čtvrtek 19. května 2016

Když tlačí bota a hoří knížky...

Návrat do reality proběhl celkem hladce. Po dvou týdnech sladkého nicnedělání, čtení, courání se po kopcích ráno, v poledne, odpoledne a večer, válení se v perličkové koupeli, v sauně, na masáži nebo v parafínu, vysedávání v kavárně nebo na lavičce ve stráni na slunku s knížkou a přemejšlení nad nesmrtelností chrousta, bufetových hotelových snídaních, už zase vstávání v pět ráno a koloběh každodenních povinností...

A pracovní sračky. Sračky pracovního kolektivu. Sračky tak nějak všeobecně.

Koupila jsem si dneska nový boty. Donedávna jsem měla vždycky jen jedny boty na jednu část sezóny - tj. jedny sandále, jedny tenisky, jedny polobotky nebo tak něco a jedny zimní boty. Obměňováno po opotřebení. Nějak se mi to poslední dobou zmnožilo... Ale ta dnešní koupě byla ze zoufalství... Na podzim jsem si koupila krásný oxfordky, kožený. S tím, že budou na jaro ideální. Jenže se mi ta noha nějak přes zimu rozčvachtala či co a i když jsem si to nejhorší už odtrpěla a boty povolily, na pravé noze mi otlačily patu tak, že to bolí i když už tam žádný puchýř dávno není. Na delší chůzi to prostě nejde. Bolí to jako prase. Dneska při chození městem po úřadech celý dopoledne. A tak než vymyslím, co s tím, potřebuju v něčem chodit a ty baťovky, co ještě mám, jsou sice dost pohodlný, ale trhají mi punčocháče a když v nich courám po kočičích hlavách dlouho, tak mě z podpatků bolej nohy. Takže jsem šmajdajíc opustila tramvaj a zapadla do obchodu s botama a koupila ty nejpohodlnější boty, co jsem tam našla...

V lázních jsem ukorálila jednu zakázku. Rozháčkovala fialový lariat. Přečetla Davida Mitchella - Hybatelé. Rozečetla po sto letech 451° Fahrenheita, kterou jsem si koupila před časem v anglickém vydání (abych se aspoň trochu udržovala) a když mě v tom knihkupectví dcera ukecávala, že to český je přece tak krásný a že by nám doma nemělo chybět a pak mi ho donesla ukázat, koupila jsem ho taky. A rozečetla jsem obě verze... Kdysi, když jsem tuhle knížku četla poprvé (to mi bylo cca 18 let), se stala jednou z mých nejoblíbenějších knížek, Bradburyho jsem milovala. Pak jsem si ji po letech (to mi bylo něco přes 30) půjčila v knihovně a veškeré kouzlo té knížky bylo pryč. Nic mi to neříkalo. Vůbec nic. A teď (když je mi 43) je to všechno zpátky... Čtu a vychutnávám si příběh a myšlenku a ty někým zatracované metafory a všechno je to díky životním zkušenostem a prožitým letům o další rozměr bohatší...

Všechno má svůj čas. Co jednou platilo, nemusí příště platit vůbec. Všechno je relativní... A všechno je jinak, děti... :-)

Zakázka za moře


V dálce Praděd


Výhled do Polska


Šerák a Keprník


Byly prostě všude. Pomněnky.


Po podvečerní bouřce, Praděd v dálce v mracích.


Čtecí lavička ráno mezi 9. a 11. hod.


Místo, kterému se říká Lesní bar :-) Kdo nezná, nechť vygůglí.



Tak snad zase za rok...

4 komentáře:

  1. Bradbury, třeba se k němu jednou dostanu... i k tomu lesnímu baru! Jak tam ta studená voda teče, to působí pěkně svěže.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Liško, ty jsi Bradburyho nikdy nečetla? Já na něm strávila mládí... Teda roky tak od 17 do 23. Tehdy to mělo pro mě neopakovatelný kouzlo, ty knížky. A jak to tak vypadá, bude mít zas :-) Jak knížky povídek nijak zvlášť nemusím, tak ty jeho zbožňuju dodneška. Dokonce si pamatuju, kdo mě k jeho knížkám přivedl - byl to kluk o ročník výš na střední škole, do kterýho jsem byla tajně zamilovaná. Jednou se zmínil a já běžela do knihovny a půjčila si Ilustrovanou ženu a už to jelo...

      Vymazat
  2. Jeseníky jsou nádherné, užili jsme si je loni, Šerák i Lesní bar taky :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám ty hory moc ráda. Ale v Jeseníku v lázních jsem byla poprvé, mile mě překvapilo, jak to tam vypadá. Krásně udržované, upravené a pořád je kam jít :-)

      Vymazat