pondělí 6. února 2017

Makám na Bergamo

Pracuju. Výlet do Bergama se blíží a já chci mít co utrácet :-) Abych to pak zase využila na další kousky šperků... Nejedu učit ani se učit. Jen zevlovat.
Koupila jsem letenky pro sebe a pro dceru, zarezervovala ubytování v apartmánu někde nedaleko "Starého města" (protože to vypadá na fotkách jako fakt krásné italské centrum města) a hodlám se ve svých téměř pětačtyřiceti letech konečně odvážit vystrčit paty z domu a nezávisle na cestovkách a organizátorech konečně učinit první samostatný výlet "za hranice všedních dnů" :-)
A tak nějak doufám, že to třeba nebude výlet poslední, ale mohl by být první z řady dalších...

Poslední dobou fakt utíkám ke korálím, protože v práci je to čím dál horší. Před pár dny jsem měla příšernej pocit, že už je na mě nahlíženo jako na starou strukturu, protivnou otravnou bábu, co akorát prudí s trváním na starejch zkostnatělejch postupech a "udržuje tyhle mrtvoly zbytečně naživu" - jak mi bylo řečeno. To, že tím chráním prdel i těm, kteří tenhle názor mají, už je vedlejší. Asi o to nestojí. Takže jsem poprvý za tu spoustu let měla fakt pocit, že už se tam nehodím. Že jsem nemoderní a stará a zbytečně puntičkářská (i když jde sakra o peníze).
Že nestojím o to, dělat si vlivný kámoše. Zavazovat si lidi kolem sebe. Protislužby - protože "já s ním musím být zadobře" i kdyby čert na koze jezdil a i kdyby to bylo na úkor těch, na kterých tolik nezáleží, protože to nejsou osoby důležité... Už je to tady zas. Odmítám přivírat oči kvůli zájmům těch "důležitých", protože zásady jsou jen pro ty nedůležité... Je to na poblití. Sralo mě to vždycky a sere mě to pořád.
Vždycky jsem zastávala názor, že sebestředné, namyšlené, arogantní šéfy bez šperky špetky sebereflexe produkuje jejich okolí tím, s jakou servilností se k nim chová a do jaké míry praktikuje anální alpinismus.

Ale zpět ke korálím. Jedna zakázka za oceán:


No a pak jsem opustila můří stereotypy a zkusila úplně něco nového :-)




pondělí 23. ledna 2017

Filigrán

Zkusila jsem udělat šperk s filigránem. Jeden jsem si před časem koupila, pár měsíců mi ležel doma. 
A protože už neleží (tedy jen tak holej, nezpracovanej, ten náhrdelník samozřejmě leží v krabici), je důvod být optimističtější, pokud se týká těch nahromaděných a stále se hromadících komponentů, kamenů a jiných součástí budoucích a prozatím neexistujících výtvorů :-)



Příště tu bude další můra :-)

středa 4. ledna 2017

Resty a pitomci

Měla bych dohnat blogový resty z posledních týdnů. Abych teda zahájila ten rok 2017 nějak zodpovědně.

Žádný předsevzetí nebudou. Ani o zodpovědnosti. Protože vím, že zas tak zodpovědná nejsem a nebudu, abych něco dodržovala. Třeba by mohly být konečně letos vlastní webovky (jenže to bych musela vymyslet nějakou vhodnou a údernou doménu napřed, že...). A třeba bych měla přestat být tak zkostnatěle zaujatá proti reklamě a votravování lidí sebepropagací. Takže třeba dojde i na tu FB stránku... Třeba. Prozatím jsem nebyla schopná ani upravit tenhle blogísek, furt vypadá děsně.

A třeba bych taky mohla důsledněji eliminovat to negativní, s čím se potkávám. Nekazit si náladu. Neužírat se krávovinama, který nemůžu změnit. Nevztekat se nad lidma, který nemůžu změnit. Ani nad jejich rozhodnutími, který taky nemůžu změnit. Ve svým věku už přestat řešit, co si kdo myslí, jak si kdo vyloží nebo nevyloží to, co řeknu... "Ježíš, to jsem řekla (napsala) asi blbě, to si může vysvětlit tak, jak jsem to nemyslela... Co si pomyslí?" Některý lidi kolem mě jsou přitom empatičtí asi jako pařez! A některý maj obzvlášť exkluzivní nadání udělat ze mě, čímkoliv co řeknou, pitomce... A ani je přitom nenapadne, že bych to tak třeba mohla vnímat. Třeba toho pitomce ze mě udělat ve skutečnosti nechcou - ale udělají. 

