Zklamání...

Poslední dny moc optimisticky naladěná nejsem. Považuju se za celkem nekonfliktního člověka s určitou dávkou sebekritičnosti a sebevědomí se mi spíš nedostává než přebývá, ale někdy už je toho moc.
Myslím, že určitou dávku empatie v sobě mám, takže se vždycky snažím posuzovat sporné věci pokud možno z pohledu všech zúčastněných stran, což se mi jistě ne vždy úplně daří, ale pokus o to je tam vždycky.
Ale po dlouhé době se mi stalo, že pohár pokory a sebekritičnosti už přetekl s pocitem, že takhle to dál nejde, že je někde něco špatně... Ono čím jsem starší, tím víc poznávám, že na svou intuici se můžu celkem spolehnout, že vždycky, když jsem se vnitřně přesvědčila, že rozum je přednější, zjistila jsem brzo, že rozum radil blbě, že intuice měla pravdu a měla jsem na ni dát... A tak když teď čuchám, že je někde něco špatně a že určité věci nejsou uvnitř tak, jak se na povrchu jeví, myslím, že bych to měla poslechnout a přijmout. Protože v tomto případě se mi to může akorát tak nelíbit, můžu s tím nesouhlasit a to je asi tak všechno, co s tím můžu dělat, že...
A napřít svý síly alespoň částečně i jiným směrem...
A tak s pocitem ukřivděnýho, na kterém bylo spácháno bezpráví (nijak fatální, nebojte se, vlastně vcelku o nic nejde :-)) vkládám jednu šílenost, která se zaboha nedá dobře vyfotit a stálo nás to s mužem docela dost úsilí, než se to aspoň trochu slušně tak, aby to odpovídalo skutečnosti, vyfotilo. A proč ty šílené barvy? Protože většinou mělo to, co je šílený, největší úspěch ;-)))

Aneb smiřuju se s tím, že i nadále budou moje šperky vystavený vedle psího žrádla... Víte, ne že bych neměla ráda pejsky (no vlastně je ani moc ráda nemám), ale když vidím fotku psích sucharů ovázaných špagátem vedle svých šperků, vybaví se mi, jak můj náramek, který mě stál mnoho hodin práce a spoustu fantazie, leží v tom smradlavým regále v Kauflandu, kde jsou všechny ty psí srágory uložený, vedle nich...