Dočítám knížku Petera Maye "Muž z ostrova Lewis" a je to jedno z nejlepších čtení za poslední dobu.


Nevyprala jsem závěsy.
Neumyla prach na poličkách v koupelně.
Neumyla jsem to okno v obýváku.
Nepočuchtala jsem ty spálený marokánky čokoládou.

Do příštích dnů to vidím tak akorát na tu čokoládu...

Zas ta tyrkysová...




Šťastný a veselý :-)

pondělí 9. listopadu 2015

Severská krimi a tak dále

Hltám knížky poslední dobou.

V knihovně jsem vyhmátla hned za sebou druhý a třetí díl kriminální trilogie Vraní dívka autor Erik Axl Sund (pseudonym). Není to nijak zvlášť úžasný, spíš mám dojem, že poslední dobou jsou kriminálky čím dál krutější a zvrácenější - na úkor promyšlenosti zápletky... bohužel. Tohle je jeden z těch případů. Jako - číst se to dá, ale že by to byl nějakej zázrak... 

Ale hodně dobrý čtení byla Skála od Petera Maye. Koupila jsem si tu knížku už v létě, protože mi ji kdosi na Facebooku doporučil a dostala jsem se k ní až nedávno (no jo, to je to půjčování dalších a dalších knížek z knihovny, i když si pokaždý svatosvatě přísahám, že jen vrátím a nic si odtud už neodnesu). Je to taky trilogie, takže jsem mazala pro druhej díl s tím, že třetí díl si zkusím napřed přečíst z knihovny, neboť jsem se dočetla, že je z těch tří nejslabší... No, takže to dopadlo tak, že Šachové figurky (3. díl) jsem dočetla včera, půjčený z knihovny, aniž jsem četla ten druhý díl, který mám doma v knihovně, že... A počítám, že si Ježíškovi napíšu, aby mi ho taky koupil, ať mám doma tu trilogii pěkně kompletní, protože nepochybuju, že je dobrá celá. Včetně toho třetího dílu :-)

Taky jsem natrefila náhodou naposledy v knihovně útlou knížečku Nikdy nevíš od Rozmar Kopecké, od které mám dva ušité medvídky doma u postele a kdysi jsme se občas na FB nebo jinde na netu potkávaly. Nebyl to žádný silný příběh ani dramatická zápletka - i když je to detektivní příběh z Krušných hor, jak je napsáno na obálce, vlastně to bylo jen takové povídání... ale mně při večerním čtení v posteli tak nějak sedla do nálady. Jako špetka osvěžující reality do těch drastických, dramatických a hodně krutých zápletek severské krimi :-)

Pokud se týká korálí, tak to flákám. Tedy ne zas tak moc, dělala jsem nějaké věci do galerie,  a ukázky na příští kurz tento měsíc v Praze, takže na net z toho nešlo nic. Až tenhle náhrdelník: 



Poslední asi dva týdny se mi začalo stýskat po jehlicích a přízi, když jsem četla články u Lišky a Lišky :-) Možná potřebuju nějakou změnu... Takže ta bedna s přízemi a hromadou jehlic, co stojí v ložnici u postele, se možná dočká své rehabilitace...

neděle 18. října 2015

Prokrastinace anglických slovíček... mimojiné :-)

Už skoro měsíc zase angličtina. Tentokrát až do poloviny ledna. Každej den, od osmi do tří... Nalejvárna. Jsem líná se učit slovíčka... Odkládám to a prokrastinuju, pořád si slibuju, že dneska odpoledne už JO! Tento víkend už URČITĚ! ... a zas nic... Sešitek na slovíčka popsanej a já nejsem schopná se je drtit... 

Od léta se toho moc nestalo. Za zmínku stojí určitě výlet na Beaders Best 2015 do Hamburku v srpnu. Utratila jsem tam všechny prachy, který jsem vydělala prodejem za moře za poslední dva roky. Tolik nádhernýho materiálu pohromadě jsem v životě neviděla! To miniaturní sklo ve všech možných podobách a barvách.
Nasyslila jsem si spoustu nádhernýho materiálu... Tak teď jen aby bylo na co jej použít...

Na Etsy pořád chodí poptávky na smrtihlavy a včely... Pořád je odmítám. Na Fleru prodej o ničem, tak si občas říkám, že kdybych sekala ty můry a včely jak na běžícím páse, měla bych z toho asi aspoň nějakej prospěch... Jenže já bych se asi zbláznila, kdybych to měla opakovat pořád a pořád... Umřela bych nudou a prokrastinovala tak, až by mi všichni zákazníci vynadali a poslali by mě do pr...

Něco jsem přece jenom stvořila. Lariat třeba na téma "Hra o trůny" do klubové soutěže, co se jmenuje "Lyanna":


Náušnice s maličkými jinanovými lístky a hedvábím Shibori:


A potom jsem ještě zužitkovala konečně ten krásný čaroit, co jsem si koupila už vloni na Geosvětě, stál mě 500,- Kč a je odněkud od jezera Bajkal:


Jo a málem bych zapomněla! Taky havraní brož na objednávku. Odcestovala do Atlanty - "Nevermore"!


neděle 2. srpna 2015

Zase můra, no...

Konec dovolené. Alespoň tedy první části dovolené. Dva týdny pryč... A zítra zase do procesu. Už dva dny z toho mám depku. Tolik promrhaných hodin věcma, co mě nebaví.
Jsem líná stáhnout si fotky z dovolené a něco sem dát. Ale udělám to. Slibuju :-) Tedy ne že bych si myslela, že to někoho zajímá, ale mě to třeba bude zajímat, až se sem podívám za rok nebo tak něco. Nebo v zimě, až bude venku hnusně a mlha a holý stromy.

Minulý týden jsem posílala dva náhrdelníky za oceán. Dneska přišel nádherný mail, protože první náhrdelník dorazil ke své majitelce. Do Chicaga. Byl to náhrdelník s tematikou "El Día de los Muertos". Shodou okolností jsem o tomhle svátku poprvé četla v povídkách Raye Bradburyho. Spousta jeho povídek se odehrávala v Illinois. Tak nějak se kruh uzavřel :-) Nepamatuju se, že bych kdy dostala takový krásný feedback od někoho z Fleru... Inspirativní, energii dodávající, v hlavě se vylíhlo hned pár dalších nápadů. 

Druhý náhrdelník jsem sotva dokončila a hned byl fuč. Ani pomazlit jsem se s ním nestihla :-) 

A dneska jsem dodělala novou můrku. Všichni chtějí smrtihlavy a já je už nechci dělat... Tedy ne ty stejný. Ale když jsme se vrátili z týdenní dovolené a přede mnou byl ještě týden volna, nějak mě chytla chuť na pořádnou můru. Možná proto, že jsem jednu vyplašila, když mi v noci vlezla do šatů a pak ráno vylezla najednou zpod těch šatů a já chytla hysterák, protože fááááákt se jich štítím :-)



A náhrdelník, co odcestoval do Kalifornie: