Nothing...

Období ničeho. Asi.

Prázdno v hlavě. Není to nepříjemný. 

Předpodzimní splín jakýsi. Šít mě nebaví. Úžasný nápad, načatý - leží tu na stole už několik dní, taková slibná záležitost... a nevím, jestli z ní něco bude. Nechce se mi.

V sobotu odešla elektřina v celým bytě. Hned ráno - aby víkend dobře začal... V tu chvíli ve mně vybuchly emoce, jako naštvanost z vyhlídky zkaženého víkendu, na který jsem se tak těšila. Že jsem měla dokonce i chuť vařit!!! A místo toho neřešitelný problém v pojistkové skříni... Brečela jsem nahlas, vzteky a litováním sama sebe, iracionálně a zbytečně. Ne, zbytečně ne. Úleva po tom výlevu byla citelná až do večera. Klid v duši, po delší době. 

Rozečetla jsem knížku - a začíná mě bavit. I když to žádná obzvlášť hodnotná literatura není... ale potřebuju dějový spád, zajímavý příběh, napínavý děj... schovat se do toho čtení. Tak nějak nálada právě pro tohle... Když jsem si ji minulý týden v knihovně půjčovala, povídá mi knihovnice (mimochodem zřejmě mladší než já): "Ta knížka stojí pětset korun." Na moje zvednuté obočí dodala: "Dávejte na ni pozor. Je nová."
Vypadám snad jako nějaká ničitelka knížek či co? Nekupuju si snad sama knížky dost na to, abych věděla, kolik stojej? To se mi fakt v životě nestalo... Snad ani jako puberťákovi...

Mám čas věnovat se mladší dcerce. To je asi největší plus. Jsme samy doma přes týden. Tak jsme si tu spolu zbyly - to si večer říkáme. Jsem za to moc ráda, potřebuje mě, potřebuje, abych s ní mluvila a vedla ji - což jsem dosud dělala jen málo a nijak zvlášť dobře.

I když v posledních dnech mám tvořivý útlum, neznamená to, že jsem předtím nedělala nic:

Zakázka do kamennýho obchodu:

 

A dvě malé blbůstky:

Mrtvý křeček v mrazáku...

Už podruhý je v našem mrazáku mrtvý křeček.

Holky odjely v pondělí k našim, takže starání se o toho víc jak dvouletýho křeččího dědu (nebo spíš asi bábu) připadlo mně. Všimla jsem si té boule hned, jak vylezl z domečku... Nebyla velká, ale bylo mi jasný, že to dopadne úplně stejně, jako před dvěma lety s jeho předchůdcem. Bohužel pro domácí euthanasii nemáme doma potřebnou kapacitu (hlava rodiny se vrátí až v únoru) a já do žádný křeččí exekuce nejdu... Zavolala jsem holkám a postavila je před hotovou věc - o víkendu půjde křeček na svou cestu poslední. Do dneška byla ta boule jednou taková než začátkem týdne. A tak jsme ho vzaly, odnesly ho na veterinu, vyčekaly si frontu psů a jednoho králíka před náma a požádaly paní doktorku, aby to skončila...

Uložen do svého dočasného mrazícího boxu bude čekat, až bude odvezen k našim na zahradu a důstojně a s patřičnou dětskou pietou pohřben...

Toliko ke křeččímu osudu...

Trochu šiju a trochu háčkuju. Tedy měla jsem pocit, že se asi uháčkuju k smrti. Protože tenhle náhrdelník je z maličkých rokajlových korálků č. 15 a byla to fakt fuška!

Pak jsem si střihla jednu zakázku:

A když už jsem byla v té klasické barevné kombinaci, vznikly ještě jedny náušnice:

Dámský oddíl? Fakt?

Venku hřmí a blýská se a na plechovým parapetu konečně zní dešťový kapky. Po mnoha dnech nemám tělo doma lepkavý potem. Mám ráda horko, ale to sucho venku bylo úmorný a rododendrony za "věžákem" mají zoufale schlíplý listy už dva týdny a mně je jich líto, protože si myslím, že to mají definitivně za sebou...

Během posledního týdne jsem se 2x otočila v Praze. V tom vedru, vařená ve vlastní šťávě...

