sobota 29. prosince 2012

Czech Spike beads!

No jo, odolávala jsem dlouho. Ale stejně jsem se občas neudržela a objednala... A tak se mi jich pár doma nahromadilo. Takových krásných... To až před Vánoci se mi spajkování zachtělo :-) 
Taky jsem si říkala, že bych se konečně mohla zúčastnit - Soutěž na spirále - Czech Spike beads... Všichni soutěží a já krom soutěží svýho klubu nikdy nic...

A naležato je do náhrdelníků dělaj všichni...

Takže - nastojato! Náhrdelník pro fakt ostrou holku ;-)

Černé babyspajky, velké spajky, na zapínání hematitové. K tomu samé TOHO hematit, gunpowder, černé, aluminium permanent finish, stříbrné... Lístky a velké ploškované korálky travertin.


Soutěž Na Spirále – Czech Spike beads


Tak mi držte palce ;-)

čtvrtek 20. prosince 2012

Černá komedie

Sledovala jsem to dnes vpodvečer na ČT24. Fakt lepší než kdejaká komedie tohle!

Nebudu se tady nípat v politických souvislostech. Ač pravidelně sleduji, už dávno vím, že snažit se pochopit je zhola zbytečná námaha, která mě dovede tak akorát k nasrání se a zkažený náladě. 
V "pakárně" jsem od doby ministra Dobrovského. Pamatuju všechny, kteří byli potom. Víceméně je mi ukradený, kdo tam nahoře sedí, pokud nevidím do zákulisních her a nechají mě v klidu dělat si svoji práci. Což se stává málokdy, ale už jsem si za těch dvacet let celkem zvykla. Od nápadu k nápadu a jiný už to nebude...

Jde mi jen o konkrétní osobu a její divnou, fakt divnou osobnost.
Neseděla mi nikdy. Od první chvíle, co o ní bylo slyšet. Mladá, sebevědomá, ambiciozní. Nemám nic proti mladým, sebevědomým a ambiciozním lidem (nikoliv LIDEM). Jenže celá ta suita vzešlá z VV mi tak nějak byla proti srsti od samého počátku. Ono totiž i to sebevědomí potřebuje sebereflexi. A když sebereflexe není, máme tu ukázkový příklad zmrda.
Už když probleskl první "fundovaný" názor ambiciozní paní P. na zrušení (odprodej, jasně) těch pár posledních rekreačních zařízení, chtělo se mi říct - odstup, Satane! Lukrativní lokality, ano. Je třeba prodat to poslední, co ještě zbylo a co za něco stojí a malá domů, víme?
Když o pár týdnů později začaly prosakovat informace o možném jmenování dotyčné osoby na post ministryně obrany, bylo mi z toho fyzicky špatně.
Kde vezme člověk takové sebevědomí? Někdo ho v tom vychoval? Kdo ho to naučil? Nikdo ho nenaučil přirozené pokoře a zdravé důvěře ve vlastní síly asi. 
Slovo "soudnost" je pro tuhle osobu asi slovem sprostým. Co je to za člověka, že s takovým sebevědomím a arogancí začne usilovat o funkci, prestiž, moc? Normální lidi přece mají pochybnosti, měli-li by vykonávat práci, kterou se nikdy neučili. Co vůbec vedlo tuhle ženskou k tomu, že mohla takhle prohlašovat, že ona na to má, že to přece zvládne? 
Nemůžu se zbavit dojmu, že ona si opravdu chtěla hrát s vojáčky. Ve své nebetyčné nafoukanosti si ani na vteřinu nepřipustila, že na to nemá. Že nestačí chtít, ale je třeba taky umět. Když už nic jinýho, tak diplomaticky jednat. Místo toho jsme viděli umíněného fracka a pak hysterickou ženskou totálně mimo realitu...
Když nastoupím do nový práce, je mi dopředu jasný, že budu potřebovat určitý čas (dny, týdny, měsíce - podle toho, jak nová práce to je), abych se stala dostatečně fundovaným pracovníkem. Že se prostě musím učit! Dívat se, ptát a taky myslet. Až po nějaké době si můžu udělat úsudek o tom, co je dobré a co je špatné. Co můžu změnit. Nemůžu to udělat dřív, dokud ten pohled zevnitř přece nemám!
Tak mě napadá - jaký život vedou tihle lidi (nebo nadlidi)? Že jim ani tyhle základní souvislosti nedochází. Anebo jestli dochází a je jim to jedno, pak opravdu pánbůh s náma...

Pečená hovínka a Marina

A blbnutí je v plném proudu...
Dnes první den dovolená, konečně! Uhňácán nějaký počáteční počin týkající se vánočního cukroví... Výsledkem pokusu o čokoládové minimakronky byly dva plechy ukázkových kroucených hromádek lejna :-) Fotku sem dávat nebudu, i když jsem si to samozřejmě zvěčnila. To abych příští rok měla čím si připomenout, jak ten pokus dopadl ;-)
A samozřejmě je jasné, že nic nemůže jít bezproblémově v těchto dnech, proto otravný kašel mladší dcery se ze včerejška na dnešek vyvinul víc než hnusným směrem a to i s teplotou, takže navíc ještě nejen marod, ale taky kňourání kvůli prošvihnutému vánočnímu školnímu jarmarku, třídní nadílce a nejspíš i koncosvětové páteční oslavě narozenin spolužačky v cukrárně na náměstí...
Už několik dní jsem nešila. Své kreativní touhy si ukájím vytvářením a pečením kakaových hovínek...

Ale než jsem se tak zparchantěla: 



A taky ještě náramek na objednávku (k náhrdelníku viz jeden z minulých článků):


Ještě mi to nedá, abych se nezmínila o jedné z knížek, kterou jsem během minulého a předminulého týdne stihla přečíst - Carlos Ruiz Zafón: Marina.


Líbilo. Moc. Jeho knížku Stín větru mám doma, ale rozhodně se mi nelíbila tolik jako tahle. Trošku (no, vlastně hodně) fantaskní, trošku retro, trošku steampunk, trošku poetické, smutné a nostalgické a maximálně čtivé (aspoň pro mě). Když jsem to četla, měla jsem pocit, že v té staré Barceloně jsem a stojím v tom dešti někde na Las Ramblas...

sobota 1. prosince 2012

Dočkala jsem se!

Tak jsem se po dvaceti letech samostatnýho bydlení konečně dočkala! Po posledních třech letech čekání, kdy zůstala prázdná jedna stěna obývacího pokoje s tím, že bude prázdná tak dlouho, dokud se nepodaří zrealizovat můj sen - knihovnu přes celou jednu stěnu.
Konec štosů knížek naskládaných kolem postele! Konec přetékajících krabic, konec knížek narvaných v  šuplících, kredencích... Jupííííí!!!
Fotka nic moc... Ale lepší nemám :-) Muž můj tu knihovnu dokončil před chvílí, plnit se začne zítra.


Pravda, knihovna byla vykoupena i cenou nečekanou... Při nákupu v IKEA v Brně, kam jsme jeli minulou sobotu schválně na otvíračku s tím, že jen proletíme do skladu, naložíme, zaplatíme a pokusíme se odvézt naší Fábkou, jsem těsně před odchodem, v euforii, jak jsme to krásně zvládli a jak nám to dokonce vlezlo všechno i do auta, přehlídla jeden schod... a zvrtla si kotník tak, jak ještě nikdy v životě. Než jsem se dobelhala k autu, měla jsem kolem kotníku modrou bouli... Ještě s nábytkem v autě jsme jeli rovnou přes pohotovost.

Jo jo, takže se už týden "válím" doma. Tedy skoro - kromě středy, kdy jsem na celý den o berlích mazala do práce, bo někdo ty výplaty na konci měsíce prostě udělat musí... Ještě další týden se doma válet budu. Kotníček už je na tom líp, ale dobře ještě ne.

Ale všechno zlý je k něčemu dobrý a já musím říct, že i když nevydržím celej den ležet s nohou v ortéze, myslím že jsem za několik posledních let neměla tolik času na šití, jako jsem měla v posledních dnech :-))

S tímhle náhrdelníkem jsem se crcala dva týdny:





Náramek byl pak hotový za pár dnů:




Brož zabrala jen dva dny: 


Celá sada "Duběnky" je k vidění a taky ke koupi v olomoucké galerii Bohéma na Dolním náměstí :-)
A to ještě není konec!
Jedeme dál: 




Na černobílém náhrdelníku se už pracuje :-)


čtvrtek 15. listopadu 2012

SMOG

Byla jsem dnes s dcerou v Ostravě. Jedna střední škola měla Den otevřených dveří. 
Bylo nečekaně příjemné vidět, že jsou pořád lidé, kteří se chtějí učit dělat krásné věci. Že jsou jiní, kteří to učí je. Že jsou místa, kde voní barvy. Sáhnout si na starý litografický lis. Vzít do ruky skutečnou tiskařskou literu. Že sice počítače vstupují i do tohoto světa, ale pořád ještě lidská ruka určuje tvar, barvu, směr...

A že to lidi pořád baví...

V záplavě sterilních kanceláří, byrokracie, úřední mašinerie, žabomyších válek a informačních sraček jsem na to skoro zapomněla... 

Jak by asi vypadal dnes můj život, kdybych tu učitelku tehdy poslechla a na podobnou školu šla? Šla jsem tehdy za jinou svou vášní - za knížkama. Ale vlastně nikdy (kromě dvou měsíců před nástupem na další školu) jsem tu práci už neměla šanci dělat. 20 let dělám práci, která mě nebaví. Jenže mě slušně živí, a tak jsem ráda, že jsem ráda. Z kolotoče povinností, hypotečních a jiných splátek a nezaopatřených osob už nejde vystoupit :-)

Strčte si někam elektronické čtečky, elektronické hračky a super vymazlené telefony... Je to jen smog.


Poslední náhrdelník, dokončený minulý víkend:


neděle 4. listopadu 2012

Stárnoucí Adrian Mole mě prostě nebere!

Zajímalo by mě, jestli někdo čtete pokračování Tajného deníku Adriana Molea od Sue Townsendové. Ten úplně první, původní, mám doma od puberty, kdysi jsem si ho objednala ještě za totáče z nějaké knižní nabídky, co chodily na základkách po třídách a přečetla jsem ho mockrát, tolikrát, že obálka té knížky je úplně ošolíchaná a ohmataná a potrhaná a doteď když ho vezmu do rukou a přečtu si kteroukoliv repliku, musím se smát nahlas. Pokoušela jsem se číst i deníky následující, ale - to nejde. To první pokračování mám tuším i někde doma a myslím, že jsem jej i celé přečetla, ale ty ostatní jsem nikdy nedokázala přečíst celé a vracela je nedočtené do knihoven. Nevím proč, ale připadají mi čím dál depresivnější, i když styl psaní zůstal víceméně stejný - nemůžu to číst. Chytám z toho depku :-) Opět odkládám, nedočtené vrátím do knihovny a beru do ruky Stiega Larssona...

V práci tak nějak dusno. Zítra nejspíš nepříjemný rozhovor ve třech. Těžko se udržuje dobrá pracovní nálada, když lavírujete mezi úctou ke staršímu člověku, ke kterému se snažíte celou dobu přistupovat tak nějak ohleduplně a chápete, že už třeba není tak flexibilní jako mladší kolegové, takže v zájmu bezproblémového běhu kanceláře mu tak nějak práci servírujete až pod nos v polotovarech, až zjistíte, že ve chvíli, kdy jste v totálním pracovním srabu a nevíte kam dřív skočit, tak vám to ničím, ale vůbec ničím nevrátí, naopak je schopen vám ještě totálně znepříjemňovat život tím, že na vás absolutně spoléhá a čistě z  pohodlnosti a lenosti odmítá si jakékoliv informace obstarat sám, přestože je má v počítači na stole stejně jako vy - a místo toho chodí otravovat třikrát během čtvrthodiny, dokud vším nešvihnete a tu informaci mu nenajdete a nepředáte... a chutí hodit ho do toho všeho naplno, ať prostě plave sám... I když víte, že bude následovat srdceryvný výlev, ublížené slzy a stížnosti, že tolik práce prostě nemůže zvládnout (ale já nejspíš ano).

No nic, nechám toho fňukání :-)) Pár posledních kousků:
 




čtvrtek 25. října 2012

Sirotčinec? Sirotčinec! A pro podivný děti.

Čas od času, jako starý knihomol, jsem psávala i svoje názory na přečtené knížky. Ne že bych to už nechtěla dělat, ale bohužel mě většina knížek nijak víc nezasáhne. A když ano, tak se většinou ženu hned za nějakou další a než si urovnám myšlenky a vstřebám tu první, mám hlavu plnou dalšího děje...
Ale myslím, že jedna z posledních, co jsem četla, si pár slov zaslouží.



Upoutala mě v knihkupectví už před pár měsíci, když jsem utrácela pár minut času někde v Brně na náměstí - ležela mezi novinkami a její obálka přitáhla můj pohled už ve výloze. Když jsem ji vzala do ruky, už jsem ji nemohla odložit, jako to udělám s většinou ostatních knížek, které ničím nezaujmou. Popis na přebalu mě navnadil - já ráda duchařinu :-) a tohle slibovalo pořádnou! Prolistovala jsem ji - fotky! - a jaký! 
Utrousila jsem pár slov... a dostala jsem ji od dcery k narozeninám. 
Přečetla minulý týden. S chutí. Nebyla to, co jsem od ní čekala. Žádná duchařina. Epická fantasy pohádka pro starší děti a dospělé, řekla bych. Psaná čtivým a přitom jazykově lahodným způsobem. Žádná primitivní a jednoduchá slovní zásoba, kterou naprostá většina současně vydávaných knížek opravdu "vyniká" a kterou z duše nenávidím a dokáže mi pokazit dojem z knížky, ať je zápletka jakkoliv zajímavá... 
Pěkně barvitě vykreslená atmosféra - deštivý podzim versus slunečné léto, bažiny a mořské útesy s majákem - jeden to přímo vidí před očima, když čte. Po závěru knížky je mi sice jasné, že je to připravené na další pokračování a já si nejsem jistá, jestli bude mít v tomto příběhu autor ještě co nabídnout, ale stejně...
Obrovské plus za grafickou úpravu knihy!!!! Je krásná. Je krásná na pohled i při čtení - ty fotky jsou úžasné a jejich zakomponování do příběhu nemá prostě chybu :-) 

Pro ilustraci tohle moc pěkné video: 

 

neděle 14. října 2012

Není nic lepšího než si zašopovat...