Dost o pitomcích. Na ty bude ještě času dost.

Teď ty resty z konce roku:

Můrky dvoje:



Náušnice s hedvábím Shibori a pavučinkami:


A náhrdelník (takový napůl lariat, jenže na zapínání), což je poslední věc roku 2016:




neděle 6. listopadu 2016

Pinťák forever!

Už dlouho si všímám, že má tenhle blog mnohem, mnohem větší návštěvnost ze zahraničí než z ČR. Některý články úplně extrémně. Je to díky pinterestu, odtud chodí naprostá většina návštěvníků. Dnes skoro 30 návštěv a všechny přes "pinťák". Přijdou, mrknou... :-) A co dál, nevím. Vyrábí si podle toho sami doma? Chodí kvůli jinanovým náušnicím především. Ale taky kvůli ostatním šperkům. Občas se někdo ozve, že chce návod na ty jinanové listy. 

Žádné návody neexistujou.

Občas se někdo zeptá, jestli vedu kurzy (v angličtině). Ovšem do Střední Evropy asi nikdo na kurz nepojede, když se podívám, odkud většina těch zahraničních návštěv jde. A místní se do těchto kurzů nijak zvlášť nehrnou. Občas se na FB divím u ostatních šperkařek ze zahraničí, jak sednou na letadlo a letí někam přes půl světa na nějaký mezinárodní event, módní přehlídku, veletrh, workshopy... Ceny za tyhle kurzy na těchhle srazech jsou úplně někde jinde než ty naše. A přesto mám pocit, že i když je to v tuzemsku za několikanásobně nižší ceny, tak se to tady lidem zdá drahý, nepřijdou... Anebo tady není dost těch, které by to bavilo tak, že jim to stojí za to...

Ale je to vlastně úplně jedno :-)

Můry forever!!!! 


A taky jinany :-)



středa 26. října 2016

"Master Class" konečně!!!

Odhodlala jsem se a nechala se přesvědčit, abych svoje můry pustila do světa. Takže příští měsíc v Praze Na Spirále. Tenhle kurz je "master class". Je to jen moje, moje know-how, moje milovaný můrky, co nikdo jinej (zatím) nedělá. Ale je načase si trošku lámat hlavu (a jehlou rozbodat prsty atd.) a posunout se zase o kousek dál. Ještě nevím, čím je nahradím (pokud vůbec to lze), ale zkusím to. Čímž samozřejmě neříkám, že žádný další nebudou! Budou!

Třeba tyhle: 



Mám hotové i další, ale ty až příště. Mám toho spoustu na práci, nějaké další kurzy a realizace některých nápadů - paradoxně je u mě podzim zřejmě letos nejplodnější částí roku. Tolik chuti do tvorby jsem za celý rok neměla!

Dceruška moje mi udělala nové logo. Ještě jsem ho nikam nenahrála, ale půjde to zřejmě ruku v ruce s úpravou vzhledu blogu. Taky se rýsuje konečně plán na vlastní webovky nebo aspoň doménu by to chtělo. To, co jsem chtěla realizovat už někdy před šesti roky se konečně objevilo v dohledu. Tak doufejme, že to zase něco jiného nerozbije...

Protože jsou lidi věci, co mě dokážou rozbíjet spolehlivě a celkem pravidelně...

čtvrtek 29. září 2016

Papír je taky hezkej materiál

Další z mnoha absurdit poslední doby:

Fascinuje mě, jak ještě pořád je normální automaticky předpokládat, že ženský jsou tak nějak samozřejmě v kolektivech předurčený k vaření kafe, uklízení špinavýho nádobí a posluhování chlapům. Jak nikoho ani nenapadne, že by to někdy mohl udělat chlap! Jak nikoho ani nenapadne, že by o to mohl třeba i slušně požádat!
Naopak mají pak ještě tu drzost to rozmáznout, cože si to některá dovolila, když s tím měla problém...

Potřebuju vypadnout. Nejlíp mezi úplně jiný lidi. Potřebuju se začít věnovat zas něčemu naplno. Vloni to nejspíš zachránila ta angličtina. Letos nemám nic... Myslela jsem si, že mám. Ale ne, spletla jsem se.

