čtvrtek 10. dubna 2014

Tak nějak do zelena...

Pořád si hraju. 
Sice je to na dlouhý lokte, protože se s tím hrozně crcám a všechno mi trvá... Někdy je prostě jen tak zevlování nebo válení se u knížky lákavější než korále...

Zatím největší kus s mou novou hračkou, dokončený včera: 



Předtím to byly dvoje náušnice, z nichž jedny byly vyrobeny omylem, byla to zakázka a začala jsem bezmyšlenkovitě šít podle rozpisu řad... až jsem zjistila, že šiju ty větší místo menších. Ale oboje už jsou fuč :-)



A ještě předtím jedno malé Shibori použité na malém náhrdelníku: 


středa 12. března 2014

Hraju si :-)

Mám novou hračku!

Né, není to tablet ani to plyšové růžové prase, co jsme koupili v neděli v Ikea :-D

Protože se v lednu prodal můj monstrnáhrdelník z loňského kola soutěže Battle of The Beadsmith, tak nějak jsem měla dojem, že si to můžu dovolit a zakoupila jsem ze zámoří originál Silk Shibori ribbon přímo od Glennis Dolce. Minulej týden ta nádhera po měsíci konečně dorazila! V tu chvíli letěly fragmenty rozešitýho náhrdelníku do košíku, kde zůstanou ležet asi tak do příštího jara, zatímco já se mazlím s těma úžasnýma barvama a nejspíš se ještě dosti dlouhou dobu mazlit budu, než se s tím naučím pracovat a než si dostatečně pohraju...

První pokus jsem si ušila pro sebe:


Druhý náhrdelník v úplně jiné barvě:


A takhle vypadá ta nádhera jen tak:


A já si jdu zase hrát...

neděle 16. února 2014

Můry a další věci

1. Už jsme zase doma kompletní. Po půl roce.

2. Objednala jsem si poprvý v životě něco, co se tady nedá sehnat, za mořem. Zaplatila jsem za to. A už dva týdny čekám, jestli se někdo bude obtěžovat mi to vůbec odeslat...

3. Moji reklamaci, podanou před třemi měsíci (ztracená včela) pošta dosud neráčila jakkoliv vyřešit. Budu muset vykonat další osobní návštěvu.

4. ...která nebude poslední, neboť to vypadá, že se ztratila další zásilka, tentokrát na cestě do Austrálie. Byla pojištěná na dva litry, ale jestli bude pošta zas tak "pružná", dočkám se něčeho možná tak za půl roku...

5. Ušila jsem další můru... tentokrát trošku barevnější. A mezi můrama jsem si střihla jeden menší náhrdelník.



neděle 2. února 2014

Lišaj č. 3 a fakt už stačilo...

Dlužím sem dalšího a definitivně posledního lišaje smrtihlava v týhle podobě. Již nikdy více!
Zákaznice, která mě víceméně donutila ho udělat a tak dlouho na mě útočila, že kdo jsem, když si můžu dovolit odmítat platícího zákazníka a že je přece normální, když si tvůrci vydělávají komercí, prozatím tedy zdárně hraje částečně mrtvého brouka. Takže jak jsem řekla - již nikdy více!!!


Pak jsem taky udělala k těm náušnicím v předchozím článku poněkud neortodoxní náhrdelník. S dekadentními spajky :-) a larvikitovými šutráky. Tak trochu náhrdloš pro další ostrou holku :-)



neděle 12. ledna 2014

Dvě knížky

Během prosince se mi zadařilo přečíst několik knížek. Některé dobré, některé míň. Jedna tedy nestála vůbec za nic. 

Z těch, co za něco stály, tak určitě Kniha hřbitova od Neila Gaimana.


Četla jsem od něj Nikdykde a nějak výrazněji mi to v hlavě nezůstalo. Knihu hřbitova jsem si půjčila v knihovně s tím, že mu zkusím dát ještě jednu šanci... A dobře jsem udělala. I když asi tak do poloviny knížky jsem si říkala, že mu prostě tak úplně asi nikdy na chuť nepřijdu, poslední přibližně třetina knížky převážila jazýčky vah jednoznačně do pozitivna, a to naprostého. Ba ještě o dost víc - skončilo to tím, že jsem nad tou knížkou na konci bulela dojetím a bylo mi líto, že to končí... A i když je to prý knížka pro děti, nijak mi to nevadilo - protože ač fantaskní a chvílemi víc než morbidní, je citlivě něžná a překvapivě dojemná a krásná...

