Papír je taky hezkej materiál

Další z mnoha absurdit poslední doby:

Fascinuje mě, jak ještě pořád je normální automaticky předpokládat, že ženský jsou tak nějak samozřejmě v kolektivech předurčený k vaření kafe, uklízení špinavýho nádobí a posluhování chlapům. Jak nikoho ani nenapadne, že by to někdy mohl udělat chlap! Jak nikoho ani nenapadne, že by o to mohl třeba i slušně požádat!

Naopak mají pak ještě tu drzost to rozmáznout, cože si to některá dovolila, když s tím měla problém...

Potřebuju vypadnout. Nejlíp mezi úplně jiný lidi. Potřebuju se začít věnovat zas něčemu naplno. Vloni to nejspíš zachránila ta angličtina. Letos nemám nic... Myslela jsem si, že mám. Ale ne, spletla jsem se.

Byla jsem si minulou neděli zkusit, jak se váže knížka. Vždycky jsem to chtěla umět. Úsměvné na tom bylo to, že na tom workshopu jsem totálně kazila věkovej průměr. Všichni ostatní účastníci byli minimálně o 20 let mladší než já. Viděla jsem, jak se moje osmnáctiletá dcera potutelně usmívá a má ze mě srandu, když mě poklepala po rameni se slovy "Tak, maminko, já tě tady už nechám samotnou, hezky si to tady užij."

Bylo to docela poučný tam tak sedět mezi těma studentama s piercingem v nosech a tunelama v uších, poslouchat kecy týpka s pérem ve vlasech a chvílema koukat nenápadně některým pod ruce a zjišťovat, že manuálně, manuálně to tedy v jejich případě hrubě pokulhává. Ale bylo to přesně to, co jsem potřebovala - vypadnout mezi úplně cizí a jiný lidi (i když jen jako tichý účastník) a dělat něco úplně novýho. 

Nebýt některých těch hnusáren v práci, vystačil by mi hezký pocit z toho kousku neděle pravděpodobně o něco dýl.

Zkusila jsem taky můří inovaci: 

Náhrdelník s akvamarínovým kabošonem, co jsem koupila na jaře na mineral burze:

A jeden malý náhled do minulé neděle:

Když tlačí bota a hoří knížky...

Návrat do reality proběhl celkem hladce. Po dvou týdnech sladkého nicnedělání, čtení, courání se po kopcích ráno, v poledne, odpoledne a večer, válení se v perličkové koupeli, v sauně, na masáži nebo v parafínu, vysedávání v kavárně nebo na lavičce ve stráni na slunku s knížkou a přemejšlení nad nesmrtelností chrousta, bufetových hotelových snídaních, už zase vstávání v pět ráno a koloběh každodenních povinností...

A pracovní sračky. Sračky pracovního kolektivu. Sračky tak nějak všeobecně.

Koupila jsem si dneska nový boty. Donedávna jsem měla vždycky jen jedny boty na jednu část sezóny - tj. jedny sandále, jedny tenisky, jedny polobotky nebo tak něco a jedny zimní boty. Obměňováno po opotřebení. Nějak se mi to poslední dobou zmnožilo... Ale ta dnešní koupě byla ze zoufalství... Na podzim jsem si koupila krásný oxfordky, kožený. S tím, že budou na jaro ideální. Jenže se mi ta noha nějak přes zimu rozčvachtala či co a i když jsem si to nejhorší už odtrpěla a boty povolily, na pravé noze mi otlačily patu tak, že to bolí i když už tam žádný puchýř dávno není. Na delší chůzi to prostě nejde. Bolí to jako prase. Dneska při chození městem po úřadech celý dopoledne. A tak než vymyslím, co s tím, potřebuju v něčem chodit a ty baťovky, co ještě mám, jsou sice dost pohodlný, ale trhají mi punčocháče a když v nich courám po kočičích hlavách dlouho, tak mě z podpatků bolej nohy. Takže jsem šmajdajíc opustila tramvaj a zapadla do obchodu s botama a koupila ty nejpohodlnější boty, co jsem tam našla...

V lázních jsem ukorálila jednu zakázku. Rozháčkovala fialový lariat. Přečetla Davida Mitchella - Hybatelé. Rozečetla po sto letech 451° Fahrenheita, kterou jsem si koupila před časem v anglickém vydání (abych se aspoň trochu udržovala) a když mě v tom knihkupectví dcera ukecávala, že to český je přece tak krásný a že by nám doma nemělo chybět a pak mi ho donesla ukázat, koupila jsem ho taky. A rozečetla jsem obě verze... Kdysi, když jsem tuhle knížku četla poprvé (to mi bylo cca 18 let), se stala jednou z mých nejoblíbenějších knížek, Bradburyho jsem milovala. Pak jsem si ji po letech (to mi bylo něco přes 30) půjčila v knihovně a veškeré kouzlo té knížky bylo pryč. Nic mi to neříkalo. Vůbec nic. A teď (když je mi 43) je to všechno zpátky... Čtu a vychutnávám si příběh a myšlenku a ty někým zatracované metafory a všechno je to díky životním zkušenostem a prožitým letům o další rozměr bohatší...

Všechno má svůj čas. Co jednou platilo, nemusí příště platit vůbec. Všechno je relativní... A všechno je jinak, děti... :-)

Zakázka za moře

V dálce Praděd

Výhled do Polska

Šerák a Keprník

Byly prostě všude. Pomněnky.

Po podvečerní bouřce, Praděd v dálce v mracích.

Čtecí lavička ráno mezi 9. a 11. hod.

Místo, kterému se říká Lesní bar :-) Kdo nezná, nechť vygůglí.

Tak snad zase za rok...

Severská krimi a tak dále

Hltám knížky poslední dobou.

V knihovně jsem vyhmátla hned za sebou druhý a třetí díl kriminální trilogie Vraní dívka autor Erik Axl Sund (pseudonym). Není to nijak zvlášť úžasný, spíš mám dojem, že poslední dobou jsou kriminálky čím dál krutější a zvrácenější - na úkor promyšlenosti zápletky... bohužel. Tohle je jeden z těch případů. Jako - číst se to dá, ale že by to byl nějakej zázrak... 

Ale hodně dobrý čtení byla Skála od Petera Maye. Koupila jsem si tu knížku už v létě, protože mi ji kdosi na Facebooku doporučil a dostala jsem se k ní až nedávno (no jo, to je to půjčování dalších a dalších knížek z knihovny, i když si pokaždý svatosvatě přísahám, že jen vrátím a nic si odtud už neodnesu). Je to taky trilogie, takže jsem mazala pro druhej díl s tím, že třetí díl si zkusím napřed přečíst z knihovny, neboť jsem se dočetla, že je z těch tří nejslabší... No, takže to dopadlo tak, že Šachové figurky (3. díl) jsem dočetla včera, půjčený z knihovny, aniž jsem četla ten druhý díl, který mám doma v knihovně, že... A počítám, že si Ježíškovi napíšu, aby mi ho taky koupil, ať mám doma tu trilogii pěkně kompletní, protože nepochybuju, že je dobrá celá. Včetně toho třetího dílu :-)

Taky jsem natrefila náhodou naposledy v knihovně útlou knížečku Nikdy nevíš od Rozmar Kopecké, od které mám dva ušité medvídky doma u postele a kdysi jsme se občas na FB nebo jinde na netu potkávaly. Nebyl to žádný silný příběh ani dramatická zápletka - i když je to detektivní příběh z Krušných hor, jak je napsáno na obálce, vlastně to bylo jen takové povídání... ale mně při večerním čtení v posteli tak nějak sedla do nálady. Jako špetka osvěžující reality do těch drastických, dramatických a hodně krutých zápletek severské krimi :-)

Pokud se týká korálí, tak to flákám. Tedy ne zas tak moc, dělala jsem nějaké věci do galerie,  a ukázky na příští kurz tento měsíc v Praze, takže na net z toho nešlo nic. Až tenhle náhrdelník: 

Poslední asi dva týdny se mi začalo stýskat po jehlicích a přízi, když jsem četla články u Lišky a Lišky :-) Možná potřebuju nějakou změnu... Takže ta bedna s přízemi a hromadou jehlic, co stojí v ložnici u postele, se možná dočká své rehabilitace...

