Zapíjím pivem belgický pralinky...
Pivo je vymečená koza, protože to udělátko na tom soudku netěsnilo.
Vrozená vada v dceřiných kolenou začala dělat problémy přesně v tomhle čase. Dvanáct let čekáme, pod dohledem ortopeda, jestli to bude nebo nebude nějak vadit... a ano, čtrnáct dní před lyžákem byla přímo ideální doba... Kolena se začala obě blokovat (a do půlhodiny se stav většinou zase upravil) a na lyžáku se pak jedno z nich už neodblokovalo.
Verdikt z dnešního rána - artroskopická revize, příští týden. Aby toho nebylo málo, tak se ukázalo, že to bolení v krku je velkej problém, protože je to angína, takže operaci je nutno odložit - o týden...
Od zítřka antibiotika, v pátek magnetická rezonance, příští týden předoperační vyšetření... Do toho skuhrá i mladší dcera, že ji bolí v krku, takže - prostě čert se nikdy nevysere na jednu hromadu!
Ono to zapíjení čokoládových bombónků vymektaným pivem tak nějak přesně odráží situaci těchto dnů...
A protože se v tom všem zase jednou řádně plácám, občas se přistihnu při tom, že si uvědomím, že jsem zas v něčem neposlechla svou intuici a měla jsem to udělat. Plácám se taky v kompromisech, vyklízím pozice a snažím se chápat, že něco za něco, klid při odchodu do práce způsobený tím, že malou do školy vypravuje babička, je vykoupen tím, že jsem odpoledne před svým děckem okřikována při jeho umravňování a vzápětí poté, co vyklidím radši pole a jdu nakoupit, zjistím (nabonzováno starší dcerou), že mě babička používá jako strašáka ("buď ráda, že jsem tu já a ne mama, ta by na tebe akorát řvala"). Svý děti nebiju, jen razím názor, že ve dvanácti a šesti letech už nebudu dělat všechno za ně a že jsou prostě určité situace, kdy musí nést odpovědnost a taky že mají povinnosti a ty povinnosti si musí plnit.
A když prostě normálně říct nestačí, zařvat se musí. Protože selektivní hluchotu nějakým domlouváním opravdu nevyřeším a poskoka jim navěky dělat nehodlám.
Díky za tenhle vykecávací prostor, vracím se sem pokaždé, když mi dojde, že vykecat se musím a přistihnu se, že se s tím obracím tam, kam bych neměla...
A do empétrojky s vypnutou ochranou sluchu pak nejlépe toto:
A do empétrojky s vypnutou ochranou sluchu pak nejlépe toto:
Hope
Kaamos
CHÁPU!! Moje dcery (8 a 13)to mají se mnou stejný, řeknu párkrát slušně a pak to už jede dost nahlas, taky jsem káraná, že na ně řvu a že ony pak budou taky řvát (je to pravda, když ty dvě spolu mluví, tak to je někdy děs). Já jim ale taky odmítám dělat sluhu a uklízet věčně ten jejich bordel, ta menší věčně něco hledá, protože je fakt bordelářka. U nás nekárá babička (protože tady zafungovaly geny a já jsem stejná jako moje máma), ale tatínek a dědeček. Olga
OdpovědětVymazatMoje máma mě za kibicování dětí nekárá a když, tak jen lehce. Taky tu totiž fungují geny a to zdaleka neřvu po svých dětech tak, jak řvávala máma po mně a bráchovi :-)))
OdpovědětVymazatJen prostě poslední dobou fakt nemám náladu koukat se na to, jak mi tchýně nasazuje psí hlavu a různými poznámkami se bůhvíproč snaží potvrdit si nějakou svou domněnku, že jsem špatná matka asi... Vyklízím pole. Moudřejší ustoupí :-))
U nás to fungovalo tak, že selektivní hluchota byla odstraněna naopak tím, když už jsem nevřískala, ale promluvila jsem velmi klidným a tichým hlasem - to mláděti došlo, že už jde fakt do tuhýho, a že když se nevzpamatuje, bude opravdu JAJ! :-))) O něco dramatičtější situace vznikaly pak v pubertě, kdy si holátko myslelo, že sežralo všechnu moudrost světa a zkoušelo na mě machry. Řešení bylo snadné: "Nemusíš se mnou souhlasit, měj si svůj vlastní názor, ale budeš ho uplatňovat slušným způsobem, protože drzost ti v životě nebude zobat nikdo, a čím dřív si na to zvykneš, tím líp pro tebe..." Bylo prostě na první našlápnutí jasné, že za drzost nastanou tvrdé sankce, což sice nebylo přijímáno s nadšením, ale s nafouknutou papulou, nicméně nakonec si na to dcera zvykla a vyrostla z ní normální mladá ženská se zdravým přístupem k světu a lidem kolem sebe. Tzn. není hulvát, ale na druhou stranu si ani na tu hlavu nenechá nikým kálet.
OdpovědětVymazatMoje mamka chválabohu respektovala můj způsob výchovy a vlastní iniciativu do toho nevkládala, za což jí budiž dík, nebála jsem se dceru svěřit do její péče (když udeřila nutnost) nikdy. A co se tchýně týče, tam by asi hodně rychle padla kosa na kámen, pokud by nebyla vzdálená 400km. V jejím případě to bylo potvrzení rčení: "Tchýně má být tak daleko, aby pěšky nedošla."