A dnes ráno jsem dočetla další knížku - Sean Parnell - Četa psanců



Velmi autentická knížka o válečném konfliktu, o kterém se tak  podrobně zas až tak moc nemluví... Jedna četa na jedné malé základně a zdánlivě jednoduchý úkol hlídat kousek pákistánsko-afghánské hranice. Ve skutečnosti pohled zblízka do naprostého pekla, ze kterého není úniku ani žádného východiska. Taky pohled do duše přímého účastníka, a to dosti syrový a nelítostný. Holá skutečnost, naprosto děsivá, strašná, beznadějná (už z toho důvodu, že nikdy nemůže jedna kultura pochopit tu druhou, protože žebříčky hodnot už nemůžou být odlišnější a opětovné uvědomování si této nezvratné skutečnosti nikomu na optimismu nepřidá). Rozhodně stojí za přečtení, ačkoliv slabším povahám opravdu nedoporučuji, sama jsem z toho měla několikrát špatné spaní. A i když našinci může ledacos připadat poněkud patetické, oni prostě takoví jsou... A klobouk dolů před nima.

Obálky knížek jsem si vypůjčila z http://www.cbdb.cz/

pondělí 6. ledna 2014

Nemůžu...

Špatný je to. 

Nemůžu sem psát. Nemůžu psát všechno, co bych chtěla. Nemůžu psát ani trochu toho, co bych chtěla. Nemám to kde vykecat. Nemám SE kde vykecat. Vlastně mám momentálně pocit, že sem nemůžu psát vůbec nic. Že nemůžu psát ani nikam jinam vůbec nic...

Kromě fotek svých šperků a článcích o nich. Zjevně neškodný obsah. Který se nemůže nikoho dotknout, nemůže být špatně pochopen a nemusím vysvětlovat, jak jsem co myslela a nemyslela...

Přástevník jitrocelový - už je fuč u nové majitelky :-)



A nové spajkové náušnice se šutrama:



neděle 29. prosince 2013

Jsem Grinch...

Po dvou minulých týdnech konečně dva dny klidu. Jsem sama doma. Neskutečně úžasný čas, na čtení, na pokec v kavárně s kamarádkama, na šití (bude nová můra), na přemejšlení, na poslouchání rozhlasové dramatizace Nesboho knížky Nemesis, což by se mi za přítomnosti zbytku rodiny nikdy nemohlo podařit - vypnout tu debilní televizi a jen při šití poslouchat...

Čím jsem starší, tím víc mi to vánoční blbnutí jde na nervy. I když nesháním dárky na poslední chvíli a ať se sebevíc přesvědčuju, že letos se už fakt nesmím nechat převálcovat tím pocitem, že je povinné strávit vánoce tak, jak je to "obvyklé", stejně mi to celou dobu před Štědrým dnem sedí za krkem... A čím víc se to blíží, tím víc jsem naštvanější, rozčarovanější, otrávenější, podrážděnější a znechucenější, aniž dokážu nějak přesně určit, co konkrétně je důvodem. Pamatuju si, že úplně to stejné dělávala moje máma a jak strašně mi to vadilo a jak jsem si přísahala, že nikdy nebudu toto svým dětem dělat, že nikdy nebudu ta protivná a podrážděná osoba... Grinch - tak mi říká můj muž v těch dnech. "Naše máma, to je Grinch..." Bylo mi jich všech líto, že jsem tak hnusná (a řvala jsem pak v koupelně před zrcadlem na Štědrý den, když jsem se šla dát před večeří trošku do gala). Taky jsem se litovala a rochnila se v tý sebelítosti... A pak to zase ze mě tou večeří všechno spadlo a od tý doby už je všechno fajn... A jestli se sebou něco neudělám, tak to za rok bude úplně stejný...

Ještě před svátky jsem zužitkovala ten krásný achát, který jsem koupila už na jaře na mineralogické burze v Praze a pak se s ním chodila akorát mazlit: 



pátek 13. prosince 2013

Disintegration...

