TV a další různě problematické záležitosti...

Poslední dny v poněkud hektickém tempu.

Minulá sobota téměř celá prožita na taneční soutěži s mladší dcerou. Dvě vystoupení, dvoje převlíkání, chaos, tanec, hudba, rekvizity, vyhlašování výsledků a cesta domů. Ráno v neděli teplota. Nadopovat paralenem a honem na další soutěž do jiného města, nelze jinak - ten den ráno už žádného náhradníka trenérka nesežene. Další dny teploty, horečky, kašel... Údajně jen viróza (v pondělí u zastupující paní doktorky) - ovšem v pátek kontrola u naší paní doktorky - zánět průdušek a antibiotika. Zítřejší soutěž už nepřichází do úvahy, musí ji zastoupit náhradník.

Od neděle scvrklý žaludek, nervozita. V pondělí cesta vlakem do Ostravy, kafe s kamarádkou, které jsem vděčná za to, že ty dvě hodiny nemusím strávit se sebou a svým strachem a trémou a pak přesun do televizního studia, kde následují dvě a půl hodiny živého vysílání - poprvé v životě, při prvním vstupu se mi třesou ruce, pak už to jde. Když je po všem, jsem nejšťastnější člověk na světě... Moderátorce s jelínkem na klopě nebaštím její zájem ani náhodou (modří vědí ;-)).

Pak tři dny v práci v dusné atmosféře, která trvá už skoro dva měsíce. Ve čtvrtek říkám, že už to dlouho nevydržím, že takhle existovat nebudu. V pátek mi "bouchnou saze", vyletí ze mě všechno, co mě štve, brečím a nadávám a ječím po svém šéfovi, všechno, co si myslím přímo jemu do obličeje, otevřené dveře na chodbu - slyší nás celé patro. Vzduch se ale pročišťuje a vypadá to, že dál budem schopni existovat alespoň částečně normálně tak, jako celé dva roky do doby před těmi dvěma měsíci.

V pátek akce, o které tak nějak tuším, že je předem ztracená. Mám uspořádat večerní program v klubu žen, nechtěla jsem tentokrát, chtěla jsem až jindy, nehodilo se mi to časově, věděla jsem, že toho mám moc, ale nedalo se uhnout, slíbila jsem, že ano, že to nějak udělám... všichni to slyšeli, cca 20 bab. Podklady posílám tři týdny předem s žádostí, aby byly rozeslány všem účastnicím... Pár dní se nic neděje, pak mail, že zodpovědná osoba nemá adresář... Jak nemá? Prostě nemá... Takže podrobné info končí u ní, dál se nedostane. Plakátek k akci má být zveřejněn 14 dní předem... Sleduju web a nic se neděje. Pak se plakátek objeví - tři dny před akcí... Nakupuju jehly, nitě, misky, beru materiál pro 15 lidí, čaj, pohoštění... Píšu, že potřebuju, aby mi někdo otevřel hodinu před začátkem, abych mohla všechno nachystat... Chodím marně do mailu pro odpověď, čekám... čekám... nic. V pátek jdu naslepo a doufám, že mi někdo otevře, že nebudu hodinu stát na chodníku a pak trapasit, až přijdou lidi a já nebudu mít nic nachystáno. Naštěstí tam v tu hodinu někdo je, ale někdo, kdo je tam čistě náhodou a o naší akci neví nic... Pomoc se nakonec dostaví, ale úplně jiná osoba, než jsem čekala. Díky za ni!

Nakonec přijde pět lidí, ale večer je nečekaně příjemný, proběhne v důvěrně komorní atmosféře a já jsem nakonec ráda, že propagace totálně selhala, že se na to skoro všichni vykašlali, že mě v tom nechali, protože nemusím běhat mezi deseti nebo patnácti lidmi, ale jen mezi pěti, všichni jsou šikovní a všichni to zvládnou a ještě si stihnem popovídat. Díky všem, kteří přišli.

Ach sutašky! Líbí se mi už hrozně dlouho, ale první pokus jsem spáchala až teď:

Dvě brože z vysílání dokončeny:

A jeden kolečkový náramek, co byl původně jen tak "do foroty" :-))

 Mám před sebou ještě dva dny volna, takže mě omluvte - jdu šít ;-)