Dnes budou nějaké drobnůstky, co jsem v posledních týdnech vyrobila. A taky malá "reportáž" z včerejšího šopování v nákupním centru ;-)
Přechod ročních období =  průvan v peněžence. Když se k tomu přidá ještě začátek školního roku, je to doslova totální devastace rodinného rozpočtu... Učební pomůcky, zájmové kroužky, družina, poplatky tu i onde pro dvě děti vyšplhají během prvních dnů školního roku do tisíců. Fascinují mě ty zápisky v deníčku o tom, kolik se vybírá na to i ono a že je třeba pokaždý vypláznout prachy do dvou, tří dnů...
S klesající rtutí teploměru se taky začne řešit, co si ksakru to děcko ráno obuje, když na sandále je už zima a ty boty, co byly na jaře ještě dobrý, jsou už malý, ta bunda taky... "Upozorňuju, že nemám už žádný trička s dlouhým rukávem," zazní vyčítavý hlas pubertální dcery a následuje: "Mám jenom jeden svetr." Případně: "Mám jenom dvoje kalhoty a do těch jedněch už se skoro nemůžu narvat."
Takže logickým vyústěním situace byl včerejší nálet do nákupního centra, kam jsme po dlouhé době měly (jen ženské, protože taťku nemáme doma a tím pádem ani auto ne) příležitost dopravit se sockou. Kdyby se tam dalo dojít pěšky, kašlu na autobus. Jenže v tomhle případě se fakt nedá, nákupní centrum je hrubě za městem a žádnej chodník tam nevede... Těch 15 nebo 20 minut jízdy narvaným busem s odérem houmlesáka, který se vetřel i s batohem, byl fakt zážitek.
Moc hezká ale nijak výjimečná košile pro dceru v S´Oliver by stála tisíc korun. Pominu, že jsem si připadala jako socka, když jsem po té, co mi prodavačka cenu sdělila, ani nechtěla, aby ji sundala z věšáku. Pak jsme to braly postupně - hadrárnu za hadrárnou... Koupila jsem si svetr, bo žádnej nemám. V HáEm jsem koupila holce tričko s dlouhým rukávem, ale kalhoty jí dělaly pytle pod zadkem a pod předkem, takže fuj. Pak jsme tam nechaly patnáct set ještě za celkem 3 podprsenky, pardon - za lhářky, jak to holka nazvala, protože tohle je opravdu klamání nepřítele ;-)
Nevím, jaké máte zkušenosti s obchodem Tally Weijl, který se honosí heslem "totally sexy". Já tedy poněkud děsivé... Nevím, podle jakých tabulek ty hadry šijou, ale klasický číslování či značení XS-XXL je tam tak jaksi posunuté... Asi tak minimálně o dvě čísla směrem dolů... Chcete-li utrpět zásah na solar, zkuste si tam vyzkoušet něco ve velikosti, kterou si běžně kupujete. Pokud je to něco nahoru, zjistíte, že do toho nenarvete ruce, protože rukávy jsou tak úzký, že nabydete dojmu, že okamžitě potřebujete bandáž žaludku, jinak skončíte jako morbidně obézní ležák... Pokud je to něco dolů, pak to nenarvete ani přes lýtka a když náhodou narvete, tak to neservete dolů... Nevěřícně zíráte na velikost na štítku a máte chuť se někam zahrabat a asi tak měsíc nežrat...
Čtrnáctiletá dcera měří 168 cm a váží 45 kg. V dětských velikostech mizernej výběr. Takže chodíme po dámských a hledáme XXS, XS. S má už moc velké a plandající výstřihy. Trička z Tally Weijl jsou super. Ovšem včera jsme tam kupovaly kalhoty... Já ji varovala! Říkala jsem jí, že 32 a 34 jí bude malý přes boky. "Vem si 36! Bude ti to malý!" Bylo. Úpění z kabinky "já to na sebe nedostanu!" "Vidíš, a tohle já zažívám úplně běžně," smála jsem se. A jak jsem tam tak před těma kabinkama stála a čuměla na sebe do zrcadla a připadala si tlustá jako prase, přemýšlela jsem, co za lidi tam chodí nakupovat a prohlížela jsem si je. A taky jsem myslela na to, jak tohle asi působí na ženský, který mají nějakej problém se svým vzhledem. V tu chvíli jsem si jí všimla - holka, mladá. Měla stehna jako já mám předloktí (měřím 162 cm a vážím 66 kg), upnutý v uzoučkých kalhotách. Obrovský kolena na těch vychrtlých nohách. Namalovaná, načesaná... Koukla jsem na ruce, měla je schované v rukávech, ale prsty dlouhé a kostnaté. U krku trčící klíční kosti a bože, ten obličej - propadlé tváře a linie lebky pod kůží... Ne, opravdu nebyla štíhlá! Byla neuvěřitelně vychrtlá. Myslím, že naživo jsem nic takového ještě nikdy neviděla. Jen v televizi a na fotkách na netu. V náručí hromadu oblečení na vyzkoušení. Pak jsme už šly pryč. Jedny kalhoty velikosti 36 jsme koupily a vypadly. Ale tu holku budu mít před očima hodně dlouho...

Náhrdelník pro soutěž Fler Beadweaving Teamu - Winter is coming: 


 

A pár etno náušnic, které jsem začala dělat tak, že jsem dostala jednu, kterou její majitelka ztratila, abych se pokusila udělat repliku: 


A z nich pak vznikly i ostatní: 




Na závěr malá koláž ze středečního "výletu" do hor (výletem se to moc nazvat nedá, protože letět z Karlovy Studánky na Červenohorské sedlo, když tempo udává někdo, kdo má o dost delší nohy než vy a ještě má pocit, že je na závodech, to je spíš peklo):

neděle 9. září 2012

40

No, hezký - víc jak měsíc jsem nic novýho nepřihodila. Tedy sem na blog. 
Dokud jsem měla dovolenou, tvořila jsem o stošest. Jak ta slastná doba skončila - utrum. Znovu koloběh pracovní a od minulýho týdne i školní. Ten se tedy ještě zaběhnout nestihnul, ale je tu a už tomu neutečem. Po dobu příštích deseti měsíců. 
Mám rozpracovaný větší kus do soutěže, příležitostně přidám kousek, pak odložím, tři dny na to nesáhnu... Ležela jsem v knížkách, protože jsem zašla po dlouhé době do knihovny a přitáhla si pár zajímavostí a knížky z knihovny mají vždycky přednost před těma ostatníma. A ta poslední mě dost pohltila, nedalo se přestat číst, dokud včera večer nebylo dočteno... 
Dneska čtyřicet. Nejsem přesvědčená o tom, že je co slavit. Kdyby bylo po mém, neslavila bych nic. Nějak bych ten den přešla s pár belgickýma pralinkama třeba a hotovo. Ovšem jakási oslava se ode mě čekala, tak tedy bylo odpolední posezení u chuťovek. Taky jsem se přemohla a upekla brownies a s dcerou levandulové sušenky. Jen se nedokážu bezprostředně bavit u něčeho, co bezprostřední není... Ovšem den byl nakonec nadočekávání příjemný, hlavně díky mému skvělému chlapovi a snídani do postele taky :-))

Pár novinek z posledních týdnů - no moc toho nebylo ;-)

neděle 5. srpna 2012

Srpnová okurková...