Byla jsem si minulou neděli zkusit, jak se váže knížka. Vždycky jsem to chtěla umět. Úsměvné na tom bylo to, že na tom workshopu jsem totálně kazila věkovej průměr. Všichni ostatní účastníci byli minimálně o 20 let mladší než já. Viděla jsem, jak se moje osmnáctiletá dcera potutelně usmívá a má ze mě srandu, když mě poklepala po rameni se slovy "Tak, maminko, já tě tady už nechám samotnou, hezky si to tady užij."
Bylo to docela poučný tam tak sedět mezi těma studentama s piercingem v nosech a tunelama v uších, poslouchat kecy týpka s pérem ve vlasech a chvílema koukat nenápadně některým pod ruce a zjišťovat, že manuálně, manuálně to tedy v jejich případě hrubě pokulhává. Ale bylo to přesně to, co jsem potřebovala - vypadnout mezi úplně cizí a jiný lidi (i když jen jako tichý účastník) a dělat něco úplně novýho. 

Nebýt některých těch hnusáren v práci, vystačil by mi hezký pocit z toho kousku neděle pravděpodobně o něco dýl.

Zkusila jsem taky můří inovaci: 



Náhrdelník s akvamarínovým kabošonem, co jsem koupila na jaře na mineral burze:



A jeden malý náhled do minulé neděle:


středa 21. září 2016

Sbohem letní šaty...

Přehoupnuto do podzimu. Zatímco minulej týden jsem chodila do práce v letních šatech bez rukávů a ani ráno neměla na sobě svetr, tento týden už jsem vytáhla bundu, odložila sandále a v práci šaty od uniformy vyměnila za sukni a košili a silonky, což je u mě definitivní konec léta a přepnutí do podzimního módu.

Kytky na balkoně, který jsem si tam hýčkala a chodila si mezi ně sedat v teple letního večera se sklínkou vína a talířkem sýrů, zůstaly v tristním stavu - surfinie a minirůžičky jsou zdecimované padlím od té doby, co slunko svou dráhu na obloze zkrátilo tak, že na balkon přestalo svítit úplně a zachraňují to akorát muškáty, o víkendu nastěhuju orchideje zpátky do bytu a s těma zvadlýma troskama se definitivně rozloučím.

V práci absurdita střídá absurditu. Vždycky, když si myslím, že mě už nic nemůže překvapit, se najde něco, co to absolutně zabije... Po několika dnech nepříjemných pocitů averze vůči všemu a všem jsem dospěla k názoru, že nejideálnější by bylo s nikým nemluvit, nic neposlouchat, na nikoho a na nic se nedívat. Nekomunikovat... Jenže to bohužel není možné, a tak mi nezbývá než tomu dál čelit, protože před tím prostě není úniku... Sakra, není.

Ještě že mám aspoň ty korále a knížky. 

Můří náušnice na zakázku na Slovensko k mé milé zákaznici :-)


Náušnice v mé oblíbené zelenozlaté barevné kombinaci.


A po dlouhé době zase prsteny se Swarovski rivoli a sluníčky:



čtvrtek 8. září 2016

One More Time with Feeling

Za pár minut mi bude 44. 
A zrovna jsem se vrátila z kina. Nick Cave - One More Time with Feeling.
Sakra, totálně mě to dostalo. Seděla jsem tam a během první poloviny filmu mi jen tiše tekly slzy a měla jsem pocit, že jestli si nedám panáka, tak mě to rozloží totálně. Druhou polovinu filmu jsem se snažila dát se dohromady a zároveň neztratit ani slovo z toho, co bylo řečeno.

Panáka jsem si dala až doma. Musela jsem.

pondělí 1. srpna 2016

Půlrok pryč (Awakening)

Půlrok je pryč. Za čtyři dny zas budeme úplná rodina :-)
Třeba zas nebudu muset pořád vařit já...

Ale to spaní v té velké posteli, kterou jsem měla jen sama pro sebe, to mi bude chybět. Nerada se dělím o ten prostor. O koupelnu ráno před odchodem do práce. 
Chvíli si zase budu zvykat...

Náušnice můří (musím říct, že ta "random" výšivka mě docela dostala - jak uvidíte i na dalším kousku):



A po dlouhé době jeden větší kousek - na jaře mi dcera dovezla kousek lávy, který sebrala na svahu Vesuvu v Itálii. Ten nápad nějakou dobu zrál, až vzniknul tenhle asymetrický náhrdelník, kde se prolíná několik motivů - Awakening.



pondělí 27. června 2016

Léto...

Dlouhé dny a krátké noci a taky teplé noci (některé). Nejhezčí období roku...

Dala jsem si do pořádku balkon, koupila skládací dubový stoleček, zasadila muškáty a surfinie do květináčů a truhlíků na zábradlí. Koupila jsem si dokonce i květináč levandule, ačkoliv pochybuju, že na našem na severozápad obráceném balkoně dlouho přežije...
Sedět v teplém večeru na balkoně s pohárkem červenýho má něco do sebe...