V neděli ráno nezbývalo mi nic jiného než využít služeb ČD. Neb na deset dopoledne se s jinou společností dostat do Prahy nedá. Když jsem si kupovala asi před měsícem místenku na nádraží, prodala mi ji paní za přepážkou se slovy: "Dám vám to do dámského oddílu." Ano, vím, že tato vymoženost existuje a byla jsem tak jaksi potěšena (obzvlášť při vzpomínce na své poslední cestování vlakem ČD, s hodinovým zpožděním, úplně jiným vagónem než kam jsem měla koupenou místenku - protože ten můj tam prostě vůbec nebyl - pěti chlapy v kupé se zhasnutým světlem). Realita: nastoupila jsem v neděli do vlaku. Do vagónu, kam jsem měla zakoupenou rezervaci. Kupé mělo zatažené závěsy a bylo zavřené - otevřela jsem dveře a odhrnula závěs - a čuměla na mě vousatá chlapská tvář... Kupé plné kufrů a manželka k tomu. Na mém místě. Slušně jsem oznámila, že mám rezervaci na sedadlo číslo 15 a čekala jsem, co bude. "No ale to my jsme nevěděli, že je to tu rezervované," odpověděla mi vousatá tvář. Mrknu na cedulky na kupé - lísteček s mou rezervací tam je: "Je to tu napsané, že číslo 15 je rezervované." "Dyť nám řekla (průvodčí), že si můžeme sednout sem, že je tu volno," reagovala vousatá tvář. "Ano, do Olomouce bylo to místo volné," povídám a čekám, co se bude dít...

"No pani se snad neposere, když chvilku počká," děl na mou adresu ten vousatý pán. Vycouvala jsem z kupé, čekala, až se paní zvedne a přes kufry přeskáče na jiný místo. "Sedíte v dámském oddílu," neodpustila jsem si ještě rýpnout. "Však já su tady s dámou," odpověděl onen gentleman...

Toliko k cestování v dámském oddílu Českých drah... nechápu, k čemu tam je vyčleněn, když nikdo nedohlíží na to, aby byl...

Dlužno přiznat, že když pán vytáhnul z kupé paty, celkem dobře jsme si s paní pokecaly :)

Ve středu jsem si cestu zopákla, už tedy bez nutnosti využít služeb ČD, odučila jsem kurz a byla vděčná všem, kteří v Praze v tom vedru a ještě k tomu ve všední den odpoledne přišli a měli chuť se učit ne zrovna jednoduchý postup. Klobouk dolů a velký dík všem!

Lariat, který je konečně dokončen:

Půl roku sama, Paco de Lucía a taky prohra...

Čeká mě půl roku bez chlapa. Na půl roku ze mě teď je slaměná vdova. Vlastně je to taková premiéra. Dýl než tři týdny jsme samy holky nebyly. Nějak mi to nedocházelo v posledních týdnech ani dnech a asi mi to tak nějak nedošlo ani teď. Vlastně nevím, jestli mi to nějak dojde, jestli se dostaví nějaký pocit bezradnosti třeba...

Tedy když nepočítám ten dnešní (a to jsem slaměná teprve druhej den), kdy jsem strávila celý podvečer a večer hledáním pojistky na brýle pro dceru. Ještě hnusnější než pocit, že máme nejspíš smůlu a budem muset zaplatit nový příšerně drahý skla do brýlí v plný palbě bylo vědomí, že jsem tím totálně zabila několik hodin a ten lariat, co mám už dva týdny rozešitej a chtěla jsem jej dneska dodělat, zase nedodělám...

Je to divný... převlíknout peřiny a pak tak nějak uznat, že ty druhý vlastně nemá cenu povlíkat, protože se na ně bude akorát půl roku prášit. Sbalit je a schovat na toho půl roku do skříně. Postel je tak nějak holá.

Mladší dcera předevčírem s přestávkama prokvílela večer, slzy jako hrachy. Vždycky rozbulela i tu starší a tátu taky. Koukali na mě... protože já nic. Smí se to? Mít pocit, že se nic hroznýho neděje? Že se jen možná celýho půl roku vůbec neuvidíme...?