Štrachám po youtube starý písničky. The Cure, The Mission, Sisters of Mercy... Protože je mladší nemocná, jsem doma a do vánoc už do práce nepůjdu.
A dnes večer po x dnech i sama a v klidu v pozdní hodině u PC... S albem Disintegration... 
Vyhodnotila jsem klubovou soutěž a už po x-té mám pocit marnosti, protože to už zas vypadá, že někdo škemral o hlasy a tím znehodnotil objektivitu hlasování, bohužel tentokrát byly všechny přístupy z FB, takže dopátrat se konkrétního škemrání nelze... Tím pádem není důkaz. Je jen trpká příchuť. To se fakt ty hejna slepic nestydí klikat o život jen proto, že je někdo požádá?
Tímhle to tak akorát sklouzává do naprosté průměrnosti, zapadá do jednolité masy nesmyslných "soutěží" tohoto typu, kde vyhrává ten, kdo má nejvíc slaboduchých přátel na FB, kteří nepovažují za nutný mít vlastní názor a udělají frašku i z toho, co mohlo být vizitkou a výpovědí o něčem smysluplném a zajímavém...¨

A tak zůstává akorát pocit trpkosti a nechuti to dál dělat.

Šperky ale budou dál :-) Tento týden odešla do Austrálie duběnková brož a nic mě netěší víc :-))



A vznikly (kromě včely č. 2) jen nějaké náušnice. Ty nejpovedenější dle mého názoru (vzor je můj vlastni!): 


neděle 17. listopadu 2013

LOST in POST...

Neměla jsem se tou včelkou tady tak chlubit. Vůbec jsem se s ní asi neměla nikde chlubit. 
Neboť jsem za to potrestána... To mám za to!
Včelu, poslanou doporučeně a prioritně, pošta ztratila. Ztratila ji ještě tady v republice, od podací pošty nikam jinam nedorazila... alespoň podle všech těch elektronických sledovacích mechanismů.
Když se týden na sledování nic nedělo, šla jsem na poštu a chtěla jsem vysvětlení. Pošťouchnutí... něco! Reakcí bylo, že je moc brzo, že mám počkat, že je před svátkama a tak je to normální...Že voni s tím stejně nic nezmůžou, že jen půjde reklamace cestou té zásilky a "pani, do Spojených států jsou na to tři měsíce". Mně to normální tedy nepřišlo, protože minule vycestovala můra do Austrálie hned druhý den. Navíc se včelou zároveň odešel doporučený dopis do Prahy a ten bez problémů dorazil na místo určení.
Ze vzteku jsem jim aspoň nechala ošklivý hodnocení u čísla zásilky na webu. A asi i proto se za dva dny u zásilky objevila poznámka, že mám volat infolinku, kde mi řekli, že mám reklamovat, že jak to takhle visí, tak je to úplně jasně ztracený a nedá se s tím nic jinýho dělat...
Včelu jsem ořvala. Možná se ještě někde najde, v nějakým Zapadákově zakopnutá pod policí... Ale já už vyrábím druhou, protože zákazník ji zaplatil... 
Styděla jsem se, styděla jsem se, že mu musím napsat, že pošta ztratila jeho objednávku ještě než vůbec stačila opustit hranice...

Stihla jsem jeden lariat:



pondělí 4. listopadu 2013

Honey Bee

Jsme zpátky v zajetých kolejích...
Mladší je zpátky ve škole. I když jsem si po celou dobu nemoci mailovala s učitelkou a snažila se plnit všechna zadání, stejně je ten skluz znát a vzhledem k tomu, že mám poněkud svědomité dítě, nemůžu jí vysvětlit, že těch písemek zítra se bát nemusí, když tak dlouho nebyla ve škole a bude to zítra teprve druhý den... Učila jsem se s ní do desíti. 
Dostala zákaz jakéhokoliv sportování, takže tancák až do konce pololetí je v háji - i s koupeným kostýmem a zářijovou radostí, že se dostala ze skupiny "B" do "A"... 
Čas ušetřený voděním a vyzvedáváním do tancáku a z tancáku nebude ve skutečnosti vůbec ušetřen, neboť dieta trvá a obědy ve škole jsou vhodné tak dva z pěti...

Nicméně minulý týden jsem strávila výrobou speciální - totiž hmyzí zakázky :-)
Mám ráda tenhle druh přání - po úspěchu můry dotaz, jestli bych byla schopná vyrobit včelu...
Byla? Je nutné to zkusit! 

Tady je :-) Moje honey bee...



