středa 15. března 2017

Esence absolutního štěstí

Napsat to musím dřív, než se mi to všechno v paměti zamlží do neurčitých pocitů a útržků.
Je to necelé dva týdny, co jsem poprvé v životě spáchala cestu do zahraničí na vlastní pěst, bez cestovek a organizátorů, jen já a moje čerstvě dospělá dcera. Poprvé na letišti, poprvé komerčním letem, poprvé ubytování přímo přes booking.com, poprvé v cizím městě v cizí zemi... V noci den před odjezdem jsem měla doslova cestovní horečku - ačkoliv jsem se cítila v pohodě a neměla jsem vědomě vcelku žádné obavy (kromě strachu z toho, že nějakej sebevrah zas skočí pod vlak a my nestihnem být na letišti včas), třásla se mnou až do rána zimnice, vůbec jsem nespala a bylo mi zle. Další den mi pak už nic nebylo.

A jaký to bylo? Takový, že se mi vůbec nechtělo zpátky. To město je nádherný, starobylý a zároveň moderní, úzký uličky a starý město, asi milion renesančních kostelů (přišlo nám, že si snad každá ulice postavila vlastní kostel, aby to lidi neměli daleko), obchůdky a kavárny a restaurace a ŽÁDNÝ LIDI, protože mimo sezónu :-)

Bydlely jsme v apartmánu ve starým domě, hned vedle galerie renesančního umění a naproti galerie moderního umění, v obýváku byl dřevěnej malovanej strop a z oken výhled do úzké ulice Via Pignolo, k branám Citta Alta pár kroků... Ráno z těch kostelů zněly zvony a my jsme chodily na snídani do kavárny, na kapučíno a briošku plněnou pistáciovým krémem a čestvej pomerančovej džus a u tý snídaně koukaly na místní Italy s bílou šálou uvázanou na liščí smyčku kolem krku a pod paží francouzskýho buldočka, jak přibaletili k baru v kavárně, lupli do sebe preso a zase šli...

A protože na tom veletrhu, který byl původně důvodem téhle cesty, nakonec nebylo nic moc pro mě a utratila jsem tam jen zlomek financí, který jsem původně utratit chtěla, rozhodla jsem se nijak se neomezovat, pokud se týká místních požitků - tj. dát si kafe, kdykoliv se nám líbí, dát si dobrý jídlo v restauraci, když budeme mít hlad, koupit si dobrý víno a sýr a bresaolu na večer a pak si nacpat pupek a zapít to tím vínem... A každou volnou chvilku využít na courání po městě, klidně po těch stejných ulicích, i když bylo jeden den extrémně hnusně a zima a déšť a my se šly mokré a zmrzlé zahřát na chvíli do nějaké malé toastové restaurace, kde se personálu zjevně nelíbilo, že chcem jen kafe a pití a ne jídlo (ne, hlad jsme fakt neměly a jinou kavárnu jsme poblíž nenašly) a tak nám k tomu pití donesl plastový kelímky, přestože u všech ostatních stolů měli lidi vodu do skla... Prošly jsme tu galerii klasickýho umění (madona s dítětem, madona s dítětem, sv. Šebestián, madona s dítětem, madona s dítětem, madona s dítětem, sv. Šebestián a sv. Roch, madona s dítětem, madona s dítětem... atd.). Jeden Bernini a jeden raný Rafael. V den odletu jsme stihly i údajně nejlepší zmrzlinu ve městě (byla skvělá!!).

Na veletrhu jsem potkala svoje kolegyně šperkařky ze Švédska, Malty, Itálie, Británie a Maďarska (i odjinud, ale s těma jsem se seznámit už nestihla) a byl z toho příjemnej večer u piva a vína a jídla a s anglickou konverzací, za což jsem neskutečně vděčná, protože to bylo taky poprvé v životě, co jsem hozena do vody musela plavat...

I na tom letišti jsem to zvládla, jakkoliv jsem panikařila u samoodbavovací přepážky na zavazadla a ty tři Italky z personálu krafaly spolu, místo aby byly nápomocný trapně neschopným cizinkám ve středním věku, co poprvý v životě letěly z cizí země letadlem...