Až ráno, až se zavřely dveře definitivně za mužem s posledním báglem na zádech jsem se otočila na ty dvě - a ony potichu bulely a objímaly se. Přidala jsem se k nim. Tak jsme tam stály všechny tři, v obýváku - v objetí s uřvanýma očima. Pak jsme šly naposledy z okna zamávat.

Mám asi nějaký desetiletý periody nebo co. Pamatuju si, že po třicítce jsem zažila něco jako "druhou pubertu". Takovej zásadní zlom v chápání některých věcí v životě. Změna přístupu, hodnot...

Zdá se mi, že je to tu zas. Po čtyřicítce. Zase se něco mění - cítím to poslední týdny. Přistihla jsem se, že přestávám mít potřebu se o některé věci dělit s ostatníma lidma. Taková ta neodbytná snaha podělit se s ostatníma o zážitky, dojmy, pocity nebo co já vím - je to tak nějak částečně pryč. Vědomí, že stejně jen já vím... a že to tak nějak stačí... Že ty slova na všechny strany jsou úplně zbytečný.

Koupila jsem si lístek na Paca de Lucíu. V Olomouci na náměstí minulý pátek. Nikdo nechtěl jít se mnou - že je to tak nějak prý nebere. Mě to taky nikdy nijak moc nebralo, i když flamenco mě fascinuje. Jen jsem měla dojem, že bych si to neměla nechat ujít, že bych to chtěla slyšet naživo, že bych to chtěla zažít na vlastní kůži. Protože tohle v Olomouci už asi nikdy neuvidíme.

Jsem šťastná, že jsem tam šla. Bylo to neskutečné, úžasné, fascinující... V tom horkém letním večeru stačilo jen zavřít oči a byli jste o dva tisíce kilometrů dál... Slyšet a vidět naživo je úplně o něčem jiném než pustit si na jůtůb...

zdroj- Olomoucký deník

Sobotní odpoledne jsem pak strávila na rozdíl od zbytku rodiny, který šel rozumně na bazén, na náměstí, kde jsem se sice smažila ve vlastní šťávě, ale ženský tam dupaly na pódiu flamenco o život a já na rozdíl od nich aspoň neměla černý šaty...

Letos to byl už 5. ročník festivalu a já ho všechny ty minulý čtyři roky vždycky prošvihla. Letos už ne, protože že bych zapomněla jít na koncert se mi stát nemohlo :-)

Ze soutěže Battle of The Beadsmith 2013 jsem vypadla ve 3. kole. Porazila mě Tamuna Lezhava:

Šperky tentokrát žádný nějak nemám hotový... Uháčkovala jsem několik šlauchů, nikoliv do prodeje na net. Ani jsem je nefotila. Až tenhle poslední, vzala jsem si ho na ten koncert :-)

Dva dny v meandrech mezi komáry

Napřed novinky: 

Tenhle modrozlatý náramek po mně kdosi chtěl, zadarmo, za zveřejnění někde, netuším vlastně kde, a já ho nachystala... a ten někdo slíbil, že se ozve a už se neozval. Takže jsem ho dokončila podle svýho a je k mání.

**********************************************************************************************************

Minulej týden jsem si splnila dlouholetý přání vidět kus Litovelského Pomoraví nikoliv z cesty, ale z vody. Takže jsme celá  rodina podnikli dvoudenní víkendovou plavbu na raftu, což byla jaksi naše letošní rodinná dovolená... 

Dojmy:

- repelent funguje maximálně půl hodiny poté, co se ním napajcujete a napajcujete jím i všechno kolem;

- jedno balení repelentu na dvoudenní výlet do komáří kalamity fakt nestačí;

- když odhrnujete naplavený bordel u stromu spadlého přes vodu, celkem marně se zkuste přesvědčovat, že to, co plave zabalené v tom černým igelitovým pytli a má tvar koule, fakt není lidská hlava...

- zpruzený puberťák dodá celému výletu neopakovatelnou atmosféru a nečekaný rozměr;

- to černožlutý, co vás požralo do nohy, se jmenuje bzikavka slepoočka a po tý svini vám zůstane na noze žranec několik dní a děsně svědí;

- odpružená větev nad vodou vás může praštit do nohy a způsobit modřinu velikosti několika mexických dolarů;

- pár cyklistů zevlujících na mostě může znamenat i to, že se nekochají krajinou, ale pozorujou magora v neoprenu, kterej je připoutanej na druhé straně mostu lanem, je schovanej vlevo za pilířem a není vidět a ve chvíli, kdy vyjedete zpod mostu na peřej, vletí do vás zleva i se surfovacím prknem...

- jediný úkryt před miliony komárů je okolí ohně;

- schovat zbylé špekáčky do stanu a myslet si, že si je dáte k snídani, je blbost - do stanu vám totiž v nestřežené chvíli vleze žebravá toulavá kočka a ty špekáčky ukradne;

- brát si zimní spacák z obavy, že mi bude ráno chladno, znamená koupat se po většinu noci ve vlastním potu;

- široké a velmi nízké mosty, o které zalehnuti na dně raftu drhnete zády, vyvolají klaustrofobní pocity i v jedincích, kteří klaustrofobní pocit v životě neměli;

- Mlýnský potok před Olomoucí je na úseku vzdušnou čarou asi tak kilometr a půl dlouhej nejmíň deset kilometrů a cesta utíká rychleji při debatě o různých věcech, třeba Koriolisově síle...

- když prší a je chladno, umí chvílemi celkem obstojně pádlovat i osmileté děcko, které pádlo nikdy nedrželo v ruce :-)

Bylo to super! Jen škoda toho deště a chladna druhý den.

Intermezzo

Jen takové intermezzo novinkové, protože článek o právě uplynulém víkendu by byl delší a já nemám navybírané fotky a tak nějak vůbec chci, aby se to trochu utřepalo, jestli o tom mám psát (nebo ne).

Vrátila jsem se k oblíbenému typu náramků tímhle jedním tyrkysovozlatým kouskem: 

Pak jsem zkusila širší variantu herringbone: 

A ještě mám v zásobě jedny fialové jednoduché etnonáušničky: 

Bricková kolečka, ze kterých je tyrkysovozlatý náramek, budu učit v Praze Na Spirále začátkem srpna. Kurz na tyhle etnonáušnice potom tamtéž koncem září :-)

Pastelově

Trošku jsem se z toho battlekusu už otřepala. Skoro vůbec nic jsem nějakou dobu po jeho dokončení nešila, jen malé náušnice a základ na jeden náramek, který měl být kopií jednoho starého kusu, který ale dokončím po svém, protože zájemce o něj se jaksi neozval, takže čekat už nebudu a podobu bude mít úplně novou...

Až v posledních dnech jsem si trošku pohrála s pastelově fialovou barvou a zkusila udělat náramek na kovové výztuži. Výsledek myslím povedený, ale na mě nezvykle těžký - asi je to tak normální (když tam dáte kov, žejo), ale doteď jsem dělala jen ty zapínací a nevím, jestli u nich nezůstanu :-)

Lidi asi nemaj peníze nebo se ty moje věci nikomu nelíbí nebo co, takže zakázky momentálně nula. Svým způsobem mi to asi ani nevadí, protože třeba budu mít čas se zase posunout o kousek dál, zkoušet a vymýšlet a realizovat svoje vlastní představy... Potřebuju to, krním totiž :-)

Anebo se zahrabu do knížek. To je taky řešení ;-)

Sakra! Nějaký fialový období, ne?

Battle Of The Beadsmith 2013 a můj "čumák"

A je to venku! Dvouměsíční náplň každé volné chvíle (no - skoro) a důvod pochybností a mindráků a mnoha sprostých slov taky (to když jsem například zjistila, že mám místo levého a pravého dílu dva levé...).

Battle. Já a Ekaterina Kalinina. Najdete to všechno na Facebooku v téhle skupině: https://www.facebook.com/groups/419636224777912/ a můj souboj pak v téhle fotogalerii: https://www.facebook.com/media/set/?set=oa.473028806105320&type=1 

V souborech skupiny najdete i pokyny, jak hlasovat. Protože hlasovat může i veřejnost, ale jsou tam přesně daná pravidla - je třeba stáhnout si excelovskou tabulku, tu vyplnit a poslat na uvedený mail.

Koukněte tam, fakt to stojí za to! Prozatím jen 1/3 všech soutěžních dvojic, další dvě třetiny budou zveřejňovány v dalších dnech... Letos je nás tam i dost z ČR, tak nám držte palce, ať aspoň někdo z nás projde dál než do tohoto prvního kola...

A tady ho máte - můj "čumák" Arrakis :-)

Čumák...

Už tři týdny jsem zpátky v realitě...

Dva týdny na horách byly úžasná záležitost - bohužel moc krátká :-) Čas příjemný utíká asi tak 10x rychleji než ten normální... Třeba než pracovní doba, že.

Dokončila jsem soutěžní šperk pro Battle Of The Beadsmith 2013. Serinkala jsem se s ním dva měsíce. Celou dobu se mi vyšší moc nepochybně snažila naznačit, že jsem do toho vůbec neměla strkat čumák... Když jsem dokončila první kus (z celkem šesti), praskl jeden z korálků v nejvrchnější, tudíž nejvíc viditelné, řadě...

Když jsem dokončila čtyři kusy (z těch šesti), naštvaně jsem tři z nich odhodila a začala jsem je dělat znovu a jinak...

Když jsem několik odpolední na horách věnovala zhotovování čtvrtého kusu, který je spolu s třetím kusem nepravidelného, leč zrcadlového tvaru, zjistila jsem po jeho dokončení, když jsem si chtěla ty čtyři hotové pěkně seskládat a podívat se, jak hezky to vypadá (!), že místo levého a pravého mám dva levé!!!!

No a podle toho to "veledílo" taky vypadá... Krom toho, že vypadá jako čumák... 

Takže na ten čumák si ještě pár dní musíte počkat, neboť podoba toho čumáku je prozatím tajná a bude odtajněna až zveřejněním na facebookové stránce soutěže a teprve posléze se objeví i tady... možná...

Čumák je největší věc, jakou jsem kdy vyrobila. Nepochybně mi zůstane doma, protože když ho ohodnotím alespoň částí podle doby, kterou jsem jeho výrobou strávila a práce, kterou mi dalo ho vyrobit, nikdo - vůbec nikdo ho nekoupí :-D

Nicméně sneak peak povolen:

A malý kousek už nenávratně minulých dvou týdnů v Krkonoších:

Je čas udělat domovu pápá

A po roce je to zase tady. 

Zítra mizím na dva týdny za hranice všedních dnů... Hory.

Asi tam bude ještě sníh... A dole pod kopci teplo. To znamená větší problém s nabalením kufru...

Hm, největší problém mám stejně zas s tím, jaký knížky sbalit... Jo Nesbo a jeho Spasitel jede se mnou, o tom žádná - jenže už zbývá přečíst jen polovinu. A co pak? Co když ta další knížka mě nebude bavit? Bude mě nudit? Beru další dvě...

Taky balím šití - celý svůj rozdělaný soutěžní kus pro Battle of The Beadsmith. Veškerý materiál potáhnu s sebou... Jeden další malý kufřík. Jen doufám, že tam bude na pokoji aspoň přes den slušný světlo (ještě jsem tam nebyla). A že s tím taky trošku pohnu, je čas jen do konce května...

Drobnosti poslední doby:

Konspirační teorie ;-)

Začínají mě štvát některý konspirační teorie, co na mě čumí z fejsbůku skoro každej den. Ne že bych byla naprostý skeptik, nejsem naiva - v tomhle světě se děje nepochybně spousta věcí, o kterých kdybychom věděli, asi bychom měli hodně špatný spaní... Ale jsou věci, který změnit můžem a pak taky ty, co změnit nemůžem... A jakkoliv mě občas dokážou některý absurdity vytočit do červenýho, už dávno jsem pochopila, že si tím nasíráním akorát škodím sama sobě.

Takže tak nějak nechápu, proč má někdo potřebu se nechat děsit snůškama nejrůznějších blábolů, aniž by se pokusil si aspoň minimálně ty bláboly ověřit. 

Obětovala jsem asi hodinu a půl čistého času tomu, abych dokázala, že během pár desítek minut jde najít spoustu informací, po kterých alespoň zapochybujete! 

A upozorňuju, že jsem jenom prostý uživatel, ohledně meteorologie naprostý laik. Ale mraky mě fascinujou odjakživa... 