Ženský píšou hůř než chlapi

Jsem sama na pár dnů. Úplně sama. 
Místo abych korálila, válela jsem se dneska na gauči u knížky a u noťasu. Koupila jsem si ve městě giuncattu s rukolou, rizoto na víkend, italský špagety a dvoje slevněný letní šaty. 
Čtu knížku o stalkerovi. Tuhle. Porušuju svůj zvyk nečíst spisovatelky. "Ich" forma a docela znepokojivý obraz toho, co všechno na sebe člověk dokáže vykecat na sítích... Ale jinak tak nějak průměr. Zcela otevřeně říkám, že ženský píšou hůř než chlapi... A výjimky potvrzujou pravidlo. Anebo jsem napůl chlap a chlapský styl psaní je mi bližší. Ty ženský pohledy na věc buď nechápu nebo zas chápu až moc a ani jedna varianta mi nevyhovuje.
Zastavila jsem se v knihovně a přinesla si další tři knížky. A to mám ve své vlastní knihovně celou jednu polici nepřečtených knih! Jenže ty z knihovny půjčené mají vždycky při čtení přednost... Protože ty moje vlastní přece můžou počkat, nemusí se nikam vracet. Jenže při většině dalších návštěv knihovny stejně nedokážu skoro nikdy ty knížky jen vrátit, aniž bych si odtud odnesla další na přečtení. A ty pak mají zase přednost - a tak je to pořád dokola :-)

Po dvou měsících se mi podařilo dokončit lariat: 

A poslední dvoje náušnice jsou úplně nové (ty rybičky jsem dodělala včera).

Dvě knížky

Během prosince se mi zadařilo přečíst několik knížek. Některé dobré, některé míň. Jedna tedy nestála vůbec za nic. 

Z těch, co za něco stály, tak určitě Kniha hřbitova od Neila Gaimana.

Četla jsem od něj Nikdykde a nějak výrazněji mi to v hlavě nezůstalo. Knihu hřbitova jsem si půjčila v knihovně s tím, že mu zkusím dát ještě jednu šanci... A dobře jsem udělala. I když asi tak do poloviny knížky jsem si říkala, že mu prostě tak úplně asi nikdy na chuť nepřijdu, poslední přibližně třetina knížky převážila jazýčky vah jednoznačně do pozitivna, a to naprostého. Ba ještě o dost víc - skončilo to tím, že jsem nad tou knížkou na konci bulela dojetím a bylo mi líto, že to končí... A i když je to prý knížka pro děti, nijak mi to nevadilo - protože ač fantaskní a chvílemi víc než morbidní, je citlivě něžná a překvapivě dojemná a krásná...

A dnes ráno jsem dočetla další knížku - Sean Parnell - Četa psanců

Velmi autentická knížka o válečném konfliktu, o kterém se tak  podrobně zas až tak moc nemluví... Jedna četa na jedné malé základně a zdánlivě jednoduchý úkol hlídat kousek pákistánsko-afghánské hranice. Ve skutečnosti pohled zblízka do naprostého pekla, ze kterého není úniku ani žádného východiska. Taky pohled do duše přímého účastníka, a to dosti syrový a nelítostný. Holá skutečnost, naprosto děsivá, strašná, beznadějná (už z toho důvodu, že nikdy nemůže jedna kultura pochopit tu druhou, protože žebříčky hodnot už nemůžou být odlišnější a opětovné uvědomování si této nezvratné skutečnosti nikomu na optimismu nepřidá). Rozhodně stojí za přečtení, ačkoliv slabším povahám opravdu nedoporučuji, sama jsem z toho měla několikrát špatné spaní. A i když našinci může ledacos připadat poněkud patetické, oni prostě takoví jsou... A klobouk dolů před nima.