Zítra pocestuje do USA... sbohem včeličko :-)

čtvrtek 31. října 2013

Mezi hmyzem

Dnes tedy jen čistě chlubící příspěvek :-)

Mezi můrami a jiným hmyzem (jak v nejbližší době uvidíte) jsem si dala trochu voraz od lítací havěti a spáchala jeden náramek:





úterý 15. října 2013

Můří boom

Tento týden nechodím do práce. 
To samo o sobě je prostě super!!!
Jen ten důvod je celkem na prd... Minulej týden otekly mladší dceři brutálním způsobem podčelistní uzliny na pravý straně. A jelikož si zdárně dokážu psát ty nejkatastrofičtější scénáře, musela jsem ze středy na čtvrtek zhubnout tak dvě kila... Dnes po téměř týdnu už je téměř jisté, že je to mononukleóza. Takže tento týden jsem doma a ty další týdny to budu asi nějak muset všelijak lepit s babičkama, bo dýl jak týden doma zůstat nemůžu, zatímco do školy budu malá smět až někdy za tři týdny nejdřív...
Bráním se, aby se ze mě nestala můří manufaktura. Minulej týden proběhl můří boom, našla jsem odkazy na svou můru tak různě po světě na nějakých dvou serverech a se zájemci se roztrhnul pytel, takže jsem to odmítala, protože bych prostě umřela, kdybych je měla všechny udělat a taky si to slízla, že prej jsem asi velmi úspěšná, když si můžu dovolit odmítat platící zákazníky... Byla z toho výměna názorů v angličtině, kde mně se tedy v mých holých a jednoduchých větách špatně argumentuje, nicméně nakonec jsem couvla a přislíbila ještě jednoho stejnýho lišajíka urobit... a k tomu jsem napsala, že prachy nejsou všechno a že kdybych dělala jen to, co po mně lidi chtějí, ta můra by nikdy nevznikla... Tož tak.

Takže ještě jedna můrka - ovšem to je ta teprve druhá, co poputuje zítra až k protinožcům:


Pak už jen maličkosti - jeden háčkovaný náhrdelník ve starorůžovozelené kombinaci: 

 

 A jedny jinanové náušnice v podzimním ladění: 
 


Upgrade: Zapomněla jsem!!!! Kdo bude mít čas a chuť a bude zrovna v Praze, může se přijít mrknout na to, jak vypadají naživo šperky ze soutěže Battle of The Beadsmith 2013, které zastupovaly ČR :-)




pátek 4. října 2013

Pijou mi krev!

Pijou mi krev!!!
Ježíš, jak mi některý lidi poslední dobou pijou krev!

Pije mi krev babička tchýně, která si k nám přinese roli toaletního papíru, že prej to tak byla zvyklá u svý dcery... Na hajzlu leží celý balení toaleťáku, ale ona si k nám donese svůj! Nemám sílu se hádat, ale zůstává to ve mně.
Pije mi krev, když trousí poznámky k mým dcerám (já u toho samozřejmě nejsem) o tom, že bych měla přeci péct, že proč nepeču (bábovky, koláče a štrůdly, aby moje děti neumřely hlady)... Proč nekoupím dětem k jídlu nutelu? Jako k mazání na chleba nebo rohlíky k snídani... Ono je asi blbě, že chystám snídaně a svačiny se sýrem, šunkou, paprikou, hroznama nebo medem...
Rýpe do dcery, že má škaredý vlasy a měla by si s nima něco udělat... Vlasy má po mně. Jemný. Pro pěstování dlouhých vlasů žádná devíza, ale chce je mít dlouhý - tak ať je takový má! Mám ji snad proti její vůli nechat ostříhat?
Rýpe do ní, že si nemá mačkat nos (hard core verze je "Nedovol, aby ti máma ten nos mačkala")! "Proč si nezajdeš k tetě, ona na to něco má..." Děcko je tak dost naštvaný ze spousty černých teček, kterých se zbavuje a patnáctiletej puberťák asi jako poslední věc udělá to, že půjde někam škemrat něco na uhry...
Když si začne vyrábět svůj vlastní nikoliv jednoduchý šperk - ano, učí se ode mě - babička jí řekne, že proč se po mně opičí...
Jsou to blbiny, ale ony pak vždycky jednou za pár dní vylezou na povrch a dopadne to tak, že přiletím z práce, zapínám PC a píšu, protože to ze mě musí ven...