Když jsem pak přišla první den do práce a spadla zas rovnýma nohama do těch sraček, došlo mi, že ty 4 dny v Bergamu nebyly jen super strávenej čas, ale byla to esence absolutního štěstí...
















Já tuhle cestu brala jako svou malou osobní čelendž. A dala jsem to. Takže - kam příště? :-)

pondělí 6. února 2017

Makám na Bergamo

Pracuju. Výlet do Bergama se blíží a já chci mít co utrácet :-) Abych to pak zase využila na další kousky šperků... Nejedu učit ani se učit. Jen zevlovat.
Koupila jsem letenky pro sebe a pro dceru, zarezervovala ubytování v apartmánu někde nedaleko "Starého města" (protože to vypadá na fotkách jako fakt krásné italské centrum města) a hodlám se ve svých téměř pětačtyřiceti letech konečně odvážit vystrčit paty z domu a nezávisle na cestovkách a organizátorech konečně učinit první samostatný výlet "za hranice všedních dnů" :-)
A tak nějak doufám, že to třeba nebude výlet poslední, ale mohl by být první z řady dalších...

Poslední dobou fakt utíkám ke korálím, protože v práci je to čím dál horší. Před pár dny jsem měla příšernej pocit, že už je na mě nahlíženo jako na starou strukturu, protivnou otravnou bábu, co akorát prudí s trváním na starejch zkostnatělejch postupech a "udržuje tyhle mrtvoly zbytečně naživu" - jak mi bylo řečeno. To, že tím chráním prdel i těm, kteří tenhle názor mají, už je vedlejší. Asi o to nestojí. Takže jsem poprvý za tu spoustu let měla fakt pocit, že už se tam nehodím. Že jsem nemoderní a stará a zbytečně puntičkářská (i když jde sakra o peníze).
Že nestojím o to, dělat si vlivný kámoše. Zavazovat si lidi kolem sebe. Protislužby - protože "já s ním musím být zadobře" i kdyby čert na koze jezdil a i kdyby to bylo na úkor těch, na kterých tolik nezáleží, protože to nejsou osoby důležité... Už je to tady zas. Odmítám přivírat oči kvůli zájmům těch "důležitých", protože zásady jsou jen pro ty nedůležité... Je to na poblití. Sralo mě to vždycky a sere mě to pořád.
Vždycky jsem zastávala názor, že sebestředné, namyšlené, arogantní šéfy bez šperky špetky sebereflexe produkuje jejich okolí tím, s jakou servilností se k nim chová a do jaké míry praktikuje anální alpinismus.

Ale zpět ke korálím. Jedna zakázka za oceán:


No a pak jsem opustila můří stereotypy a zkusila úplně něco nového :-)




pondělí 23. ledna 2017

Filigrán

Zkusila jsem udělat šperk s filigránem. Jeden jsem si před časem koupila, pár měsíců mi ležel doma. 
A protože už neleží (tedy jen tak holej, nezpracovanej, ten náhrdelník samozřejmě leží v krabici), je důvod být optimističtější, pokud se týká těch nahromaděných a stále se hromadících komponentů, kamenů a jiných součástí budoucích a prozatím neexistujících výtvorů :-)



Příště tu bude další můra :-)

středa 4. ledna 2017

Resty a pitomci

Měla bych dohnat blogový resty z posledních týdnů. Abych teda zahájila ten rok 2017 nějak zodpovědně.

Žádný předsevzetí nebudou. Ani o zodpovědnosti. Protože vím, že zas tak zodpovědná nejsem a nebudu, abych něco dodržovala. Třeba by mohly být konečně letos vlastní webovky (jenže to bych musela vymyslet nějakou vhodnou a údernou doménu napřed, že...). A třeba bych měla přestat být tak zkostnatěle zaujatá proti reklamě a votravování lidí sebepropagací. Takže třeba dojde i na tu FB stránku... Třeba. Prozatím jsem nebyla schopná ani upravit tenhle blogísek, furt vypadá děsně.