Obálky knížek jsem si vypůjčila z http://www.cbdb.cz/

Do knihovny a do Prahy

Předevčírem jsem byla v knihovně. Musela jsem vrátit knížky. Courala jsem se pak po ní asi hodinu a nakonec jsem si potupně vzala zpět svůj průkaz a odešla jsem s prázdnou. Nic jsem si nevybrala, nic mi nepadlo do oka, do žádné z knížek se mi nechtělo začíst... Ani jsem je skoro nevytahovala z regálů.

Dneska jsem šla do knihovny za barákem, do malé pobočky, která se vyznačuje především spoustou detektivek a babskýho čtení a to ostatní je tak nějak trošku upozaděno. Zvláštní - i ty upozaděný na mě dneska z těch regálů mávaly :-)) Odnesla jsem si tři.

Jinak dočítám další kriminálku. Už je to druhá od stejnýho autora - Jo Nesbo. Nechtějte po mně, abych hledala, jak mám napsat to přeškrtnutý O... Knížky dost dobrý. A suprovej překlad. Taky žádný tiskový a ani pravopisný chyby!!! 

Opakovala se situace z listopadu, kdy kdosi kdesi opět nedal na web to, co měl. Výsledkem byl zrušený kurz, na který se lidi neměli jak přihlásit a to, že jsem vypadala jako blbec, když jsem dva týdny předtím na kurzu říkala zájemcům, že mají sledovat web, že další kurz tam bude zveřejněn...

Nicméně se díky této situaci to celé tak trošku posunulo někam maličko jinam - takže příští měsíc ahoj v Praze ;-)

Tři maličkosti, bo poslední dobou se tak trochu flákám ;-)

Pečená hovínka a Marina

A blbnutí je v plném proudu...

Dnes první den dovolená, konečně! Uhňácán nějaký počáteční počin týkající se vánočního cukroví... Výsledkem pokusu o čokoládové minimakronky byly dva plechy ukázkových kroucených hromádek lejna :-) Fotku sem dávat nebudu, i když jsem si to samozřejmě zvěčnila. To abych příští rok měla čím si připomenout, jak ten pokus dopadl ;-)

A samozřejmě je jasné, že nic nemůže jít bezproblémově v těchto dnech, proto otravný kašel mladší dcery se ze včerejška na dnešek vyvinul víc než hnusným směrem a to i s teplotou, takže navíc ještě nejen marod, ale taky kňourání kvůli prošvihnutému vánočnímu školnímu jarmarku, třídní nadílce a nejspíš i koncosvětové páteční oslavě narozenin spolužačky v cukrárně na náměstí...

Už několik dní jsem nešila. Své kreativní touhy si ukájím vytvářením a pečením kakaových hovínek...

Ale než jsem se tak zparchantěla: 

A taky ještě náramek na objednávku (k náhrdelníku viz jeden z minulých článků):

Ještě mi to nedá, abych se nezmínila o jedné z knížek, kterou jsem během minulého a předminulého týdne stihla přečíst - Carlos Ruiz Zafón: Marina.

Líbilo. Moc. Jeho knížku Stín větru mám doma, ale rozhodně se mi nelíbila tolik jako tahle. Trošku (no, vlastně hodně) fantaskní, trošku retro, trošku steampunk, trošku poetické, smutné a nostalgické a maximálně čtivé (aspoň pro mě). Když jsem to četla, měla jsem pocit, že v té staré Barceloně jsem a stojím v tom dešti někde na Las Ramblas...

Stárnoucí Adrian Mole mě prostě nebere!

Zajímalo by mě, jestli někdo čtete pokračování Tajného deníku Adriana Molea od Sue Townsendové. Ten úplně první, původní, mám doma od puberty, kdysi jsem si ho objednala ještě za totáče z nějaké knižní nabídky, co chodily na základkách po třídách a přečetla jsem ho mockrát, tolikrát, že obálka té knížky je úplně ošolíchaná a ohmataná a potrhaná a doteď když ho vezmu do rukou a přečtu si kteroukoliv repliku, musím se smát nahlas. Pokoušela jsem se číst i deníky následující, ale - to nejde. To první pokračování mám tuším i někde doma a myslím, že jsem jej i celé přečetla, ale ty ostatní jsem nikdy nedokázala přečíst celé a vracela je nedočtené do knihoven. Nevím proč, ale připadají mi čím dál depresivnější, i když styl psaní zůstal víceméně stejný - nemůžu to číst. Chytám z toho depku :-) Opět odkládám, nedočtené vrátím do knihovny a beru do ruky Stiega Larssona...