Jak to vzniklo - inu bafnul na mě dnes odkaz na tohle. Nebafnul na mě poprvé, už jsem to před pár dny viděla, zaujala mě ta animace i ty fotky a protože mi to přišlo jako stejný efekt, který dělá voda, když teče např. po cestě a teče přes drobné kamínky, zase jsem to zavřela (tady je to krásně vidět). Když se mi to dnes otevřelo znovu i s výrazem "modifikované počasí" a na můj dotaz, že proč "modifikovaného" jsem se dozvěděla, že tohle přece není dílo přírody, přečetla jsem si i ty písmenka. A tak nějak jsem nepobrala, že tohle proboha může někdo brát smrtelně vážně! Rozklikla jsem odkaz a začetla jsem se...

Aha! Tak ono za to může něco, co se jmenuje haarp. Co je to sakra HAARP? Z Aljašky budou vlnit mrakama do Indickýho oceánu? A dokonce to jakože dokážou naložit na loď a budou třást s Korejcema, aby se probrali? On je ten web vůbec plnej "zajímavostí" ;-)

No tak jsem to zkusila vzít od začátku.

Jednoznačně podobné obrázky jsem našla tady. Odtud už stačilo si jen vygůglit slovo altocumulus. I s obrázkama... 

A tohle se stane, když se tomu proudění postaví do cesty nějaká překážka, vyvýšenina. Bomba, ne? Jeden by si skoro myslel, že už jsou tady! Ti druzí, co přišli tam odněkud shora! A ono ne, ony jsou to pořád jenom mraky... No a když to nejsou ty "lentilky", tak jsou to prostě vlny...

Sama ta divná stránka uvádí odkaz na Wikipedii. Ale prej ne, prej by to vlnění musela způsobovat každá psí bouda. Kluci asi zapomněli, že psí bouda, pohoří na pevnině a ostrov v oceánu je trošku rozdíl... Krom toho si trochu popletli Indický oceán s Pacifikem...

Zkusila jsem argumentovat tím, co jsem našla. Ale ne, že proč prý se tyhle satelitní snímky objevujou až teď poslední dobou, když satelity snímají přece už dlouho!? Použila jsem ten stejný odkaz a fotku na Wikipedii. Fotka vznikla už v roce 2005. Dokonce jsem se fakt trefila i s tím názvem mraků :-) Protože tuhle fotku jsem opravdu rozklikla až jako poslední. Tak mě napadá - když HAARP funguje naplno od r. 2007, jak sakra udělali to vlnění na druhý straně zeměkoule už o dva roky dřív? ;-) Starší fotky jsem nehledala. Ale nepochybuju, že kdybych tomu obětovala ještě další čas, našla bych je.

 

Týýýwoe! Jak to, že jsou dva vedle sebe?

 

Květen 2009

Červenec 2012

Vidíte to, jo? Dvakrát na tom samým místě! Musíme! Prostě musíme tady mít nějakou klimatickou zbraň!

Jen tak na okraj - podobnej "průzkum" jsem si provedla před časem i ohledně blbosti jménem chemtrails...

Hotovo.

Poněkud surrealistický očičkový náramek je hotov. 

Použitý materiál: japonské korálky TOHO a Miyuki Tila a vlastnoručně vyrobená očička z polymerové hmoty Fimo zalitá křišťálovou pryskyřicí. Jako oživení ještě česká "sluníčka" v krásně jantarové barvě.

K tomu jsem si střihla jako oddechovku jedny zelené jinánky :-)

Pokračuju IV.

Stav včera dopoledne:

V současné době je téměř hotový. Takže příští foto už bude finální :-)

Předjaří. A Pokračuju II. a III.

Holky mají jarní prázdniny. Včera jsme je odvezli k mým rodičům. 

Nejsem si jistá, jestli neutrpí obě dvě otravu čerstvým vzduchem :-) Po těch měsících městského zimního smogu a mlhy. A taky jestli dokáže starší dcera odtrhnout ruce od mobilního telefonu, kde vykecává s kámoškou imrvére a taky jestli dokáže odtrhnout sluchátka z uší...

Já to včera nevydržela a vytáhla jsem aspoň většinu ven, do předjarního okraje lužního lesa. Ještě pár týdnů a bude to všechno krásně zelené... teď ještě ne, ale já to už cítím ve vzduchu ;-)

Ten maník v červené bundě na čtyřkolce tažené psím spřežením byl ukázkový příklad, jak efektivně a bez ekologické zátěže (a mnohem rychleji než na kole) se dá zajet si odpoledne v neděli do města třeba pro basu piv ;-) Než jsem stačila zmáčknout tlačítko na foťáku, byl tak daleko, že jsem stihla vyfotit jen záda a to ještě zoomem.

Práce na náramku pokračuje:

V současné době už je hotová skoro celá jedna polovina. Ale fotit se bude až za denního světla.

Pokračuju I.

Pokračuju.

Pomalu. 

Očička přišita a obšita. 

Slonovinové Miyuki Tila. 

Jedno větší párání, protože jsem se netrefila na střed... Bohužel jsem to zjistila až když to bylo hotové. Takže asi dvě hodiny marné práce.

Pokračuju... :-)

Maličkosti

V sobotu v Praze. Výsledkem uchozené nohy a křeče v prstech, hromada krásného materiálu, několik nádherných kamenů ulovených na mineralogické burze a prázdná peněženka...

Krásný materiál je inspirující... Ten nápad, který jsem v hlavě poslední skoro dva měsíce urputně dolaďovala a vymýšlela a nakupovala potřebné věci a zkoušela, jsem během pěti minut doslova zahodila. Nevím, jak to dopadne a jestli to vůbec nějak dopadne, ale ta momentální představa mě neskutečně láká a já doufám, že výsledek za necelé tři měsíce se aspoň trošku přiblíží tomu, co mám prozatím jen v hlavě...

A taky mám už určenou soupeřku... a myslím, že je to bez šance :-) Ale co, hlavní je se zúčastnit, ne? ;-)

Úlovek ze sobotního Geosvěta:

Maličkosti - 2 brože vyrobené během poslední doby:

Po delší době jsem si taky střihla háčkovanej šlauch v černobílé kombinaci :-))

A aby toho nebylo málo, začala jsem ještě jednu o něco málo větší záležitost - to než se úplně zanořím od 1. dubna do soutěžního kusu... 

Výroba tentokrát bude probíhat tak trošku on-line, uvidíte tady, jak práce pokračuje (pokud tedy nebudu jezdit z práce domů až za tmy a budu moct práci vyfotit za denního světla).

Na obrázku papírový nákres, tvar překreslený na LSS a "očička" z polymerové hmoty Fimo, který jsem vyrobila už tak před rokem a půl a na nic nepoužila a doteď ležely v piksle a vesele se na ně prášilo... Dostaly glazuru z křišťálové pryskyřice ještě v sobotu večer po příjezdu z Prahy. Mám jich ještě hromadu, tohle je jen pět z nich:

Do knihovny a do Prahy

Předevčírem jsem byla v knihovně. Musela jsem vrátit knížky. Courala jsem se pak po ní asi hodinu a nakonec jsem si potupně vzala zpět svůj průkaz a odešla jsem s prázdnou. Nic jsem si nevybrala, nic mi nepadlo do oka, do žádné z knížek se mi nechtělo začíst... Ani jsem je skoro nevytahovala z regálů.

Dneska jsem šla do knihovny za barákem, do malé pobočky, která se vyznačuje především spoustou detektivek a babskýho čtení a to ostatní je tak nějak trošku upozaděno. Zvláštní - i ty upozaděný na mě dneska z těch regálů mávaly :-)) Odnesla jsem si tři.

Jinak dočítám další kriminálku. Už je to druhá od stejnýho autora - Jo Nesbo. Nechtějte po mně, abych hledala, jak mám napsat to přeškrtnutý O... Knížky dost dobrý. A suprovej překlad. Taky žádný tiskový a ani pravopisný chyby!!! 

Opakovala se situace z listopadu, kdy kdosi kdesi opět nedal na web to, co měl. Výsledkem byl zrušený kurz, na který se lidi neměli jak přihlásit a to, že jsem vypadala jako blbec, když jsem dva týdny předtím na kurzu říkala zájemcům, že mají sledovat web, že další kurz tam bude zveřejněn...

Nicméně se díky této situaci to celé tak trošku posunulo někam maličko jinam - takže příští měsíc ahoj v Praze ;-)

Tři maličkosti, bo poslední dobou se tak trochu flákám ;-)