Kus dovolené za mnou. Ještě kousek přede mnou. Ani u moře ani jinde v exotických krajích. Povětšinou doma u toho mého "koně", občas je i dost času na to, na co jindy není čas žádný... A tak zkouším nové věci, ale v tom týdnu dovolené stihnu akorát tak chytit nadšení do něčeho nového - a pak zase do práce a zase ospalé krátké večery a nekonečné hodiny v práci... Nikdy nebudu mít dost času...





Háčkované spirály jsem poprvé zkusila před třemi lety, ale nelíbil se mi ani výsledek a ani mě to nebavilo dělat. Podruhé znovu letos na jaře - a zase nic. No ale asi má všechno svůj čas, protože teď jsem tomu propadla totálně a i když prozatím zkouším podle návodů a výsledky si nechávám pro sebe - neskutečně mě to baví, i když k dokonalosti to má prozatím daleko :-)





Dnes večer jsem se taky poprvé dostala ke "spajkům". Ale ty tedy až příště :-)

čtvrtek 5. července 2012

Jak voní...

Už jsem málem zapomněla. Vlastně asi patnáct let jsem to naživo nezažila... Takhle v jednom dni. To, co dřív byla pro mě úplně běžná a normální věc. A po těch mnoha létech strávených v betonu rozpálených měst jsem ráda, že jsem si dnes vzpomněla. Že jsem znovu zažila, jak "voní"...
- rozpálená městská ulice a popelnice na ní stojící  

a pak jak voní:
- přírodní jezero se stojatou mělkou vodou
- olej na rozpálené železniční trati
- rozpálený rozteklý asfalt na silnici
- kukuřičné pole v horku
- lán dozrávajícího obilí
- vlhkost lesa, kterým teče řeka...

A jak voní les večer (úplně jinak než ve dne). Jak při večerní jízdě na kole přes louku u lesa zleva i zprava do levého a pravého ucha řvou cvrčci. Jak se na holé kůži střídají proudy horkého vzduchu při jízdě mezi domy rozpálenými letním dnem ve vesnicích s proudy chladnějšího vzduchu z lužního lesa na břehu řeky a pak zase proudy horkého vzduchu z lánu ječmene...

Jela jsem jen v krátkých letních bavlněných šatech. Žádná přilba. Sandály na nohách. Moje staré kolo. Bylo mi nádherně. 
A pořád mám srandu z "papouščích" cyklistických plastových oblečků a z představy, že bych si na sebe v tomhle dni něco takového oblíkla a v tom horku v tom jela na kole, je mi  špatně ;-))




Zakázka, o které jsem se zmiňovala dřív. Trvala mi skoro měsíc :-)

pátek 22. června 2012

Nějaké ne moc nové novinky :-)

Jen pár kousků z poslední doby. Z úplně poslední doby nejsou, protože jsem pracovala poslední měsíc na velké soupravě na zakázku, je dokončená, jen vyfotit a vystavit. Ale dnes ještě ne :-)


Černozlatý náramek byl původně na zakázku, ale téhle barevné kombinace jsem se nakonec zhostila jinak (ale to až příště).

Tyhle náušničky byly první pokus, ale už je nemám, pocestují jako dárek za moře :-)



Zelenofialový náhrdelník a brož vznikly kvůli fotkám pro reklamu na keramické kabošony.

sobota 2. června 2012

Zpátky...

Konec času za hranicemi všedních dnů.
Konec blažených dvou týdnů strávených víc než 200 km od domova, mimo veškeré povinnosti a nutnosti a známé ksichty, nákupy, úklidy, porady a jiné nesmysly... Sláva buď preventivním rehabilitacím, ať je Bůh opatruje a žádný blb od zeleného stolu nepocítí náhlý impuls tvořivosti v rámci šetřivosti a nevybleje návrh je zrušit...

Přečetla jsem pár stránek v knížce, kterou jsem měla v plánu tam přečíst celou. Vytvořila jsem s bídou třetinu náramku, který jsem měla v plánu tam vytvořit celý.