V práci tak nějak dusno. Zítra nejspíš nepříjemný rozhovor ve třech. Těžko se udržuje dobrá pracovní nálada, když lavírujete mezi úctou ke staršímu člověku, ke kterému se snažíte celou dobu přistupovat tak nějak ohleduplně a chápete, že už třeba není tak flexibilní jako mladší kolegové, takže v zájmu bezproblémového běhu kanceláře mu tak nějak práci servírujete až pod nos v polotovarech, až zjistíte, že ve chvíli, kdy jste v totálním pracovním srabu a nevíte kam dřív skočit, tak vám to ničím, ale vůbec ničím nevrátí, naopak je schopen vám ještě totálně znepříjemňovat život tím, že na vás absolutně spoléhá a čistě z  pohodlnosti a lenosti odmítá si jakékoliv informace obstarat sám, přestože je má v počítači na stole stejně jako vy - a místo toho chodí otravovat třikrát během čtvrthodiny, dokud vším nešvihnete a tu informaci mu nenajdete a nepředáte... a chutí hodit ho do toho všeho naplno, ať prostě plave sám... I když víte, že bude následovat srdceryvný výlev, ublížené slzy a stížnosti, že tolik práce prostě nemůže zvládnout (ale já nejspíš ano).

No nic, nechám toho fňukání :-)) Pár posledních kousků:
 

Sirotčinec? Sirotčinec! A pro podivný děti.

Čas od času, jako starý knihomol, jsem psávala i svoje názory na přečtené knížky. Ne že bych to už nechtěla dělat, ale bohužel mě většina knížek nijak víc nezasáhne. A když ano, tak se většinou ženu hned za nějakou další a než si urovnám myšlenky a vstřebám tu první, mám hlavu plnou dalšího děje...

Ale myslím, že jedna z posledních, co jsem četla, si pár slov zaslouží.

RANSOM RIGGS - Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

Upoutala mě v knihkupectví už před pár měsíci, když jsem utrácela pár minut času někde v Brně na náměstí - ležela mezi novinkami a její obálka přitáhla můj pohled už ve výloze. Když jsem ji vzala do ruky, už jsem ji nemohla odložit, jako to udělám s většinou ostatních knížek, které ničím nezaujmou. Popis na přebalu mě navnadil - já ráda duchařinu :-) a tohle slibovalo pořádnou! Prolistovala jsem ji - fotky! - a jaký! 

Utrousila jsem pár slov... a dostala jsem ji od dcery k narozeninám. 

Přečetla minulý týden. S chutí. Nebyla to, co jsem od ní čekala. Žádná duchařina. Epická fantasy pohádka pro starší děti a dospělé, řekla bych. Psaná čtivým a přitom jazykově lahodným způsobem. Žádná primitivní a jednoduchá slovní zásoba, kterou naprostá většina současně vydávaných knížek opravdu "vyniká" a kterou z duše nenávidím a dokáže mi pokazit dojem z knížky, ať je zápletka jakkoliv zajímavá... 

Pěkně barvitě vykreslená atmosféra - deštivý podzim versus slunečné léto, bažiny a mořské útesy s majákem - jeden to přímo vidí před očima, když čte. Po závěru knížky je mi sice jasné, že je to připravené na další pokračování a já si nejsem jistá, jestli bude mít v tomto příběhu autor ještě co nabídnout, ale stejně...

Obrovské plus za grafickou úpravu knihy!!!! Je krásná. Je krásná na pohled i při čtení - ty fotky jsou úžasné a jejich zakomponování do příběhu nemá prostě chybu :-) 

Pro ilustraci tohle moc pěkné video: