pondělí 1. srpna 2016

Půlrok pryč (Awakening)

Půlrok je pryč. Za čtyři dny zas budeme úplná rodina :-)
Třeba zas nebudu muset pořád vařit já...

Ale to spaní v té velké posteli, kterou jsem měla jen sama pro sebe, to mi bude chybět. Nerada se dělím o ten prostor. O koupelnu ráno před odchodem do práce. 
Chvíli si zase budu zvykat...

Náušnice můří (musím říct, že ta "random" výšivka mě docela dostala - jak uvidíte i na dalším kousku):



A po dlouhé době jeden větší kousek - na jaře mi dcera dovezla kousek lávy, který sebrala na svahu Vesuvu v Itálii. Ten nápad nějakou dobu zrál, až vzniknul tenhle asymetrický náhrdelník, kde se prolíná několik motivů - Awakening.



pondělí 27. června 2016

Léto...

Dlouhé dny a krátké noci a taky teplé noci (některé). Nejhezčí období roku...

Dala jsem si do pořádku balkon, koupila skládací dubový stoleček, zasadila muškáty a surfinie do květináčů a truhlíků na zábradlí. Koupila jsem si dokonce i květináč levandule, ačkoliv pochybuju, že na našem na severozápad obráceném balkoně dlouho přežije...
Sedět v teplém večeru na balkoně s pohárkem červenýho má něco do sebe...

Minulej týden se mi podařilo se slušně opít. Tedy ne sama a vínem, ale ve společnosti a vínem a whiskou. Už dlouho jsem neměla takhle naváto. Aby bylo jasno - nikdy nepiju tak, abych ztratila dekórum. Takže žádný vokno, žádná totální ztráta rovnováhy a ovládání, nic takovýho. Jen veselo, mírně rozostřený vidění, odpadlé zábrany (některé), jen ty obrubníky chodníku se nějak vlnily zprava doleva pořád. Kromě následné sahary a nedostatku spánku kupodivu žádné negativní následky. No jo, nebylo to pití sladký :-)

Došitá zakázka:



Jinanové větvičky:



A můj balkon...


pondělí 30. května 2016

Půlnočka v KFC

Víkend jsem strávila s dcerami v Praze. Mladší se účastnila mistrovství ČR "Czech Dance Masters", takže nám víceméně nezbylo nic jiného než to pojmout jako rodinný výlet...

Miluju jízdu vlakem. Pustit si hudbu do sluchátek a čumět celou cestu z okna a dopřát si víc jak dvě hodiny nerušeného poslechu naplno puštěných písniček, na kterých momentálně ujíždím, prokládaných těma, co se nikdy neomrzí. Do toho víc jak dvě hodiny času na přemýšlení o věcech, nad kterýma jindy přemýšlet není čas... Utřídit si myšlenky, ujasnit si některé věci a možná taky přijmout nějaká rozhodnutí a občas při nich i vytrvat... Občas. A i když ne, tak vypadnout z každodenního koloběhu zacyklených starostí, obav, úzkostí a obsedantních myšlenek na věci, které nelze ovlivnit, bylo pro mě hodně osvobozující... Aspoň na ty dva dny.

Taky jsme si dopřály noc v hotelu, protože taneční soutěž končila až večer. Dorazily jsme tam až v půl jedenácté a recepční nemohl pochopit, že jedenáctiletá dcera nemá doklad totožnosti, jehož číslo by se dalo vepsat do toho pitomého formuláře. Ne, opravdu nepovažujeme za nutné po ČR s sebou vozit pas... Mám za to, že jako zákonný zástupce nemusím ve svý vlastní zemi nikomu dokazovat, že chci přespat jednu noc v hotelu se svými vlastními dětmi :-)

Stihly jsme v sobotu odpoledne proběhnout i Dyzajn market, ulovit tam věneček do vlasů a jednu brož od Stellion. A potkat tam i Rozmar.

Mladší dcera a její spolutanečnice pak večer stihly vyhrát se svou formací místo 2. vicemistra ČR :-)

Dobré to bylo. Uchozené nohy, utracené peníze a večeře v půl dvanácté v noci v KFC na Andělovi... Ale dobré to bylo.

Dokončený lariat (po měsíci):



A takhle vypadá nefalšovaná radost:





čtvrtek 19. května 2016

Když tlačí bota a hoří knížky...

Návrat do reality proběhl celkem hladce. Po dvou týdnech sladkého nicnedělání, čtení, courání se po kopcích ráno, v poledne, odpoledne a večer, válení se v perličkové koupeli, v sauně, na masáži nebo v parafínu, vysedávání v kavárně nebo na lavičce ve stráni na slunku s knížkou a přemejšlení nad nesmrtelností chrousta, bufetových hotelových snídaních, už zase vstávání v pět ráno a koloběh každodenních povinností...

A pracovní sračky. Sračky pracovního kolektivu. Sračky tak nějak všeobecně.

Koupila jsem si dneska nový boty. Donedávna jsem měla vždycky jen jedny boty na jednu část sezóny - tj. jedny sandále, jedny tenisky, jedny polobotky nebo tak něco a jedny zimní boty. Obměňováno po opotřebení. Nějak se mi to poslední dobou zmnožilo... Ale ta dnešní koupě byla ze zoufalství... Na podzim jsem si koupila krásný oxfordky, kožený. S tím, že budou na jaro ideální. Jenže se mi ta noha nějak přes zimu rozčvachtala či co a i když jsem si to nejhorší už odtrpěla a boty povolily, na pravé noze mi otlačily patu tak, že to bolí i když už tam žádný puchýř dávno není. Na delší chůzi to prostě nejde. Bolí to jako prase. Dneska při chození městem po úřadech celý dopoledne. A tak než vymyslím, co s tím, potřebuju v něčem chodit a ty baťovky, co ještě mám, jsou sice dost pohodlný, ale trhají mi punčocháče a když v nich courám po kočičích hlavách dlouho, tak mě z podpatků bolej nohy. Takže jsem šmajdajíc opustila tramvaj a zapadla do obchodu s botama a koupila ty nejpohodlnější boty, co jsem tam našla...

V lázních jsem ukorálila jednu zakázku. Rozháčkovala fialový lariat. Přečetla Davida Mitchella - Hybatelé. Rozečetla po sto letech 451° Fahrenheita, kterou jsem si koupila před časem v anglickém vydání (abych se aspoň trochu udržovala) a když mě v tom knihkupectví dcera ukecávala, že to český je přece tak krásný a že by nám doma nemělo chybět a pak mi ho donesla ukázat, koupila jsem ho taky. A rozečetla jsem obě verze... Kdysi, když jsem tuhle knížku četla poprvé (to mi bylo cca 18 let), se stala jednou z mých nejoblíbenějších knížek, Bradburyho jsem milovala. Pak jsem si ji po letech (to mi bylo něco přes 30) půjčila v knihovně a veškeré kouzlo té knížky bylo pryč. Nic mi to neříkalo. Vůbec nic. A teď (když je mi 43) je to všechno zpátky... Čtu a vychutnávám si příběh a myšlenku a ty někým zatracované metafory a všechno je to díky životním zkušenostem a prožitým letům o další rozměr bohatší...

Všechno má svůj čas. Co jednou platilo, nemusí příště platit vůbec. Všechno je relativní... A všechno je jinak, děti... :-)

Zakázka za moře


V dálce Praděd


Výhled do Polska


Šerák a Keprník


Byly prostě všude. Pomněnky.


Po podvečerní bouřce, Praděd v dálce v mracích.


Čtecí lavička ráno mezi 9. a 11. hod.


Místo, kterému se říká Lesní bar :-) Kdo nezná, nechť vygůglí.



Tak snad zase za rok...

pondělí 18. dubna 2016

Hlavně nemyslet...!

Nějaký divný jaro letos. Že by krize středního věku? Poslední týdny často myslím na to, že jsem vlastně už stará, že moje tělo už nikdy nebude takové, jako bývalo... Že ještě zatím vypadá docela k světu, ale že už to nebude mít dlouhého trvání a ty maličkaté flíčky na rukách začnou být vidět, odrůstající barva na vlasech odhalí víc stříbřitých míst, o působení gravitace nemluvě...

Není to všechno tak nějak v prdeli?

Myslím na to, že si sama způsobuju problémy. Racionální i iracionální.
Myslím na to, že jsem skoro zapomněla myslet... přemýšlet... a že mi to chybí.
Myslím na to, že se momentálně nedokážu nadchnout pro to, co mě běžně baví.
Myslím na věci, na které jsem nemyslela už dost dlouho...

- Po večerech si někdy naliju skleničku vína - nikdy jsem to nedělala.
- Někdy jdu a koupím si něco jen tak, čistě pro radost anebo na smutek, i když vím, že tím nejspíš zbytečně utrácím.
- Ulítávám na luxusní kosmetice - to jsem taky nikdy nedělala (no, tedy aspoň ne v této míře).
- Nechala jsem si narůst vlasy a zvykla jsem si je ráno upravovat, i když to znamená nutnost vylézt dřív z postele - to jsem doteď nikdy v životě nedělala!!!

