Dík za opožděný kousek léta, který přišel v tu pravou dobu a trefil se mi přímo do posledního týdne letní dovolené, už jsem nedoufala, že si těch letních šatů letos ještě užiju.
Strávila jsem tři dny na městském bazéně, stihla jsem se spálit od obličeje až po kotníky a zjistit, že všechny troje plavky, co doma mám, jsou už na prd. Anebo to není vytahanýma plavkama, ale chyba bude někde jinde ;-) protože když jsem je mokrý ze sebe svlíkla, propadla jsem panice, cože jsem to ze sebe sundala, protože ten monstrózní spodní díl by velikostí odpovídal tak babičce... Zbaběle jsem si koupila nové plavky a patřičně jsem si to zdůvodnila výhodným nákupem, bo byly ve slevě...
V každém případě byla návštěva koupaliště zajímavou zkušeností po několika letech a protože jsem s sebou měla akorát starší dceru a v očích kontaktní čočky, čímž odpadla totální slepota po většinu pobytu tam, měla jsem čas šmírovat a analyzovat a občas i závidět a občas ne... Dětský bazének obklopený lezoucími batolaty, těhotnými i netěhotnými matkami a babičkami, jsem obcházela obloukem a hodně rychle a byla jsem neskutečně vděčná, že tam už nemusím být s nima, ne, fakt, já na to už nemám a jsem neskutečně ráda, že tohle období máme za sebou...
Zato jsem měla dost času závidět všem těm holkám jejich dokonalý těla a dokonale plochý břicha a dokonce občas se i škodolibě ušklíbnout, když to tělo bylo ještě víc nedokonalé než to moje a bylo o dvacet let mladší... A jinak tedy musím souhlasit s Gombou, neboť krásné holky buď houpaly nohama na kraji bazénu a lovily nebo měly společnost v podobě nějakého tvarohově bílého a poněkud rozbředlého nezajímavého týpka. Ti krásní, opálení, tetovaní s vyrýsovanými "pekáči buchet" měli tendence houfovat se na kraji bazénu a zevlovat :-)), případně oslňovat ležérními šipkami do vody ze stran bazénu, což se nesmí, žejo...
Zato včerejší odpoledne jsem měla možnost poprvý v životě strávit na Brněnský přehradě a to dosti zajímavým způsobem, ukecána kamarádkou, kterou jsem neviděla 10 let :-)) V botách na podpatku (bo jiný jsem neměla) jsme snesly k vodě velký nafukovací člun a co si mysleli ti lidi kolem, když tam dvě skoročtyřicítky běhaly s pumpičkama kolem člunu, to radši vědět nechci, vlezly jsme do něj a než se rozkoukaly, tak nás vítr a vlny odnášely někam do pr.... a můj blbý nápad, že vezmem jen dvě vesla, se ukázal fakt dost blbým, protože asi dvě hodiny jsme pak strávily zuřivým veslováním, aby se člun alespoň udržel na místě a neskončil i s náma někde ve Veverský Bitýšce... Zato tam pravděpodobně skončil ten žlutý nafukovací polštář, co nám uletěl a nedokázal ho dohonit ani ten hodný hoch z toho šlapadla, co pro něj neváhal skočit... A veslo, které upadlo do vody a musela pro něj kamarádka skočit - to už byla poslední kapka, takže ve výsledku ten kus cesty ke břehu jsem já klečela ve člunu a tím jedním pádlem pádlovala a z druhý strany se člunu držela kámoška a vyrovnávala to plaváním, bo z vody se do toho člunu prostě nejde dostat zpátky :-))) Moc nechybělo a volala bych "...my tady umřeme...", ale při tom všem jsme si stihly krásně pokecat a čučet po fešných surfařích a vůbec byla to sranda a moc pěkný odpoledne :-)
V práci klid, přede mnou ještě týden dovolené a pár dní. Doma nemocnej chlap, kterej odmítal jít k doktorovi, i když sebou jeden den ráno málem praštil, až už horečky trvaly víc jak týden, tak mu nic jinýho nezbylo... Začínající zápal plic. Jeden by řek, že dospělej člověk by měl vědět, co dělá, že... Občas je možno pozorovat selektivní hluchotu nejen u dětí, který odmítají slyšet věci jako "jdi si uklidit do pokojíčku" nebo "proč nejsi ještě převlečená?", ale taky u starších jedinců...
Tak trošku šiju, před dokončením je náhrdelník, co mě k němu inspirovala jedna fotografie a dnes jsem konečně zahájila práci na větší zakázce. No, příští týden nebudu muset do práce, tak doufám, že tím trošku pohnu :-) Bo v září mě čeká 14 dní na horách, juchůůů! Těším se!
Na balkoně je 25°C, teď v půl dvanácté v noci, a vzduch voní rozpáleným betonem města. Kromě období, kdy stromy začínají vrhat stín (což je úplný začátek opravdového jara a první teplé dny) je toto část roku, kterou mám nejradši. Moci jít už brzo ráno v letních šatech bez pocitu chladu, nevadí mi rozpálený beton a vzduch tetelící se horkem v ulicích města ani suchý a teplý vítr v průvanech v prolukách mezi domy. V těchto dnech chodím zásadně pěšky, tramvaje mi nic neříkají...
Párkrát v životě (asi 2x nebo 3x) se mi podařilo v takovouto noc být venku - v lese. Chtěla bych to ještě někdy zažít, svatojánský mušky v trávě u cesty, kterou je možno spíš tušit než vidět, chládek a přesto teplo, zvuk cvrčků a hlasy nočních ptáků... nebo cikády v jižních částech Evropy, kdekoliv... Letos se žádné moře nekoná a asi ani žádná tropická noc mimo civilizaci.
A tak si teď zalezu do postele u otevřeného okna, kterým je slyšet noční hukot města, kroky opozdilých chodců na chodníku a sem tam opilecké výkřiky a cítit betonové léto.A budu doufat, že to není poslední "tropická noc" tohoto roku...
Nový náhrdelník, kterého se mi upřímně ani nechce moc vzdát, takže když mi zůstane, ani se nebudu zlobit.
Přečetla jsem za posledních několik týdnů tolik knížek, jako jindy nepřečtu za půl roku nebo dýl. Šiju a vymýšlím a v hlavně mám zas spoustu nápadů... A jen doufám, že budu mít ještě dost času na jejich realizaci. Vytáhla jsem dokonce po hrozně dlouhé době fimo a spáchala očíčka v jiných barvách než v zelené (to jsou ty na Dračím náramku a broži) - a to modrá a žlutohnědá. Taky jsem si udělala několik forem a po víc jak roce zřejmě ufimuju falešnou slonovinu (když jsem to dělala zatím poprvé a naposled, výsledek se mi moc líbil, ale byla to tak nehorázně pracná záležitost, že mě přešla chuť to někdy opakovat)... Jsem sama zvědavá, co z toho nakonec bude ;-)
Kšefty poslední dobou (vlastně letos) nejdou skoro vůbec, je to bída, nebýt toho, že to pár mých kamarádek vidí naživo a neodolá, neprodala bych nic. Si říkám, jestli to má cenu, jestli to fakt stojí za něco, jestli si to jen nenamlouvám, když to nikdo nechce, jestli má smysl to dělat... Ale já se zamilovala do toho pocitu, že mi pod rukama vzniká něco hezkýho, že mi z těch prstů nepadají jenom lejstra (z tiskárny) a zlikvidovaný faktury a stavy rozpočtu, že dokážu udělat něco, po čem zůstane hmatatelný důkaz, který by mohl udělat radost nebo se líbit nebo udělat někoho krásnějším nebo zajímavějším... A když to nikdo nechce, asi mi nezbyde nic jinýho než udělat hezčí a zajímavější mě samotnou... Alespoň teď přes léto, kdy jsou všechny šperky hezky vidět a ke všem mým letním šatům se prostě nějaký ten kousek najde... A když nenajde, udělám si ;-) Už se na tom pracuje...
Asi je nejvyšší čas vykašlat se na konzervatismus, který mi vtloukala do hlavy moje máma, že šperky mají být maličké a nenápadné a čím menší a nenápadnější, tím lepší... No a proto jsem do puberty vypadala jako kluk a od puberty až do chvíle, než jsem potkala svýho muže, jako stará-mladá... A tak paradoxně asi čím budu starší, tím nápadnější ozdoby budu nosit... No nazdar... Přece to nenechám ležet v šuplíku...
Momentálně se nacházím ve stavu rekonvalescence poté, co mě před čtrnácti dny řízli na jedné zdejší chirurgii do bříška. Samotnému říznutí předcházelo období běhání po vyšetřeních a nervování se v rozličných ambulancích. Jednou kvůli tomu, že i kdybych se postavila na řasy a odrážela se ušima, nebyla jsem schopná vymlátit z personálu u svého "praktického" lékaře úplně obyčejný žádanky do laboratoře k předoperačnímu vyšetření... Nemá cenu tu popisovat detaily, úplně stejně jako nemá cenu tam vůbec chodit a cokoliv po nich chtít... Odcházela jsem odtud s ku*vováním (jako už ostatně po několikáté) a viděla jsem rudě. Po zaškemrání v ordinaci jiné jsem bez problémů dostala všechno, co jsem potřebovala. Dalším vzrušujícím zážitkem bylo echovyšetření, kde nás čekalo v čekárně asi pět a dědek (žádný nemohoucí stařeček podotýkám), který přišel poslední, se naprosto bez uzardění vedral do ordinace a všechny předběhl a já poprvý v životě nedržela hubu, vyletěla jsem jak když mě píchne a dědka jsem z tý ordinace dostala ven... Jen ta doktorka brblala, že to vyšetření nemůže udělat a že to vůbec nemá cenu, když mi ta hercna tak mlátí...
Další týden jsem pak strávila v nemocnici, což byla pro mě tak nějak jako trochu premiéra, bo kromě dvou porodů jsem prostě od dětství v nemocnici nebyla. Díky těm dvěma císařům, co mám za sebou, jsem tak trochu věděla, do čeho jdu, takže jsem sbalila knížky, empétrojku a nouzovou korálkovací krabičku a mazala k přijetí na chirurgii, protože to, že budu muset s rozfiknutým břichem běhat kolem mimina, mi tentokrát opravdu nehrozilo ;-)
Nešila jsem akorát v den operace, a to už jsem měla kvečeru, jakmile jsem zjistila, že můžu bez větších problémů stát a chodit, roupy, že by to šlo. Nakonec jsem to kvůli kanyle, co mi furt čučela z lokte a zavazela, radši vzdala...
Druhý den mi tam ta kanyla sice čučela furt, ale ten stoleček, co se dá natáhnout nad postelí, je úplně super, takže jsem se s tím nesmyslem v lokti smířila a za ty asi tři dny jsem ušila víc než normálně za tři týdny...
Po návratu domů mi nezbylo než s nostalgií vzpomenout na ty hodiny nerušeného klidu v té nemocniční posteli, kdy jsem mohla nerušeně šít a nic jinýho jsem dělat nemusela...
Hru o trůny jsem dočetla už před pár dny. A mrzelo mě, že už končí. Hodně. Dokonce tolik, že jsem obešla pár knihkupectví, abych se mrkla, jestli někde není další pokračování z předchozího vydání. I když vím, že další část nově vyjde někdy koncem června. Nebylo, naštěstí :-) Počkám si na vydání vázané. Horší to pak bude s dalším dílem, ten bude až na podzim (a ten jsem zrovna v knihkupectví našla, i čtvrtý) a ten čtvrtý právě až někdy příští rok. Jenže když už vázané, tak ať jsou takové všechny (ovšem nevylučuju možnost, že vyměknu a na estetickou stránku věci se vyprdnu).
Jaká byla Hra? Úžasná!!! Pohádka pro dospělé. Příběh rozehraný do detailů, spousta propracovaných a zajímavých postav, několik dějových linií, které se určitě dřív nebo později protnou, sice absolutně neukončený konec, ale o to větší důvod být zvědavý, jak to bude dál...
A před chvílí jsem dočetla další knížku, někdy v lednu ji pár ženských zmínilo v jedné internetové diskuzi, putovala pak od jedné ke druhé, mně se čekat nechtělo, až doputuje, takže jsem zakoupila. Dostala jsem se k ní až teď, ačkoliv jsem ji sehnala už v únoru. Hana Adronikova - Nebe nemá dno.Ještě se k ní zřejmě vrátím (mám k tomu tak trochu důvod), teď jen tolik, že rozhodně stojí za přečtení a jsem moc ráda, že ji mám.
Teď se tu pár dní asi neukážu, ale jakmile začnu ukázněně srůstat, ozvu se :-)
Minulý víkend ve znamení srazu po 20 letech od maturity. Vzala jsem si dovolenou a jela o den dřív, nechtěla jsem jen přijet, vybalit, spěchat na domluvené místo, pak v noci zpátky, ráno honem na vlak a domů. Pojala jsem to jako víkendový únik za hranice všedních dnů, sama, už od pátku. Cesta sólo, ubytování sólo. Až v sobotu dopoledne jsem se měla sejít se dvěma spolužačkami, z nichž jedna je kamarádka, se kterou udržuju kontakt pořád a druhou jsem několik posledních let neviděla.
Mrzelo mě, že nemám s sebou notebook (žádný nemám, to hodlám v nejbližších měsících napravit), neměla jsem jak zaznamenat jedno setkání sama se sebou. Když jsem nastoupila do vlaku a on se rozjel směrem, kterým jsem těch 20 let prostě vlakem vůbec nejela, došlo mi, že v tom starém vagónu v kupéčku s červenými koženkovými sedadly a stejnou cestou jedu vlastně poprvé od doby, kdy jsem udělala městu Luhačovice po maturitě sbohem (pendlování mezi Prahou a Olomoucí z pohodlnosti a rozmlsanosti jen vlaky vyšší kvality a první třídou nepočítám).Stejné zastávky, stejný vlak... Ale všechno je jinak. Ve mně. Cesta, která se mi tehdy pokaždé v neděli večer při cestě na intr nebo v pátek odpoledne při cestě domů tak neskutečně vlekla, se ukázala jako několik desítek minut, které uběhnou za oknem dřív než odehraje pár oblíbených písniček v empétrojce. Pár minut z Přerova do Hulína. Dalších pár minut do Otrokovic, do Staráku, do Hradiště, do Brodu... Kratičké intervaly. Jak strašně moc se s věkem mění vnímání času!!! A netvrďte mi, že ten vlak jede rychleji než tenkrát, protože nejede. A tak jsem tam seděla, u okna, zírala z toho okna ven, poslouchala do sluchátek to, na čem momentálně ujíždím, a vnímala každou minutu té cesty, každé známé místo za oknem. Některá nádraží jsou úplně stejná - třeba to ve Staráku. Vlak stál ve stanici a čekal na jiný od Břeclavi a já se z okna těch několik minut dívala na tu stanici a zdálo se mi, že jsem tam venku pod tou střechou a v té čekárně čekala před pár dny...
V pátek jsem si ještě stihla projít město, jít se podívat na svůj poslední privát, kde jsem strávila poslední dva roky studia a dobře se nadlábnout. Vila, kde jsem bydlela, je v špatném stavu. Před těmi dvaceti lety jsem ve svém maličkatém kamrlíčku v prvním patře uprostřed bytu, kde bydlela mladá rodina, byla často svědkem ukázkového domácího násilí - bezpečně zavřená. Bezpečně zavřená od doby, co mi jednou v noci při návratu z hospody pan domácí vlezl do pokoje. Excesy v pozdních nočních hodinách vracejícího se manžela se časem stupňovaly a pár měsíců před maturitou jsem byla nucená požádat starou paní domácí, která bydlela v přízemí, aby mě přestěhovala do jiného pokoje v domě, jinak budu muset požádat o jiné ubytování cestou školy. Udělala to okamžitě a já se pak až do matury měla jako prase v žitě, pokoj sama pro sebe, s letištěm, stará paní dělala šatnářku v nočním podniku, takže když vypadla do práce, naložila jsem se do vany v koupelně a rochnila si tam celý večer...Dům se vlastně od té doby nijak nezměnil, jen těch 20 let je na něm znát. A taky to, že mladá paní s dětmi tam určitě nezůstala. Jinak by tak nevypadal.
Situace dalšího dne:
Vejdu se svými dvěma spolužačkami do restaurace, která má na vývěsce napsáno "Rybí speciality, kuřecí speciality, pizzerie". Do nosu mi zavoní kuchyně a moje bezprostřední reakce je: "Jé, tady voní ryby!" zatímco za mnou se duo ozve: "Fuj! Tady smrdí ryby!" A než se stihnu otočit, jsou obě venku. Šokovaná servírka vybíhá za námi z podniku a venku se ptá, co nás odradilo. Je mi to líto, tak říkám, že mě nic, že kdyby to záleželo na mně, tak nikam nejdu, ale jsem v menšině. Jsem naštvaná, jsem naštvaná za ostudu, za tu příšernou reakci, za bezohlednost. Nikoho nenutím, aby mu ryby voněly (mně voní), ale nedokážu překousnout tak nepokrytě projevené znechucení něčím jako jídlo. Poslouchám ještě dodatky ve stylu "mně se z toho smradu udělalo na zvracení".
Přizpůsobuju se a už další podnik nenavrhuju, jíme v restauraci ve stylu "jídlo bylo dobré - takové teplé". Takže naprosto nevýrazné, nijaké, připomínající závodní kuchyni. Jsem ráda, že jsem si předchozí den dopřála k večeři lososa a špenátové rizoto. Dámy jsou spokojeny.
Jdeme do lázeňské čokoládovny. Kavárna plná čokoládových pralinek všech možných i nemožných příchutí a tvarů, jsem v čokoládovým nebi! Kávu piju jenom já, k ní dvě čokoládové pralinky, dámy kávu nepijí a dávají si horkou čokoládu. Horká čokoláda vypadá krásně - krásná barva, krásná konzistence, lesklý temně hnědý krém se šlehačkou, posypaný oříšky. Dotyčná, které bylo na zvracení z vůně rybích jídel, se podivuje, jak můžem jíst ty čokoládové bombóny, protože ona na ně teda vůbec nemá chuť a vůbec ta horká čokoláda je tak hrozně sladká a sytá a ona už by do sebe nic nedostala a já nějak nevím, jestli vlastně vůbec chce tu čokoládu a trochu nechápu, proč si třeba nedala jenom vodu...
Povídáme si. O rodinách, o práci, o dětech. Už jsem si zvykla, že si většina lidí nedokáže představit, co v práci děláme a unavuje mě se pořád obhajovat, že práce u nás v kanclu je stejná jako práce v kterémkoliv jiném kanclu kdekoliv jinde. A tak tiše poslouchám stesky na to, kolik má naše přítelkyně, co nemá ráda ryby a vlastně asi ani horkou čokoládu, práce a jak pracuje i ve svém náhradním volnu a od rána do večera (vede kroužky v nějakém středisku pro volný čas) a jak je vlastně pořád unavená a utahaná a mlčím a nějak mě nebaví povídat o sobě a cítím se provinile proto, že já sice taky chodím do práce, ale přitom mám po večerech čas ještě třeba šít šperky a číst knížky a s dětma se většinou neučím a nechávám je se připravovat samotné do školy a žádné z mých dětí není nějak dys... a tudíž nepotřebuje žádnou zvláštní péči...
Procházím spoustu obchodů s oblečením, které mi snad až na jeden obchod (s cenami na úplně jiné úrovni než ty ostatní) přijde naprosto stejné, koupit si nic nechci, tak čekám, až se spolužačky podívají, vyberou nebo nevyberou. Nevadí mi to, jen mě to nudí, protože oblečení se mi nelíbí nikde, připomíná mi vietnamskou tržnici. Přežiju všech x obchodů s hadrama, ale chci jít do Botanicuse. Jdou se mnou.
Po vstupu do prodejny mi do nosu zavoní. Kdo ví, co je Botanicus, ten taky ví, o čem mluvím :-) Po půl minutě se jedna z nás obrací k odchodu se slovy: "Mně to vadí, jak je to tu cítit, já musím ven!" Můžete hádat, která to je...
Nemohla jsem se ubránit myšlenkám o tom, co tenhle člověk má ze života. Těší ji vůbec něco? Je někdy spokojená? Dokáže si všimnout věcí kolem sebe? Všimne si třeba známé vůně a dokáže se zamyslet nad tím, odkud ji zná a proč? Zaslechne kousek melodie a věnuje tomu kousku třeba myšlenku nebo vzpomínku? Nevím... Vím jen, že je úplně jinde než já.
Propadla jsem seriálu Hra o trůny. Po tom, co jsem viděla zatím první dva díly, jsem neodolala a uvalila pětikilo za knížku. Dneska jsem narychlo dočetla to, co mám rozečtené už čtrnáct dní a za chvíli zalezu do postele, otevřu Hru, zabořím do ní nos a čuchnu si, jak voní... Hmmm....
Z jara prozatím nic moc nemám, většinu času trávím v práci a jediný den, kdy jsem měla kus dne volno, bylo hnusně a pršelo. Pozitivem toho dne byla právě výše zmíněná kniha :-) a horké maliny.
Ovšem to neznamená, že na mě jaro nemá vliv. Přece jen má:
Taky se vám stává, že jsou vám někteří lidi přes internet nesympatičtí úplně stejně jako někteří, které znáte naživo? Tím, jak se projevují, co prezentují a jak komunikují? Nehraje roli to, že je to "jen" virtuální tvář dotyčného. Mám to stejně jako při osobním kontaktu. Určití lidé jsou mi protivní i přes ten monitor a vzniká mi na ně alergie :-)). A v minulosti se mi vždycky potvrdilo, že člověk, který mi byl nesympatický přes net, byl mi úplně stejně nesympatický i později při osobním setkání...
Asi nejlepší by bylo vystavit tady akorát fotky posledních šperků. Pořád něco dělám, v hlavě se líhnou nápady, bohužel poslední dobou zůstane jen u té fáze líhnutí, nedomýšlím do konce a věci v mé hlavě mají příliš neostré obrysy. Nerealizovatelné. Nedomyšlené. Ponechané napospas. Opuštěné. A zapomenuté. Částečně nebo úplně. Příliš mnoho jiných vjemů narušuje jindy plynulý vývoj od prvního nejasného obrysu po konkrétní věc, která mi vzniká pod rukama.
Mám strach z toho, co by vzniklo, kdyby se všechny ty myšlenky a obrazy transformovaly do konkrétní podoby...
Například tenhle zelenej úlet. Měla jsem spoustu křišťálové pryskyřice a bylo mi líto to zlikvidovat, takže jsem ji nakonec naplácala na kdeco, co jsem měla na dosah. Mezi jiným i tenhle zbytek zelenejch očiček, který jsem kdysi stvořila náhodou, spousta se jich prodala jen jako fimošperky a těchhle pár kousků mi zbylo a bez užitku leželo. Stačila trocha pryskyřice a očička ožila. To prostě nešlo nevyužít :-) Ještě jich tam pět posledních je. Počítám, že přibude časem i náhrdelník.
Okrajově jen jedna zakázka (bože, už potřetí a fakt naposled!), opět černostříbrný náramek, tentokrát trošičku změna:
A jeden kousek jaspisu v decentních barvách, vhodný téměř k čemukoliv a na jakoukoliv příležitost:
Už zase ponocuju. Kafe v deset večer, virtuální realita, reálná virtualita...
Za sebou příšerný den, který začal brzo ráno cestou do nemocnice s báglem a francouzskýma holema. Pokračoval víc jak hodinou čekání v čekárně dětské kliniky, kde mě příšerně rozbolela hlava a běhání, křik a povykování několika batolat bylo jako zatloukání rezavých hřebíků do mozku. Když jsme se konečně propracovaly do ambulance, stihla si paní doktorka vyřídit ne zrovna krátký soukromý telefonát a pak nás mezi tím telefonováním poslala na anesteziologii, bo užívání antibiotik by mohlo jako celou tu akci ještě zase zhatit... Na anesteziologii lidí jako psů, další hodina čekání. Naštěstí anestezie schválena, jenže to už jsme se zas vracely zpátky na dětskou kliniku v době oběda, takže všichni byli na obědě, tudíž další čas strávený mezi batolaty v čekárně. To už jsem seděla zhroucená na židli a držela si hlavu a přemejšlela, jestli to ustojím nebo jestli někomu pobliju boty... Když nás konečně poslali na oddělení k příjmu, bylo odpoledne. Dvacet minut jsme stály přede dveřma a nikdo nám nepřišel otevřít, pak jsem ještě čekala na pohovor s doktorem, dcera propadla panice, když se dozvěděla, že jí do žíly zavedou kanylu už dnes...
Když jsem odcházela, říkala: "Mami, ty jsi úplně zelená a máš úplně bílý rty."
Doma jsem to vyležela a zabila koktejlem z analgetik a tak podobně. Kdyby moje játra viděla, co dneska všechno dostala napapat, utekla by se zoufalým křikem...
Divný čas zase nadešel. Buď plavu někde ve vzduchoprázdnu nebo se mlátím od mantinelu k mantinelu. Občas se potkávám sama se sebou. A ne vždycky z toho setkání mám radost...
Pro potěchu oka alespoň poslední dokončená zakázka:
Pivo je vymečená koza, protože to udělátko na tom soudku netěsnilo.
Vrozená vada v dceřiných kolenou začala dělat problémy přesně v tomhle čase. Dvanáct let čekáme, pod dohledem ortopeda, jestli to bude nebo nebude nějak vadit... a ano, čtrnáct dní před lyžákem byla přímo ideální doba... Kolena se začala obě blokovat (a do půlhodiny se stav většinou zase upravil) a na lyžáku se pak jedno z nich už neodblokovalo.
Verdikt z dnešního rána - artroskopická revize, příští týden. Aby toho nebylo málo, tak se ukázalo, že to bolení v krku je velkej problém, protože je to angína, takže operaci je nutno odložit - o týden...
Od zítřka antibiotika, v pátek magnetická rezonance, příští týden předoperační vyšetření... Do toho skuhrá i mladší dcera, že ji bolí v krku, takže - prostě čert se nikdy nevysere na jednu hromadu!
Ono to zapíjení čokoládových bombónků vymektaným pivem tak nějak přesně odráží situaci těchto dnů...
A protože se v tom všem zase jednou řádně plácám, občas se přistihnu při tom, že si uvědomím, že jsem zas v něčem neposlechla svou intuici a měla jsem to udělat. Plácám se taky v kompromisech, vyklízím pozice a snažím se chápat, že něco za něco, klid při odchodu do práce způsobený tím, že malou do školy vypravuje babička, je vykoupen tím, že jsem odpoledne před svým děckem okřikována při jeho umravňování a vzápětí poté, co vyklidím radši pole a jdu nakoupit, zjistím (nabonzováno starší dcerou), že mě babička používá jako strašáka ("buď ráda, že jsem tu já a ne mama, ta by na tebe akorát řvala"). Svý děti nebiju, jen razím názor, že ve dvanácti a šesti letech už nebudu dělat všechno za ně a že jsou prostě určité situace, kdy musí nést odpovědnost a taky že mají povinnosti a ty povinnosti si musí plnit.
A když prostě normálně říct nestačí, zařvat se musí. Protože selektivní hluchotu nějakým domlouváním opravdu nevyřeším a poskoka jim navěky dělat nehodlám.
Díky za tenhle vykecávací prostor, vracím se sem pokaždé, když mi dojde, že vykecat se musím a přistihnu se, že se s tím obracím tam, kam bych neměla...
A do empétrojky s vypnutou ochranou sluchu pak nejlépe toto:
Nesjíždím obchody s hadrama. Nijak zvlášť mě to nebaví. Nevyhledávám slevy, nečíhám na ně. Buď kupuju to, co mi padne do oka (když na to zrovna mám) nebo to už nutně potřebuju a pak lítám jako zoufalec z krámu do krámu, protože představa je úplně jiná než všechno, co je ve všech obchodech k mání, takže nakonec si stejně koupím úplně něco jinýho než jsem původně chtěla...
Ovšem slevě v tomto obchodě jsem fakt odolat nemohla. Směs hedvábí a bavlny, smetanová a levandulová barva... hmmmm...
Nechápu, proč je tak hrozně módní říkat všemu, co si kdo jakože na koleně doma vyspraví, vylepší či vyrobí, zkratkou DIY. Jakožto módnímu looserovi, co asi před půl rokem objevil děsivý svět módních blogů, mi nějakou dobu docela trvalo, než mi došlo, že "dů it jorself". Ještě tak "handmade" - tomu rozumím, ale pod pojmem "udělej si sám" mám tak nějak zažitý ten kutilský časopis :-))
Ale proč o tom vůbec kecám...?
Protože ta levandulová tunika si o něco podobného přímo říkala:
Bistro, kde jsem si dnes (opět!) dala horké maliny a lahodný espreso, je maličké a stolky na sobě namačkané. A když tam sedím sama, nedá se občas neposlouchat, co se povídá u vedlejšího stolu :-)
Třeba ta parta čtyř vysokoškolaček, podle hovoru studentek práv. V jednu chvíli jsem zbystřila, protože řeč došla na výběr budoucích partnerů. Těžce v kurzu jsou podle všeho doktoři a učitelé. Jedna by chtěla doktora... druhá taky by chtěla třeba doktora... nebo třeba učitele... Jo, učitel by měl být určitě spolehlivej...
O advokátech řeč nebyla :-))
Kdysi před lety jsem s kámoškama určitě vedla podobný hovory...
Dlabala jsem svůj pohár a přemejšlela nad tím, že některý jiný poháry (ty hořký) jsem si kdysi taky pěkně vydlabala až do dna, učitel neučitel... Teda byl tam taky jeden učitel, ale jiskra nepřeskočila a neměl ani stejnej vkus na filmy, takže z toho nic nebylo...
A měla jsem pusu od ucha k uchu, protože mi celá ta situace a celý ten jejich rozhovor připomněl, že v tu chvíli je s nima tak nějak všechno tak, jak má být...
Pocit, že občas se některé věci vymykají z rukou. Že občas je člověk vláčen čímsi, aniž může změnit běh věcí příštích, jakkoliv by se sebevíc snažil... Nebo se snažit nechce a chce se nechat vláčet, i když ví, že by neměl...
Můžete si stokrát říkat, že nenecháte lidi, věci, události, aby se vám míchali do života, aby vám dělali vrásky na čele a připravovali vám horké chvilky nejistoty...
Stejně to nakonec udělají...
A tak při melancholickém večeru, který tak krásně začal a tak divně skončil, chci říct, že vím, že z melancholické nálady se vyspím.
