Není nic lepšího než si zašopovat...

Dnes budou nějaké drobnůstky, co jsem v posledních týdnech vyrobila. A taky malá "reportáž" z včerejšího šopování v nákupním centru ;-)

Přechod ročních období =  průvan v peněžence. Když se k tomu přidá ještě začátek školního roku, je to doslova totální devastace rodinného rozpočtu... Učební pomůcky, zájmové kroužky, družina, poplatky tu i onde pro dvě děti vyšplhají během prvních dnů školního roku do tisíců. Fascinují mě ty zápisky v deníčku o tom, kolik se vybírá na to i ono a že je třeba pokaždý vypláznout prachy do dvou, tří dnů...

S klesající rtutí teploměru se taky začne řešit, co si ksakru to děcko ráno obuje, když na sandále je už zima a ty boty, co byly na jaře ještě dobrý, jsou už malý, ta bunda taky... "Upozorňuju, že nemám už žádný trička s dlouhým rukávem," zazní vyčítavý hlas pubertální dcery a následuje: "Mám jenom jeden svetr." Případně: "Mám jenom dvoje kalhoty a do těch jedněch už se skoro nemůžu narvat."

Takže logickým vyústěním situace byl včerejší nálet do nákupního centra, kam jsme po dlouhé době měly (jen ženské, protože taťku nemáme doma a tím pádem ani auto ne) příležitost dopravit se sockou. Kdyby se tam dalo dojít pěšky, kašlu na autobus. Jenže v tomhle případě se fakt nedá, nákupní centrum je hrubě za městem a žádnej chodník tam nevede... Těch 15 nebo 20 minut jízdy narvaným busem s odérem houmlesáka, který se vetřel i s batohem, byl fakt zážitek.

Moc hezká ale nijak výjimečná košile pro dceru v S´Oliver by stála tisíc korun. Pominu, že jsem si připadala jako socka, když jsem po té, co mi prodavačka cenu sdělila, ani nechtěla, aby ji sundala z věšáku. Pak jsme to braly postupně - hadrárnu za hadrárnou... Koupila jsem si svetr, bo žádnej nemám. V HáEm jsem koupila holce tričko s dlouhým rukávem, ale kalhoty jí dělaly pytle pod zadkem a pod předkem, takže fuj. Pak jsme tam nechaly patnáct set ještě za celkem 3 podprsenky, pardon - za lhářky, jak to holka nazvala, protože tohle je opravdu klamání nepřítele ;-)

Nevím, jaké máte zkušenosti s obchodem Tally Weijl, který se honosí heslem "totally sexy". Já tedy poněkud děsivé... Nevím, podle jakých tabulek ty hadry šijou, ale klasický číslování či značení XS-XXL je tam tak jaksi posunuté... Asi tak minimálně o dvě čísla směrem dolů... Chcete-li utrpět zásah na solar, zkuste si tam vyzkoušet něco ve velikosti, kterou si běžně kupujete. Pokud je to něco nahoru, zjistíte, že do toho nenarvete ruce, protože rukávy jsou tak úzký, že nabydete dojmu, že okamžitě potřebujete bandáž žaludku, jinak skončíte jako morbidně obézní ležák... Pokud je to něco dolů, pak to nenarvete ani přes lýtka a když náhodou narvete, tak to neservete dolů... Nevěřícně zíráte na velikost na štítku a máte chuť se někam zahrabat a asi tak měsíc nežrat...

Čtrnáctiletá dcera měří 168 cm a váží 45 kg. V dětských velikostech mizernej výběr. Takže chodíme po dámských a hledáme XXS, XS. S má už moc velké a plandající výstřihy. Trička z Tally Weijl jsou super. Ovšem včera jsme tam kupovaly kalhoty... Já ji varovala! Říkala jsem jí, že 32 a 34 jí bude malý přes boky. "Vem si 36! Bude ti to malý!" Bylo. Úpění z kabinky "já to na sebe nedostanu!" "Vidíš, a tohle já zažívám úplně běžně," smála jsem se. A jak jsem tam tak před těma kabinkama stála a čuměla na sebe do zrcadla a připadala si tlustá jako prase, přemýšlela jsem, co za lidi tam chodí nakupovat a prohlížela jsem si je. A taky jsem myslela na to, jak tohle asi působí na ženský, který mají nějakej problém se svým vzhledem. V tu chvíli jsem si jí všimla - holka, mladá. Měla stehna jako já mám předloktí (měřím 162 cm a vážím 66 kg), upnutý v uzoučkých kalhotách. Obrovský kolena na těch vychrtlých nohách. Namalovaná, načesaná... Koukla jsem na ruce, měla je schované v rukávech, ale prsty dlouhé a kostnaté. U krku trčící klíční kosti a bože, ten obličej - propadlé tváře a linie lebky pod kůží... Ne, opravdu nebyla štíhlá! Byla neuvěřitelně vychrtlá. Myslím, že naživo jsem nic takového ještě nikdy neviděla. Jen v televizi a na fotkách na netu. V náručí hromadu oblečení na vyzkoušení. Pak jsme už šly pryč. Jedny kalhoty velikosti 36 jsme koupily a vypadly. Ale tu holku budu mít před očima hodně dlouho...

Náhrdelník pro soutěž Fler Beadweaving Teamu - Winter is coming: 

 

A pár etno náušnic, které jsem začala dělat tak, že jsem dostala jednu, kterou její majitelka ztratila, abych se pokusila udělat repliku: 

A z nich pak vznikly i ostatní: 

Na závěr malá koláž ze středečního "výletu" do hor (výletem se to moc nazvat nedá, protože letět z Karlovy Studánky na Červenohorské sedlo, když tempo udává někdo, kdo má o dost delší nohy než vy a ještě má pocit, že je na závodech, to je spíš peklo):