Zato jsem podnikla výlet do Jablonce a rochnila se v obchodě narvaném materiálem od podlahy po stropy v několika místnostech a zachránila mě jen nedostatečně vysoká částka na bankovním účtu od bezbřehého utrácení. Taky jsem se byla podívat v Janských Lázních, kde jsem byla jako asi čtyřletá na první rodinný dovolený a dodnes si některý místa pamatuju. Třeba ten Krakonoš čumící ze skály mě ale zklamal, tehdy mi připadal jako středobod města - dnes stál k němu prdelí obrácený autobus neb plácek před ním funguje jako miniaturní autobusové nádraží... Taky naprostá většina budov ve městě, které patří státním lázním, je v naprosto zoufalém a dezolátním stavu, smutný pohled je to... Vybočují jen penziony a hotely, které žijí v sezóně z turistů. Škoda. Smutnej obrázek, bohužel typickej...

A protože jsem tentokrát nikde neobjevila jindy tolik oblíbenej anketní lístek při ukončení pobytu, musím to napsat aspoň sem, ačkoliv bych to velice ráda napsala právě do toho anketního lístku. Já chápu, že se jede na provizorium, když je hlavní hotelová budova zavřená. Chápu, že nebude nabídka jídel taková jako za normálního provozu, chápu že v restauraci nemůžu čekat švédský stoly při hlavních jídlech apod. Ale nechápu, proč při dvou hlavních jídlech denně o počtu celkem tří jídel na výběr je skoro pokaždý maso. Vepřový nebo hovězí především. Když bylo bezmasý, bylo hnusný. Jinak bylo jenom mastný. Ryba za dva týdny jedinkrát! To je takovej problém při šesti jídlech denně udělat alespoň jedno s rybou nebo chutný bez masa?
Je takovej problém koupit na snídani ráno dva okurky a tři papriky, aby tam aspoň nějaká zelenina byla? Nebyla žádná! Žádná za celých 14 dní. Ani kousek. Každej den jsem snídala to samý - rohlík a uzenej sejra, protože salámy a vodou nacucanou šunku fakt nejím. Semtam džem a jogurt. Müsli žádný, jen obyčejný kornflejky. Zachránila to občas kobliha. K pití jedovatě fialovočervená voda k snídani. O normální vodu z kohoutku bylo třeba každý ráno zaškemrat.
K hlavním jídlům se pití nedostává, normálně se objednává jako v restauraci - toť běžná praxe. Ale ještě se mi za těch 10 let nestalo, že bych se toho, že si chci objednat a poté zaplatit neperlivou vodu nebo kolu, musela doslova doprošovat - nikdo se nezeptal a nikdo s tím nepočítal, doslova jsem obsluhu musela odchytávat nebo pak platit na baru. To, že mi nikdy nikdo z personálu pití nenalil do skleničky, když už se mi podařilo ho objednat, už je jen maličkost... Jeden den jsme si chtěly se spolubydlící dát kafe po večeři - po dvaceti minutách marnýho čekání, kdy si nás někdo všimne (asi ve stylu - najíst jste dostaly, tak vypadněte) jsme se sebraly a mazaly do restaurace o pár desítek metrů dál... A jako do jinýho světa - příjemná obsluha, dobrá káva a přestože jsme byly v lokále jediný (holt mimo sezónu), servírka byla ochotná, usměvavá a posezení luxusní. Stejnou zkušenost jsem udělala pokaždý, když jsem šla na kafe nebo jen tak posedět (a i na dobrý jídlo) kamkoliv jinam. Tam, kde jim záleží na tom, aby se k nim lidi vraceli, se podle toho taky chovali - a já se vracela.

Inu - na co se snažit, když mají svý jistý, že? Dostali za nás zaplaceno a přestože v tuhle dobu tvoříme prakticky jediný hosty, chování personálu tomu neodpovídalo ani náhodou. Ať mi nikdo nevykládá, že tohle je z důvodu provizoria - tohle je z důvodu "serem na ně". Stejně jako pan ředitel, který se ani neobtěžoval přijít na výstupní pohovor, kde na něj lidi čekali...
Pročpak tam ten anketní lístek tentokrát nebyl? ;-)

Nad Špindlem
K Bílému Labi
Výhled na Labský důl
Krakonoš v Jánských Lázních
Jánské Lázně od kostela na kopci
Tvoření příště ;-)

neděle 6. května 2012

TV a další různě problematické záležitosti...

Poslední dny v poněkud hektickém tempu.
Minulá sobota téměř celá prožita na taneční soutěži s mladší dcerou. Dvě vystoupení, dvoje převlíkání, chaos, tanec, hudba, rekvizity, vyhlašování výsledků a cesta domů. Ráno v neděli teplota. Nadopovat paralenem a honem na další soutěž do jiného města, nelze jinak - ten den ráno už žádného náhradníka trenérka nesežene. Další dny teploty, horečky, kašel... Údajně jen viróza (v pondělí u zastupující paní doktorky) - ovšem v pátek kontrola u naší paní doktorky - zánět průdušek a antibiotika. Zítřejší soutěž už nepřichází do úvahy, musí ji zastoupit náhradník.

Od neděle scvrklý žaludek, nervozita. V pondělí cesta vlakem do Ostravy, kafe s kamarádkou, které jsem vděčná za to, že ty dvě hodiny nemusím strávit se sebou a svým strachem a trémou a pak přesun do televizního studia, kde následují dvě a půl hodiny živého vysílání - poprvé v životě, při prvním vstupu se mi třesou ruce, pak už to jde. Když je po všem, jsem nejšťastnější člověk na světě... Moderátorce s jelínkem na klopě nebaštím její zájem ani náhodou (modří vědí ;-)).

Pak tři dny v práci v dusné atmosféře, která trvá už skoro dva měsíce. Ve čtvrtek říkám, že už to dlouho nevydržím, že takhle existovat nebudu. V pátek mi "bouchnou saze", vyletí ze mě všechno, co mě štve, brečím a nadávám a ječím po svém šéfovi, všechno, co si myslím přímo jemu do obličeje, otevřené dveře na chodbu - slyší nás celé patro. Vzduch se ale pročišťuje a vypadá to, že dál budem schopni existovat alespoň částečně normálně tak, jako celé dva roky do doby před těmi dvěma měsíci.

V pátek akce, o které tak nějak tuším, že je předem ztracená. Mám uspořádat večerní program v klubu žen, nechtěla jsem tentokrát, chtěla jsem až jindy, nehodilo se mi to časově, věděla jsem, že toho mám moc, ale nedalo se uhnout, slíbila jsem, že ano, že to nějak udělám... všichni to slyšeli, cca 20 bab. Podklady posílám tři týdny předem s žádostí, aby byly rozeslány všem účastnicím... Pár dní se nic neděje, pak mail, že zodpovědná osoba nemá adresář... Jak nemá? Prostě nemá... Takže podrobné info končí u ní, dál se nedostane. Plakátek k akci má být zveřejněn 14 dní předem... Sleduju web a nic se neděje. Pak se plakátek objeví - tři dny před akcí... Nakupuju jehly, nitě, misky, beru materiál pro 15 lidí, čaj, pohoštění... Píšu, že potřebuju, aby mi někdo otevřel hodinu před začátkem, abych mohla všechno nachystat... Chodím marně do mailu pro odpověď, čekám... čekám... nic. V pátek jdu naslepo a doufám, že mi někdo otevře, že nebudu hodinu stát na chodníku a pak trapasit, až přijdou lidi a já nebudu mít nic nachystáno. Naštěstí tam v tu hodinu někdo je, ale někdo, kdo je tam čistě náhodou a o naší akci neví nic... Pomoc se nakonec dostaví, ale úplně jiná osoba, než jsem čekala. Díky za ni!
Nakonec přijde pět lidí, ale večer je nečekaně příjemný, proběhne v důvěrně komorní atmosféře a já jsem nakonec ráda, že propagace totálně selhala, že se na to skoro všichni vykašlali, že mě v tom nechali, protože nemusím běhat mezi deseti nebo patnácti lidmi, ale jen mezi pěti, všichni jsou šikovní a všichni to zvládnou a ještě si stihnem popovídat. Díky všem, kteří přišli.

Ach sutašky! Líbí se mi už hrozně dlouho, ale první pokus jsem spáchala až teď:



Dvě brože z vysílání dokončeny:



A jeden kolečkový náramek, co byl původně jen tak "do foroty" :-))


 Mám před sebou ještě dva dny volna, takže mě omluvte - jdu šít ;-)