Rekonvalescence :-)

Momentálně se nacházím ve stavu rekonvalescence poté, co mě před čtrnácti dny řízli na jedné zdejší chirurgii do bříška. Samotnému říznutí předcházelo období běhání po vyšetřeních a nervování se v rozličných ambulancích. Jednou kvůli tomu, že i kdybych se postavila na řasy a odrážela se ušima, nebyla jsem schopná vymlátit z personálu u svého "praktického" lékaře úplně obyčejný žádanky do laboratoře k předoperačnímu vyšetření... Nemá cenu tu popisovat detaily, úplně stejně jako nemá cenu tam vůbec chodit a cokoliv po nich chtít... Odcházela jsem odtud s ku*vováním (jako už ostatně po několikáté) a viděla jsem rudě. Po zaškemrání v ordinaci jiné jsem bez problémů dostala všechno, co jsem potřebovala. Dalším vzrušujícím zážitkem bylo echovyšetření, kde nás čekalo v čekárně asi pět a dědek (žádný nemohoucí stařeček podotýkám), který přišel poslední, se naprosto bez uzardění vedral do ordinace a všechny předběhl a já poprvý v životě nedržela hubu, vyletěla jsem jak když mě píchne a dědka jsem z tý ordinace dostala ven... Jen ta doktorka brblala, že to vyšetření nemůže udělat a že to vůbec nemá cenu, když mi ta hercna tak mlátí...

Další týden jsem pak strávila v nemocnici, což byla pro mě tak nějak jako trochu premiéra, bo kromě dvou porodů jsem prostě od dětství v nemocnici nebyla. Díky těm dvěma císařům, co mám za sebou, jsem tak trochu věděla, do čeho jdu, takže jsem sbalila knížky, empétrojku a nouzovou korálkovací krabičku a mazala k přijetí na chirurgii, protože to, že budu muset s rozfiknutým břichem běhat kolem mimina, mi tentokrát opravdu nehrozilo ;-)

Nešila jsem akorát v den operace, a to už jsem měla kvečeru, jakmile jsem zjistila, že můžu bez větších problémů stát a chodit, roupy, že by to šlo. Nakonec jsem to kvůli kanyle, co mi furt čučela z lokte a zavazela, radši vzdala...

Druhý den mi tam ta kanyla sice čučela furt, ale ten stoleček, co se dá natáhnout nad postelí, je úplně super, takže jsem se s tím nesmyslem v lokti smířila a za ty asi tři dny jsem ušila víc než normálně za tři týdny...

Po návratu domů mi nezbylo než s nostalgií vzpomenout na ty hodiny nerušeného klidu v té nemocniční posteli, kdy jsem mohla nerušeně šít a nic jinýho jsem dělat nemusela...

 

Doma pokračuju, tak lehce...