Za čtrnáct dní mizím jako každý rok na dva týdny za hranice všedních dnů... 

I v těchto divných dnech trošku tvořím...

Něžný jemný náhrdelník se shibori hedvábím:



Tyrkysové rybičky na zakázku: 


A jedny malé sutaškové náušnice podle návodu, které jsem si udělala čistě jen pro sebe: 


úterý 8. března 2016

Můry...

Poslední týdny si u nás podávají dveře nejrůznější virózy a bacily. Napřed já, potom starší dcera... a když už to vypadalo, že je to po víc jak dvou týdnech konečně v klidu, odpadla pro změnu mladší dcera...

Já se dílem válím v nějaký knížce a dílem se válím jen tak (dny strávené v práci nepočítám). A semtam si u toho tedy něco stvořím. Ale protože nějak plavu ve vakuu a potácím se mezi dlouhými etapami svých iracionálních úzkostí a strachů a kratšími etapami relativního duševního klidu, nic nějak závratně úžasného prozatím nevzniklo. Nejde se tomu cele odevzdat. 

V práci série podivných událostí zaviněných podivnými mezilidskými vztahy, což mě občas nutí pozměnit na některé osoby názor, ale častěji spíš utvrdí negativní postoj k někomu (je to ještě horší, než člověk čekal).

Takže jsem se trošku rozšoupla na můří téma (tak nějak mi do té nálady padlo):



pondělí 22. února 2016

Ode zdi ke zdi

Ode zdi ke zdi.
Na jedné straně příjemné záležitosti (jako třeba prodej tří větších náhrdelníků naráz, pár malých zakázek a příjemný pokec s některýma lidma) a na straně druhé divná viróza a divná nálada. Nebo spíš cosi, čemu nějak nejsem schopná rozumět...

Asi že ten svět má být v rovnováze... Něco pěknýho musí být zákonitě vystřídáno něčím ne tak pěkným. Opět potvrzeno.

Nicméně ještě než na mě ta divnonálada sedla, šlo mi to občas i od ruky :-) Tentokrát ve znamení mých oblíbených jinanových listů a jejich dokonalého tvaru.

Brož vyšívaná:


 Náušnice klasika :-)



středa 3. února 2016

Sláma pro mě...

Tak. Je přede mnou půl roku, kdy tady budu na všechno sama. Minulý týden odjel muž na půl roku do mise a ze mě je slaměná vdova... až do začátku srpna. Podruhé během dvou let.
Jen mám dojem, že tentokrát to prožívám hůř, alespoň zatím. Věřím, že se to během pár týdnů nějak ustálí, ale prozatím mi za krkem sedí všudypřítomná obava, úzkost a neurčitá nejistota, sevřený žaludek, tíživý pocit zodpovědnosti a iracionálních strachů o všechno a všechny kolem...

Dnes to přesně vystihla Bára tady. Ne že bych tím jindy netrpěla, ale líp se to zvládá s pocitem, že na to člověk není úplně sám.

Prozatím se v tom plácám, takže ani nenacházím radost v nějaké činnosti, netěším se z ničeho, jen tak přežívám ze dne na den a myslím akorát na blížící se datum daňovýho přiznání, odvodu DPH, termínů objednání u různých doktorů (za celý podzim v kurzu jsem nesměla mít žádné volno, takže to teď všechno doháním, všechny ty pravidelné půlroční kontroly se sebou a s holkama taky), jak vypadnout z práce co nejdřív, abych stihla včas nakoupit a mohla se konečně věnovat mladší dceři, protože když už jsme přes týden zůstaly doma samy, je to moc fajn si ty podvečery a večery povídat a zajímat se o věci, na které jindy není čas a klid.

Kde jsou ty časy, kdy člověk tyhle strachy a obavy prostě neřešil!? Chtěla bych zase na chvíli zkusit ten pocit bezstarostnosti, otevřených možností a chuti do nových věcí a bezmezné důvěry v to, že všechno je v pohodě a všechno se dá zvládnout.
Místo toho jdu po ulici a mluvím si sama se sebou, polohlasem. A jak si tak sama se sebou povídám, míjím roh a za tím rohem někdo stojí a mně je jasný, že na pár metrů slyšel ty mý kecy... A mávnu rukou nad tím, že mě na pár vteřin napadne "co si sakra asi o mě myslel?" protože je mi to úplně jedno :-)