A budu se smát věcem stejným, jakým jsem se smála dnes, to je například klíčovým slovům, přes která šel kdosi během posledních čtyřiadvaceti hodin na tenhle blog: "prdelka v saténové košilce" a taky tomuto článku na jednom řeckočeském blogu :-)
V pondělí hned ráno při cestě do práce jsem si musela zkusit, jaké to je, když auto srazí srnku... Tentokrát jako spolujezdec.
Vyletěla zleva na silnici mezi poli, ještě byla tma - přímo pod auto. I když jsme nejeli víc jak 70, stejně rozbila autu celý předek... Bez světel a s kapajícím chladičem jsme dojeli do práce a nechápali, jak je možný, že takhle 2x po sobě chytla stejný lidi stejná smůla... Projelo tam minimálně 50 aut, ale musela vletět zrovna pod to naše... Ještě žila v tom příkopu a mně jí bylo líto jenom trochu...
Dnes pro změnu volal důležitej kravaťák z pojišťovny, že kamarádův autoservis, kde naše auto od pátku je, nemá s pojišťovnou smlouvu, tudíž tedy budou krátit fakturu o 10% a podobný kecy...
Když jsem vybírala schránku, čekala na mě obálka s oranžovým logem "E" a při těch sračkách posledních dní jsem ji s hrůzou otevřela, jaká že suma nedoplatku za elektriku tam na mě zas vybafne - naštěstí je jenom trojciferná, což je první pozitivní zpráva během několika dní :-))
Rozbitý ruce se tak nějak pomalu uklidňovaly až do včerejška, kdy si je vzali do práce na kontrole na chirurgii, monokl na pravém předloktí mi doktor důkladně prohmatal, že jsem se málem po... a pak mi ho stáhli tak, že jsem si to po několika hodinách musela sundat, jak to bolelo (a bolí doteď), odřenina na levém zápěstí vypadala dnes ráno tak odporně, že jsem musela zakoupit svinsky pálivý desinfekční sajrajt, abych to ošetřila.
A ještě jedna věc: táhne mi na čtyřicítku a v tomhle věku si opravdu myslím, že jsem za sebe plně zodpovědná, že když něco dělám, dělám to ze svý svobodný vůle a s tím, že jsem si vědomá všech důsledků, které to má nebo může mít...
Mluvím teď o psaní tohoto blogu a například statusech na FB, kde nejsem mimochodem nijak zvlášť aktivní, jen tak decentně.
A fakt nechápu, proč musím pořád poslouchat, že jsem blbá proto, že tyhle netové záležitosti prostě využívám... To když se náhodou to, co někde napíšu, dostane oklikou k mým rodičům...
Pokud se týká šití šperků, nacházím se opět ve stadiu totálního útlumu... Ono to zas přejde, ale momentálně mi v mozku straší úplně jiné věci...
Ale podařilo se mi aspoň spustit další kolo hlasování o nejzajímavější kousek, takže koho šitý šperk zajímá, nechť koukne SEM nebo SEM a klikne si :-)
Tak od pátku už vím, jaké to je, když se člověku splní sen...
Od doby, kdy jsem si udělala řidičák (což je už skoro dvacet let) se mi čas od času opakuje stejný sen:
Jedu v autě. Musím brzdit. Sedačka řidiče je ale moc posunutá dozadu a já, protože jsem malá, tak nemůžu dosáhnout na pedály. Zvlášť na ten brzdový. A tak se snažím zabrzdit, ale abych ten pedál sešlápla, jedu po sedačce dolů... Druhá varianta je, že na pedál sice dosáhnu, ale přestože je sešlápnutý až k podlaze, auto jede dál...
Ve čtvrtek mi to v jedný zatáčce už v práci dost brutálně ujelo. Cesta byla zledovatělá a přestože jsem nebrzdila a jela pomaličku, zadek auta začal ujíždět a ujel až k chodníku (na kterém stáli lidi), kde kola zabraly až o obrubník a hromadu sněhu.
Fakt se mi v pátek hrozně nechtělo jet... Nepříjemný pocit kolem žaludku, ráno zdržení kvůli škrabání namrzlého skla... Dva pasažéry v autě. Dálnice úplně v pohodě, malý provoz, ale sotva jsem z ní sjela, tak mlha jak mlíko až do práce. Jela jsem pomaličku a opatrně, přestože silnice byla suchá, protože jeden nikdy neví... Po zkušenosti ze čtvrtka i po areálu "firmy" fakt hodně opatrně... Protože ve "firmě" není cesta nijak udržovaná, maximálně pak během dopoledne štěrkem posypaná - a to ještě jen ta hlavní...
No a jak jsem vjela na parkoviště a začala dobržďovat, auto jelo furt dál, a protože parkoviště je tak trošku do dolíku, tak i zrychlovat... Za parkovištěm je svah dolů... První mi blesklo hlavou, že snad přebruslím celou tu plochu a sjedem z toho srázu. Pak že než se snažit brzdit a riskovat, že to neklapne, bude lepší zkusit normálně zaparkovat... Takže jsem stočila auto vedle zaparkovaných aut a zkusila dobrzdit...
A pak už jsem jen viděla, jak se ta zeď přibližuje... a auto prostě jede dál...
Rána, kouř, smrad, barevná hudba...
Nakřáplé plasty, prasklé čelní sklo, vystřelený airbag... A další... Když jsem se z toho trochu vzpamatovala, zjistila jsem, že mám rozbité klouby na palcích, levé zápěstí a na pravé ruce na předloktí hnusnou podlitinu. Zbytek pracovního dne návštěva doktora, čekání na odtah a posléze návštěva chirurgie...
V pondělí už se do práce zase povezu...Bo auto si v servisu asi ještě pobude a já odmítám jezdit na ledu...
Dokončila jsem celou soupravu. Nakonec jsem ji přece jen dala do prodeje, protože v hlavě už klíčí další nápady, takže ať se to třeba trošku pohne ;-)
Náramek a prstýnek k náhrdelníku, co je v předchozí postu:
Na víc se asi už dnes nezmůžu, dopila jsem zbytek portského a mám tak trošku naváto... A zítra mě zas čeká cesta do práce, což je pro mě v tomhle počasí fakt stres...
Až poslední zhruba tři roky pozoruju, že na mě podobné záležitosti jako úplněk nebo i nov působí. Většinou hůř spím. Jsem protivná a startuju na první našlápnutí. Všechno mě štve nebo mě naopak neštve nic... Začnu řešit věci, nad kterýma bych jindy jen mávla rukou... Anebo upadnu do totální letargie...
Tentokrát nebýt toho, že to někdo někde řek nebo napsal, ani bych to nezaznamenala... I když - to vlastně ještě nemůžu vědět, protože spát jsem ještě dnes nezkusila - když tedy pominu to asi hodinové totální večerní zmrtvění u kafe na gauči.
Vkládám jeden z posledních kousků, ještě nevím, jak s ním naložím. Jestli půjde do prodeje nebo si ho nakonec přece jen nechám... Ať tak nebo tak, je k němu i náramek (jen není možnost ho vyfotit), momentálně se dokončuje prstýnek a budou asi i jednoduché náušnice. Prostě tentokrát kompletní souprava :-)
Na poslední fotce přece jen ještě opakovaná černošedostříbrná souprava na zakázku - je trošičku jiná, náhrdelník má světlejší přívěsek než u té minulé:
Se začátkem dalšího roku opět v pracovním procesu... Za tmy do práce, za tmy z práce... Není už ani energie na nic jiného, dokončuju sice jednu zakázku, ale protože se jedná o tu černostříbrnou soupravu, která tu už byla, nebudu ji už ani fotit ani vystavovat sem.
Slíbený náramek k předcházejícímu náhrdelníku s Orthocerasem:
V roce 2010 jsem se stihla přizpůsobit v nové práci. Poznat (alespoň částečně) nové lidi. Udělat si svůj názor na spoustu věcí. Utvrdit se v přesvědčení, že fakt je lepší někdy jen mlčet a radši pozorně koukat kolem sebe :-)
Naučila jsem se znovu řídit auto. To je můj největší úspěch, po osmnáct let trvajícím strachu z řízení. Nejsem tím odkázaná na jiné, jsem soběstačnější.
O něco víc jsem si ujasnila, kam chci, aby můj život směřoval. Jestli se mi to podaří, to nevím. Jestli k tomu najdu dost odhodlání... Anebo jestli mě donutí okolnosti - protože jak známo, krize je hnací síla vpřed! (Alespoň pro mě.) Nebo budu mít strach a budu mít tu možnost, že budu dál v klídku hnít a dál se bát udělat rozhodující krok... Nedonucena k tomu okolnostmi...
Co mě čeká v roce 2011? Nevím... Nedělám žádná novoroční předsevzetí a podobné hovadiny. Vím jen, že čas strašně rychle letí vpřed a já mám strach, že spoustu věcí nestihnu... Že nepoznám, co je důležité a co ne...
Rok 2011 jsem zahájila s hlavou zavrácenou k obloze. A v rachotu metráků pyrotechniky ze silvestrovského ohňostroje na náměstí si přála, abych to důležité od nedůležitého poznala a abych nepromarnila žádnou šanci...
Jedna ženská, co věčně ponocuje a při tom ponocování rozhazuje kolem sebe do virtuálna sem tam fotky, spousty slov a hromady těch droboučkých kousíčků skla, ze kterých jehlou a nití skládá šperky všech možných i nemožných tvarů a barev...
Občas je vstup na tento blog jen na vlastní nebezpečí! Autorka blogu si vyhrazuje právo si na tomto svém výsostném území psát co chce a jak chce! A žádá případné dotčené čtenáře, aby toto pravidlo respektovali ;-)
Mně se to líbilo. Lehce a pohodově o vážných i nevážných věcech. Jako člověk, kterému je obor činnosti autora blízký, jsem si čtení asi užila víc než nezainteresovaný čtenář, obzvlášť se mě dotýkaly skutečnosti o situaci a budoucnosti knižního obchodu vůbec. Digitální svět válcuje papírové knihy a těch pár věrných, kteří starosvětsky trvají na klasických knihách, rozumí svému oboru a přitom se snaží neustoupit velkořetězcům, mele z posledního. Držím jim všem palce. Rozstřílený kindle mi budiž svědkem :-)