Minulej týden se mi podařilo se slušně opít. Tedy ne sama a vínem, ale ve společnosti a vínem a whiskou. Už dlouho jsem neměla takhle naváto. Aby bylo jasno - nikdy nepiju tak, abych ztratila dekórum. Takže žádný vokno, žádná totální ztráta rovnováhy a ovládání, nic takovýho. Jen veselo, mírně rozostřený vidění, odpadlé zábrany (některé), jen ty obrubníky chodníku se nějak vlnily zprava doleva pořád. Kromě následné sahary a nedostatku spánku kupodivu žádné negativní následky. No jo, nebylo to pití sladký :-)

Došitá zakázka:



Jinanové větvičky:



A můj balkon...


pondělí 30. května 2016

Půlnočka v KFC

Víkend jsem strávila s dcerami v Praze. Mladší se účastnila mistrovství ČR "Czech Dance Masters", takže nám víceméně nezbylo nic jiného než to pojmout jako rodinný výlet...

Miluju jízdu vlakem. Pustit si hudbu do sluchátek a čumět celou cestu z okna a dopřát si víc jak dvě hodiny nerušeného poslechu naplno puštěných písniček, na kterých momentálně ujíždím, prokládaných těma, co se nikdy neomrzí. Do toho víc jak dvě hodiny času na přemýšlení o věcech, nad kterýma jindy přemýšlet není čas... Utřídit si myšlenky, ujasnit si některé věci a možná taky přijmout nějaká rozhodnutí a občas při nich i vytrvat... Občas. A i když ne, tak vypadnout z každodenního koloběhu zacyklených starostí, obav, úzkostí a obsedantních myšlenek na věci, které nelze ovlivnit, bylo pro mě hodně osvobozující... Aspoň na ty dva dny.

Taky jsme si dopřály noc v hotelu, protože taneční soutěž končila až večer. Dorazily jsme tam až v půl jedenácté a recepční nemohl pochopit, že jedenáctiletá dcera nemá doklad totožnosti, jehož číslo by se dalo vepsat do toho pitomého formuláře. Ne, opravdu nepovažujeme za nutné po ČR s sebou vozit pas... Mám za to, že jako zákonný zástupce nemusím ve svý vlastní zemi nikomu dokazovat, že chci přespat jednu noc v hotelu se svými vlastními dětmi :-)

Stihly jsme v sobotu odpoledne proběhnout i Dyzajn market, ulovit tam věneček do vlasů a jednu brož od Stellion. A potkat tam i Rozmar.

Mladší dcera a její spolutanečnice pak večer stihly vyhrát se svou formací místo 2. vicemistra ČR :-)

Dobré to bylo. Uchozené nohy, utracené peníze a večeře v půl dvanácté v noci v KFC na Andělovi... Ale dobré to bylo.

Dokončený lariat (po měsíci):



A takhle vypadá nefalšovaná radost:





čtvrtek 19. května 2016

Když tlačí bota a hoří knížky...

Návrat do reality proběhl celkem hladce. Po dvou týdnech sladkého nicnedělání, čtení, courání se po kopcích ráno, v poledne, odpoledne a večer, válení se v perličkové koupeli, v sauně, na masáži nebo v parafínu, vysedávání v kavárně nebo na lavičce ve stráni na slunku s knížkou a přemejšlení nad nesmrtelností chrousta, bufetových hotelových snídaních, už zase vstávání v pět ráno a koloběh každodenních povinností...

A pracovní sračky. Sračky pracovního kolektivu. Sračky tak nějak všeobecně.

Koupila jsem si dneska nový boty. Donedávna jsem měla vždycky jen jedny boty na jednu část sezóny - tj. jedny sandále, jedny tenisky, jedny polobotky nebo tak něco a jedny zimní boty. Obměňováno po opotřebení. Nějak se mi to poslední dobou zmnožilo... Ale ta dnešní koupě byla ze zoufalství... Na podzim jsem si koupila krásný oxfordky, kožený. S tím, že budou na jaro ideální. Jenže se mi ta noha nějak přes zimu rozčvachtala či co a i když jsem si to nejhorší už odtrpěla a boty povolily, na pravé noze mi otlačily patu tak, že to bolí i když už tam žádný puchýř dávno není. Na delší chůzi to prostě nejde. Bolí to jako prase. Dneska při chození městem po úřadech celý dopoledne. A tak než vymyslím, co s tím, potřebuju v něčem chodit a ty baťovky, co ještě mám, jsou sice dost pohodlný, ale trhají mi punčocháče a když v nich courám po kočičích hlavách dlouho, tak mě z podpatků bolej nohy. Takže jsem šmajdajíc opustila tramvaj a zapadla do obchodu s botama a koupila ty nejpohodlnější boty, co jsem tam našla...