Včelička z rokajlu většinou velikosti 15, co včera odcestovala na Floridu:

Honey Bee brooch made mostly from beads size 15 - sent to Florida:




neděle 31. ledna 2016

Jo!!!! Dopadlo to :-)

Výsledky zkoušky jsem se dozvěděla přesně za týden a jeden den. V úterý. Potvrdilo se to, co mi říkali všichni kolegové, kteří tím prošli - když po téhle zkoušce máte pocit, že jste to nedali, tak jste to dali. Když si myslíte, že to bylo v pohodě, většinou to dopadne špatně. Takže úměrně k mému rostoucímu úděsu během toho týdne čekání, kdy jsem si postupně uvědomovala další a další chyby, který jsem tam udělala a zdálo se mi čím dál míň pravděpodobnější, že to dobře dopadlo, byl výsledek přesně opačný. Dosáhla jsem 2. (tudíž požadované a kýžené) úrovně ve všech čtyřech oblastech - poslech, mluvení, čtení, psaní.

Takže juchů, mám to! A tím mám tedy klid pokud se tohoto kvalifikačního požadavku týká :-)
Bonusem navíc je to, že jsem byla nakonec jediná, kdo to takhle kompletně dal, jak jsem se dozvěděla den na to. Což potěšilo moje ego, protože během těch čtyř měsíců jsem měla mnohokrát pocit frustrace, neboť několik spolužáků se jevilo mnohem sebevědomějších a zdatnějších než já a řeči typu "mně se to nezdálo tak těžký" a "to bylo v pohodě", zatímco já jsem mnohokrát ušolíchala poslechový test s bídou na 60%, mě dokázaly dosti zdeptat. 
No, zjevně to občas dostatečné sebevědomí nezachrání :-)

Zítra (nebo v nejbližších dnech) mě čeká cosi nepříjemného, co nemůžu nijak ovlivnit a stalo se to, když jsem v práci vůbec nebyla. Přesto si vrchní šéf přeje umejt hlavy všem... Nesnáším to! Intriky a závist a pomluvy a mravokárci a přetvářka a falešný podlízání a falešný přátelství a manipulace - k zblití.

Radši zpátky ke šperkům. První náramek letošního roku je trošku jiný barvou i stylem než moje obvyklé motivy:




Mám hotové i další věci, ale ty zase až příště. Taky mám nafocených pár fotek z výroby tohoto náramku, takže časem vložím :-)

pondělí 18. ledna 2016

Dokonáno jest...

Dneska jsem absolvovala zkoušku. Nevím jak. Dozvím se to minimálně až za týden. Ale podle toho, co jsem tam dneska zažívala, bych řekla, že - je to marný, je to marný, je to marný... Budu ráda, jestli jsem si nepodělala to, co jsem tam měla doteď... 

A zítra po čtyřech měsících poprvé do práce. 
Sbohem ranní posezení u kávy a snídaně :-( 
Sbohem čerstvé rohlíčky všelikého druhu :-( 
Sbohem pěší cesty do školy :-(

Ale upřímně - po dnešku nechci angličtinu minimálně půl roku ani vidět!

Když jsem dělala ten náhrdelník, co je v minulém článku, průběžně jsem si tu práci fotila. Říkala jsem si, že by to třeba někoho mohlo zajímat... 

Když bude zájem, můžu to dělat častěji ;-) Je to aspoň něco, co umím... narozdíl od angličtiny, že.

Hromádka materiálu, většinou koupeného v Hamburku v srpnu/
Material for using - I bought it in August in Hamburg.


Papírové vzory a vystřihnuté části podkladu/
Paper pattern and Lacey's Stiff Stuff underlay:


Keramický kabošon a zkamenělina mořského ježka - přilepeno na podkladu/
Ceramic cabochon and a fossil of a sea urchin - glued on the underlay:


Horní část přívěsku/
The upper part of a pendant:


Miyuki kostičky - ještě nikdy jsem je nepoužila, až teď (taky se tady nedají sehnat)/
Miyuki Cubes used for bead embroidery:




Dokončená horní část/
The upper part is done:


Spodní část přívěsku/
The lower part of the pendant:


Dokončení obou částí/
Both parts are finished:




Spojení obou částí/
Both parts are connected:


Šité šňůry před jejich připojením k přívěsku/ 
Herringbone spiral ropes before their connection to the pendant:


Hotovo :-)
Done.



pondělí 4. ledna 2016

Konec už je blízko...