Pije mi krev ten blbec, co si mě dneska zavolal, aby mi dvě hodiny vykládal o něčem, co s mou prací souvisí jen okrajově a hlavně jsou to věci, který nemůžu vůbec nijak ovlivnit... Důležitej vůl, co se nejspíš nesmírně rád poslouchá a zakáže vám mluvit, dokud nedomluví on... A když domluví, stejně řeknete pětinu toho, co jste měli říct... Nešla jsem kvůli němu ani na oběd, nechala jsem ho propadnout... jednak bylo pozdě a druhak mě přešla chuť... Krom toho mi dokonce nabízel místo - mezi lidma, kteří mě před čtyřmi lety vyhodili a hodili totálně přes palubu...

Pije mi krev, že se musím bít o to, na co mám už dávno nárok a chovat se doslova jako svině, abych toho dosáhla.

Pije mi krev ten zmrd, co mi vychlastal za jediný den ve společné ledničce v práci mlíko - že se najde někdo takovej, kdo si úplně sprostě nalejvá z PODEPSANÝ krabice a během jedinýho dne ji vyžere tak, že mi na dně nezůstane ani na jediný kafe...

Ufff.... je mi líp. Fakt je mi líp, když jsem to sem takhle napsala. 

Tak mě napadá, že můj poslední větší počin se tak nějak k tomuhle příspěvku hodí :-) Už ho nemám, prodal se během jedinýho dne a myslím, že s žádným šperkem jsem se ještě tak těžko neloučila...


Upgrade: Taky mi pije krev ta podělaná reklama, která vyskakuje pokaždý, když tenhle blog otevřu a tutově vyskakuje i všem, kteří sem jdou - tímto se vám všem omlouvám, ale já ji tam nedala, nevím, proč tam je a netuším, jak se toho zbavit...

středa 11. září 2013

Nothing...

Období ničeho. Asi.
Prázdno v hlavě. Není to nepříjemný. 
Předpodzimní splín jakýsi. Šít mě nebaví. Úžasný nápad, načatý - leží tu na stole už několik dní, taková slibná záležitost... a nevím, jestli z ní něco bude. Nechce se mi.
V sobotu odešla elektřina v celým bytě. Hned ráno - aby víkend dobře začal... V tu chvíli ve mně vybuchly emoce, jako naštvanost z vyhlídky zkaženého víkendu, na který jsem se tak těšila. Že jsem měla dokonce i chuť vařit!!! A místo toho neřešitelný problém v pojistkové skříni... Brečela jsem nahlas, vzteky a litováním sama sebe, iracionálně a zbytečně. Ne, zbytečně ne. Úleva po tom výlevu byla citelná až do večera. Klid v duši, po delší době. 
Rozečetla jsem knížku - a začíná mě bavit. I když to žádná obzvlášť hodnotná literatura není... ale potřebuju dějový spád, zajímavý příběh, napínavý děj... schovat se do toho čtení. Tak nějak nálada právě pro tohle... Když jsem si ji minulý týden v knihovně půjčovala, povídá mi knihovnice (mimochodem zřejmě mladší než já): "Ta knížka stojí pětset korun." Na moje zvednuté obočí dodala: "Dávejte na ni pozor. Je nová."
Vypadám snad jako nějaká ničitelka knížek či co? Nekupuju si snad sama knížky dost na to, abych věděla, kolik stojej? To se mi fakt v životě nestalo... Snad ani jako puberťákovi...
Mám čas věnovat se mladší dcerce. To je asi největší plus. Jsme samy doma přes týden. Tak jsme si tu spolu zbyly - to si večer říkáme. Jsem za to moc ráda, potřebuje mě, potřebuje, abych s ní mluvila a vedla ji - což jsem dosud dělala jen málo a nijak zvlášť dobře.

I když v posledních dnech mám tvořivý útlum, neznamená to, že jsem předtím nedělala nic:


Zakázka do kamennýho obchodu:


A dvě malé blbůstky:


sobota 24. srpna 2013

Mrtvý křeček v mrazáku...

Už podruhý je v našem mrazáku mrtvý křeček.
Holky odjely v pondělí k našim, takže starání se o toho víc jak dvouletýho křeččího dědu (nebo spíš asi bábu) připadlo mně. Všimla jsem si té boule hned, jak vylezl z domečku... Nebyla velká, ale bylo mi jasný, že to dopadne úplně stejně, jako před dvěma lety s jeho předchůdcem. Bohužel pro domácí euthanasii nemáme doma potřebnou kapacitu (hlava rodiny se vrátí až v únoru) a já do žádný křeččí exekuce nejdu... Zavolala jsem holkám a postavila je před hotovou věc - o víkendu půjde křeček na svou cestu poslední. Do dneška byla ta boule jednou taková než začátkem týdne. A tak jsme ho vzaly, odnesly ho na veterinu, vyčekaly si frontu psů a jednoho králíka před náma a požádaly paní doktorku, aby to skončila...
Uložen do svého dočasného mrazícího boxu bude čekat, až bude odvezen k našim na zahradu a důstojně a s patřičnou dětskou pietou pohřben...

Toliko ke křeččímu osudu...

Trochu šiju a trochu háčkuju. Tedy měla jsem pocit, že se asi uháčkuju k smrti. Protože tenhle náhrdelník je z maličkých rokajlových korálků č. 15 a byla to fakt fuška!



Pak jsem si střihla jednu zakázku:



A když už jsem byla v té klasické barevné kombinaci, vznikly ještě jedny náušnice:

sobota 10. srpna 2013

Dámský oddíl? Fakt?

Venku hřmí a blýská se a na plechovým parapetu konečně zní dešťový kapky. Po mnoha dnech nemám tělo doma lepkavý potem. Mám ráda horko, ale to sucho venku bylo úmorný a rododendrony za "věžákem" mají zoufale schlíplý listy už dva týdny a mně je jich líto, protože si myslím, že to mají definitivně za sebou...

Během posledního týdne jsem se 2x otočila v Praze. V tom vedru, vařená ve vlastní šťávě...
V neděli ráno nezbývalo mi nic jiného než využít služeb ČD. Neb na deset dopoledne se s jinou společností dostat do Prahy nedá. Když jsem si kupovala asi před měsícem místenku na nádraží, prodala mi ji paní za přepážkou se slovy: "Dám vám to do dámského oddílu." Ano, vím, že tato vymoženost existuje a byla jsem tak jaksi potěšena (obzvlášť při vzpomínce na své poslední cestování vlakem ČD, s hodinovým zpožděním, úplně jiným vagónem než kam jsem měla koupenou místenku - protože ten můj tam prostě vůbec nebyl - pěti chlapy v kupé se zhasnutým světlem). Realita: nastoupila jsem v neděli do vlaku. Do vagónu, kam jsem měla zakoupenou rezervaci. Kupé mělo zatažené závěsy a bylo zavřené - otevřela jsem dveře a odhrnula závěs - a čuměla na mě vousatá chlapská tvář... Kupé plné kufrů a manželka k tomu. Na mém místě. Slušně jsem oznámila, že mám rezervaci na sedadlo číslo 15 a čekala jsem, co bude. "No ale to my jsme nevěděli, že je to tu rezervované," odpověděla mi vousatá tvář. Mrknu na cedulky na kupé - lísteček s mou rezervací tam je: "Je to tu napsané, že číslo 15 je rezervované." "Dyť nám řekla (průvodčí), že si můžeme sednout sem, že je tu volno," reagovala vousatá tvář. "Ano, do Olomouce bylo to místo volné," povídám a čekám, co se bude dít...
"No pani se snad neposere, když chvilku počká," děl na mou adresu ten vousatý pán. Vycouvala jsem z kupé, čekala, až se paní zvedne a přes kufry přeskáče na jiný místo. "Sedíte v dámském oddílu," neodpustila jsem si ještě rýpnout. "Však já su tady s dámou," odpověděl onen gentleman...
Toliko k cestování v dámském oddílu Českých drah... nechápu, k čemu tam je vyčleněn, když nikdo nedohlíží na to, aby byl...
Dlužno přiznat, že když pán vytáhnul z kupé paty, celkem dobře jsme si s paní pokecaly :)

Ve středu jsem si cestu zopákla, už tedy bez nutnosti využít služeb ČD, odučila jsem kurz a byla vděčná všem, kteří v Praze v tom vedru a ještě k tomu ve všední den odpoledne přišli a měli chuť se učit ne zrovna jednoduchý postup. Klobouk dolů a velký dík všem!

Lariat, který je konečně dokončen:



čtvrtek 1. srpna 2013

Půl roku sama, Paco de Lucía a taky prohra...

Čeká mě půl roku bez chlapa. Na půl roku ze mě teď je slaměná vdova. Vlastně je to taková premiéra. Dýl než tři týdny jsme samy holky nebyly. Nějak mi to nedocházelo v posledních týdnech ani dnech a asi mi to tak nějak nedošlo ani teď. Vlastně nevím, jestli mi to nějak dojde, jestli se dostaví nějaký pocit bezradnosti třeba...
Tedy když nepočítám ten dnešní (a to jsem slaměná teprve druhej den), kdy jsem strávila celý podvečer a večer hledáním pojistky na brýle pro dceru. Ještě hnusnější než pocit, že máme nejspíš smůlu a budem muset zaplatit nový příšerně drahý skla do brýlí v plný palbě bylo vědomí, že jsem tím totálně zabila několik hodin a ten lariat, co mám už dva týdny rozešitej a chtěla jsem jej dneska dodělat, zase nedodělám...
Je to divný... převlíknout peřiny a pak tak nějak uznat, že ty druhý vlastně nemá cenu povlíkat, protože se na ně bude akorát půl roku prášit. Sbalit je a schovat na toho půl roku do skříně. Postel je tak nějak holá.
Mladší dcera předevčírem s přestávkama prokvílela večer, slzy jako hrachy. Vždycky rozbulela i tu starší a tátu taky. Koukali na mě... protože já nic. Smí se to? Mít pocit, že se nic hroznýho neděje? Že se jen možná celýho půl roku vůbec neuvidíme...?
Až ráno, až se zavřely dveře definitivně za mužem s posledním báglem na zádech jsem se otočila na ty dvě - a ony potichu bulely a objímaly se. Přidala jsem se k nim. Tak jsme tam stály všechny tři, v obýváku - v objetí s uřvanýma očima. Pak jsme šly naposledy z okna zamávat.

Mám asi nějaký desetiletý periody nebo co. Pamatuju si, že po třicítce jsem zažila něco jako "druhou pubertu". Takovej zásadní zlom v chápání některých věcí v životě. Změna přístupu, hodnot...
Zdá se mi, že je to tu zas. Po čtyřicítce. Zase se něco mění - cítím to poslední týdny. Přistihla jsem se, že přestávám mít potřebu se o některé věci dělit s ostatníma lidma. Taková ta neodbytná snaha podělit se s ostatníma o zážitky, dojmy, pocity nebo co já vím - je to tak nějak částečně pryč. Vědomí, že stejně jen já vím... a že to tak nějak stačí... Že ty slova na všechny strany jsou úplně zbytečný.

Koupila jsem si lístek na Paca de Lucíu. V Olomouci na náměstí minulý pátek. Nikdo nechtěl jít se mnou - že je to tak nějak prý nebere. Mě to taky nikdy nijak moc nebralo, i když flamenco mě fascinuje. Jen jsem měla dojem, že bych si to neměla nechat ujít, že bych to chtěla slyšet naživo, že bych to chtěla zažít na vlastní kůži. Protože tohle v Olomouci už asi nikdy neuvidíme.
Jsem šťastná, že jsem tam šla. Bylo to neskutečné, úžasné, fascinující... V tom horkém letním večeru stačilo jen zavřít oči a byli jste o dva tisíce kilometrů dál... Slyšet a vidět naživo je úplně o něčem jiném než pustit si na jůtůb...


Sobotní odpoledne jsem pak strávila na rozdíl od zbytku rodiny, který šel rozumně na bazén, na náměstí, kde jsem se sice smažila ve vlastní šťávě, ale ženský tam dupaly na pódiu flamenco o život a já na rozdíl od nich aspoň neměla černý šaty...
Letos to byl už 5. ročník festivalu a já ho všechny ty minulý čtyři roky vždycky prošvihla. Letos už ne, protože že bych zapomněla jít na koncert se mi stát nemohlo :-)

Ze soutěže Battle of The Beadsmith 2013 jsem vypadla ve 3. kole. Porazila mě Tamuna Lezhava:



Šperky tentokrát žádný nějak nemám hotový... Uháčkovala jsem několik šlauchů, nikoliv do prodeje na net. Ani jsem je nefotila. Až tenhle poslední, vzala jsem si ho na ten koncert :-)