V lázních jsem ukorálila jednu zakázku. Rozháčkovala fialový lariat. Přečetla Davida Mitchella - Hybatelé. Rozečetla po sto letech 451° Fahrenheita, kterou jsem si koupila před časem v anglickém vydání (abych se aspoň trochu udržovala) a když mě v tom knihkupectví dcera ukecávala, že to český je přece tak krásný a že by nám doma nemělo chybět a pak mi ho donesla ukázat, koupila jsem ho taky. A rozečetla jsem obě verze... Kdysi, když jsem tuhle knížku četla poprvé (to mi bylo cca 18 let), se stala jednou z mých nejoblíbenějších knížek, Bradburyho jsem milovala. Pak jsem si ji po letech (to mi bylo něco přes 30) půjčila v knihovně a veškeré kouzlo té knížky bylo pryč. Nic mi to neříkalo. Vůbec nic. A teď (když je mi 43) je to všechno zpátky... Čtu a vychutnávám si příběh a myšlenku a ty někým zatracované metafory a všechno je to díky životním zkušenostem a prožitým letům o další rozměr bohatší...

Všechno má svůj čas. Co jednou platilo, nemusí příště platit vůbec. Všechno je relativní... A všechno je jinak, děti... :-)

Zakázka za moře


V dálce Praděd


Výhled do Polska


Šerák a Keprník


Byly prostě všude. Pomněnky.


Po podvečerní bouřce, Praděd v dálce v mracích.


Čtecí lavička ráno mezi 9. a 11. hod.


Místo, kterému se říká Lesní bar :-) Kdo nezná, nechť vygůglí.



Tak snad zase za rok...

pondělí 18. dubna 2016

Hlavně nemyslet...!

Nějaký divný jaro letos. Že by krize středního věku? Poslední týdny často myslím na to, že jsem vlastně už stará, že moje tělo už nikdy nebude takové, jako bývalo... Že ještě zatím vypadá docela k světu, ale že už to nebude mít dlouhého trvání a ty maličkaté flíčky na rukách začnou být vidět, odrůstající barva na vlasech odhalí víc stříbřitých míst, o působení gravitace nemluvě...

Není to všechno tak nějak v prdeli?

Myslím na to, že si sama způsobuju problémy. Racionální i iracionální.
Myslím na to, že jsem skoro zapomněla myslet... přemýšlet... a že mi to chybí.
Myslím na to, že se momentálně nedokážu nadchnout pro to, co mě běžně baví.
Myslím na věci, na které jsem nemyslela už dost dlouho...

- Po večerech si někdy naliju skleničku vína - nikdy jsem to nedělala.
- Někdy jdu a koupím si něco jen tak, čistě pro radost anebo na smutek, i když vím, že tím nejspíš zbytečně utrácím.
- Ulítávám na luxusní kosmetice - to jsem taky nikdy nedělala (no, tedy aspoň ne v této míře).
- Nechala jsem si narůst vlasy a zvykla jsem si je ráno upravovat, i když to znamená nutnost vylézt dřív z postele - to jsem doteď nikdy v životě nedělala!!!

Za čtrnáct dní mizím jako každý rok na dva týdny za hranice všedních dnů... 

I v těchto divných dnech trošku tvořím...

Něžný jemný náhrdelník se shibori hedvábím:



Tyrkysové rybičky na zakázku: 


A jedny malé sutaškové náušnice podle návodu, které jsem si udělala čistě jen pro sebe: 


úterý 8. března 2016

Můry...

Poslední týdny si u nás podávají dveře nejrůznější virózy a bacily. Napřed já, potom starší dcera... a když už to vypadalo, že je to po víc jak dvou týdnech konečně v klidu, odpadla pro změnu mladší dcera...

Já se dílem válím v nějaký knížce a dílem se válím jen tak (dny strávené v práci nepočítám). A semtam si u toho tedy něco stvořím. Ale protože nějak plavu ve vakuu a potácím se mezi dlouhými etapami svých iracionálních úzkostí a strachů a kratšími etapami relativního duševního klidu, nic nějak závratně úžasného prozatím nevzniklo. Nejde se tomu cele odevzdat. 

V práci série podivných událostí zaviněných podivnými mezilidskými vztahy, což mě občas nutí pozměnit na některé osoby názor, ale častěji spíš utvrdí negativní postoj k někomu (je to ještě horší, než člověk čekal).

Takže jsem se trošku rozšoupla na můří téma (tak nějak mi do té nálady padlo):