Přidala jsem na pravou stranu blogu jeden gadget. Občas, když nechám nějakou jó vtipnou a trefnou krátkou "review" na Goodreads, linknu to tam. Protože marná sláva, i když šperky čas od času flákám, čtení neflákám asi nikdy. Pořád něco čtu, i když někdy tedy hodně pomalu...

Zkouška z angličtiny se blíží, už zbývají jen necelý dva týdny. Mám pocit, že umím míň, než když jsem do toho kurzu v září nastoupila... Když to nedám, budu v práci mezi kolegy za debila. I když ten blok, co mám v hlavě pokaždý, když mám na někoho promluvit, se snad trošku, aspoň trošičku posunul...

V každým případě mi skončí nádherný období, kdy vstávám po šesté, udělám si snídani, udělám snídani a svačinu dceři, uvařím si kafe, v klidu se nasnídám a vypiju si to kafe, pak se seberu a jdu PĚŠKY do "školy", odkud se cca ve čtvrt na čtyři vrátím domů, když jsem si v polední pauze stihla nakoupit domů čerstvý pečivo ze své oblíbené pekárny v Senimu a udělat si tam v sámošce běžnej nákup. Začne vstávání po páté, cesta 40 km po šesté tam a po čtvrté zase zpátky, příchod domů kolem páté a tahání oschlých rohlíků z kantýny, protože není kdy zajít pro čerstvý a dobrý kus pečiva... Chjo...

Koncem roku jsem došila náhrdelník, na který jsem použila jeden z těch krásných keramických kabošonů, co jsem si koupila v srpnu v Hamburku od těch dvou fešných Poláků a taky zkamenělýho mořskýho ježka, co jsem koupila před rokem nebo dvěma na Geosvětě v Praze. Ještě mi jeden zůstal :-)


středa 30. prosince 2015

Bilanční povánoční

Zítra ještě pár hodin angličtiny a pak až po Novém roce.

Když se ohlídnu zpátky v tomhle roce, první se mi vybaví srpnový výlet do Hamburku na BeadersBest 2015 a pak taky to, že jsem odstoupila od řízení klubu Fler Beadweaving Team, který jsem založila v roce 2010 a do letošního roku ho vedla, správcovala, řídila a taky koordinovala všechny ty soutěžní kola za posledních skoro 5 let. Přičemž mě napadá, že jsem o tom sem ani nenapsala, přestože se to stalo už před několika měsíci.

Opustila jsem tohle svoje dítě, dokonce jsem ho chtěla i úplně zrušit. Nějak jsem vyhořela, přestaly mě bavit věci, které jsem dělala pro to, abych pozvedla techniku beadweavingu a uvedla ji víc do povědomí lidí, přestalo mě bavit starat se tímto způsobem vlastně o propagaci jiných tvůrců a taky často řešit různá nedorozumění mezi členkami klubu, diplomaticky to hrát do autu a snažit se spory zahlazovat hned v zárodku, i když bych se nejradši často přidala na jednu nebo na druhou stranu... Prodej na Fleru mi poslední tak dva roky nepřináší téměř žádný prospěch, prodalo se mi tam minimum věcí a nestíhám (a asi ani nechci stíhat) být řádným členem sluníčkové komunity, sledovat všechny novinky a pracovat na své propagaci pomocí slevových nabídek a neustálého přísunu nového zboží, pokud možno za málo peněz...

Mám asi trochu krizi letos, mám pocit, že jsem se nikam poslední rok neposunula ve své tvorbě a tak nějak cítím, že to chce změnu, nějaký nový směr. Zatím nevím přesně kam, jen vím, že nejspíš ne stejně jako dosud. 

Klub prozatím funguje dál, správcování se ujala jiná šperkařka. A mně se ulevilo, protože už mě nic nesvazuje a nezáleží mi na tom, co se tam bude dít dál. Jestli klub zanikne, možná to trochu zamrzí a možná taky vůbec ne...

Vánoce uběhly tak nějak v pohodě a celkem v klidu, i když jsme s chlapem neměli před svátky ani jediný den volna. Dárků pod stromečkem spousta, až si říkám, že jsme to letos docela přehnali, původně to totiž nemělo takhle vůbec vypadat... 

Ale nejkrásnější dárek je stejně tahle knížečka, kterou udělala a ilustrovala dcera - moje nejoblíbenější povídka od Raye Bradburyho:



A procházka lužním lesem na druhý svátek vánoční - tak trochu strašidelná, protože se už stmívalo a byla mlha přede mnou a mlha za mnou... Ale bylo tam úplný ticho a klid, což jsou věci, které mi s přibývajícím věkem chybí čím dál víc...