A třeba bych taky mohla důsledněji eliminovat to negativní, s čím se potkávám. Nekazit si náladu. Neužírat se krávovinama, který nemůžu změnit. Nevztekat se nad lidma, který nemůžu změnit. Ani nad jejich rozhodnutími, který taky nemůžu změnit. Ve svým věku už přestat řešit, co si kdo myslí, jak si kdo vyloží nebo nevyloží to, co řeknu... "Ježíš, to jsem řekla (napsala) asi blbě, to si může vysvětlit tak, jak jsem to nemyslela... Co si pomyslí?" Některý lidi kolem mě jsou přitom empatičtí asi jako pařez! A některý maj obzvlášť exkluzivní nadání udělat ze mě, čímkoliv co řeknou, pitomce... A ani je přitom nenapadne, že bych to tak třeba mohla vnímat. Třeba toho pitomce ze mě udělat ve skutečnosti nechcou - ale udělají. 

Dost o pitomcích. Na ty bude ještě času dost.

Teď ty resty z konce roku:

Můrky dvoje:



Náušnice s hedvábím Shibori a pavučinkami:


A náhrdelník (takový napůl lariat, jenže na zapínání), což je poslední věc roku 2016:




neděle 6. listopadu 2016

Pinťák forever!

Už dlouho si všímám, že má tenhle blog mnohem, mnohem větší návštěvnost ze zahraničí než z ČR. Některý články úplně extrémně. Je to díky pinterestu, odtud chodí naprostá většina návštěvníků. Dnes skoro 30 návštěv a všechny přes "pinťák". Přijdou, mrknou... :-) A co dál, nevím. Vyrábí si podle toho sami doma? Chodí kvůli jinanovým náušnicím především. Ale taky kvůli ostatním šperkům. Občas se někdo ozve, že chce návod na ty jinanové listy. 

Žádné návody neexistujou.

Občas se někdo zeptá, jestli vedu kurzy (v angličtině). Ovšem do Střední Evropy asi nikdo na kurz nepojede, když se podívám, odkud většina těch zahraničních návštěv jde. A místní se do těchto kurzů nijak zvlášť nehrnou. Občas se na FB divím u ostatních šperkařek ze zahraničí, jak sednou na letadlo a letí někam přes půl světa na nějaký mezinárodní event, módní přehlídku, veletrh, workshopy... Ceny za tyhle kurzy na těchhle srazech jsou úplně někde jinde než ty naše. A přesto mám pocit, že i když je to v tuzemsku za několikanásobně nižší ceny, tak se to tady lidem zdá drahý, nepřijdou... Anebo tady není dost těch, které by to bavilo tak, že jim to stojí za to...

Ale je to vlastně úplně jedno :-)

Můry forever!!!! 


A taky jinany :-)



středa 26. října 2016

"Master Class" konečně!!!

Odhodlala jsem se a nechala se přesvědčit, abych svoje můry pustila do světa. Takže příští měsíc v Praze Na Spirále. Tenhle kurz je "master class". Je to jen moje, moje know-how, moje milovaný můrky, co nikdo jinej (zatím) nedělá. Ale je načase si trošku lámat hlavu (a jehlou rozbodat prsty atd.) a posunout se zase o kousek dál. Ještě nevím, čím je nahradím (pokud vůbec to lze), ale zkusím to. Čímž samozřejmě neříkám, že žádný další nebudou! Budou!

Třeba tyhle: 



Mám hotové i další, ale ty až příště. Mám toho spoustu na práci, nějaké další kurzy a realizace některých nápadů - paradoxně je u mě podzim zřejmě letos nejplodnější částí roku. Tolik chuti do tvorby jsem za celý rok neměla!

Dceruška moje mi udělala nové logo. Ještě jsem ho nikam nenahrála, ale půjde to zřejmě ruku v ruce s úpravou vzhledu blogu. Taky se rýsuje konečně plán na vlastní webovky nebo aspoň doménu by to chtělo. To, co jsem chtěla realizovat už někdy před šesti roky se konečně objevilo v dohledu. Tak doufejme, že to zase něco jiného nerozbije...

Protože jsou lidi věci, co mě dokážou rozbíjet spolehlivě a celkem pravidelně...

čtvrtek 29. září 2016

Papír je taky hezkej materiál

Další z mnoha absurdit poslední doby:

Fascinuje mě, jak ještě pořád je normální automaticky předpokládat, že ženský jsou tak nějak samozřejmě v kolektivech předurčený k vaření kafe, uklízení špinavýho nádobí a posluhování chlapům. Jak nikoho ani nenapadne, že by to někdy mohl udělat chlap! Jak nikoho ani nenapadne, že by o to mohl třeba i slušně požádat!
Naopak mají pak ještě tu drzost to rozmáznout, cože si to některá dovolila, když s tím měla problém...

Potřebuju vypadnout. Nejlíp mezi úplně jiný lidi. Potřebuju se začít věnovat zas něčemu naplno. Vloni to nejspíš zachránila ta angličtina. Letos nemám nic... Myslela jsem si, že mám. Ale ne, spletla jsem se.

Byla jsem si minulou neděli zkusit, jak se váže knížka. Vždycky jsem to chtěla umět. Úsměvné na tom bylo to, že na tom workshopu jsem totálně kazila věkovej průměr. Všichni ostatní účastníci byli minimálně o 20 let mladší než já. Viděla jsem, jak se moje osmnáctiletá dcera potutelně usmívá a má ze mě srandu, když mě poklepala po rameni se slovy "Tak, maminko, já tě tady už nechám samotnou, hezky si to tady užij."
Bylo to docela poučný tam tak sedět mezi těma studentama s piercingem v nosech a tunelama v uších, poslouchat kecy týpka s pérem ve vlasech a chvílema koukat nenápadně některým pod ruce a zjišťovat, že manuálně, manuálně to tedy v jejich případě hrubě pokulhává. Ale bylo to přesně to, co jsem potřebovala - vypadnout mezi úplně cizí a jiný lidi (i když jen jako tichý účastník) a dělat něco úplně novýho. 

Nebýt některých těch hnusáren v práci, vystačil by mi hezký pocit z toho kousku neděle pravděpodobně o něco dýl.

Zkusila jsem taky můří inovaci: 



Náhrdelník s akvamarínovým kabošonem, co jsem koupila na jaře na mineral burze:



A jeden malý náhled do minulé neděle:


středa 21. září 2016

Sbohem letní šaty...

Přehoupnuto do podzimu. Zatímco minulej týden jsem chodila do práce v letních šatech bez rukávů a ani ráno neměla na sobě svetr, tento týden už jsem vytáhla bundu, odložila sandále a v práci šaty od uniformy vyměnila za sukni a košili a silonky, což je u mě definitivní konec léta a přepnutí do podzimního módu.

Kytky na balkoně, který jsem si tam hýčkala a chodila si mezi ně sedat v teple letního večera se sklínkou vína a talířkem sýrů, zůstaly v tristním stavu - surfinie a minirůžičky jsou zdecimované padlím od té doby, co slunko svou dráhu na obloze zkrátilo tak, že na balkon přestalo svítit úplně a zachraňují to akorát muškáty, o víkendu nastěhuju orchideje zpátky do bytu a s těma zvadlýma troskama se definitivně rozloučím.

V práci absurdita střídá absurditu. Vždycky, když si myslím, že mě už nic nemůže překvapit, se najde něco, co to absolutně zabije... Po několika dnech nepříjemných pocitů averze vůči všemu a všem jsem dospěla k názoru, že nejideálnější by bylo s nikým nemluvit, nic neposlouchat, na nikoho a na nic se nedívat. Nekomunikovat... Jenže to bohužel není možné, a tak mi nezbývá než tomu dál čelit, protože před tím prostě není úniku... Sakra, není.

Ještě že mám aspoň ty korále a knížky. 

Můří náušnice na zakázku na Slovensko k mé milé zákaznici :-)


Náušnice v mé oblíbené zelenozlaté barevné kombinaci.


A po dlouhé době zase prsteny se Swarovski rivoli a sluníčky:



čtvrtek 8. září 2016

One More Time with Feeling

Za pár minut mi bude 44. 
A zrovna jsem se vrátila z kina. Nick Cave - One More Time with Feeling.
Sakra, totálně mě to dostalo. Seděla jsem tam a během první poloviny filmu mi jen tiše tekly slzy a měla jsem pocit, že jestli si nedám panáka, tak mě to rozloží totálně. Druhou polovinu filmu jsem se snažila dát se dohromady a zároveň neztratit ani slovo z toho, co bylo řečeno.

Panáka jsem si dala až doma. Musela jsem.

pondělí 1. srpna 2016

Půlrok pryč (Awakening)

Půlrok je pryč. Za čtyři dny zas budeme úplná rodina :-)
Třeba zas nebudu muset pořád vařit já...

Ale to spaní v té velké posteli, kterou jsem měla jen sama pro sebe, to mi bude chybět. Nerada se dělím o ten prostor. O koupelnu ráno před odchodem do práce. 
Chvíli si zase budu zvykat...

Náušnice můří (musím říct, že ta "random" výšivka mě docela dostala - jak uvidíte i na dalším kousku):



A po dlouhé době jeden větší kousek - na jaře mi dcera dovezla kousek lávy, který sebrala na svahu Vesuvu v Itálii. Ten nápad nějakou dobu zrál, až vzniknul tenhle asymetrický náhrdelník, kde se prolíná několik motivů - Awakening.



pondělí 27. června 2016

Léto...

Dlouhé dny a krátké noci a taky teplé noci (některé). Nejhezčí období roku...

Dala jsem si do pořádku balkon, koupila skládací dubový stoleček, zasadila muškáty a surfinie do květináčů a truhlíků na zábradlí. Koupila jsem si dokonce i květináč levandule, ačkoliv pochybuju, že na našem na severozápad obráceném balkoně dlouho přežije...
Sedět v teplém večeru na balkoně s pohárkem červenýho má něco do sebe...

Minulej týden se mi podařilo se slušně opít. Tedy ne sama a vínem, ale ve společnosti a vínem a whiskou. Už dlouho jsem neměla takhle naváto. Aby bylo jasno - nikdy nepiju tak, abych ztratila dekórum. Takže žádný vokno, žádná totální ztráta rovnováhy a ovládání, nic takovýho. Jen veselo, mírně rozostřený vidění, odpadlé zábrany (některé), jen ty obrubníky chodníku se nějak vlnily zprava doleva pořád. Kromě následné sahary a nedostatku spánku kupodivu žádné negativní následky. No jo, nebylo to pití sladký :-)

Došitá zakázka:



Jinanové větvičky:



A můj balkon...


pondělí 30. května 2016

Půlnočka v KFC

Víkend jsem strávila s dcerami v Praze. Mladší se účastnila mistrovství ČR "Czech Dance Masters", takže nám víceméně nezbylo nic jiného než to pojmout jako rodinný výlet...

Miluju jízdu vlakem. Pustit si hudbu do sluchátek a čumět celou cestu z okna a dopřát si víc jak dvě hodiny nerušeného poslechu naplno puštěných písniček, na kterých momentálně ujíždím, prokládaných těma, co se nikdy neomrzí. Do toho víc jak dvě hodiny času na přemýšlení o věcech, nad kterýma jindy přemýšlet není čas... Utřídit si myšlenky, ujasnit si některé věci a možná taky přijmout nějaká rozhodnutí a občas při nich i vytrvat... Občas. A i když ne, tak vypadnout z každodenního koloběhu zacyklených starostí, obav, úzkostí a obsedantních myšlenek na věci, které nelze ovlivnit, bylo pro mě hodně osvobozující... Aspoň na ty dva dny.

Taky jsme si dopřály noc v hotelu, protože taneční soutěž končila až večer. Dorazily jsme tam až v půl jedenácté a recepční nemohl pochopit, že jedenáctiletá dcera nemá doklad totožnosti, jehož číslo by se dalo vepsat do toho pitomého formuláře. Ne, opravdu nepovažujeme za nutné po ČR s sebou vozit pas... Mám za to, že jako zákonný zástupce nemusím ve svý vlastní zemi nikomu dokazovat, že chci přespat jednu noc v hotelu se svými vlastními dětmi :-)

Stihly jsme v sobotu odpoledne proběhnout i Dyzajn market, ulovit tam věneček do vlasů a jednu brož od Stellion. A potkat tam i Rozmar.

Mladší dcera a její spolutanečnice pak večer stihly vyhrát se svou formací místo 2. vicemistra ČR :-)

Dobré to bylo. Uchozené nohy, utracené peníze a večeře v půl dvanácté v noci v KFC na Andělovi... Ale dobré to bylo.

Dokončený lariat (po měsíci):



A takhle vypadá nefalšovaná radost: