Je čas udělat domovu pápá

A po roce je to zase tady. 

Zítra mizím na dva týdny za hranice všedních dnů... Hory.

Asi tam bude ještě sníh... A dole pod kopci teplo. To znamená větší problém s nabalením kufru...

Hm, největší problém mám stejně zas s tím, jaký knížky sbalit... Jo Nesbo a jeho Spasitel jede se mnou, o tom žádná - jenže už zbývá přečíst jen polovinu. A co pak? Co když ta další knížka mě nebude bavit? Bude mě nudit? Beru další dvě...

Taky balím šití - celý svůj rozdělaný soutěžní kus pro Battle of The Beadsmith. Veškerý materiál potáhnu s sebou... Jeden další malý kufřík. Jen doufám, že tam bude na pokoji aspoň přes den slušný světlo (ještě jsem tam nebyla). A že s tím taky trošku pohnu, je čas jen do konce května...

Drobnosti poslední doby:

Konspirační teorie ;-)

Začínají mě štvát některý konspirační teorie, co na mě čumí z fejsbůku skoro každej den. Ne že bych byla naprostý skeptik, nejsem naiva - v tomhle světě se děje nepochybně spousta věcí, o kterých kdybychom věděli, asi bychom měli hodně špatný spaní... Ale jsou věci, který změnit můžem a pak taky ty, co změnit nemůžem... A jakkoliv mě občas dokážou některý absurdity vytočit do červenýho, už dávno jsem pochopila, že si tím nasíráním akorát škodím sama sobě.

Takže tak nějak nechápu, proč má někdo potřebu se nechat děsit snůškama nejrůznějších blábolů, aniž by se pokusil si aspoň minimálně ty bláboly ověřit. 

Obětovala jsem asi hodinu a půl čistého času tomu, abych dokázala, že během pár desítek minut jde najít spoustu informací, po kterých alespoň zapochybujete! 

A upozorňuju, že jsem jenom prostý uživatel, ohledně meteorologie naprostý laik. Ale mraky mě fascinujou odjakživa... 

Jak to vzniklo - inu bafnul na mě dnes odkaz na tohle. Nebafnul na mě poprvé, už jsem to před pár dny viděla, zaujala mě ta animace i ty fotky a protože mi to přišlo jako stejný efekt, který dělá voda, když teče např. po cestě a teče přes drobné kamínky, zase jsem to zavřela (tady je to krásně vidět). Když se mi to dnes otevřelo znovu i s výrazem "modifikované počasí" a na můj dotaz, že proč "modifikovaného" jsem se dozvěděla, že tohle přece není dílo přírody, přečetla jsem si i ty písmenka. A tak nějak jsem nepobrala, že tohle proboha může někdo brát smrtelně vážně! Rozklikla jsem odkaz a začetla jsem se...

Aha! Tak ono za to může něco, co se jmenuje haarp. Co je to sakra HAARP? Z Aljašky budou vlnit mrakama do Indickýho oceánu? A dokonce to jakože dokážou naložit na loď a budou třást s Korejcema, aby se probrali? On je ten web vůbec plnej "zajímavostí" ;-)

No tak jsem to zkusila vzít od začátku.

Jednoznačně podobné obrázky jsem našla tady. Odtud už stačilo si jen vygůglit slovo altocumulus. I s obrázkama... 

A tohle se stane, když se tomu proudění postaví do cesty nějaká překážka, vyvýšenina. Bomba, ne? Jeden by si skoro myslel, že už jsou tady! Ti druzí, co přišli tam odněkud shora! A ono ne, ony jsou to pořád jenom mraky... No a když to nejsou ty "lentilky", tak jsou to prostě vlny...

Sama ta divná stránka uvádí odkaz na Wikipedii. Ale prej ne, prej by to vlnění musela způsobovat každá psí bouda. Kluci asi zapomněli, že psí bouda, pohoří na pevnině a ostrov v oceánu je trošku rozdíl... Krom toho si trochu popletli Indický oceán s Pacifikem...

Zkusila jsem argumentovat tím, co jsem našla. Ale ne, že proč prý se tyhle satelitní snímky objevujou až teď poslední dobou, když satelity snímají přece už dlouho!? Použila jsem ten stejný odkaz a fotku na Wikipedii. Fotka vznikla už v roce 2005. Dokonce jsem se fakt trefila i s tím názvem mraků :-) Protože tuhle fotku jsem opravdu rozklikla až jako poslední. Tak mě napadá - když HAARP funguje naplno od r. 2007, jak sakra udělali to vlnění na druhý straně zeměkoule už o dva roky dřív? ;-) Starší fotky jsem nehledala. Ale nepochybuju, že kdybych tomu obětovala ještě další čas, našla bych je.

 

Týýýwoe! Jak to, že jsou dva vedle sebe?

 

Květen 2009

Červenec 2012

Vidíte to, jo? Dvakrát na tom samým místě! Musíme! Prostě musíme tady mít nějakou klimatickou zbraň!

Jen tak na okraj - podobnej "průzkum" jsem si provedla před časem i ohledně blbosti jménem chemtrails...

Hotovo.

Poněkud surrealistický očičkový náramek je hotov. 

Použitý materiál: japonské korálky TOHO a Miyuki Tila a vlastnoručně vyrobená očička z polymerové hmoty Fimo zalitá křišťálovou pryskyřicí. Jako oživení ještě česká "sluníčka" v krásně jantarové barvě.

K tomu jsem si střihla jako oddechovku jedny zelené jinánky :-)

Pokračuju IV.

Stav včera dopoledne:

V současné době je téměř hotový. Takže příští foto už bude finální :-)

Předjaří. A Pokračuju II. a III.

Holky mají jarní prázdniny. Včera jsme je odvezli k mým rodičům. 

Nejsem si jistá, jestli neutrpí obě dvě otravu čerstvým vzduchem :-) Po těch měsících městského zimního smogu a mlhy. A taky jestli dokáže starší dcera odtrhnout ruce od mobilního telefonu, kde vykecává s kámoškou imrvére a taky jestli dokáže odtrhnout sluchátka z uší...

Já to včera nevydržela a vytáhla jsem aspoň většinu ven, do předjarního okraje lužního lesa. Ještě pár týdnů a bude to všechno krásně zelené... teď ještě ne, ale já to už cítím ve vzduchu ;-)

Ten maník v červené bundě na čtyřkolce tažené psím spřežením byl ukázkový příklad, jak efektivně a bez ekologické zátěže (a mnohem rychleji než na kole) se dá zajet si odpoledne v neděli do města třeba pro basu piv ;-) Než jsem stačila zmáčknout tlačítko na foťáku, byl tak daleko, že jsem stihla vyfotit jen záda a to ještě zoomem.

Práce na náramku pokračuje:

V současné době už je hotová skoro celá jedna polovina. Ale fotit se bude až za denního světla.

Pokračuju I.

Pokračuju.

Pomalu. 

Očička přišita a obšita. 

Slonovinové Miyuki Tila. 

Jedno větší párání, protože jsem se netrefila na střed... Bohužel jsem to zjistila až když to bylo hotové. Takže asi dvě hodiny marné práce.

Pokračuju... :-)

Maličkosti

V sobotu v Praze. Výsledkem uchozené nohy a křeče v prstech, hromada krásného materiálu, několik nádherných kamenů ulovených na mineralogické burze a prázdná peněženka...

Krásný materiál je inspirující... Ten nápad, který jsem v hlavě poslední skoro dva měsíce urputně dolaďovala a vymýšlela a nakupovala potřebné věci a zkoušela, jsem během pěti minut doslova zahodila. Nevím, jak to dopadne a jestli to vůbec nějak dopadne, ale ta momentální představa mě neskutečně láká a já doufám, že výsledek za necelé tři měsíce se aspoň trošku přiblíží tomu, co mám prozatím jen v hlavě...

A taky mám už určenou soupeřku... a myslím, že je to bez šance :-) Ale co, hlavní je se zúčastnit, ne? ;-)

Úlovek ze sobotního Geosvěta:

Maličkosti - 2 brože vyrobené během poslední doby:

Po delší době jsem si taky střihla háčkovanej šlauch v černobílé kombinaci :-))

A aby toho nebylo málo, začala jsem ještě jednu o něco málo větší záležitost - to než se úplně zanořím od 1. dubna do soutěžního kusu... 

Výroba tentokrát bude probíhat tak trošku on-line, uvidíte tady, jak práce pokračuje (pokud tedy nebudu jezdit z práce domů až za tmy a budu moct práci vyfotit za denního světla).

Na obrázku papírový nákres, tvar překreslený na LSS a "očička" z polymerové hmoty Fimo, který jsem vyrobila už tak před rokem a půl a na nic nepoužila a doteď ležely v piksle a vesele se na ně prášilo... Dostaly glazuru z křišťálové pryskyřice ještě v sobotu večer po příjezdu z Prahy. Mám jich ještě hromadu, tohle je jen pět z nich:

Do knihovny a do Prahy

Předevčírem jsem byla v knihovně. Musela jsem vrátit knížky. Courala jsem se pak po ní asi hodinu a nakonec jsem si potupně vzala zpět svůj průkaz a odešla jsem s prázdnou. Nic jsem si nevybrala, nic mi nepadlo do oka, do žádné z knížek se mi nechtělo začíst... Ani jsem je skoro nevytahovala z regálů.

Dneska jsem šla do knihovny za barákem, do malé pobočky, která se vyznačuje především spoustou detektivek a babskýho čtení a to ostatní je tak nějak trošku upozaděno. Zvláštní - i ty upozaděný na mě dneska z těch regálů mávaly :-)) Odnesla jsem si tři.

Jinak dočítám další kriminálku. Už je to druhá od stejnýho autora - Jo Nesbo. Nechtějte po mně, abych hledala, jak mám napsat to přeškrtnutý O... Knížky dost dobrý. A suprovej překlad. Taky žádný tiskový a ani pravopisný chyby!!! 

Opakovala se situace z listopadu, kdy kdosi kdesi opět nedal na web to, co měl. Výsledkem byl zrušený kurz, na který se lidi neměli jak přihlásit a to, že jsem vypadala jako blbec, když jsem dva týdny předtím na kurzu říkala zájemcům, že mají sledovat web, že další kurz tam bude zveřejněn...

Nicméně se díky této situaci to celé tak trošku posunulo někam maličko jinam - takže příští měsíc ahoj v Praze ;-)

Tři maličkosti, bo poslední dobou se tak trochu flákám ;-)

Volám jaro :-)

Zima mě nebaví. Za tmy do práce, za tmy z práce a nic mezitím. Na chodnících buď prosolená "suchá" břečka nebo prosolená mokrá břečka. Nelyžuju, takže mě prostě zimní radovánky nijak neberou. A taky jsem teplomilný jedinec, co se nerad choulí v šálách a bundách před ledovým větrem.

Takže za mě - já už se připravuju :-)

 Trávová brož s lístečkem, kapkami a květy pomněnek z rokajlu 15 :-)

HOWGH :-)

A jedeme dál...

K proběhnuvším volbám napsat něco musím, bo to, čeho jsem byla v těch pár týdnech (obzvlášť těch dvou posledních) svědkem, si to asi budu hodně dlouho pamatovat...

Nevolila jsem v prvním kole ani jednoho z těch dvou. A kdybych měla být objektivní a volit svobodně, nešla jsem k volbám ve druhém kole vůbec, protože oba dva měli k mému kandidátovi asi tak stejně na hony daleko.

Ale to, co jsem tu v těch druhých dvou týdnech viděla, mě do té volební místnosti nakonec přece jen dohnalo. Ideál, který se tu začal prezentovat na všech frontách, vyzníval pro mě a pro naprostou většinu lidí v mém okolí jako naprosto prázdná a nepochopitelná mediální bublina. Nevěřícně jsem zírala na to davové šílenství a nevěřila vlastním uším, když jsem slyšela chvalozpěvy na noblesu. Člověk, který do té chvíle neudělal nic, ale vůbec nic výjimečného (kromě chrápání na jednáních snad vždy a všude) a nezanechal žádnou výraznou a prospěšnou stopu ve své politické dráze, byl najednou prezentován jako dobrotivý spasitel, který je povolán vyvést národ z temnoty.

Na debaty (vyjma té úplně poslední) jsem se nedívala. Stačily mi jen titulky na zpravodajských serverech, útržky zpráv ve veřejnoprávních i jiných médiích a nakonec i třeba zážitky dcery ze školy. Učitelé masírovali žáky v hodinách dějepisu a občanské nauky tím jedním a "správným" směrem. Všechno masírovalo všechny tím jediným "správným" směrem. Odporná, vlezlá a agresivní volební kampaň, ten ksicht na mě čuměl odevšad a hlásal svoje "Karel is not dead". Nakonec začal chodit i spam do soukromých mailů...

Za celé ty dva týdny jsem neviděla a neslyšela nic, co by tu bublinu vyplnilo. Co by mě přesvědčilo o tom, že názory toho člověka se v něčem shodují s těmi mými, že má nějakou vizi, která může být prospěšná téhle zemi, že to, co dosud udělal (a mně se to nelíbilo - např. ACTA, Kosovo...), udělal správně...

Toto v kombinaci s neskutečně otravnou kampaní nakonec rozhodlo, že přece jen půjdu.

Zvláštní - ani jednou za ty uplynulé týdny jsem neměla pocit, že mě někdo masíruje směrem na druhou stranu. Ani jednou, když pominu asi dva billboardy na cestě do práce u dálnice. Jestli ten druhý ksicht ještě někde visel, nevadil mi. Nevtíral se dotěrnými hesly. Neřval na mě odevšad, abych volila slušnost (kterou jsem ale nikde nenašla).

A tak celý dojem, který jsem z toho měla, se nakonec smrsknul na jedno: někdo si strašně, ale strašně moc nepřeje, aby se tam ten Zeman dostal...

A celá ta přiblblá hysterie, která se rozpoutala po vyhlášení výsledků, to jenom potvrdila.

Neslyšela jsem řvát ty druhé, napadat média a všechno kolem za poškozování kandidáta a já nevím co ještě. Neslyšela a nečetla jsem žádné elaboráty, které označují voliče protistrany za blbce, tupé hlavy, burany z venkova, komunisty, pojídače zabíjaček a pobírače sociálních dávek, čímž se skvěle během minulých tří dnů prezentovali příznivci toho, kdo prohrál. 

A tak si jen říkám - kam se poděla ta tolik proklamovaná noblesa?

http://www.blisty.cz/art/67212.html 

Dilema rozseknuto

Dilema rozseknuto. Začátkem ledna udělala dcera dvoje přijímací talentové zkoušky na dvě střední umělecké školy. Ostrava a Brno. Jako první jsme se dozvěděli o přijetí do Brna. O týden později o přijetí i do Ostravy...

První dilema bylo - opustit gympl a odejít? Nebo zůstat mezi kamarády...? 

Pak už zbylo jen to druhé - Ostrava nebo Brno? 

Papír s plusy a mínusy pořád vykazoval stejné počty na obou stranách... Trvalo to několik dní. "Uvědomuješ si, že jestli tam půjdeš, stane se ti hlavním smyslem života umění?"

Nakonec je to Brno. Doporučeno zkušenějšími. Snad je to dobrá volba...

Procházela jsem s dcerou webovky internátů. Vzpomínala na sebe, když jsem ve 14-ti vypadla z domu na intr do Luhačovic a dojížděla vlakem, bez mobilů, dokonce bez telefonu - ten jsme doma neměli vůbec. Táta mě v neděli odpoledne odvezl na vlak a řekl mi, u kterého vlaku mě v pátek bude čekat. Přes týden žádný kontakt domů. Bylo to normální. Úplně normální. Dnes si nedokážu představit, že bych o ní během týdne vůbec nevěděla... A vím, že je nevyhnutelné, že přesně tak to bude. Možná ne v prvních dnech nebo týdnech. Ale bude.

Zvláštní pocit vědět, že přes týden tu nebude. Že bude sama za sebe někde jinde, tak brzo. 

Trochu strach, že se stane někým jiným - že pozná jiné lidi a jiné věci a taky nejspíš úplně jiné hodnoty než ty, ke kterým ji dosud vedli racionálně zaměřená matka a otec... 

Jsem šťastná za ni, že jde za tím, co ji baví. A strašně jí to přeju (ať nedopadne jako já).

A trošku smutná z toho, že jedna (pro ni nejspíš jednodušší) část dětství končí...

Obrázky sem dám dnes jen tak... že jsem se od svátků neválela :-)

Zakázka - už jsem ten náramek kdysi dělala.

 Malé spajkové náušničky.

A nakonec jinanové náušnice, které měly nečekaný úspěch...

Czech Spike beads!

No jo, odolávala jsem dlouho. Ale stejně jsem se občas neudržela a objednala... A tak se mi jich pár doma nahromadilo. Takových krásných... To až před Vánoci se mi spajkování zachtělo :-) 

Taky jsem si říkala, že bych se konečně mohla zúčastnit - Soutěž na spirále - Czech Spike beads... Všichni soutěží a já krom soutěží svýho klubu nikdy nic...

A naležato je do náhrdelníků dělaj všichni...

Takže - nastojato! Náhrdelník pro fakt ostrou holku ;-)

Černé babyspajky, velké spajky, na zapínání hematitové. K tomu samé TOHO hematit, gunpowder, černé, aluminium permanent finish, stříbrné... Lístky a velké ploškované korálky travertin.

Soutěž Na Spirále – Czech Spike beads

Tak mi držte palce ;-)

Černá komedie

Sledovala jsem to dnes vpodvečer na ČT24. Fakt lepší než kdejaká komedie tohle!

Nebudu se tady nípat v politických souvislostech. Ač pravidelně sleduji, už dávno vím, že snažit se pochopit je zhola zbytečná námaha, která mě dovede tak akorát k nasrání se a zkažený náladě. 

V "pakárně" jsem od doby ministra Dobrovského. Pamatuju všechny, kteří byli potom. Víceméně je mi ukradený, kdo tam nahoře sedí, pokud nevidím do zákulisních her a nechají mě v klidu dělat si svoji práci. Což se stává málokdy, ale už jsem si za těch dvacet let celkem zvykla. Od nápadu k nápadu a jiný už to nebude...

Jde mi jen o konkrétní osobu a její divnou, fakt divnou osobnost.

Neseděla mi nikdy. Od první chvíle, co o ní bylo slyšet. Mladá, sebevědomá, ambiciozní. Nemám nic proti mladým, sebevědomým a ambiciozním lidem (nikoliv LIDEM). Jenže celá ta suita vzešlá z VV mi tak nějak byla proti srsti od samého počátku. Ono totiž i to sebevědomí potřebuje sebereflexi. A když sebereflexe není, máme tu ukázkový příklad zmrda.

Už když probleskl první "fundovaný" názor ambiciozní paní P. na zrušení (odprodej, jasně) těch pár posledních rekreačních zařízení, chtělo se mi říct - odstup, Satane! Lukrativní lokality, ano. Je třeba prodat to poslední, co ještě zbylo a co za něco stojí a malá domů, víme?

Když o pár týdnů později začaly prosakovat informace o možném jmenování dotyčné osoby na post ministryně obrany, bylo mi z toho fyzicky špatně.

Kde vezme člověk takové sebevědomí? Někdo ho v tom vychoval? Kdo ho to naučil? Nikdo ho nenaučil přirozené pokoře a zdravé důvěře ve vlastní síly asi. 

Slovo "soudnost" je pro tuhle osobu asi slovem sprostým. Co je to za člověka, že s takovým sebevědomím a arogancí začne usilovat o funkci, prestiž, moc? Normální lidi přece mají pochybnosti, měli-li by vykonávat práci, kterou se nikdy neučili. Co vůbec vedlo tuhle ženskou k tomu, že mohla takhle prohlašovat, že ona na to má, že to přece zvládne? 

Nemůžu se zbavit dojmu, že ona si opravdu chtěla hrát s vojáčky. Ve své nebetyčné nafoukanosti si ani na vteřinu nepřipustila, že na to nemá. Že nestačí chtít, ale je třeba taky umět. Když už nic jinýho, tak diplomaticky jednat. Místo toho jsme viděli umíněného fracka a pak hysterickou ženskou totálně mimo realitu...

Když nastoupím do nový práce, je mi dopředu jasný, že budu potřebovat určitý čas (dny, týdny, měsíce - podle toho, jak nová práce to je), abych se stala dostatečně fundovaným pracovníkem. Že se prostě musím učit! Dívat se, ptát a taky myslet. Až po nějaké době si můžu udělat úsudek o tom, co je dobré a co je špatné. Co můžu změnit. Nemůžu to udělat dřív, dokud ten pohled zevnitř přece nemám!

Tak mě napadá - jaký život vedou tihle lidi (nebo nadlidi)? Že jim ani tyhle základní souvislosti nedochází. Anebo jestli dochází a je jim to jedno, pak opravdu pánbůh s náma...

Pečená hovínka a Marina

A blbnutí je v plném proudu...

Dnes první den dovolená, konečně! Uhňácán nějaký počáteční počin týkající se vánočního cukroví... Výsledkem pokusu o čokoládové minimakronky byly dva plechy ukázkových kroucených hromádek lejna :-) Fotku sem dávat nebudu, i když jsem si to samozřejmě zvěčnila. To abych příští rok měla čím si připomenout, jak ten pokus dopadl ;-)

A samozřejmě je jasné, že nic nemůže jít bezproblémově v těchto dnech, proto otravný kašel mladší dcery se ze včerejška na dnešek vyvinul víc než hnusným směrem a to i s teplotou, takže navíc ještě nejen marod, ale taky kňourání kvůli prošvihnutému vánočnímu školnímu jarmarku, třídní nadílce a nejspíš i koncosvětové páteční oslavě narozenin spolužačky v cukrárně na náměstí...

Už několik dní jsem nešila. Své kreativní touhy si ukájím vytvářením a pečením kakaových hovínek...

Ale než jsem se tak zparchantěla: 

A taky ještě náramek na objednávku (k náhrdelníku viz jeden z minulých článků):

Ještě mi to nedá, abych se nezmínila o jedné z knížek, kterou jsem během minulého a předminulého týdne stihla přečíst - Carlos Ruiz Zafón: Marina.

Líbilo. Moc. Jeho knížku Stín větru mám doma, ale rozhodně se mi nelíbila tolik jako tahle. Trošku (no, vlastně hodně) fantaskní, trošku retro, trošku steampunk, trošku poetické, smutné a nostalgické a maximálně čtivé (aspoň pro mě). Když jsem to četla, měla jsem pocit, že v té staré Barceloně jsem a stojím v tom dešti někde na Las Ramblas...

Dočkala jsem se!

Tak jsem se po dvaceti letech samostatnýho bydlení konečně dočkala! Po posledních třech letech čekání, kdy zůstala prázdná jedna stěna obývacího pokoje s tím, že bude prázdná tak dlouho, dokud se nepodaří zrealizovat můj sen - knihovnu přes celou jednu stěnu.

Konec štosů knížek naskládaných kolem postele! Konec přetékajících krabic, konec knížek narvaných v  šuplících, kredencích... Jupííííí!!!

Fotka nic moc... Ale lepší nemám :-) Muž můj tu knihovnu dokončil před chvílí, plnit se začne zítra.

Pravda, knihovna byla vykoupena i cenou nečekanou... Při nákupu v IKEA v Brně, kam jsme jeli minulou sobotu schválně na otvíračku s tím, že jen proletíme do skladu, naložíme, zaplatíme a pokusíme se odvézt naší Fábkou, jsem těsně před odchodem, v euforii, jak jsme to krásně zvládli a jak nám to dokonce vlezlo všechno i do auta, přehlídla jeden schod... a zvrtla si kotník tak, jak ještě nikdy v životě. Než jsem se dobelhala k autu, měla jsem kolem kotníku modrou bouli... Ještě s nábytkem v autě jsme jeli rovnou přes pohotovost.

Jo jo, takže se už týden "válím" doma. Tedy skoro - kromě středy, kdy jsem na celý den o berlích mazala do práce, bo někdo ty výplaty na konci měsíce prostě udělat musí... Ještě další týden se doma válet budu. Kotníček už je na tom líp, ale dobře ještě ne.

Ale všechno zlý je k něčemu dobrý a já musím říct, že i když nevydržím celej den ležet s nohou v ortéze, myslím že jsem za několik posledních let neměla tolik času na šití, jako jsem měla v posledních dnech :-))

S tímhle náhrdelníkem jsem se crcala dva týdny:

Náramek byl pak hotový za pár dnů:

Brož zabrala jen dva dny: 

Celá sada "Duběnky" je k vidění a taky ke koupi v olomoucké galerii Bohéma na Dolním náměstí :-)

A to ještě není konec!

Jedeme dál: 

Na černobílém náhrdelníku se už pracuje :-)

SMOG

Byla jsem dnes s dcerou v Ostravě. Jedna střední škola měla Den otevřených dveří. 

Bylo nečekaně příjemné vidět, že jsou pořád lidé, kteří se chtějí učit dělat krásné věci. Že jsou jiní, kteří to učí je. Že jsou místa, kde voní barvy. Sáhnout si na starý litografický lis. Vzít do ruky skutečnou tiskařskou literu. Že sice počítače vstupují i do tohoto světa, ale pořád ještě lidská ruka určuje tvar, barvu, směr...

A že to lidi pořád baví...

V záplavě sterilních kanceláří, byrokracie, úřední mašinerie, žabomyších válek a informačních sraček jsem na to skoro zapomněla... 

Jak by asi vypadal dnes můj život, kdybych tu učitelku tehdy poslechla a na podobnou školu šla? Šla jsem tehdy za jinou svou vášní - za knížkama. Ale vlastně nikdy (kromě dvou měsíců před nástupem na další školu) jsem tu práci už neměla šanci dělat. 20 let dělám práci, která mě nebaví. Jenže mě slušně živí, a tak jsem ráda, že jsem ráda. Z kolotoče povinností, hypotečních a jiných splátek a nezaopatřených osob už nejde vystoupit :-)

Strčte si někam elektronické čtečky, elektronické hračky a super vymazlené telefony... Je to jen smog.

Poslední náhrdelník, dokončený minulý víkend:

Stárnoucí Adrian Mole mě prostě nebere!

Zajímalo by mě, jestli někdo čtete pokračování Tajného deníku Adriana Molea od Sue Townsendové. Ten úplně první, původní, mám doma od puberty, kdysi jsem si ho objednala ještě za totáče z nějaké knižní nabídky, co chodily na základkách po třídách a přečetla jsem ho mockrát, tolikrát, že obálka té knížky je úplně ošolíchaná a ohmataná a potrhaná a doteď když ho vezmu do rukou a přečtu si kteroukoliv repliku, musím se smát nahlas. Pokoušela jsem se číst i deníky následující, ale - to nejde. To první pokračování mám tuším i někde doma a myslím, že jsem jej i celé přečetla, ale ty ostatní jsem nikdy nedokázala přečíst celé a vracela je nedočtené do knihoven. Nevím proč, ale připadají mi čím dál depresivnější, i když styl psaní zůstal víceméně stejný - nemůžu to číst. Chytám z toho depku :-) Opět odkládám, nedočtené vrátím do knihovny a beru do ruky Stiega Larssona...

V práci tak nějak dusno. Zítra nejspíš nepříjemný rozhovor ve třech. Těžko se udržuje dobrá pracovní nálada, když lavírujete mezi úctou ke staršímu člověku, ke kterému se snažíte celou dobu přistupovat tak nějak ohleduplně a chápete, že už třeba není tak flexibilní jako mladší kolegové, takže v zájmu bezproblémového běhu kanceláře mu tak nějak práci servírujete až pod nos v polotovarech, až zjistíte, že ve chvíli, kdy jste v totálním pracovním srabu a nevíte kam dřív skočit, tak vám to ničím, ale vůbec ničím nevrátí, naopak je schopen vám ještě totálně znepříjemňovat život tím, že na vás absolutně spoléhá a čistě z  pohodlnosti a lenosti odmítá si jakékoliv informace obstarat sám, přestože je má v počítači na stole stejně jako vy - a místo toho chodí otravovat třikrát během čtvrthodiny, dokud vším nešvihnete a tu informaci mu nenajdete a nepředáte... a chutí hodit ho do toho všeho naplno, ať prostě plave sám... I když víte, že bude následovat srdceryvný výlev, ublížené slzy a stížnosti, že tolik práce prostě nemůže zvládnout (ale já nejspíš ano).

No nic, nechám toho fňukání :-)) Pár posledních kousků:
 

Sirotčinec? Sirotčinec! A pro podivný děti.

Čas od času, jako starý knihomol, jsem psávala i svoje názory na přečtené knížky. Ne že bych to už nechtěla dělat, ale bohužel mě většina knížek nijak víc nezasáhne. A když ano, tak se většinou ženu hned za nějakou další a než si urovnám myšlenky a vstřebám tu první, mám hlavu plnou dalšího děje...

Ale myslím, že jedna z posledních, co jsem četla, si pár slov zaslouží.

RANSOM RIGGS - Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

Upoutala mě v knihkupectví už před pár měsíci, když jsem utrácela pár minut času někde v Brně na náměstí - ležela mezi novinkami a její obálka přitáhla můj pohled už ve výloze. Když jsem ji vzala do ruky, už jsem ji nemohla odložit, jako to udělám s většinou ostatních knížek, které ničím nezaujmou. Popis na přebalu mě navnadil - já ráda duchařinu :-) a tohle slibovalo pořádnou! Prolistovala jsem ji - fotky! - a jaký! 

Utrousila jsem pár slov... a dostala jsem ji od dcery k narozeninám. 

Přečetla minulý týden. S chutí. Nebyla to, co jsem od ní čekala. Žádná duchařina. Epická fantasy pohádka pro starší děti a dospělé, řekla bych. Psaná čtivým a přitom jazykově lahodným způsobem. Žádná primitivní a jednoduchá slovní zásoba, kterou naprostá většina současně vydávaných knížek opravdu "vyniká" a kterou z duše nenávidím a dokáže mi pokazit dojem z knížky, ať je zápletka jakkoliv zajímavá... 

Pěkně barvitě vykreslená atmosféra - deštivý podzim versus slunečné léto, bažiny a mořské útesy s majákem - jeden to přímo vidí před očima, když čte. Po závěru knížky je mi sice jasné, že je to připravené na další pokračování a já si nejsem jistá, jestli bude mít v tomto příběhu autor ještě co nabídnout, ale stejně...

Obrovské plus za grafickou úpravu knihy!!!! Je krásná. Je krásná na pohled i při čtení - ty fotky jsou úžasné a jejich zakomponování do příběhu nemá prostě chybu :-) 

Pro ilustraci tohle moc pěkné video: 

 

Není nic lepšího než si zašopovat...

Dnes budou nějaké drobnůstky, co jsem v posledních týdnech vyrobila. A taky malá "reportáž" z včerejšího šopování v nákupním centru ;-)

Přechod ročních období =  průvan v peněžence. Když se k tomu přidá ještě začátek školního roku, je to doslova totální devastace rodinného rozpočtu... Učební pomůcky, zájmové kroužky, družina, poplatky tu i onde pro dvě děti vyšplhají během prvních dnů školního roku do tisíců. Fascinují mě ty zápisky v deníčku o tom, kolik se vybírá na to i ono a že je třeba pokaždý vypláznout prachy do dvou, tří dnů...

S klesající rtutí teploměru se taky začne řešit, co si ksakru to děcko ráno obuje, když na sandále je už zima a ty boty, co byly na jaře ještě dobrý, jsou už malý, ta bunda taky... "Upozorňuju, že nemám už žádný trička s dlouhým rukávem," zazní vyčítavý hlas pubertální dcery a následuje: "Mám jenom jeden svetr." Případně: "Mám jenom dvoje kalhoty a do těch jedněch už se skoro nemůžu narvat."

Takže logickým vyústěním situace byl včerejší nálet do nákupního centra, kam jsme po dlouhé době měly (jen ženské, protože taťku nemáme doma a tím pádem ani auto ne) příležitost dopravit se sockou. Kdyby se tam dalo dojít pěšky, kašlu na autobus. Jenže v tomhle případě se fakt nedá, nákupní centrum je hrubě za městem a žádnej chodník tam nevede... Těch 15 nebo 20 minut jízdy narvaným busem s odérem houmlesáka, který se vetřel i s batohem, byl fakt zážitek.

Moc hezká ale nijak výjimečná košile pro dceru v S´Oliver by stála tisíc korun. Pominu, že jsem si připadala jako socka, když jsem po té, co mi prodavačka cenu sdělila, ani nechtěla, aby ji sundala z věšáku. Pak jsme to braly postupně - hadrárnu za hadrárnou... Koupila jsem si svetr, bo žádnej nemám. V HáEm jsem koupila holce tričko s dlouhým rukávem, ale kalhoty jí dělaly pytle pod zadkem a pod předkem, takže fuj. Pak jsme tam nechaly patnáct set ještě za celkem 3 podprsenky, pardon - za lhářky, jak to holka nazvala, protože tohle je opravdu klamání nepřítele ;-)

Nevím, jaké máte zkušenosti s obchodem Tally Weijl, který se honosí heslem "totally sexy". Já tedy poněkud děsivé... Nevím, podle jakých tabulek ty hadry šijou, ale klasický číslování či značení XS-XXL je tam tak jaksi posunuté... Asi tak minimálně o dvě čísla směrem dolů... Chcete-li utrpět zásah na solar, zkuste si tam vyzkoušet něco ve velikosti, kterou si běžně kupujete. Pokud je to něco nahoru, zjistíte, že do toho nenarvete ruce, protože rukávy jsou tak úzký, že nabydete dojmu, že okamžitě potřebujete bandáž žaludku, jinak skončíte jako morbidně obézní ležák... Pokud je to něco dolů, pak to nenarvete ani přes lýtka a když náhodou narvete, tak to neservete dolů... Nevěřícně zíráte na velikost na štítku a máte chuť se někam zahrabat a asi tak měsíc nežrat...

Čtrnáctiletá dcera měří 168 cm a váží 45 kg. V dětských velikostech mizernej výběr. Takže chodíme po dámských a hledáme XXS, XS. S má už moc velké a plandající výstřihy. Trička z Tally Weijl jsou super. Ovšem včera jsme tam kupovaly kalhoty... Já ji varovala! Říkala jsem jí, že 32 a 34 jí bude malý přes boky. "Vem si 36! Bude ti to malý!" Bylo. Úpění z kabinky "já to na sebe nedostanu!" "Vidíš, a tohle já zažívám úplně běžně," smála jsem se. A jak jsem tam tak před těma kabinkama stála a čuměla na sebe do zrcadla a připadala si tlustá jako prase, přemýšlela jsem, co za lidi tam chodí nakupovat a prohlížela jsem si je. A taky jsem myslela na to, jak tohle asi působí na ženský, který mají nějakej problém se svým vzhledem. V tu chvíli jsem si jí všimla - holka, mladá. Měla stehna jako já mám předloktí (měřím 162 cm a vážím 66 kg), upnutý v uzoučkých kalhotách. Obrovský kolena na těch vychrtlých nohách. Namalovaná, načesaná... Koukla jsem na ruce, měla je schované v rukávech, ale prsty dlouhé a kostnaté. U krku trčící klíční kosti a bože, ten obličej - propadlé tváře a linie lebky pod kůží... Ne, opravdu nebyla štíhlá! Byla neuvěřitelně vychrtlá. Myslím, že naživo jsem nic takového ještě nikdy neviděla. Jen v televizi a na fotkách na netu. V náručí hromadu oblečení na vyzkoušení. Pak jsme už šly pryč. Jedny kalhoty velikosti 36 jsme koupily a vypadly. Ale tu holku budu mít před očima hodně dlouho...

Náhrdelník pro soutěž Fler Beadweaving Teamu - Winter is coming: 

 

A pár etno náušnic, které jsem začala dělat tak, že jsem dostala jednu, kterou její majitelka ztratila, abych se pokusila udělat repliku: 

A z nich pak vznikly i ostatní: 

Na závěr malá koláž ze středečního "výletu" do hor (výletem se to moc nazvat nedá, protože letět z Karlovy Studánky na Červenohorské sedlo, když tempo udává někdo, kdo má o dost delší nohy než vy a ještě má pocit, že je na závodech, to je spíš peklo):