Pod Londýnem, v zimě, v dešti a tak...

Rozečetla jsem knížku Neila Gaimana Nikdykde. Konečně! Přála jsem si ji vloni k vánocům a dostala jsem ji, jenže jsem furt chodila do knihovny a knížky z knihovny maj přednost, takže furt ležela na nočním stolku a čekala... Až jsem si tu knihovnu zakázala. Mám ráda knížky, které vtáhnou do sebe. Ty, u kterých není problém přenést se s jejich postavami do jejich prostředí a vidět to tak živě, jako byste tam byli. Byla jsem v PodLondýně dnes skoro po celou dobu toho příšernýho školení, kde mi byla zima a hřál akorát jeden z projektorů, který stál na našem stole.

Vůbec jsem měla dnes rozklepanej den. Ráno stála kolona aut od brány do firmy až na ten blbej kopec, kterej nenávidím, protože mám hrůzu z toho, že v něm budu muset zůstat stát a pak se rozjet do kopce a co když nějakej důvěřivej zoufalec zastaví za zadkem mýho auta tak blízko, že se pak o něj opřu... No nesmějte se mi... Když jsem to před sebou viděla, rozklepala se mi noha na spojce a na brzdě v hrůze, že mi to chcípne a ujede dozadu... Nechcíplo a neujelo!

Venku příšerná kosa, déšť. Stěrač u řidiče stojí za hovno. Rozblemtává vodu tam a zpátky.

Maník z PPL se mi pokusil zavolat ráno, bohužel mě minul, ale když jsem mu za pár minut volala zpátky, už jsem se nedovolala. Samozřejmě se namáhal vézt zásilku k nám domů, kde je akorát nemocná dcera, takže si to zas vodvez pryč. Večer tam chlap volal, že jestli si to můžem vyzvednout. Slíbili, že zavolaj... nezavolali, knechti. Zejtra si to tuplem nikdo nevyzvedne, protože i chlap je mimo město. Jestli jsou to ty cibule hyacintů, tak nezbejvá než doufat, že ještě dva dny vydržej...

Dokončuju jednu větší zakázku na přání, bohužel poslední dny je venku tak odporně, že fotit se nedá, takže jsou jen fotky prvních dvou kousků, ty další prostě až bude venku líp.